Přemysl Sobotka: Některé Klausovy výroky jsou nadbytečné

zdroj: Senát ČR.

„Prezident Václav Klaus je autorem řady výroků. S některými z nich je možné souhlasit, jiné považuji za nadbytečné a agresivní,“ řekl v rozhovoru pro EurActiv další z prezidentských kandidátů Přemysl Sobotka. Jako prezident chce usilovat o jednotnou evropskou i zahraniční politiku a za zdaleka nejdůležitější považuje vzájemný dialog a jednání.

Přemysl Sobotka (nar. 1944) je český politik a lékař. Po vystudování Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze se profesně věnoval medicíně. Od listopadu 1989 byl aktivní v Občanském fóru a o dva roky později vstoupil do ODS. V letech 1990-1996 byl radním Města Liberce a členem vedení liberecké nemocnice. V roce 1996 byl zvolen senátorem. Po celé volební období je ve funkci místopředsedy Senátu, s výjimkou let 2004–2010, kdy byl zvolen předsedou Senátu Parlamentu České republiky. V lednu 2013 se bude jako kandidát ODS ucházet o post hlavy státu. 

  • I když na vrcholné summity Evropské rady, které se konají v Bruselu, česká hlava státu nejezdí, vnitropolitickou debatu o EU může ovlivňovat například svými komentáři. O současném prezidentovi Václavu Klausovi je známo, že si pro ostré slůvko na adresu EU nejde daleko. Pokud Vás občané zvolí jeho nástupcem, jakou roli chcete hrát ve vnitropolitické debatě o EU Vy?

Začnu trochu obecněji a to z pohledu, který je mi blízký. Český Senát, v němž se pohybuji již 16 let, se touto problematikou, tzn. vztahem k EU a implementací evropských politik, zabývá jako jedna z mála komor v Evropě a musím dodat, že to dělá velmi důkladně. Ono vyznat se v tom množství přicházející legislativy a vyhodnotit, které věci jsou zásadní a které naopak méně důležité, není jednoduché. Senát tu odvádí velký kus práce a většinou se zvládl dohodnout. Jelikož jsem byl tohoto všeho součástí, tak bych v tom chtěl pochopitelně i jako prezident pokračovat. Z vlastní zkušenosti tedy mohu potvrdit, že zdaleka nejdůležitější je: jednat, jednat a ještě jednou jednat.  

Prezident Klaus je autorem řady výroků. S některými z nich je možné souhlasit, jiné považuji za nadbytečné a agresivní.  

  • Česká republika často v EU platí za nevypočitatelného partnera. Důvodem je nekonzistentnost jejích názorů a postojů. Budete se coby prezident snažit s tímto něco udělat? 

Zahraniční politika je v případě České republiky vytvářena vládou a ta za ní nese největší zodpovědnost. Zároveň platí, že prezident, stejně jako obě komory parlamentu, jsou její součástí. Z tohoto důvodu považuji sjednocenou názorovou hladinu za absolutní nutnost. Není přece možné, aby jeden říkal hot a druhý čehý. Jako prezident bych neusiloval o koordinaci, což této ústavní funkci ani nepřísluší, ale jak už jsem řekl, snažil bych se jednat, jednat a jednat. Podle toho, na čem bychom se dohodli, bych pak postupoval.  

  • Pokud se podíváme na průzkumy veřejného mínění z poslední doby, zjistíme jednu věc. Členství České republiky v EU už mezi českými občany není zdaleka tak pozitivně vnímáno, jako tomu bylo před nebo v okamžiku vstupu země do EU. Svým způsobem k tomu může svými výroky na adresu EU přispívat i prezident Klaus. Budete se po svém případném zvolení snažit tuto atmosféru prolomit? 

Rád bych Vám pověděl jeden příběh, který se mi stal při 50. výročí evropské integrace. V jednom týdnu jsem jako šéf Senátu měl možnost navštívit tři velká města: Florencii, Řím a Brusel. Ve Florencii jsem se tehdy dozvěděl, že základním úkolem EU je dostihnout Spojené státy. Za dva dny v Římě jsem slyšel, že jsme USA již dostihli a o něco později v Bruselu mi bylo řečeno, že jsme USA dokonce předstihli. Může to být úsměvné, ale všechna tato slova zazněla z úst čelních představitelů EU. Mně osobně to připomnělo totalitu, kdy jsme se snažili dostihnout, předstihnout a zničit kapitalismus. Chci tím říct, že negativní atmosféru některými svými kroky navozuje i samotná EU. Navíc nálada mezi českými občany se příliš neliší od nálady v jiných zemích. Vezměte si třeba jih Evropy, kde EU vyvolává velmi negativní postoje.  

Na druhou stranu jsem přesvědčen, že úkolem všech politiků je, aby o EU mluvili. Osobně zastávám velmi realistický přistup a chtěl bych zdůraznit, že jsem rád, že je Česká republika členem EU. Platí ale také, že EU se od roku 2004, když jsme do ní vstupovali, výrazně změnila. Jsou tu poměrně velké tendence k vyšší centralizaci a dalšímu prohlubování integrace. Já jsem toho názoru, a nejsem zdaleka sám, že je lepší nechat jednotlivé členské země, aby samy pracovaly na záchraně svých ekonomik a dosahovaly těch čtyř základních ekonomických svobod, na kterých byla EU vystavěna. Jak ale říkám, nic se nemá přehánět a tím přeháněním mám na mysli především nesmírně velký počet směrnic, které sem z Bruselu přicházejí. Je jich tolik, že se v tom už nikdo nevyzná. Navíc platí, že důležité momenty jsou v textu pořádně skryty, takže se v tom množství snadno přehlédnou. 

  • Myslíte si, že České republice vládne diktát z Bruselu, tedy bruselský úředník? 

Pokud do budoucna nebudeme více ve střehu a pokud nepřestane Brusel chrlit řadu z mého pohledu nesmyslných požadavků, tak se můžeme velmi lehce dostat do vleku událostí. Je přece jasné, že těch třicet tisíc úředníků, jejichž počet pořád dramaticky roste, bude neustále vymýšlet nesmyslná nařízení nebo doporučení. Vzpomeňme si třeba na koblihy v plastovém pytlíku nebo mrkev, která nesměla mít žádný hrbolek. Navíc krátce poté, co se to zavedlo a naši zemědělci tomu přizpůsobili výrobu, se následně zjistilo, že je to úplný nesmysl, a bylo proto nutné zařadit zpátečku. Chci tím říct, že někdy je to skutečně od zdi ke zdi a mizí tam to racio. 

Prezident, všichni, kteří působí v exekutivě, ale také senátoři a poslanci by měli být proto více v kontaktu s Bruselem a zasahovat již do té první přípravné fáze. Šance to výrazně ovlivnit tu je. Existuje Visegrádská čtyřka nebo i jiná regionální partnerství. Musí se ale využívat. Neříkám tu ale nic nového, jedná se o dobře známou strategii, tj. vytvářet koalice pro něco a zároveň vytvářet koalice proti něčemu. 

  • Zmiňujete, že z Bruselu do členských zemí často přicházejí nesmyslné požadavky, jako byly například slavné balené koblihy v obchodech atd. Není to ale právě a především chyba členských států, že přijetí takové legislativy umožnily?  

Působil jsem jako předseda českého Senátu, proto budu hovořit na základě této zkušenosti. Můžu s čistým svědomím říct, že český Senát rozhodně aktivní je. O Poslanecké sněmovně to ale bohužel tolik neplatí a k úředníkům na jednotlivých ministerstvech se vyjadřovat nemůžu, protože tyto informace nemám. Zdůrazňuji ale, že je to skutečně o tom, abychom byli v Bruselu co nejaktivnější a byli u zdrojů informací. Někdy se totiž stává, že ony směrnice, které sem putují, jsou, řečeno s mírnou nadsázkou, tzv. kukaččí vejce – o jakou špatnost se jedná, se pozná až teprve poté, co se vylíhne. Nedával bych proto vinu jen České republice nebo jednotlivým zemím, primární chybou je, že vůbec někdo s takovým návrhem přijde.  

  • EU prochází v současné době obdobím, které by se z mnoha pohledů dalo označit za zlomové. Někteří hovoří o tom, že vzniká tzv. dvourychlostní Evropa, jiní říkají, že je naopak nutné prohloubit evropskou integraci. Jak tyto okamžiky vnímáte vy?           

Je to doba, která měla náběhovou fázi, tj. nejedná se o nic, co by vzniklo teprve včera, ale co se tu objevilo již před řadou let. Vnímám ji jako skutečné odtržení politiků v Bruselu od občanů jednotlivých zemí. Říkáte prohlubování? Upřímně, to si moc nedovedu představit. Ano, je to spoustu momentů, které nás spojují, ale pořád tu jsou významné jazykové, kulturní i historické odlišnosti jednotlivých zemí, které nejde spojit nějakým příkazem. Dosáhnout federace nebo superstrátu je práce na stovky let.  

Souhlasím s tím, aby se kontrolovaly jednotlivé ekonomické parametry, využívání dotací atd. Na druhou stranu, jestliže se některé státy nechovají seriózně, vědomě odevzdávají špatná čísla a ještě jsou součástí eurozóny, je potřeba zvednout prst a něco s tím dělat. Maastrichtská kritéria tu existují řadu let a státy o nich vědí. I přesto je ale překračovaly, hlavně v době krize. Nemůžeme počítat s tím, že federace tyto elementární problémy spraví. Navíc členské státy mají stále dost pravomocí na to, aby ji vůbec neakceptovaly. Osobně jsem tedy proti větší centralizaci a zastávám spíše menší regulace.  

  • Bojíte se toho, že by posun evropské integrace směrem k fiskální či politické unii mohl výrazně ublížit demokracii? 

To je velmi těžká otázka. Pevně věřím, že demokratické systémy v EU nikdy nezahynou. Když budu mluvit za Čechy, bylo by to pro nás nepřijatelné. Na návrat demokracie jsme čekali celých čtyřicet let. Uvědomme si, že každá větší centralizace s sebou přináší více regulace a tím pádem méně svobody. Základní pravidlo je jednoduché: je-li rodina dobrou ekonomikou, tak je spokojená obec a je spokojený i stát. A jsme zase u toho, jestliže budou jednotlivé státy dobře hospodařit a budou se chovat korektně, tak bude celá EU bez větších ekonomických problémů.  

  • Co si myslíte o návrzích z poslední doby, jako je v České republice hodně diskutovaná bankovní unie? 

Nevidím pro její zavedení důvod. Dohled nad našimi bankami je po problémech v devadesátých letech velmi dobrý. Naše banky jsou zdravé. To se ovšem nedá říct o jejich matkách. Jestliže nemocná matka uvidí po zavedení bankovní unie šanci si ze zdravých dcer vzít aktiva, tak se opravdu obávám o osud vkladů našich občanů. Navíc to povede k větší administrativě.  

Bankovní unie je ale pouze jedním z možných pokusů, jak zachránit nemocné evropské hospodářství.   

  • Ano, uvažuje se také o dalších krocích. Některé země v čele s Francií jsou přesvědčeny, že cestou nekonečného utahování opasků a reforem, tedy politikou, kterou prosazuje například Německo, se ale Evropě nikdy nepodaří překonat krizi. Co si myslíte Vy?

My jsme si od sedmdesátých let v evropském prostoru zvykli, že žít na dluh je normální. Vytvářet svět, kde všichni mohou žít nad poměry, je ale přece jasná cesta ke zkáze, protože je nad Slunce jasné, že jednou se všechny dluhy musí zaplatit. V tomto případě říkám, že je nutné sáhnout po restrikcích. Ve skleníku se dá žít chvílí, pak ale ovoce či zelenina přezraje a shnije. Toho bych se opravdu nechtěl dožít. 

  • Několikrát jste tu nepřímo zmínil Řecko. Jak zpětně hodnotíte postup EU vůči zadluženým Athénám?  

Každý měsíc, kdy se odkládá řešení, které již mělo být dávno uděláno, znamená daleko větší náklady. Jestliže evropští politici nenajdou odvahu říct: Řecko, takhle už to dál opravdu nejde, tak se bude vše řešit na ulici. A tam se přece politika řešit nedá. Největší problém v Řecku je to, že si lidé zvykli na život, na nějž si nevydělali. Podle mého je to jasné: čím déle se bude „mluvit“ a nebude se skutečně řešit problém, bude to dražší a dražší.  

  • Myslíte si, že eurozóna ve stávající podobě přežije? Jinými slovy zůstane v ní Řecko? 

Můj názor, a nejen můj, je, že se to mělo stát už na samém začátku všech obtíží. Čím déle budeme onen radikální řez, k němuž zákonitě jednou dojít musí, oddalovat, tím více nás to bude stát. 

  • Nebojíte se, že případný odchod Řecka z eurozóny nebude ojedinělý? Že se najdou i další státy, které budou tento precedens následovat? 

Buď se budeme chovat zodpovědně, nebo ne. Zavedení eura představovalo politický projekt bez hlubšího pohledu na ekonomiku jednotlivých zemí. A dnes se ukazuje, že právě ekonomika je podstatná. Je hezké, že si můžeme po Evropě cestovat s jednou měnou, ale to bohužel nestačí. Nyní se ukazuje, že státy, jako je Řecko, to absolutně nezvládají. Jiné jsou zodpovědné, ale pořád tu je řada zemí, která pouze bere, ale nedává. Myslím si proto, že Řecko by eurozónu mělo opustit. 

  • Mělo do ní vůbec vstupovat? 

Pro všechny platí stejná pravidla. Aby Česká republika vstoupila do eurozóny, musí přece splnit určitá kritéria. Řekové měli stejný úkol, ale nesplnili ho. To Vám jako odpověď musí stačit. 

  • Až Česká republika parametry pro vstup do eurozóny splní, měla by tam podle Vás vstupovat? 

To, že se snažíme tato kritéria plnit a děláme za tímto účelem potřebné reformy, ukazuje, že národní vláda je schopná to zvládnout. Na druhou stranu vstupovat do nemocné eurozóny je špatně. Až se eurozóna vrátí z ARO na běžný pokoj a pak bude propuštěna z nemocnice, tak se o tom můžeme bavit. Musíme si ale uvědomit jedno: nelze jít někam, kde nás možná přivítají, ale na druhou stranu na nás budou tlačit s požadavky, které nebude naše ekonomika schopná splnit.  

Ať už budu či nebudu prezidentem, byl bych rád, aby se čeští občané k této otázce vyjadřovali v referendu. Musí se samozřejmě dbát na to, aby otázka, která bude občanům položena, byla dobře zformulovaná a vše kolem společně měny jim bylo řádně vysvětleno.

  • V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Nyní největší položku na rozpočtu představuje zemědělská a kohezní politika. Měla by podle Vás EU investovat do těchto oblastí, nebo se více zaměřit třeba na inovace či energetiku? 

Základním úkolem EU je zajistit diverzifikovanou energetickou bezpečnost. Má to samozřejmě svá úskalí. Rozumím zelené energii, ale víme, jak u nás dopadla například fotovoltaika. Podle mého by se mělo ve zvýšené míře investovat také do liniových staveb, sjednocování technických parametrů a především do vědy a vzdělání. V tento moment bych s dotacemi již pomalu končil. Je nutné si uvědomit, že každá dotace s sebou nese riziko korupce. A to nemluvím pouze o případu České republiky, jedná se o celoevropský problém. 

Vidím tu ale ještě jeden aspekt. EU by se měla v první řadě zamyslet nad tím, proč má sama tak vysoké náklady na svůj provoz. Měla by zvážit, zda je potřeba tolik institucí a zda by v těchto základních položkách neměla jít členským státům příkladem. Je to ale trochu začarovaný kruh. 

  • Rozumím tomu správně, že v debatě o budoucí víceleté finanční perspektivě se kloníte na stranu nižšího rozpočtu?  

V případě národních států se říká: malý-efektivní stát, a to samé by podle mého mělo platit i o Bruselu. Samozřejmě to s sebou nese úspory. Zároveň je nutné dbát na větší efektivitu přerozdělování, ale to je základním předpokladem pro fungování každého státu.  

  • Co si myslíte o kohezní politice EU neboli politice soudržnosti? Má podle Vás smysl? 

Všechno má smysl, pokud se to dělá s rozumem, a to platí jak o evropské, tak o národní úrovni. Více Vám k tomu říkat nemusím. 

  • Jaký je Váš názor na společnou zemědělskou politiku, která v rozpočtu EU představuje vůbec tu největší položku? 

Odpovím otázkou. Víte, jak se kvůli dotacím na zemědělství pokřivilo prostředí v celé EU? Dotovat výrobu a na druhou stranu omezovat dotace jiným zemím znamená jediné: vytrácí se konkurenceschopnost. Na změně společné zemědělské politiky se ale podle mého názoru nikdy neshodneme.  

Nicméně jsem přesvědčen, že by to mohlo fungovat, pokud by se dotační podmínky pro jednotlivé země sladily. Všichni se budou snažit stejně. Jinými slovy, čím méně dotací, tím více konkurenceschopnosti a tím pádem i šance, že na konci se uplatní ten nejkvalitnější výrobek. Víte, já se bojím jedné věci, abychom pak ve výsledku nedotovali i toho největšího nepřítele všech zemědělců, kterým je střídání ročních období a počasí.