Vít Hladík: Firmy potřebují jasnou státní strategii pro snižování emisí. V ČR ale chybí

Vít Hladík; zdroj: Česká geologická služba; autor: Oleg Man

„Cíle EU do roku 2030 jsou dané a začínají se rozpracovávat do podrobností. Výhled do roku 2050 s 80% cílem dekarbonizace se už nějakou dobu nemění. Proto bychom s tím měli pracovat i na národní úrovni, což se v České republice zatím neděje,“ říká Vít Hladík z České geologické služby, který koordinoval projekt R&Dialogue zaměřený na debatu o přechodu k nízkouhlíkové ekonomice. Co také v Česku chybí, je společenská podpora pro snižování emisí. Proč?

V Bruselu včera proběhla závěrečná konference tří a půl letého projektu R&Dialogue zaměřeného na přechod k nízkouhlíkové ekonomice. Jednou se zapojených zemí byla i Česká republika, kde projekt koordinovala Česká geologická služba a asociace nevládních ekologických organizací Zelený kruh. Čeho se vlastně mělo v rámci projektu dosáhnout?
Cílem projektu nebylo vytvářet nové energetické strategie nebo navrhovat nové politiky. Jeho hlavní přínos měl spočívat ve vytvoření podmínek pro dialog mezi různými názorovými a zájmovými skupinami. Zpočátku spolu měly komunikovat výzkumné organizace a organizace občanské společnosti – což v českých poměrech zahrnuje především nevládní ekologické organizace. Postupně se měli k dialogu přidat další stakeholdeři včetně státní správy a průmyslu. Každý ze zúčastněných měl možnost vyjádřit svůj názor, aniž bychom předem stavěli na nějakých ideologických základech.

„V Česku vedou příslušníci jednotlivých názorových skupin dialog jen mezi sebou.“

To není v Česku příliš obvyklé.
V České republice se často setkáváme s tím, že dialog vedou příslušníci jednotlivých názorových skupin mezi sebou a s představiteli jiných skupin příliš nekomunikují. Případně se stává, že na svou konferenci nebo debatu pozvou jakéhosi obětního beránka z řad svých oponentů, kterého během diskuze zesměšní, a tak se pouze utvrdí v tom, že jejich názor je správný. Právě tyto bariéry jsme se snažili prolomit a myslím si, že do značné míry se to podařilo.

Takže se vám povedlo přivést dohromady třeba energetické firmy a nevládní organizace? Jak ta komunikace fungovala?
Z obsahového hlediska se samozřejmě problematických otázek objevila spousta. Po formální stránce jsme ale byli příjemně překvapeni. Jádrem dialogu byl Národní nízkouhlíkový panel, ve kterém se sešli zástupci ministerstev, nevládní organizace, výzkumné organizace, přítomen byl také ČEZ a dokonce zástupce investiční společnosti. Všichni přitom byli schopni spolu debatovat bez zbytečných konfrontací a vznikly dokonce vedlejší bilaterální aktivity mezi některými z nich.

Nejkritičtější fází dialogu byla příprava diskuzního dokumentu ze zásadními otázkami, na které by si měla česká společnost odpovědět v souvislosti s přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku. Tento materiál všichni účastníci panelu vnímali jako hlavní přínos projektu. Při zpracovávání závěrečné Nízkouhlíkové vize bylo už naopak předem jasné, že názory se napříč panelem různí, a že tak bude formulována spíše obecně. Po formální stránce se však skutečně ukázalo, že dialog je možný i mezi lidmi zcela odlišných názorů.

Myslíte si, že byla debata nějak ovlivněna částečným obratem ČEZ k decentralizované energetice?
V posledním roce můžeme skutečně pozorovat proměnu – ČEZ podporuje rozvoj obnovitelných zdrojů, bude rozvíjet chytré sítě a tak dále. V tomto směru jako by náhle neměly ekologické organizace v ruce nic, co by mohly firmě vyčítat. Je otázka, jestli jde o logický vývoj velké energetické společnosti, která zjistila, že „postaru“ už to nepůjde, ale názory zástupců ČEZ se skutečně posunuly směrem k zelenější energetice. Jiná věc by ovšem byla, pokud by se debata začala točit kolem rozvoje jaderné energetiky. Tam spor dále přetrvává a ČEZ vlastně hraje na dvě struny – na rozvoj nových technologií na straně jedné, ale na druhé straně má stále v zásobě jaderné bloky.

Jak se debata o jádru v projektu projevila?
V projektu jsme diskuzi o jaderné energetice nijak neakcentovali. R&Dialogue je nadnárodní projekt a na jeho začátku se ukázalo, že v mezinárodním měřítku se nejedná o tak významnou otázku.  Mezi zeměmi, které se do projektu zapojily, má svůj význam ve Francii, případně ve Velké Británii. To je však víceméně vše. Proto nebylo jádro mezi technologiemi, na které se měla podle zadání projektu upřít pozornost.

Takže jste tuto otázku vynechali?
V České republice samozřejmě není možné jádro z energetické debaty vynechat, ale nekladli jsme na něj důraz. Ani při pořizování úvodních interview, která následně procházely obsahovou a emocionální analýzou, jsme neusilovali o účast lidí spojených s jadernou energetikou. Diskuze se nicméně výrazně rozvinula na internetu pod článkem o semináři R&Dialogue v Brně. Po dobu několika týdnů se tam tato otázka poměrně ostře rozebírala. Přestože jsme se snažili debatu stočit na jiná témata, nakonec se tam jaderné bloky vždy znovu objevily. Je to logické, protože rozvoj, nebo útlum jaderné energetiky je v Česku klíčovou otázkou.

Existuje naopak oblast, ve které panuje shoda? Z materiálů, které z projektu vyšly, se mi zdálo, že by to mohly být energetické úspory.
Na tom, že je důležité se efektivněji věnovat úsporám energie, panuje víceméně všeobecná shoda. Střet názorů přichází ve chvíli, kdy se začne uvažovat o tom, jakou formou máme energetickou účinnost podporovat – zda má zateplování budov nebo úspory v průmyslu dostávat dotace ve chvíli, kdy se investované peníze díky úspoře energie stejně vrátí.

S uhlíkem do země?

Česko je jedinou zemí střední a východní Evropy, která se do projektu zapojila. Jak k tomu došlo a proč byla koordinátorem zrovna geologická služba?
Souvisí to s naší výzkumnou činností a účastí v mezinárodních sítích. Kontakty, které jsme využili při sestavování projektu, pocházejí z výzkumu technologie CCS (zachycování a ukládání oxidu uhličitého, angl. Carbon Capture and Storage – pozn. red.). Projekt je pro nás jako Českou geologickou službu skutečně netypický. Na druhou stranu právě při debatách o technologii CCS jsme už získali zkušenosti s dialogem, který přesahuje do různých oblastí klimatické a energetické politiky.

Je symbolické, že mluvíte zrovna o CCS. Je to technologie, která může pomáhat se snižováním emisí CO2, ale zároveň počítá s dalším využíváním uhlí. Takže vyvolává řadu kontroverzí.
Historie rozvoje této technologie v Evropě je zajímavá. Na samém počátku se na přípravě příslušné legislativy podíleli například Greenpeace. V určitém okamžiku pak náhle opatrnou podporu CCS opustili a stali se jejími zapřisáhlými odpůrci. Tvrdí totiž, že CCS je barvení uhlí nazeleno. Je pravda, že prodlužování těžby a spalování fosilních paliv řadě lidí vadí.

Máte nějaké zkušenosti z jiných evropských zemí? Odmítají CCS nevládky napříč Evropou?
Neplatí to zcela obecně. Jedním z hlavních zastánců CCS je norská nevládní organizace Bellona, kterou ovšem některé jiné nevládky neuznávají – například proto, že přijímá granty od soukromých firem. Existují však i další nevládní organizace, které se k technologii CCS staví pozitivně nebo neutrálně.

Jak se na CCS dívají české průmyslové a energetické firmy?
Před několika lety se o technologii intenzivně zajímal ČEZ a objevily se dokonce myšlenky, že by mohl vybudovat pilotní zařízení. Později však od tohoto zájmu upustili. Podle mého názoru to může být proto, že padlo rozhodnutí o pokračování rozvoje jaderné energetiky.

A ministerstva?
Postoj je spíše rezervovaný. Aktualizovaná Státní energetická koncepce (ASEK) počítá s jinými nízkouhlíkovými technologiemi – primárně právě s jadernou energetikou. Problém spočívá v tom, že koncepce není dotažena až k cílům pro rok 2050, podle kterých má EU snížit emise skleníkových plynů o 80 %. Podle mého názoru se v určitém okamžiku ukáže, že další redukce emisí bez technologie CCS nebude možná. Myslím si, že to pocítíme především v případě průmyslových technologií, kde vlastně k CCS neexistuje alternativa.

Využití CCS ale asi bude záviset také na ceně emisních povolenek…
Cena povolenek je samozřejmě důležitá. V dnešní době povolenka stojí přibližně 8 eur, takže pro výrobce elektřiny je nejjednodušší pálit uhlí ve starých uhelných elektrárnách. Pokud se v systému obchodování nestane něco zásadního  – a obávám se, že nic takového není ani při všech plánovaných změnách na obzoru – žádné technologie s náklady na omezení emisí vyššími než cena povolenky nebudou komerčně realizovatelné a budou muset spoléhat na dotace. Rozhodnutí o tom, která technologie podporu dostane, už bude politickou otázkou.

„Chce to po nás Brusel“

Jedno z doporučení Nízkouhlíkové vize říká, že Česko by mělo vypracovat vlastní strategii přechodu k nízkouhlíkové ekonomice, a to třeba i bez ohledu na to, jaké dohody se podaří dosáhnout na globální úrovni. Na druhé straně, podle některých názorů by měla vlastní aktivita vycházet právě z existence mezinárodní dohody, aby klimatická politika neohrožovala konkurenceschopnost české ekonomiky. Panel tedy zaujal jiný postoj?
Během našich debat skutečně zazněly názory, že není možné brát příliš velký ohled na to, co se dohodne na klimatické konferenci v Paříži. Dává to smysl, protože i Evropská unie do značné míry přijala vlastní strategii bez ohledu na to, co se dohodne v rámci OSN. Evropské cíle do roku 2030 jsou do značné míry pevně dané a začínají se rozpracovávat do podrobností. Výhled do roku 2050 s 80% cílem dekarbonizace se navíc už nějakou dobu nemění. Proto bychom s tím měli pracovat i na národní úrovni, což se v České republice zatím neděje. ASEK je dotažena do roku 2040 a podle mého názoru není z hlediska emisí CO2 v souladu s tímto dlouhodobým cílem, a jinak žádnou ucelenou strategii nemáme. To není dobře, protože investorům pak chybí potřebná jistota.

„V řadě jiných zemí se již nediskutuje o tom, zda má lidstvo se změnou klimatu bojovat, nebo ne.“

V závěrech Nízkouhlíkové vize se hovoří také o tom, že pro přechod k nízkouhlíkové ekonomice je potřeba získat podporu celé společnosti. Přišli jste na nějaké konkrétní návody, jak na to?
Návrhů padla spousta, ale vyvolávaly i nesouhlasné reakce, takže se do výsledných materiálů nakonec nedostaly. V diskuzním dokumentu se ovšem některé body objevují. Poměrně intenzivně jsme například diskutovali o tom, zda v souvislosti se změnou klimatu vzbuzovat negativní emoce a „strašit“ veřejnost, aby této problematice věnovala pozornost. Vedly se také diskuze o tom, zda používat „metodu cukru a biče“, tedy podporovat ta správná řešení a zakazovat ta špatná. Shodu se však podařilo najít víceméně jen na tom, že společenské podpory je potřeba dosáhnout, protože jinak se nelze na cestě k nízkouhlíkové ekonomice pohnout kupředu. 

Je to opět jedna z otázek, ve kterých má debata v České republice svá specifika ve srovnání s dalšími zeměmi zahrnutými v projektu. Základní neshoda se podle mě odvíjí už od toho, zda je boj se změnou klimatu společenskou prioritou. Tato otázka již byla mimo rámec našeho panelu, ale souvislost je v tomto ohledu podle mého názoru poměrně velká.

V čem si myslíte, že se od jiných zemí odlišujeme?
V řadě jiných zemí se již nediskutuje o tom, zda má lidstvo se změnou klimatu bojovat, nebo ne. Bere se to jako daný fakt, i když přirozeně existuje určitá menšina, která tyto názory nezastává. Když se však podíváte na Energiewende v Německu nebo snižování emisí ve Spojeném království, tyto politiky vycházejí z přesvědčení, že globální oteplování způsobené člověkem existuje a že musíme snižovat emise skleníkových plynů. V České republice se debata stále rozděluje napůl. V médiích lze stále najít informace o tom, že část vědců odmítá, že by byla změna klimatu ovlivněna člověkem. Jedná se třeba o 2 nebo 3 procenta vědecké obce, ale veřejnosti je stále předkládáno, že se vědci nemohou shodnout.

Takže je potřeba zbavit se v tomto ohledu dědictví předešlých politických garnitur?
Je otázkou, zda se jedná pouze o minulé garnitury, ale je pravda, že v tomto směru nastává i v Česku posun oproti éře prezidenta Klause. I nadále se však často říká, že musíme něco udělat proti emisím CO2 – ne proto, že bychom chtěli bojovat proti změně klimatu, ale proto, že to po nás požaduje Brusel.  

Adéla Denková