Vladimír Dlouhý: ČR nemá jinou alternativu než být členem EU, ta se ale musí změnit

Vladimír Dlouhý

„Vážím si toho, co po válce Evropě integrační proces přinesl a bojím se, že pod vlivem prezidenta Klause i dalších na to Češi zapomínají,“ svěřil se v rozhovoru pro EurActiv ekonom a člen NERV Vladimír Dlouhý. Současný stav v EU je ale podle něj špatný a pouhé dílčí změny nic nesvedou. I přesto, že Nejvyšší správní soud jeho kandidaturu na prezidenta ČR odmítl, redakce se rozhodla rozhovor zveřejnit.

Vladimír Dlouhý (nar. 1953) je český ekonom a politik, bývalý místopředseda strany ODA a ministr průmyslu a obchodu v letech 1992–1997 ve vládě Václava Klause. V letech 1989–1992 byl ministrem hospodářství ČSFR. Nyní působí v soukromé sféře a věnuje se poradenské a pedagogické činnosti. V červnu 2012 oznámil svou kandidaturu na úřad prezidenta republiky. O šest měsíců později jej ale Nejvyšší správní soud z přímé volby prezidenta vyřadil. Důvodem byly nesplněné podmínky nutné k registraci.

  • Česká republika bývá kritizována za to, že se neumí na evropské scéně prosadit, k důležitým tématům často mlčí, nebo se chová nekonzistentně. Souhlasíte s tím, že bychom se měli snažit více prosazovat?

Nejsem si jistý, jestli hrajeme v EU druhé housle. Vše je odvozené od toho, jak Unii vidíme a co od ní chceme. Myslím ale, že například naše rozhodnutí nepřistoupit k fiskálnímu kompaktu bylo dostatečně viditelným krokem.  

  • Dostatečně viditelné mohou být i některé kroky prezidenta, a to i přes fakt, že v českých ústavních poměrech není zvykem, aby prezident navštěvoval například zasedání Evropské rady. Evropskou politiku často komentuje i současný prezident Václav Klaus. Jak byste se v případě zvolení snažil evropskou agendu komunikovat vy? 

Sdílím některé výhrady, které prezident Klaus k EU má. Rozhodně bych ale nevolil stejnou formu a obsah jeho prohlášení. Obsahově bych určitě nebyl tak radikální, abych přirovnával Unii k Radě vzájemné hospodářské pomoci, a srovnával tak dnešní stadium evropské integrace s něčím, co si pamatujeme z doby socialismu. Také bych určitě vyjádřil větší míru solidarity. Nevadí mi, že Česká republika nepřistoupila k fiskálnímu paktu, ale to neznamená, že bych si nemyslel, že dnešní členské země eurozóny by měly udělat všechno proto, aby se euro stabilizovalo. 

K tomu musím dodat, že pokud bych byl zvolen, jedno z prvních prohlášení, které bych udělal, by zdůraznilo, že Česká republika nemá jinou alternativu, než být zakotvena ve skupině západoevropských a středoevropských demokratických zemí, tedy v EU. Spousta lidí by mohla říct, že kopu do otevřených dveří, ale je nutné opakovat, že jiná možnost pro nás neexistuje.  

  • Myslíte si, že tím, jak se prezident Klaus vyjadřuje o EU, podporuje mezi Čechy negativnější pohled vůči Unii? 

Samozřejmě. Už od Tomáše Garriguea Masaryka je tradicí, že když prezident něco řekne, lidé mají tendenci to brát vážně. Prezident Klaus v tomto směru myšlení lidí v České republice ovlivnil, ale myslím si, že daleko méně, než se mu někdy podsouvá. Češi si dělají názor jako samostatně přemýšlející inteligentní lidé a nemohou nevidět problémy, které jsou s EU spojeny. 

  • Někdy se můžeme setkat s kritikou, že velké členské státy mají na chod Unii větší vliv a pro menší země, jako je Česká republika, je těžší hájit své zájmy. Jak bychom se podle Vás měli chovat, abychom v EU prosadili své priority co nejlépe?  

Řekl bych, že jsme v rámci Evropy spíše středně velkým státem. Je dobře, že jsme k některým krokům kritičtí. Co mi ale na argumentaci prezidenta a někdy i vlády vadí, jsou situace, kdy sice na jedné straně s něčím nesouhlasíme, zároveň ale nenavrhujeme žádnou alternativu. 

  • Máte na mysli nějakou konkrétní situaci? 

Zaprvé musím říct, že současná vláda je podobného politického zaměření, jako jsem já, a mnoha řadě jejím krokům rozumím. Navíc jsem člen Národní ekonomické rady vlády (NERV), což je poradenský orgán této vlády. Nicméně v něčem musím souhlasit se stanoviskem české opozice. Jestliže na jedné straně spolu s Velkou Británií prosazujeme nižší rozpočet a pak se přidáme do skupiny vedené Polskem, které chce naopak z rozpočtu více peněz, tak je to od nás trochu nekonzistentní postoj. 

  • Zastavme se tedy na chvíli u projednávaného rozpočtového rámce pro příštích sedm let. Souhlasíte spíš se stanoviskem převážně starších členských států v čele s Velkou Británií, které prosazují razantní škrty v rozpočtu, nebo skupiny chudších států, které prosazují co nejvíce peněz pro kohezní politiku? 

Mně osobně je samozřejmě sympatičtější pohled Británie. Nicméně chápu, že je tato otázka složitá, a proto také chápu, proč je česká vláda v tak ošemetné situaci. Protože jsme recipientská země a nemůžeme pro nadcházejících sedm let v tomto očekávat žádnou velkou změnu, musíme být opatrní. Jsem docela rád, že za rozhodování v této oblasti nemusím být konkrétně exekutivně odpovědný.  

  • V souvislosti s unijním rozpočtem se také mluví o tom, že by mohl být financován prostřednictvím daně z finančních transakcí. Co si o tom myslíte? 

Podle mě není Tobinova daň koncept, který je potřeba spojovat zrovna s tímto tématem. Na otázku, zda mají finanční transakce podléhat nové speciální dani, říkám ne, ale to je problematika vhodná na delší odbornou diskuzi. 

Myslím, že je zbytečné se nyní bavit o rozpočtu na období 2014 až 2020, protože ten už je víceméně dohodnutý. Diskutovat by se mělo spíše o otázkách týkajících rozpočtového rámce pro období po roce 2020, byť je to až za osm let. Myslím si totiž, že celý systém evropských odvodů a následných dotací je špatný, neefektivní a rozhazovačný. V České republice a obávám se, že i v dalších zemích, může být navíc zdrojem korupce. Já bych v podstatě celý tento systém zrušil a začal nanovo. 

  • Jak by měl podle Vás tento nový systém vypadat? 

Nesoustředil bych se na tisíce oblastí, kam se rozmělňují evropské peníze, ale zaměřil bych se na základní pilotní celoevropské projekty. Regulujeme v Evropě kdejakou zakřivenost banánu, ale nemáme společnou evropskou surovinovou politiku vůči Rusku a Střednímu Východu, tedy vůči dodavatelům ropy a dalších surovinových komodit. Sice se honosíme sítí evropských dálnic, ale ty nejsou evropské, nýbrž je jejich výstavba a financování rozdělena mezi jednotlivé země a evropské fondy na ni pouze přispívají. Železniční síť je pak rozdrobená ještě více, stejně tak i vysokonapěťová přenosová soustava nebo plynovody. To je oblast, kde bych se nebál předat Bruselu větší rozhodovací pravomoci z úrovně národních vlád. 

Za to bych ale chtěl mnoho pravomocí zpět na národní úroveň. Nevím proč má kdejaká mateřská školka nebo čistírna odpadních vod žebrat o evropské peníze. Proč jdou peníze nejdřív tam a pak zase zpátky? Chápu otázku solidarity a poskytování peněz daňových poplatníků vyspělejších zemí. Nicméně peníze nedostává země jako celek, ale jednotlivé regiony podle životní úrovně. Přál bych si proto, aby byl rozpočet menší a týkal se jen oblastí, které jsem před chvíli vyjmenoval. 

  • Co dalšího byste chtěl v ideálním případě změnit? 

Další věc, kterou považuji za špatnou, je evropský sociální model. Ten bohužel patří v mnoha očích jak konzervativních, tak levicových politiků, za definiční charakteristiku poválečného vývoje. Já si myslím, že je to špatně. Podle mě se jedná o model, který je hlavní příčinou obrovské zadluženosti, která vznikla během 70. let dávno před současnou krizí. Podlamuje naši konkurenceschopnost a produktivitu. Proto také selhaly pokusy, jako je Lisabonská strategie. Přál bych si tento sociální model změnit. Ne ze dne na den, ale během několika desetiletí. Jestli se půjde cestou pro mě nejlákavější, to znamená postupu skandinávských zemí, to už nechme na evropskou diskuzi. 

Přál bych si také změnit některé věci v oblasti politické etiky. Jako multikulturní společnost jsme se otevřeli světu a obávám se, že pokud neuděláme kroky, které toto změní, pak se v některých zemích mohou dostat k moci vyhranění pravicoví extremisté, což bych si velmi nepřál. Dalším příkladem je politická korektnost ztělesněná v nesmyslné směrnici o 40% zastoupení žen ve vedoucích orgánech mimo jiné i soukromých korporací. Pozitivní diskriminaci považuji obecně za kontraproduktivní, a to ne pro mě, ale pro ženy.    

  • Myslíte si, že jsou Vámi vyjmenovávané změny reálné? 

Jsem kritik a říkám jen to, jak by podle mě celý systém mohl fungovat lépe. Podle mě není jiná možnost. Já si samozřejmě vážím toho, co po válce Evropě integrační proces přinesl a bojím se, že pod vlivem prezidenta Klause i dalších na to Češi zapomínají, což je chyba. Nicméně současný stav je špatný v mnoha oblastech a bojím se, že pouhými dílčími změnami zůstane situace taková, jaká je doposud. Proto si myslím, že by měl někdo říct, že je takováto radikální změna potřeba. A na to je teď podle mě ideální období, protože těchto sedm let už nezměníme, ty už jsou de facto dané. 

  • Ve kterých oblastech se podle Vás naopak ubírá evropská integrace správným směrem? 

Základní poválečným motivem byla jednak ekonomická spolupráce vytvořením vnitřního trhu a současně politická kooperace vedoucí k odstranění nacionalismu a vzájemné animozity mezi evropskými státy. To z hlediska poválečné obnovy přineslo prudký hospodářský růst, i když někteří škarohlídi tvrdí, že by tady byl i bez integrace. Marshallův plán byl vlastně důvodem, proč spolu evropské země začaly poprvé spolupracovat. Založil základní instituce, z nichž vznikly kromě OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj; pozn. red.) i orgány EU. To nezpochybňuji. Například v případě vnitřního trhu bych si přál jeho prohloubení a rozšíření na finanční služby.  

Nicméně jsem proti zbytečným regulacím. Pro příklad schválně uvedu tu hloupost, kterou někteří odpůrci často zneužívají. Dlouho jsem jako ekonom slýchal argumenty, že musíme regulovat i zakřivenost banánů. Nebo zrušit názvy pomazánkové máslo či rum. I já dlouho zastával názor, že když chceme mít vnitřní trh, tak rum musí být skutečně rum. Ale už i v tomto jsem názor změnil. Proč by v Čechách nemohlo existovat něco, co je tady zavedené jako pomazánkové máslo, když všichni víme, že je to jiné máslo, než které se prodává běžně? Představa, že začneme zaplavovat francouzský, německý či britský trh našim pomazánkovým máslem s křenovou příchutí a tím budeme vytvářet nekalou konkurenci, je přeci nesmysl. Pochybuji, že Portugalci začnou pít ve velkém množství tuzemský rum, když ho dokážou pít, jak známo, jen Češi. Takže i v oblasti vnitřního trhu je zbytečná přeregulovanost.  

  • Nicméně pokud se zastavíme například právě u vyjednávání o potravinách, některé země si dokázaly pro své produkty zařídit výjimku. Není tedy potíž spíše v tom, že nejsme při vyjednáváních dostatečně důrazní? 

Celý problém je ale přece o patro níž. Je špatné založit celý koncept evropské integrace na tom, že někdo má vládu chytřejší a mazanější a druhý ne. Můžeme sice v konkrétní situaci hubovat svojí vládu, že něco špatně vyjednala, ale nemění to nic na faktu, že je chyba někde jinde. Nesmíme připustit, aby byla evropská integrace založená na tom, že je někdo chytřejší, a nachází se v lepší koalici, kde se přimkne k tomu či onomu velkému hráči. Uvědomme si, že i Spojeným státům, které byly tažené étosem přistěhovalectví, společného jazyka či osidlováním západu, to trvalo sto let, než vytvořily fiskální federalismus. Musely projít hroznou občanskou válkou, byly obrovsky zadlužení. Na tuto zkušenost v Evropě zapomínáme.

  • Přesuňme se teď k současnému dění. Tíživým problém, se kterým se v posledních letech musí členské státy potýkat, je probíhající hospodářská krize v eurozóně, především pak v Řecku. Jak hodnotíte postup evropských institucí vůči Athénám? 

Špatně. Koncepčně souhlasím s německým stanoviskem, podle kterého nelze donekonečna brát záruky, na jejichž konec ani nevidíme, protože není jasné, jestli Řecko dostojí všem svým dluhovým závazkům. Samotný cíl dostat dluh do roku 2020 na 120 % HDP je už teď zpochybňován. Na říjnovém summitu se mluvilo o jeho posunutí na rok 2022, ale ani to nepovažují trhy v tomto okamžiku za reálné. Proto chápu postoj členských zemí eurozóny, které říkají, že nemůžeme podepisovat prázdné bianco šeky.  

Nicméně zároveň se domnívám, že postup vůči Řecku byl nedůsledný. První velká řecká krize nastala počátkem května 2010 a každý další summit musel řešit větší a větší nároky. Paradox současné situace je, že sice rozumím německému pohledu, na druhou stranu se obávám, že neřízené vystoupení Řecka z EU by mohlo mít dodatečné negativní efekty na celou ekonomiku eurozóny, a to si samozřejmě jako český ekonom nepřeji. Kompromis je těžko možný. Mohu mít sice sympatie s německým stanoviskem, ale podobná rizika si měl Berlín rozmyslet před deseti lety, kdy do eura šel.  

  • Myslíte si tedy, že je celý koncept eurozóny špatný? 

Osobně si myslím, že euro nemělo být zavedeno. Ne proto, že bych ho koncepčně odmítal, ale protože se podle mě jednalo o předčasný krok. Proces evropské integrace poté, co jsme si ho „nabourali“ silným sociálním státem, který vedl od 70. let k vysoké zadluženosti, narazil na své limity a zpomalil se. Politici si mysleli, že když zatlačí na pilu, prosadí euro a přidají berličky typu vstupních maastrichtských kritérií a paktu růstu a stability, vytvoří prostředí, ve kterém bude eurozóna fungovat jako optimální měnová zóna. I když probíhající krize není způsobená eurem, ale jedná se o globální dluhovou krizi, tak například konkrétně v případě Řecka euro krizi prohloubilo.  

  • Další zajímavou oblastí je dozajista energetická politika EU, která je charakteristická svou zvláštní povahou. Sice na komunitární úrovni existuje, velká část pravomocí však nadále zůstává v rukou členských států. Jak se k této oblasti stavíte Vy?  

Musíme si především říct, jestli jsou podobné politiky rozumné. Já si myslím, že nejsou. Jako protržní ekonom bych měl vítat povolenky, ale nejsem si jist, jestli bylo jejich zavedení geniální myšlenkou. Pracoval jsem pro jednu investičně bankovní společnost v regionu střední a východní Evropy. Byl jsem za posledních šest sedm let po zavedení povolenek překvapen, jak zásadním způsobem jejich očekávaná cena ovlivnila cenu některých energetických firem. Povolenky se staly předmětem prodeje a následně i spekulace a někdy přímo korupce. V tomto ohledu tedy nevidím politiku EU úplně ideální.

  • Klimaticko-energetická politika je také jednou z oblastí, ke které se současný prezident často vyjadřuje… 

Musím říct, že v tomto s názory prezidenta Klause nesouhlasím, klimatické změny jsou minimálně z části důsledkem činnosti člověka. I když je možné, že existují dlouhodobé vlny, které teploty pravidelně mění. Nicméně v této oblasti hodně záleží na tom, jestli lidé začnou měnit své chování: zda jejich příští auto už nebude SUV, ale jenom 4×4, protože budou myslet na životní prostředí; jestli si pořídí tři odpadkové koše, aby mohli třídit odpad, nebo zda-li jsou ochotni investovat do dražších, ale šetrnějších spotřebičů. Podobné chování musí tedy vznikat od spodu, od jednotlivců. Dokud ke změně nedojde, můžeme mít tisíce iniciativ, ale ty nám nepomůžou. 

  • Jste zastánce jaderné energetiky? 

Ano, jednoznačně. Ale to není evropská otázka, protože máme země jako Francii a Velkou Británii, které ji mají, a jiné, jako Německo, které ji nemají. Jedná se tedy o příklad, který bych ohodnotil kladně, protože se státy mohou svobodně rozhodnout.

Rozhovor připravila Anna Kuznická.