Zuzana Roithová: Vrátím ČR do centra rozhodování o naší budoucnosti v EU

Zuzana Roithová; zdroj: EP.

„Snažila bych se, abychom byli sebevědomým a znovu zase spolehlivým partnerem,“ uvedla v rozhovoru pro EurActiv europoslankyně a kandidátka na prezidentku ČR Zuzana Roithová. Česko musí podle ní usilovat o konzistentní a jednotnou evropskou a zahraniční politiku a nezpochybňovat již dohodnuté závazky. Zároveň je nutné vyvracet četné mýty o EU, které řada českých politiků živí nepravdivými výroky.

Zuzana Roithová (nar. 1953) je česká politička, původní profesí lékařka. V roce 1998 odstartovala svou politickou kariéru jako bezpartijní ministryně zdravotnictví ve vládě Josefa Tošovského. O rok později vstoupila do KDU-ČSL a v roce 2004 byla za tuto stranu zvolena poslankyní Evropského parlamentu. V roce 2009 svůj mandát europoslankyně obhájila. V únoru 2012 oznámila svoji kandidaturu na prezidentku ČR.

  • Česká republika má v EU nálepku nespolehlivého partnera, který často k důležitým tématům mlčí, nebo se projevuje nekonzistentním postojem. Pokud budete zvolena první prezidentkou ČR, jak budete vůči EU vystupovat? 

Chtěla bych Českou republiku vrátit do centra rozhodování o naší budoucnosti v EU. Snažila bych se, abychom byli sebevědomým a znovu zase spolehlivým partnerem, aby naše evropská a zahraniční politika byla konzistentní, jednotná a nezpochybňující naše závazky, čitelná pro zahraniční partnery a srozumitelná našim občanům doma.  

  • Současný prezident Václav Klaus patří k hlasitým kritikům EU a evropské integrace. Jeho názory mají svůj podíl na určité, spíše negativní, náladě ve společnosti. Budete se s tím snažit něco udělat? 

V tomto ohledu to znamená postavit hráz pravdivých argumentů proti nesčetným mýtům o EU. Nejen současný prezident, ale i řada dalších politiků a vlivných osobností k nim přispěla a přispívá svými nepodloženými výroky. Není to ale jen problém České republiky, že se za domácími problémy hledá vnější nepřítel – EU, pomáhá to totiž vyhrávat volby.  

  • Česko nepatří v EU největší hráče. I přesto, jaká by měla být jeho taktika, aby co nejlépe hájilo své zájmy? 

Ano, Česká republika patří mezi středně velké státy Unie, kdy většina zemí má méně obyvatel než my. Pokud jde o dílčí zájmy, česká administrativa je schopná dohadovat ad hoc koalice s podobně smýšlejícími zeměmi a dobře pracovat. Měli bychom ale takové koalice iniciovat či moderovat, nebo se jich alespoň zúčastňovat i v klíčových oblastech. V tom máme co dohánět.  

  • Vládne podle Vás České republice „diktát“ z Bruselu, tedy bruselský úředník? 

Každý národní zákon stejně jako směrnice EU definuje, tedy „diktuje“ nějaké povinnosti či podmínky, které některé skupiny obyvatel omezují, jiné více chrání. O diktátu z Bruselu mluví politici, ale i podnikatelé a jiní glosátoři, kterým se nějaké nové pravidlo nelíbí a neví, či zamlčují, že jde vždy o kompromis přijímaný demokraticky s naší účastí. Není to o nás bez nás, ale o nás s námi. Co s tím dělat? Jak už jsem říkala dříve: stavět argumenty proti mýtům a zdůrazňovat, že dodržování dohodnutých pravidel patří k výbavě vyspělé demokracie.  

  • EU prochází v současné době nelehkým obdobím a je možné, že jej za několik desítek let budeme označovat za zlomové. Co si myslíte o konceptu tzv. dvourychlostní Evropy, která je v poslední době stále častěji skloňovaná? Jakou roli by měla hrát Česká republika? 

Vícerychlostní Evropa není koncept, ale realita, např. eurozóna, Schengen, výjimky Británie, Dánska, Švédska již od 1993 atd. Díky Lisabonské smlouvě je užší spolupráce části zemí Unie, které o to stojí, legitimní. Hovořím tu o tzv. posílené spolupráci. Je to daň za rozšiřování EU.  

Česká republika si musí stanovit, ve kterých oblastech se může a chce podílet. Podle mne bychom neměli přistupovat k integraci ve stylu „Evropa à la carte“ (vybíráme si jen to, co je pro nás nyní výhodné), ale spolupracovat na všech strategických cílech EU a posilovat, nikoli oslabovat principy, jako jsou koheze, solidarita rozvinutějších regionů se slabšími, společná a tím silná zahraniční evropská obchodní politika apod. 

Existence vícerychlostní Evropy je na druhou stranu i důkazem, že integrace není svěrací kazajkou. Myslím, že v zájmu občanů není, abychom se vlastní vinou vyřazovali z některých iniciativ: od jednání o smlouvě o rozpočtové odpovědnosti až po varšavskou iniciativu ministrů zahraničních věcí 11 zemí EU. 

  • Znamená podle Vás posun k fiskální a politické unii „zánik demokracie“? 

Jde o dvě věci. Za prvé: o zpřísnění fiskální disciplíny a sankcích se rozhodlo demokratickým způsobem už přijetím „six-packu“ v loňském roce. Smlouva o fiskální unii také musí být ratifikována demokratickým způsobem. Za druhé: tzv. politická unie dává naopak důraz na silnější demokratickou dimenzi EU. Obé samozřejmě vede k oslabení elit národních států, které se z dodržování pravidel budou muset zodpovídat nejen na národní, ale i evropské úrovni. Ale tyto elity ví, že se jim podaří fiskální disciplínu za nových podmínek naplňovat lépe než dosud.  

Demokracie je v moderním pojetí demokracie zastupitelská. Každá demokratická vláda je omezená ze své podstaty, a to nejen díky dělbě moci, ale i kvůli řadě prvků kontroly zasazených přímo do moci výkonné – to vše má zaručit, že nikdy nepůjde o moc absolutní. V tomto ohledu si to řada našich politických představitelů plete, pokud moc našich politických zastupitelů je dále extra vyvažována kromě národních pojistek i z evropské úrovně, tak to neznamená oslabování demokracie, ale naopak její posilování. Necitlivý zásah vůči občanům může přijít i ze strany EU, podobně jako kdykoliv ze strany národní vlády, ale pokud jsou dána pravidla, řád (např. možnosti revokace rozhodnutí apod.), jinými slovy pokud funguje právní stát, tak není potřeba mít obavy z ohrožení demokracie ani v Česku ani v EU obecně. 

  • Eurozóna v současné době prochází dluhovou krizí, což pochopitelně ovlivňuje i hospodářskou situaci v zemích bez eura, k nimž patří i Česká republika. Lék na krizi se hledá už dlouho a zdá se, že se pořád nechce objevit. Některé země v čele s Francií jsou přesvědčeny, že cestou nekonečného utahování opasků a reforem, tedy politikou, kterou prosazuje například Německo, se Evropě nikdy nepodaří překonat krizi. Co si myslíte Vy? 

V eurozóně jde především o ztrátu důvěry finančních trhů, které zvýšily úrokové sazby u státních dluhopisů některým zemím, čímž jejich státní rozpočty uvrhly do větší zadluženosti. Dluhová krize není žádným specifikem zemí eurozóny. Například japonský dluh je přes 200 % HDP, zadluženost Spojeného království se zadlužení v % HDP za 6 let zdvojnásobilo a je dnes podobně vysoká jako ve Španělsku, přesto nepřichází o důvěru, a mohla bych dlouho pokračovat dál.  

Na druhou stranu tato krize nastartovala odkládané strukturální reformy v řadě zemí EU. Není ale moudré pod tlakem dělat drastické plošné škrty, vedoucí ke zpomalení růstu – jak se v posledních letech děje v ČR. Patřím k těm politikům, kteří podporují poctivou revizi rozpočtů tak, aby služby státu byly dlouhodobě zajišťovány úsporněji než dosud na jedné straně a na druhé sestavování rozpočtů tak, aby měly i prorůstová opatření (včetně investic do výzkumu), bez nichž nelze nastartovat hospodářský růst.  

  • Jak hodnotíte postup EU vůči zadluženému Řecku? Přežije podle Vás eurozóna stávající situaci, nebo bude některý z jejích členů nucen odejít?  

Eurozóna bude po stávající krizi vnitřně silnější, podobně jako jednotlivé vlády budou daleko rozpočtově odpovědnější. Řecká zadlužená ekonomika představuje naštěstí jen 2 % HDP eurozóny. Náklady na vyloučení Řecka z eurozóny by pro státy EU byly patrně vyšší než finanční pomoc podmiňovaná nutnými reformami řeckého hospodářství. Současně je evropská pomoc prevencí proti vzniku anarchie, která běžně provází státní bankroty.  

Řecko je ale také nebezpečným precedentem, že lze v podstatě beztrestně podvádět mezinárodní partnery. Zpřísnění fiskální disciplíny, zlepšení evropské kontroly, zvýšení bankovního dozoru a další opatření mají zabránit opakování podobných situací v budoucnosti a současně posilují eurozónu a její důvěryhodnost pro finanční trhy.  

  • Česká republika se při vstupu do EU zavázala, že v budoucnosti přijme společnou měnu euro. Je tento závazek v současné situaci aktuální? Někteří čeští politici včetně premiéra Petra Nečase jsou pro to, aby Češi o vstupu do eurozóny rozhodovali v referendu. Argumentují tím, že eurozóna už nenabízí stejné podmínky jako v okamžiku, kdy se Česko stalo členem EU. Co si o tom myslíte?

V tomto ohledu premiér interpretuje ústavní pořádek, jak se mu zrovna hodí. To, zda přísnější podmínky členství v eurozóně budou v době, až budeme splňovat ekonomická kriteria, vyžadovat revizi ústavního pořádku České republiky může posoudit Ústavní soud. Obecně vzato změny pravidel o fungování jakýchkoli mezinárodních organizací, např. Rady Evropy, WTO, EU či NATO, jsou z časového hlediska logické, přesto nezakládají požadavek na prověřování platnosti našeho členství v těchto organizacích. 

V referendu v roce 2003 lidé souhlasili s článkem 4. Aktu o přistoupení, kde je již řečeno, že každý nový stát se účastní hospodářské a měnové unie, a to ode dne vstupu, a pouze se na něj vztahuje výjimka, že může požádat o společnou měnu později. Z toho vyplývá, že už ten mezinárodní závazek o přistoupení k společné měně pro Česko platí, bez ohledu na zpřísnění podmínek dodržování „Paktu stability“ pro její členy. Variantou je pouze splnění tohoto závazku, využívání výjimky či odstoupení od celé přístupové smlouvy, resp. vyjednání s celou EU, že chceme odstoupit od našeho závazku v této konkrétní záležitosti. 

Dokonce je v čl. 10 Ústavy stanoveno, že vyhlášené mezinárodní smlouvy jsou součástí našeho právního řádu, tj. platí a to pro všechny, včetně našich politických představitelů. Ve stejném článku je řečeno, že má mezinárodní smlouva přednost před zákonem, pokud ten tvrdí něco v rozporu s ní. V čl. 10a Ústavy se jednak říká, že mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci či instituci a zároveň, že takovou smlouvu musí ratifikovat parlament či, stanoví-li to ústavní zákon, referendum. To se také stalo a tudíž náš závazek z Aktu o přistoupení plně platí a je závazný. V tomto článku není nic řečeno o nových pravomocích či vyjmenovaných všech pravomocích či znovu potvrzování rozšířených pravomocí apod. Jde tam o obecný souhlas.  

Pokud jsou pravomoci českých orgánů, např. ČNB, vyjmenovány v pouhém zákoně, tak by bylo zvláštní požadovat, aby při přenesení každé jednotlivé pravomoci se o tom rozhodovalo na ústavní úrovni či referendem. Stačí takový souhlas na začátku s tím, že se předjímá, že ústavodárce (Parlament či lid) jako nejvyšší možný zákonodárce zná všechny konsekvence svého rozhodnutí. Mimochodem Ústava v této souvislosti mluví pouze o mezinárodních smlouvách a zatím vše týkající se např. Bankovní unie je sekundární evropskou legislativou.  

  • V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Do jakých oblastí by podle Vás měla EU nejvíce investovat? Stejně jako dnes do zemědělství a kohezní politiky, nebo třeba do vědy a inovací či energetických projektů? 

Zde neexistuje buď a nebo, je potřeba podporovat všechny zmíněné oblasti, ale záleží na rozsahu a podmínkách. Dosud byl poměr velmi posunut směrem k podpoře zemědělství, což se musí postupně měnit. Důležité je také zrovnoprávnění evropských i národních dotací pro zemědělce ve všech členských zemích. Podporuji rozpočet orientovaný více na široká prorůstová opatření. Vedle investic do výzkumu je nutná také solidarita a koheze v rámci regionálních politik: je to strategickým cílem pro celou rozšířenou EU.  

Kvůli sídlu evropské agentury pro Galileo v České republice by pro nás mělo být prioritou v rámci rozpočtových debat zajištění, že se tento evropský megaprojekt bude úspěšně rozvíjet. Našimi prioritami ve víceletém finančním rámci by dále měly být transevropské energetické či dopravní sítě (zejména jejich napojení na české projekty) a podpora alternativ vůči energetické závislosti na zahraničí. Dále bychom měli podpořit dostatek prostředků pro politiku sousedství ve východní Evropě.  

  • Současný prezident Klaus má specifický názor na klimaticko-energetickou politiku EU a zdá se, že ve střední Evropě není se svým postojem osamocen: řada novějších členských států například zdůrazňuje, že Evropa by v boji proti klimatickým změnám neměla zapomínat na svou konkurenceschopnost. Jak se na tuto oblast díváte Vy? Je podle vás „zelená“ orientace EU příležitostí, nebo spíše přítěží? 

Fundamentalistické lpění na jakákoliv ideologii je při spravování společných veřejných záležitostí cestou do ještě větších problémů. To platí pro zaryté euroskeptiky stejně jako pro slepé prosazování tzv. zelené politiky bez ohledu na jejich nákladnost. Nejen Evropa, ale celý svět, stojí v 21. století před největším problémem ohrožujícím celou existenci budoucích generací na této planetě, jelikož se zdá, že překotný technický vývoj šel na úkor kapacit našeho ekosystému.  

Je potřeba koordinované globální řešení, jelikož vhodná ekologická politika jednoho státu nemůže tyto problémy účinně řešit. Rovněž není žádné kouzelné řešení, které by všechny hrozby odvrátilo – příroda nezmění trend na povel, a proto je potřeba prosazovat přístupy vedoucí k dlouhodobým změnám. V tomto ohledu je klimaticko-energetická politika EU, i když není bez chyb, daleko konstruktivnějším vkladem, než zavírání očí před klimatickými změnami.  

Při stanovování jednotlivých strategií je potřeba ale vážit i konkurenceschopnost evropského průmyslu. Tam, kde může dojít v přírodě k nenávratným změnám, je potřeba stanovit priority. Tzv. udržitelné technologie představují velký inovační potenciál a jsou velkou hospodářskou příležitostí pro nadcházející dekády. V rámci ekologické politiky zatím více škody než užitku, nenapáchala v České republice EU, ale naopak národní politici – v případě špatně nastavených limitů u řepky či solárních panelů. Finanční podpora měla směřovat na drobné projekty pro domácnosti, nikoliv na spekulativní lány fotovoltaických panelů.