Boj o evropského „prezidenta“ a „ministra zahraničí“ Evropany nevzrušuje

Vedoucí představitelé EU se dnes (19. listopadu) v Bruselu sejdou na zvláštním summitu, kde by měli vybrat prvního „europrezidenta“ a „ministra zahraničí EU“. Občané členských států se ale o jména vedoucích představitelů příliš nezajímají, vyplývá z informací mezinárodní sítě portálů EurActiv.

Souvislosti:

EU bude brzo mít svého „prezidenta“ (oficiálně stálého předsedu Evropské rady) a „ministra zahraničí“ (vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku). Tyto dva vrcholné posty v EU zavádí Lisabonská smlouva. Vyjednávání o konkrétních kandidátech na tyto funkce však probíhají za zavřenými dveřmi a sami kandidáti jejich průběh nekomentují. Někteří z nich svou kandidaturu ani výslovně nepotvrdili.

Podle průzkumů veřejného mínění jsou nejpopulárnějšími Evropany Tony Blair a Angela Merkel. Proti Blairově kandidatuře se ale postavily státy Beneluxu, protože europrezident by podle nich neměl pocházet ze země mimo eurozónu. Velká Británie je navíc podle představitelů Beneluxu na to, aby její občan reprezentoval celou EU, příliš euroskeptická. Merkel byla zase nedávno znovuzvolena do čela německé spolkové vlády a nemá v úmyslu začít kariéru ve strukturách EU.

Podle zveřejněných jmen se nyní zdá, že lídři EU si na post „europrezidenta“ přejí spíše slabšího a nevýrazného kandidáta (EurActiv 2.11.2009). V boji o post evropského „ministra zahraničí“ se podle neoficiálních dohod bude vybírat z levicového politického spektra (EurActiv 10.11.2009).

Témata:

V Německu se média i veřejnost shodují, že nově vzniklé posty vedoucích představitelů Unie získají reprezentanti menších států. Němečtí představitelé vyjadřují podporu dvěma německy mluvícím kandidátům – dlouholetému lucemburskému premiérovi Jean-Claudu Junckerovi a bývalému rakouskému kancléři Wolfgangu Schüsselovi.

Ani Francie nehodlá nominovat vlastního kandidáta. EurActiv.fr ale píše, že francouzská ženská lobby jejímž představitelem je i Nadace Roberta Schumanna v jejímž čele rovněž stojí žena, prosazuje, aby v čele EU stanula bývalá lotyšská prezidentka Vaira Vike-Fraiberga. Dalším horkým kandidátem na post prvního stálého předsedy Evropské rady je Jean-Claude Juncker.

V Belgii se mluví o kandidatuře současného belgického premiéra Hermana Van Rompuye. Ten je schopným vyjednavačem, který dokázal snížit napětí mezi Valony a Vlámy a v belgické vnitřní politice má ještě v plánu velké reformy. Podle mnohých by ale jeho případný odchod z národní politiky mohl výrazně zesílit vnitřní tlaky na rozdělení země.

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkel nedávno deklarovali, že budou podporovat společného kandidáta. Přestože oba jméno společného kandidáta úzkostlivě tajili, německý velvyslanec v Belgii, Reinhard Betzüge včera nechtěně médiím prozradil, že se obě země chystají podpořit právě Van Rompuye.

Diskuze na britských ostrovech

V Británii má potenciální kandidát na prvního stálého předsedu Evropské rady, Tony Blair, nízkou veřejnou podporu. Mezi jeho největší odpůrce patří euroskeptici a ti, kteří nesouhlasí s válkou v Iráku.

Současný ministr zahraničí David Miliband, o němž média před několika týdny spekulovala jako o možném kandidátovi na post vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku svou kandidaturu ale opakovaně popřel.

Postoj střední a východní Evropy

Největší z nově příchozích členských států, Polsko, vyjádřilo ústy svého ministra zahraničí Radosława Sikorskiho, že alespoň jeden ze dvou nových postů by měl získat kandidát z „nové Evropy“. Vzhledem k tomu, že Polsko už získalo post předsedy Evropského parlamentu, čtou analytici tento výrok jako podporu bývalé lotyšské prezidentce Vaiře Vike-Freiberg. Ta je považována źa političku se silně proatlantickým postojem. Sedm zemí střední a východní Evropy (Polsko, Finsko, ČR, Slovensko, Lotyšsko, Estonsko a Litva) údajně podpořilo návrh, aby kandidáti na evropského „prezidenta“ a „ministra zahraničí“ se svými programy vystoupili veřejně. Takový postup ale jasně odmítly státy „staré Evropy“, a podpořily naopak jednání za zavřenými dveřmi.

Jak vyplývá z informací středoevropských portálů EurActiv, zájem veřejnosti o kandidáty na vrcholné představitele EU byl ve státech střední a východní Evropy všeobecně vlažný. V České Republice v podstatě žádná veřejná diskuze o tomto tématu neprobíhala a Praha oficiálně žádného kandidáta nepodpořila. Ministr zahraničí Jan Kohout se omezil na vágní prohlášení, že ČR chce nové vrcholné funkce EU obsadit co nejdříve, tak aby dnešní summit nemusel být prodlužován.

Premiér Jan Fischer dnes před odletem do Bruselu novinářům sdělil, že by novým stálým předsedou Evropské rady měl být někdo, kdo je spíše „moderátorem, zjednodušuje debatu, umí výborně komunikovat“ a dokáže Evropu prezentovat navenek. Zároveň by prý nemělo jít vysloveně o „politického lídra“. Do této škatulky se ale zřejmě vejdou všechna jména, která v souvislosti s novým unijním postem padají a zdá se tak, že Češi jsou připraveni kývnout prakticky na jakékoliv z nich.

Ani v Maďarsku probíhající výběr kandidátů nevzbudil veřejný zájem a místní média jen přebíraly zprávy ze světových tiskových agentur. Vlivný poslanec Mátyás Eörsi situaci chápe jako selhání lídrů EU. Ti se podle něj bojí, aby je „europrezident“ nezastínil, a proto chtějí vybrat nevýrazného představitele. Kdyby se více uvažovalo o výrazných jménech, jako je např. Tony Blair, diskuze by se dle něj jistě rozproudila. Výběr „europrezidenta“ a „ministra zahraničí EU“ není velkým tématem ani na Slovensku. Premiér Robert Fico je však známý svým postojem proti Blairově kandidatuře kvůli jeho podpoře invaze do Iráku. Slovensko své vojáky z Iráku stáhlo krátce poté, co se Ficova vláda roku 2006 ujala úřadu.

V Rumunsku se veškerá pozornost upírá na prezidentské volby, které proběhnou 22. listopadu. Na dnešní summit jedou rumunští představitelé bez jasné představy, koho nakonec podpoří, píše EurActiv.ro. Velkou pozornost výběru kandidátů nevěnují ani Bulhaři. Bulharský ministr zahraničí ale jistý čas prosazoval kandidaturu bývalého bulharského krále mezi lety 1943 a 1946 a poté premiéra (2001-2005) Simeona Borisova Sakskoburggotskiho. Tuto myšlenku však nakonec opustil.