Štefan Füle: Diskuse o EU je v Česku zploštělá

zdroj: Evropská komise.

„V České republice na rozdíl od jiných států chybí interní diskuse o dalším směřování EU, v nichž by se proti sobě stavěly různé názory. I euroskepticismus je legitimní názor a není na tom nic špatného,“ uvedl v rozhovoru pro EurActiv český eurokomisař Štefan Füle. Kromě vztahu ČR a EU si s redakcí povídal i o svém portfoliu, kterým je rozšíření EU.

  • Evropská rada nedávno schválila podobu víceletého finančního rámce EU pro období 2014 až 2020. I přesto ale není zdaleka vyhráno. Jednou z novinek, které představila Lisabonská smlouva, je totiž fakt, že Evropský parlament může rozpočet vetovat. Hrálo to roli už při přípravě rozpočtu? Počítaly s touto možností unijní instituce?

V žádném případě nechci předjímat, jak se k rozpočtu postaví Evropský parlament. Evropská komise si stála za svým návrhem, který představila v minulém roce a který podporovala většina členských zemí. Snažíme se proto ve výsledku jednání vidět to pozitivní. Tím je to, že rozpočet byl schválen a že v něm zůstala řada prorůstových opatření, které Komise navrhovala. Nyní se budeme maximálně soustředit na to, abychom prostředky využili co nejefektivněji. Co se týče Evropského parlamentu, tak se nejedná pouze o formální záležitost. Nelze očekávat, že bude s rozpočtem bez výhrad souhlasit. Čekají nás proto ještě politické diskuse, a to jak v rámci Parlamentu, tak mezi ostatními institucemi. 

  • Pokud by ale Evropský parlament rozpočet ve finále přece jen vetoval, jaké by to mělo praktické důsledky například pro regionální politiku?  

V tomto stavu jednání nemohu odpovědět jinak, než že neschválení finančního rámce by s sebou neslo řadu problémů. Tím největším by byla neschopnost plánovat na několik let dopředu, což by samozřejmě mělo negativní dopad na využívání kohezní politiky. Ale myslím si, že současná jednání nezadávají žádný důvod pro to, aby se již dnes začaly psát katastrofické scénáře. Jsme si všichni vědomi toho, co je možné a co ne, a víme také, že mimo kvantitu rozpočtu jsou tady otázky týkající se kvality využívání prostředků. Jsem přesvědčen, že Evropský parlament toto všechno vezme v úvahu. 

  • Český premiér Petr Nečas na summitu v Bruselu, kde probíhala jednání o výši rozpočtu, dokonce v případě neuspokojení českých zájmů hrozil použitím práva veta. Nebylo to navíc poprvé, kdy Česko na půdě EU použilo ostřejší slova. Jak je vůbec Česká republika v Bruselu vnímána?

Je určitě vnímána, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o správné hodnocení nebo ne, pro svůj poměrně významný euroskepticismus. Ten je spojován jednak s vystupováním pana prezidenta a také s tím, že to vypadá, že do Bruselu jezdíme spíše říkat „ne“ než „jak ano“. Chtěl bych k tomu říci dvě věci.  

Výsledek jednání o rozpočtu je pro Česko výborný a prostředky, které se této vládě podařilo zajistit, více než odpovídají ekonomickému postavení země v rámci EU. Česká republika využila všech limitů, aby se v dalším finančním období mohla opírat o poměrně zásadní příspěvek ze strany rozpočtu EU. Myslím si, že srovnání se současným obdobím 2007 až 2013 je proto spíše zavádějící. 

Druhá a daleko obecnější poznámka, kterou bych chtěl k vnímání České republiky v Bruselu říct, je tato: problém nemusí být nutně v tom, s jak moc boxovací náladou ten který premiér do Bruselu jezdí. V tomto nepředstavujeme žádnou výjimku, protože i ostatní státy vytvářejí v médiích dojem, že odjíždějí bojovat za národní zájmy a zapomínají, že je lze prosazovat i daleko iniciativnějším zapojením do některých procesů. To je důležité obzvlášť v době, kdy EU prochází zásadní diskuzí o přenastavování ekonomických a fiskální politik a hovoří i o prohlubování politické dimenze integrace.  

V České republice ale na rozdíl od jiných států chybí interní diskuse o dalším směřování EU, v nichž by se proti sobě stavěly různé názory. I euroskepticismus je legitimní názor a není na tom nic špatného. Celá debata v Česku je ale bohužel zploštělá a schováváme se za nejrůznější nálepky, aniž bychom diskusi aktivně vytvářeli. Mám pocit, že pokud to bude takto pokračovat dál, EU a unijní problematice bude v České republice rozumět jen několik odborníků, možná vládních činitelů, ale pro řadu dalších lidí, bez nichž smysluplná integrace Česka do EU nepůjde, to bude naprosto nesrozumitelné.  

  • Jak byly v Bruselu vnímány české prezidentské volby? Byl o jejich průběh zájem?

Zájem o prezidentskou volbu v České republice byl v Bruselu mimořádný a musím říct, že znatelně vyšší, než o podobnou volbu v jiné členské zemi. Svou roli sehrál i fakt, že Václav Klaus, ať už jako prezident nebo osobnost, je považován za představitele silného až destruktivního euroskepticismu. Očekávání spojená s novým prezidentem se tu ale nepojí s velkými změnami, protože za politiku směrem k EU není zodpovědný prezident ale vláda. Spočívají spíše v tom, že Česká republika nebude vysílat negativní signály, které věci nikam neposouvaly a nebyly považovány za konstruktivní přínos země k řešení problémů. Znovu ale opakuji: euroskepticismus jako takový je legitimní a pokud by nebyl součástí hlavních diskusí, byl bych jedním z těch, kdo by stáli o to, aby tam byl. 

Brusel si od výsledku prezidentské volby slibuje také to, že Česká republika přestane být uzavřená vůči jiným názorovým proudům než je právě euroskeptismus. Výroky typu „Brusel je horší než Moskva“ a modrá trička s hvězdičkami v jiném tvaru než kruh jsou opravdu hodně silná káva. Pokud by toto mělo pokračovat, tak tím škodíme pouze sami sobě. Jsme bráni za ty, kdo v diskusi neuznává jiné argumenty, nepřichází s rozumnou alternativou řešení. Tohle rozhodně není to, co nám pomůže využít výhody členství v EU, ať už ku prospěchu českých občanů či celé Evropy. 

  • Pojďme se nyní věnovat Vašemu portfoliu, tedy rozšíření EU. Kandidátskou zemi Island čekají letos v dubnu parlamentní volby a v této souvislosti došlo k jistému zpomalení v přístupových rozhovorech (více EurActiv 17.1.2013). Jsou jediným důvodem pro ono zbrzdění skutečně volby nebo se na Islandu děje ještě něco jiného, co by mělo na přístupový proces vliv?

Jednání s Islandem nadále pokračují a týká se to jak kapitol, které jsou otevřeny a nejsou prozatímně uzavřeny, tak otevření dalších kapitol. Rozhodnutí islandské vlády vnímáme jako rozhodnutí v době předvolební kampaně některá z citlivějších témat neotvírat a soustředit kampaň na podstatné věci týkající se Islandu. Nejde o zmražení akcesních jednání, ale rozumíme tomu, že v předvolební kampani lze očekávat, že politické instituce nebudou připraveny přijímat některá důležitá rozhodnutí, ta možnost je zúžena.  

  • V poslední době se hovořilo také o Chorvatsku, které má těsně před vstupem do EU určité problémy v plnění některých kapitol. Mohli jsme proto zaslechnout i komentáře, jestli nebylo přijetí Chorvatska do Unie trochu unáhlené. Co o tom soudíte?

Spekulace takového typu lze rozhodně popřít. Chorvatsko je na vstup do EU připraveno a plní závazky, které na sebe vzalo v rámci přístupových jednání. Spekulace, které zmiňujete, vyvolala i naše zpráva o pokroku z října minulého roku. Chorvatsko je prvním kandidátem, který v rámci přístupové dohody prochází přísným monitorovacím procesem, v jehož rámci každých šest měsíců vycházejí hodnotící zprávy, které Komise předkládá členským zemím EU. Jednou vydáváme komplexní zprávu a za dalšího půl roku pak zprávu, která se týká pouze nejdůležitějších kapitol. V případě Chorvatska se jedná o kapitoly 23 a 24, které se týkají základních práv a justice, a kapitolu 8 věnovanou konkurenceschopnosti. V říjnu loňského roku jsme poukázali na deset konkrétních oblastí, v nichž jsme Chorvatsko požádali, aby v plnění závazků přidalo. Nikdy jsem nepopíral, že se jednalo o jakýsi „budíček“ zejména pro chorvatské představitele. V žádném případě by to ale nemělo být bráno jako projev nedůvěry z naší strany.  

Chorvatsko na naši zprávu zareagovalo a skutečně se začalo více snažit. Nyní chystáme další zprávu, která se bude zaměřovat především na ty tři kapitoly, ale samozřejmě se nevyhneme ani některým dalším otevřeným otázkám. Bude to úplně poslední zpráva a na základě informací, které mám, bude pozitivní. Nevidím tak nejmenší důvod pro jakékoliv spekulace o tom, že by se EU k 1. červenci 2013 nerozšířila ze stávajících 27 členů na 28.   

  • Nemůže přece jen vstup Chorvatska do EU zkomplikovat Slovinsko, které se Záhřebem stále řeší spor ohledně Lublaňské banky?

Zasáhnout do toho může každý stát, který nějakým způsobem pozdrží ratifikační proces. Nicméně všechny členské státy se podpisem přístupové dohody zavázaly k tomu, že ratifikační proces skončí tak, aby se Chorvatsko mohlo stát členskou zemí k prvnímu červenci. V rámci jednání na sebe Chorvatsko vzalo závazek, že se bude věnovat všem zbývajícím otevřeným bilaterálním otázkám. Výsledky posledních jednání, ať už na úrovni expertů nebo ministrů zahraničních věcí, svědčí o tom, že jsme skutečně na dobré cestě. 

  • Pokud se na spory mezi členskými a kandidátskými zeměmi podíváme v obecné rovině, do jak velké míry je mohou členské země EU využívat ve svůj prospěch? Například ve vztahu ke Komisi, kdy mohou ratifikaci přistoupení podmínit nějakým vlastním politickým zájmem?

Ano, jejich palebná síla může být v tomto ohledu skutečně velká. V otázkách rozšiřování členské státy přijímají rozhodnutí jednomyslně, přičemž v dobách, kdy přístupová jednání vedla Česká republika, byly podmínky jiné než dnes. Nyní se jednání snažíme stavět na zkušenostech z předchozího rozšiřování. Proto například Chorvatsko bylo první zemí, která své kapitoly otevírala na základě konsenzem přijatého rozhodnutí členských zemí o podmínkách pro otevření, a mohla vždy prozatímně uzavřít kapitolu, pouze pokud členské země souhlasily, že podmínky spojené s kapitolou byly splněny. To samozřejmě dává na nad procesem rozšíření daleko větší politickou kontrolu členským státům. Myslím si ale, že je to dobře, protože proces rozšiřování nemůže být jen technickým procesem, protože je to navýsost politická otázka. Ve svém důsledku by neměl vést k rozmělnění EU, ale k jejímu posílení.  

Na druhou stranu to pochopitelně nabízí také více možností, jak přístupový proces zkomplikovat. Vet, která členské státy mohly v procesu přistoupení vznést, je opravdu hodně – napočítali jsme asi přes stovku možností, kdy členský stát může říci, že nesouhlasí, a proces tak nemůže pokračovat.  

Jsem přesvědčen o tom, že to celé zvyšuje důvěryhodnost celého procesu, na druhé straně to ale může vést k tomu, že některé bilaterální otázky nás dostanou do situace, kdy se rozšiřovací proces stane rukojmím těchto otázek. To je také důvod, proč se tomu letos chceme v Komisi věnovat, protože zejména na západním Balkáně je těch otevřených otázek skutečně hodně, ať už mezi členskými státy a aspiranty, nebo mezi aspiranty samotnými. Jak se celý region více a více blíží k otevření přístupových jednání, více a více nám záleží na tom, aby se z těchto otevřených otázek nestaly miny, které by přístupová jednání brzdily. 

  • V případě Makedonie se ale bilaterální vztahy se sousedy nevyvíjejí právě pozitivně. Vedle Řecka nyní začalo její vztahy s EU komplikovat také Bulharsko, které problematicky vnímá způsob, jakým Makedonie interpretuje společnou historii obou národů.

S takovým hodnocením bych úplně nesouhlasil. V minulém roce jsme s Bývalou Jugoslávskou republikou Makedonie vedli několik kol tzv. vysoce postaveného dialogu o přistoupení a snažili se otázku opětovně rozhýbat. Není nic více deprimujícího, než neustále říkat, že nějaká země je připravena na akcesí jednání, ale Evropská rada na to nereaguje. To rozhodně není pro tu danou zemi pozitivním podnětem. 

Proto jsme se snažili celou zemi k takovému úsilí vybudit a musím říct, že se to makedonské vládě podařilo a že jsme se v závěru dialogu věnovali i bilaterálním otázkám. Výsledek celého procesu jsme shrnuli do našeho hodnocení v rámci říjnové zprávy o rozšíření, kde jsme navrhli, aby byla zahájena jednání s touto zemí s tím, že otevřená otázka názvu této země by měla být vyřešena v počáteční fázi přístupových jednání. V zásadě jsme jasně naznačili členským státům, že v rámci návrh mandátu pro tato jednání bychom byli připraveni poskytnout určité garance, že název země bude vyřešen před zakončením přístupových jednání.  

  • Evropská unie prochází v posledních letech těžkou ekonomickou situací a o moc lépe na tom nejsou ani některé kandidátské nebo aspirantské země. Podepisuje se aktuální stav unijní ekonomiky na procesu rozšiřování? 

S tím nesouhlasím, protože v loňském roce jsme byly svědky několika důležitých momentů: Srbsko se stalo kandidátskou zemí, otevřeli jsme jednání s Černou Horou, Chorvatsko postoupilo v ratifikačním procesu. Rok 2013 může být velmi podobný. V první řadě nás čeká rozšíření EU o Chorvatsko, za další Evropská rada na konci loňského roku poměrně jasně definovala podmínky a cestovní mapu pro zahájení přístupových jednání se Srbskem, Bývalou Jugoslávskou republikou Makedonie, a stejně tak připravila podmínky, za nichž by členské země mohly rozhodnout o kandidátském statusu pro Albánii. Posun nastal i ve vývoji žádostí Bosny a Hercegoviny či asociační dohody s Kosovem. 

  • Ambice tedy nejsou navzdory hospodářské krizi EU malé, přesto se zeptám, jakému největšímu problému rozšíření EU v současné době čelí? 

Za největší rozdíl rozhodně nepovažuji únavu z rozšíření ze strany členských států, ale spíše únavu z reforem na straně kandidátských a aspirantských zemí, které místo toho, aby využily historickou příležitost a opravdu se soustředily na priority tzv. evropské agendy, se v některých případech začínají stávat oběťmi domácí politiky. Je to případ Albánie nebo Bývalé Jugoslávské republiky Makedonie, kde vnitropolitické spory odsouvají reformy potřebné na přibližovaní se ke standardům EU.

Rozšíření vyžaduje úsilí na obou dvou stranách. Důvěryhodnost členských států spočívá v tom, že pokud kandidát či aspirant splní dané podmínky, získá za svou snahu odměnu, ať už v podobě například kandidátského statusu nebo otevření či uzavření jednání. Důvěryhodnost na straně druhé je ale také stejně důležitá. Spočívá v tom, že se tyto země budou plně soustředit na provádění reforem a plnění podmínek spojených se členstvím v EU. Je škoda, že zejména na západním Balkáně poslední dobou slýchám věty typu „vždyť stejně nejste připraveni nás přijmout“ nebo „stejně to nevyjde“. Pokud bude takový přístup pokračovat, tak to budou kandidáti a aspiranti, kteří ponesou zodpovědnost za to, že dynamika procesu rozšíření z loňského roku nebude v roce 2013 plně využita. Hovořím o tom zatím spíše v tom duchu „dělejte s tím něco, dokud je čas“, ale toho času je čím dál tím méně. 

  • Zmiňujete únavu z rozšíření na straně členských zemí EU a únavu z provádění reforem na straně kandidátů či aspirantů. Nepanuje taková únava třeba na straně Turecka, které na posun v přístupových rozhovorech čeká již dlouhou dobu?

Únava rozhodně není tím správným důvodem, aby někdo podceňoval význam přístupových jednání a jejich reaktivace pro vztahy mezi EU a Tureckem. Já sám považuji šest měsíců kyperského předsednictví (druhá polovina roku 2012; pozn. red.) za skvěle zvládnutou práci a nejsem si vědom jakéhokoliv negativního impulsu pro vztahy mezi EU a Tureckem. Je mi jen líto, že tento půlrok nebyl plně využit pro to, abychom přístupový proces znovu zaktivizovali. 

Během kyperského předsednictví se podařilo dosáhnout poměrně velkého pokroku například v otázce víz, kdy došlo k zahájení vízového dialogu a podepsání readmisní dohody, dále pokračovala realizace tzv. pozitivní agendy mezi EU a Tureckem. Na druhou stranu zůstává skutečností, že už asi 2,5 roku jsme neotevřeli žádnou novou kapitolu, což není dobré. Z tohoto důvodu máme velká očekávání od irského předsednictví a doufáme, že na obou stranách, tedy Turecka i EU, dojde k přehodnocení některých stávajících politik, které nám brání otevřít některé kapitoly. Turecko drží klíč k odblokování osmi kapitol – v případě že splní to, k čemu se zavázalo podpisem dodatkového protokolu k Ankarské dohodě, tj. zpřístupní kyperským lodím a letadlům turecké přístavy a letiště. Komise následně doporučí otevření osmi zablokovaných kapitol a hned máme, o čem jednat. Tím, že se proces dostane do pohybu, se stane vzorem pro další turecké reformy. 

Samozřejmě tu ale stále zůstávají kapitoly, které blokují členské státy. Neotevření kapitoly 23, která je o základních právech a justici, osobně považuji za neschopnost členských států se domluvit. V našem zájmu přece je, abychom po Turecku požadovali reformu v oblasti dodržování základních lidských práv a svobod. Turecko musí vědět, jaká jsou v tomto ohledu očekávání od EU, a Unie mu musí v naplňování jejích představ pomáhat.