Bursík: Kodaňská jednání o klimatu „zabila“ Čína

Podle poslance Strany zelených a bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka kodaňská konference zkrachovala na neochotě Číny k dohodě a neziskové organizace, které svou kritiku zaměřují pouze na vyspělé státy, by to měly mít na paměti.

Včerejší konference s podtitulem „Politika ochrany klimatu: cesta z Kodaně“ přinesla jasné poselství: Evropská unie se nesmí ohlížet dozadu a jít dál příkladem v podpoře boje proti klimatickým změnám. To ovšem neznamená, že by si z kodaňských jednání neměla vzít ponaučení. Jaké?

Podle Martina Bursíka ze Strany zelených především to, že při jednání už dávno nejde o klima ale o ústřední téma globální politiky a jeden z jejích předních hráčů – Čína dohodu o klimatu v současnosti odmítá. „Kodaň zabila Čína,“ říká Bursík s tím, že všichni západní lídři dohodu chtěli – a nejvíc americký prezident Barack Obama.

V této souvislosti Bursík odsoudil také ekologické organizace, které podle něj dodržují nepsanou zásadu, že rozvojové země se nekritizují. „Neziskovky“ zpravidla argumentují tím, že vyspělé státy mohou za drtivou většinu historických emisí, a proto musí v ochraně klimatu jít příkladem (což teď sice jdou, ale dost váhavě).

Podle šéfa odboru ochrany přírodních zdrojů Evropské komise Ladislava Mika je sice pravda, že vina za neúspěch Kodaně z velké části leží na Číně, ale nejen na ní. „Indie se schovává za Čínu, ale její postoj je velmi podobný,“ podtrhl Miko.

Sascha Müller-Kraenner z ekologické organizace The Nature Conservancy zdůraznil, že Kodaň ukázala slabost Evropy při mezinárodních jednáních, kde hrály prim velké země se silným vedením: Spojené státy a skupina BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína). Podle Müllera totiž jednak nebylo jasné, kdo za Evropu mluví, a za druhé nebyla zřejmá ani její vyjednávací strategie, která se navíc nemohla během rozhovorů flexibilně měnit.

Právě pružnější rozhodování a čitelnější tvář Unie navenek měla podle původní představ přinést Lisabonská smlouva, která zavádí dva nové posty: stálého předsedy Evropské rady a vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Jejich kompetence ovšem stále nejsou úplně zřejmé a navíc většina politologů pochybuje, že by duo van Rompuy, Ashton zvládlo sjednotit postoje sedmadvacítky a mluvit za ní silným hlasem.

Rázným krokem vpřed k zelenému růstu?

To, že byla Kodaň neúspěchem, potvrdili (až na Ketila Karlsena z dánského ministerstva zahraničí, který se snažil posluchače ohromit počtem účastníků konference, ale zapomněl zmínit, že se pak do kongresového centra v Kodani nevešli) všichni účastníci včerejší diskuse. Otázkou zůstává, jak dál. Evropa musí mluvit jednotnějším hlasem, o tom se diskutuje už dlouho, ale je to běh na dlouhou trať. Co ale dělat pro oživení klimatických rozhovorů v nejbližších měsících?

Podle Tomáše Chmelíka ze společnosti ČEZ je pro investory do zelených technologií (a tedy i pro praktické řešení klimatické otázky) nejhorší „regulační nejistota“. Pokud jde o mezinárodní vyjednávání, musí zvolit Unie pragmatičtější přístup. „Evropská unie přílišnými ambicemi děsí své partnery,“ uvedl Chmelík s tím, že to byl jeden z důvodů, proč zůstala v Kodani na vedlejší koleji (např. Indie s ní prý nechtěla jednat).

Podle Müllera musí Unie dát jasný signál, že myslí svůj boj s klimatickými změnami i po krachu Kodaně vážně a navýšit svůj závazek (ohledně snižování emisí mezi lety 1990 a 2020) ze 20 na 30 %, což by v krizi nemuselo být nijak obtížné. „V recesi dostaneme pět procentních bodů prakticky zadarmo a navíc podpoříme zelený růst,“ uvedl.

Skeptikové (na včerejší konferenci žádní nebyli) sice přínos investic do inovativních technologií nezpochybňují, ale zároveň se obávají, aby tradiční energeticky náročná odvětví nezmizela z mapy Evropy do zemí s menšími nároky na ochranu klimatu. A navíc je tu další argument: i pokud by Unie snížila emise o 30 %, v globálu to jsou necelá 3 %. Bez podpory dalších významných emitentů (dva největší – USA a Čína zatím přešlapují) se tak daleko nedostane.

Snížíme emise a vyděláme

Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha si ale myslí, že Evropské unii se podporovat plnění klimatických cílů vyplatí, i když se žádné mezinárodní dohody nedočkáme. „Nepotřebujeme Kodaňskou smlouvu, abychom věděli, že se nám energetické úspory a investice do nových technologií vyplatí,“ uvedl Kotecký a kritizoval, že „česká debata o klimatu se vyznačuje vyhledáváním toho, co nás rozděluje, místo aby hledala to, co nás spojuje“.

„Řada opatření pro snižování emisí CO2 se finančně vyplácí,“ potvrzuje i Ladislav Miko ovšem dodává, že aby měly nějaký efekt, musí se implementovat v masovém měřítku.

Podle některých odborníků však politici tlačí právě na snižování emisí až příliš a nechávají v pozadí další významné aspekty změn klimatu. Včera tento trend potvrdil například Martin Bursík, když z podia hřímal, že „do roku 2020 musíme snížit emise o 20 gigatun a se současnými závazky nejsme ani v polovině“.

Například nejznámější český klimatolog Jan Pretel v rozhovoru pro EurActiv podotýká, že zužovat antropogenní vlivy jen na emise CO2 a pak řešit jejich snižování je zásadní chybou. „Naděje, že snížíme emise o 20 % nebo o 40 % a klima bude jako dřív, je podle mě dost lichá. Ten problém je mnohem komplexnější,“ vysvětluje Pretel.