Vojtěch Belling: Nestabilní politická situace nám v EU nepomáhá

Vojtěch Belling; zdroj: Vláda.cz

„Nebudu zastírat, že z hlediska mezinárodní politiky je vždy výhodnější stabilní vláda. Pokud máme v Evropě s ostatními domlouvat důležité dohody a prosazovat své priority, je podstatné i pro naše partnery, aby měli jistotu, že dohody budou z naší strany dodržovány,“ uvedl v exkluzivním rozhovoru pro EurActiv, který proběhl den před zasedáním Evropské rady v Bruselu, státní tajemník pro evropské záležitosti Úřadu vlády Vojtěch Belling.

  • Nedá mi to, abych se na úvod nezeptala na aktuální politickou situaci v zemi, kdy vláda Petra Nečase podala demisi a prezident republiky jmenoval nového premiéra. Jaký to bude mít vliv na postavení České republiky v EU při jednáních o důležitých tématech?

Nebudu zastírat, že z hlediska mezinárodní politiky je vždy výhodnější stabilní vláda. Pokud máme v Evropě s ostatními domlouvat důležité dohody a prosazovat své priority, je podstatné i pro naše partnery, aby měli jistotu, že dohody budou z naší strany dodržovány, a věděli, co od nás mohou čekat. Nestabilita nám na mezinárodním poli, a v EU obzvlášť, jednoduše nepomáhá. Na druhé straně v tuto chvíli nehrozí žádný bezprostřední kolaps v nějaké konkrétní agendě, existuje zde kontinuita zajišťovaná profesionálně fungující státní správou i v časech politické krize.

  • Nestabilita vnitropolitické scény a možné rozpuštění Poslanecké sněmovny se zcela jistě projeví na schopnosti České republiky dodržovat závazky vůči EU, ať už v oblasti implementace evropské legislativy či přijetí národních zákonů, což se týká třeba zákona o státních úřednících. Jak toto vnímáte?

Ano, v tomto případě, který jmenujete, jistá rizika, která zmiňujete, hrozí, ovšem pouze v případě, že by příslušné normy v důsledku politické krize skutečně nestihly být přijaty. Vláda dala příslib Evropské komisi, že příslušný zákon o úřednících bude schválen. Ze strany Komise se jedná o nutnou podmínku pro vyplácení prostředků v rámci víceletého finančního rámce EU v následujícím sedmiletém období, ovšem i vyplácení prostředků ve stávajícím období, po roce 2013, může být ohroženo, pokud zákon nebude včas přijat.

  • V jakých dalších oblastech spatřujete riziko?

V současné době běží v České republice implementace různých aktů evropského práva, kde je potřeba dodržovat lhůty pro řádnou transpozici. Z tohoto hlediska by legislativní diskontinuita situaci zkomplikovala, protože v případě předčasných voleb budou všechny rozjednané návrhy zákonů smeteny pod stůl a s jejich předkládáním by se muselo začít zcela nanovo. Na druhé straně je to riziko, s nímž musí každá státní správa vždy počítat. Lhůty pro implementaci jsou ostatně většinou celkem dlouhé. Podstatné bude však také vyrovnat se s běžícími řízeními s Evropskou komisí ohledně nesprávné implementace některých aktů, kde v případě prodlení hrozí velké komplikace. Také bude třeba připravovat budoucí operační programy a jednat s Komisí o Dohodě o partnerství – to je také věc vyžadující jasné politické řízení.

Klíčový problém může také nastat s rozpočtem pro příští rok, který Evropskou komisi velmi zajímá. Jsme totiž povinni dodržovat Pakt stability a růstu a, přinejmenším politicky, též závazky vyplývající z evropského semestru, a to i s ohledem na tzv. specifická doporučení Rady.

  • Pozice České republiky v EU v situaci vládní krize bude otestována již zítra na summitu EU. Kterého premiéra na něj Česká republika vyšle? Bude to ministerský předseda v demisi Petr Nečas, nebo premiér, kterého jmenoval prezident Miloš Zeman?

Na summit pojede úřadující premiér, tedy Petr Nečas.

  • Jedná se o výjimečnou situaci?

Samozřejmě tu mohou vznikat otazníky, protože náš ústavní systém umožňuje paralelní existenci dvou premiérů, jednoho nastupujícího a jednoho v demisi. Není to však nic neobvyklého a podobně to funguje i v řadě jiných evropských států. Nicméně vždy je zde jeden fakticky úřadující premiér, který řídí vládu. To je v tomto případě premiér v demisi, tedy Petr Nečas, který také pojede na Evropskou radu.

  • Ovlivní skutečnost, že je Petr Nečas premiérem v demisi, vyjednavačskou pozici České republiky na summitu?

Pokud to bude mít nějak vliv, tak spíše neformální. Problém by nastal třeba ve chvíli, kdy bychom chtěli kupříkladu něco vetovat a prosazovat proti vůli všech ostatních zemí. To ale v tuto chvíli vskutku nehrozí. V případě, že skutečně chce některá země blokovat nějaké zásadní rozhodnutí, pak je většinou třeba, aby dokázala ostatní přesvědčit, že vláda je ve své pozici dostatečně silná. Jinak hrozí, že si státy jednoduše „počkají“ na novou vládu. Ale jak říkám, to je nyní pouhé teoretizování, protože tato Evropská rada nebude činit žádná zásadní rozhodnutí. Takže se nedomnívám, že by naše pozice byla jakkoli oslabena.

  • O čem se bude na zítřejším summitu jednat? Oficiální program hovoří o evropském semestru, nezaměstnanosti mladých a budoucnosti hospodářské a měnové unie.

Je to tak, nicméně tradice posledních několika let praví, že dominantním tématem Evropské rady je nakonec vždy téma, které není na oficiálním programu. Tento summit není v tomto ohledu výjimkou, hlavním tématem totiž bude pravděpodobně víceletý finanční rámec.

Dále se bude diskutovat především o nezaměstnanosti mládeže, přestože původním dlouho dopředu plánovaným tématem měla být budoucnost hospodářské a měnové unie. Ukázalo se ale, že v tuto chvíli jsou názory jednotlivých států na další vývoj měnové unie natolik odlišné a vzájemně nespojitelné, že se tomu bude jednání věnovat jen okrajově. Diskuse bude spíše odsunuta do následujících měsíců a let.

  • Dá se v souvislosti s víceletým rozpočtem EU očekávat nějaký posun v jednání?

Pozice Evropské rady je jasná, takže na straně států se posun neočekává. Dohoda na kompromisu byla uzavřena už i s Evropským parlamentem, avšak problém spočívá v tom, že Evropský parlament není zatím s jistotou schopen garantovat jeho schválení. Dohoda, která byla uzavřena s vedením Parlamentu, totiž podle všeho nemá podporu jednotlivých europoslanců. V takové situaci je ale pro členské státy velmi obtížné jednat. Na druhé straně vyjednávacího stolu s Parlamentem je vždy důležité mít partnery, kteří jsou schopni garantovat, že to, co se s nimi dohodne, bude dodrženo. Jinak by taková jednání neměla ani smysl.

Rada i Evropská rada, tedy členské státy, dohodu uzavřenou s Parlamentem splní. Vyjednavači (irské předsednictví) dostali od Rady jasný mandát, který také dodrželi. Dojednali v rámci mandátu kompromis se zástupci Evropského parlamentu, který je pro všechny členské státy, včetně České republiky, poměrně bolestivý. Přesto jsme jej v zájmu dohody připraveni schválit. V tuto chvíli je tento kompromis na stole, nutné ale je také jeho schválení Parlamentem. Část europoslanců má ale výhrady, takže jasněji bude až příští týden, kdy bude dohoda projednávána na plénu. Na nadcházející Evropské radě tedy očekávám poměrně bouřlivou diskuzi s předsedou Parlamentu Martinem Schulzem. Žádný konkrétní závěr ale logicky z jednání vyplynout nemůže. Další ústupky členské státy Parlamentu již neposkytnou. Rozhodne až hlasování pléna Evropského parlamentu.

  • Pojďme se věnovat dalšímu tématu, které se bude projednávat na summitu, a tím je evropský semestr a doporučení, kterých se České republice dostalo ze strany Evropské komise. Jak se k těmto doporučením Česko staví?

Nepatříme ke státům, které by Evropská komise hodnotila nějak kriticky a také se nám nedostalo nějakých výrazně negativních výtek. Pokud se podíváme na hodnocení jiných států, vycházíme z toho poměrně dobře. Mezi enfants terribles evropské hospodářské politiky patří v tuto chvíli úplně jiné státy. Proto také nehovoříme, na rozdíl například od francouzského prezidenta, o nějakém „diktátu“ Evropské komise.

Na druhé straně budeme společně s ostatními státy Visegrádské čtyřky poukazovat na to, že proces přípravy doporučení uvnitř Komise je třeba do budoucna zlepšit. Komise musí více komunikovat se členskými státy, protože mnohdy pracuje s vysloveně chybnými informacemi, jež si u státu ani neověří. Nemám na mysli rozdílnou interpretaci nutných kroků pro posílení konkurenceschopnosti nebo fiskální disciplíny, ale případy faktických chyb a nepochopení.

  • Můžete uvést nějaký příklad?

Jde například o nejproblematičtější část doporučení pro Českou republiku, tedy kritiku předdůchodů. Pokud jsme za toto kritizováni s tím, že se jedná o riziko pro celkovou udržitelnost veřejných financí ve chvíli, kdy na předdůchodový systém jdou tři miliony korun ročně a týká se to pouze desítek osob, tak je to samozřejmě absurdní. Evidentně došlo k nepříjemnému nedorozumění na straně Komise.

Jiným příkladem je odkaz na již starší návrh zákona o úřednících státní správy. Komise jej původně chtěla v doporučeních kritizovat, pak ovšem díky včasnému neformálnímu zásahu svou chybu uznala. Ukázalo se totiž, že kritika vycházela z úplně jiné verze, než kterou měla na stole vláda. Tato kritika však nedopatřením zůstala jen v tzv. staff working documentu, o němž proto Komise následně prohlásila, že není jejím oficiálním stanoviskem a je v dané části založen na neaktuálních informacích. Přesto tyto chyby působí zcela zbytečné matení politiků i novinářů.

Problém je tedy v tom, že specifická doporučení Evropská komise skutečně navrhuje bez předchozí detailní komunikace se členskými státy o jejich finální podobě. Zatím nám nezbývá, než s Komisí pracovat neformální cestou. Musím ale zdůraznit, že nejsme nějakou „potrefenou husou“, jde tu pouze o expertní kvalitu doporučení, jež se zatím bohužel nemohou rovnat např. se zprávami OECD nebo analytickými materiály MMF a Světové banky. To se musíme snažit změnit.

  • Co je tedy třeba udělat?

Po zveřejnění doporučení jsme navrhli a úspěšně prosadili změny některých pojmů, s nimiž se v doporučeních pro ČR pracuje. Především je však nutné změnit způsob přípravy doporučení tak, aby byl zajištěn intenzivnější dialog Komise se členskými státy. Expertní aparát Komise je potřeba dále zkvalitnit. Jak jsem však zmínil, nejsme rozhodně mezi hlasitými kritiky Evropské komise a patříme v této věci k umírněnějším. I zmíněné společné kritické stanovisko států Visegrádské čtyřky původně navrhly tři ostatní státy. Nejsme také žádným potížistou, ale snažíme se být konstruktivní a poukázat na to, že Komise by měla doporučení předem více konzultovat.

  • Dalším tématem jednání Evropské rady bude nezaměstnanost mladých lidí. Co konkrétně v této souvislosti může Evropská rada udělat? Sociální politika přeci nadále zůstává v kompetenci členských států…

Jistě je třeba samozřejmě vycházet z rozdělení kompetencí mezi členskými státy a EU. Sociální politika patří mezi sdílené kompetence, nicméně politiky zaměstnanosti jsou na unijní úrovni, podobně jako hospodářské politiky, koordinovány členskými státy, přičemž v principu zůstávají kompetencí států. Vždy proto s řadou jiných států zdůrazňujeme, že jakákoli opatření přijímaná na evropské úrovni nesmí být vnímána jako náhrada či alternativa opatření, která by měly provádět členské státy. Právě státy jsou primárně odpovědné za politiku zaměstnanosti, včetně zaměstnanosti mládeže a měly by na to pamatovat v rámci provádění strukturálních reforem svých hospodářských systémů. Role EU tak může být vždy pouze doplňková, jakkoli ne bezvýznamná. Představa, že šest miliard vyčleněných na podporu zaměstnanosti z budoucího víceletého finančního rámce (pozn. red.: jedná se o systém záruk pro mladé, více na EurActiv 28.5.2013) zachrání situaci v Evropě a zajistí práci všem nezaměstnaným mladým lidem, je samozřejmě absurdní. Dokonce ani kdyby ta částka byla zdvojnásobena nebo ztrojnásobena, tak to současnou situaci nevyřeší. Může to být pouze doplňkový nástroj a tak to musí být i chápáno.

Nicméně právě takové a další doplňkové kroky na unijní úrovni provést lze. V tuto chvíli se mluví zejména o tzv. frontloadingu, tedy o tom, že prostředky z víceletého finančního rámce na podporu zaměstnanosti by mohly být přesunuty z hlediska jejich využívání hned na začátek období. Maximum prostředků by tak šlo využít takřka okamžitě.

V této souvislosti se rovněž hovoří o další flexibilizaci unijního rozpočtu tak, aby tuto oblast mohly podpořit některé nevyužité prostředky. Tady je ale třeba určité obezřetnosti, aby to nebylo na úkor kohezní politiky, a je také třeba předejít tomu, aby byl narušen kompromis o podobě rozpočtu EU z února letošního roku.

Můžeme také provádět další nepřímá opatření, například prostřednictvím Evropské investiční banky (EIB). Jedním ze závěrů summitu by měla být dohoda na větším používání prostředků z EIB na podporu malých a středních podniků, což díky pákovému efektu může rovněž výrazně přispět k podpoře zaměstnanosti.

  • Do jaké míry bude podle Vašich informací na summitu diskutována budoucnost hospodářské a měnové unie?

Toto téma určitě debatováno bude, na konkrétní rozhodnutí ale zcela určitě nedojde, a to i přesto, že před půl rokem se s tím počítalo. Předseda Evropské rady Herman van Rompuy bude pouze informovat o aktuálním stavu jednání a předloží roadmap dalšího postupu a dalšího vyjednávání. V současnosti se nadále jedná především o bilaterálních kontraktech mezi Komisí a členskými státy a o tzv. nástroji konvergence a konkurenceschopnosti (tzv. balík solidarity). Diskuze zatím ale nebude příliš substantivní, jednání nejsou zdaleka ve finální fázi.

  • Pojďme se věnovat jinému tématu, než je summit EU. Vláda nedávno přijala strategický dokument k působení ČR v EU, v němž definuje základní priority pro evropskou politiku země. Zajímalo by nás, proč jí zveřejnění materiálu trvalo tak dlouho? Přece jen, strategie přišla na svět rok před řádnými volbami do Poslanecké sněmovny, tedy v posledním roce vládnutí.

Původně jsme počítali s tím, že strategie bude předložena již na začátku stávajícího legislativního období, ale samotné projednávání dokumentu bylo z nejrůznějších důvodů, například kvůli politickým krizím či jinému pořadí priorit, neustále odsouváno. Zdůrazňuji ale, že to nebylo kvůli jejímu obsahu, protože ten nebyl ani v prvních fázích přípravy nijak kontroverzní. Pokud si mohu dovolit troufalou tezi, domnívám se, že tu existuje poměrně výrazný nadstranický konsensus bez ohledu na politickou příslušnost nad celou řadou praktických témat, která se v evropské politice projednávají v rámci jednotlivých sektorových politik EU. Mám na mysli třeba energetickou, dopravní, zdravotnickou či sociální politiku EU. Pozice v těchto oblastech jsou od našeho vstupu do EU, bez ohledu na to, jaká vláda je zrovna u moci, dlouhodobě celkem stabilní, kontinuální a bez větších změn. Politické rozpory se pak soustředí na témata, která jsou mediálně zajímavá nebo mají výraznější symbolickou váhu. Typickým příkladem je otázka přijetí či nepřijetí fiskálního paktu nebo Paktu euro plus, případně harmonizace daní apod.

Rád bych ještě zdůraznil, že vzniku strategie předcházela celá řada diskusních jednání, konferencí, kulatých stolů s nejrůznějšími aktéry k řadě aktuálních témat evropské integrace a české evropské politiky. Dokument je také ideově propojen s Národním programem reforem, jelikož i naše evropská politika musí být chápána jako jeden z nástrojů státní politiky. K Národnímu programu reforem jsme pak pořádali velmi náročnou sérii detailních jednání.

Strategie byla navíc schválena nikoliv s tím, že by se jednalo o dokument tesaný do kamene, který byl jednou přijat a tím to končí, ale naopak se jedná o dokument, o němž se má diskutovat i nadále. Aby se tak mohlo stát, je logické, že si nejprve sama vláda musela ujasnit, kam chce v evropské politice směřovat. Musíme mít na paměti, že ve vládě (dnes již v demisi) jsou zastoupeny politické strany s velmi odlišnými názory na evropskou integraci. Po takovém přijetí společného postoje může vláda samozřejmě dále diskutovat s dalšími aktéry a svou strategii dále upravovat.

  • Co bude pro strategii znamenat aktuální politická situace v České republice, kdy zatím nevíme, zda se úřednické vládě Jiřího Rusnoka podaří získat důvěru poslanců, či zda země směřuje k předčasným volbám?

Strategie byla psaná s tím, že může být v budoucnosti měněna. Každý strategický dokument vždy vzniká v určitém čase a prostoru, v určitých podmínkách, které se mohou změnit. V dobách krizí je navíc běžné strategické dokumenty rychle přizpůsobovat aktuálnímu dění a měnícím se prioritám. Kterákoliv vláda může Strategii změnit nebo přijmout dokument nový. Z tohoto hlediska sama změna vlády neznamená pro strategii automaticky žádný zánik. Strategie bude jednoduše platit, dokud se nějaká vláda nerozhodne ji změnit, na základě svých politických priorit. Je to ostatně vždy vláda, kdo určuje směry své evropské politiky.

  • Ve vládní strategii působení ČR v EU se uvádí, že vláda podporuje opatření, která mají zvýšit stabilitu a důvěryhodnost hlavně zemí eurozóny, ale nesmí to současně ovlivnit státy, které stojí mimo. Myslíte si, že je to reálné v situaci, kdy jsou státy navzájem úzce hospodářsky propojené?

Takto to ve Strategii nestojí. Mnohá opatření prováděná jen v rámci eurozóny mají určitý vliv i na nečlenské státy měnové unie. Důležité je ale rozlišovat, které opatření či nástroj je komu určené. Například rozpočet EU jako celku by se neměl užívat k cílům týkajícím se pouze sedmnáctky. A naopak nástroje jež potřebuje měnová unie, nemusí být automaticky modelovány pro celou sedmadvacítku. Je logické, že státy eurozóny mají potřebu vyšší integrace hospodářských politik a dalších kroků, které země stojící mimo podnikat nemusí. Je však důležité, aby opatření, která jsou určená pouze pro eurozónu, avšak mají dopady i na nečleny, byla diskutována skutečně s celou sedmadvacítkou. Samotná eurozóna, pokud rozhoduje bez diskuse s ostatními státy EU, by skutečně měla dělat jen takové kroky, které nemají negativní vliv na ostatní a neohrozí například vnitřní trh.

  • Můžete uvést příklad, u něhož by se mělo takto postupovat?

Jedná se třeba o přímou rekapitalizaci bank. I když bude určena pouze pro země eurozóny, tak na vnitřním trhu vytváří distorzi, protože v jejím důsledku vzniknou dva typy bank: banky v eurozóně, za nimiž bude stát výrazný kapitál v podobě stabilizačního mechanismu, a banky mimo eurozónu, které za sebou tento balík mít nebudou. Logicky to změní chování aktérů na trhu ve vztahu k těmto bankám. Neříkám tím, že to musí být automaticky nevýhoda pro nečleny, ale dopady na integritu trhu tu jednoznačně jsou.

Dodal bych ještě, že vláda vždy podporovala princip dobrovolné otevřenosti opatření eurozóny i pro její nečleny. Pokud nečlen eurozóny chce participovat i na některých přísnějších opatřeních, která jsou primárně určena pro eurozónu, tak by tuto možnost měl mít. To je i případ částí bankovní unie: systému jednotného dohledu a rezoluce.

Rozhovor připravila Lucie Bednárová a Markéta Kučerová.