Podcast: V4 Orbána přežije, nesmíme ale ignorovat, co se v Maďarsku děje, říká Pekarová Adamová

© top09.cz / Dominik Kucera

Vydrží Visegrád rozdílné postoje k Rusku? Shodne se široká vládní koalice na zahraniční politice a budoucnosti evropské integrace? A jakou roli bude mít v nadcházejícím českém předsednictví Poslanecká sněmovna ČR? V podcastu Evropa zblízka odpovídá její šéfka a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.

Soundcloud |Pocket CastsSpotify |Podcasty Google| Apple Podcasts

Jsme na kongresu Evropské lidové strany (EPP) v Rotterdamu. Není to dlouho, co ze strany odešel Viktor Orbán a jeho strana Fidesz, kterého jste ostře kritizovala před nedávnými maďarskými volbami a přála jste Maďarům, aby se ho zbavili. Stojíte si stále za tou kritikou? 

Já jsem v postoji k Viktoru Orbánovi jednoznačně konzistentní. A není to jen otázka posledního půl roku, ale několika let, kdy se rozhodl jít cestou, jak on sám říká, neliberální demokracie. Ve své podstatě to znamená, že má až autokratické tendence, a to si myslím, že nesmíme ignorovat. Ani si nesmíme myslet, že to je jen otázka Maďarska, kterou se nemáme zabývat. Proto jsem také jako předsedkyně strany, která je součástí EPP, podepsala výzvu, abychom Fidesz vyloučili. Abychom se k tomu postavili čelem a nebyli svým způsobem spolupachateli tím, že budeme před děním v Maďarsku zavírat oči. Myslím si, že to tehdy bylo těžké rozhodování pro každého, ale všechno má své meze. Pokud jsou překročeny, tak zkrátka nemůžeme legitimizovat postupy, které (Orbán) volí. Jsem tedy ráda, že nakonec EPP tento postoj jasně vyjádřila. Teď v době války na Ukrajině, kdy se obnažují charaktery, jsme svědky toho, že to bylo rozhodnutí správné. Hledíme na jeho příchylnost k Rusku, k diktátorovi Putinovi a na to, jak právě Maďarsko pod Viktorem Orbánem zpochybňuje společný postup a klade si v debatách nesmírné množství podmínek.

Maďarský přístup jsme ostatně viděli tento týden na summitu Evropské rady v Bruselu. Každopádně, Česko je nadále spolu s Maďarskem členem Visegrádské skupiny. Myslíte si, že visegrádská spolupráce má i nadále smysl? 

Myslím, že Visegrád tyto odchylky v jednotlivých zemích vždycky přežije. Co se týče vlády, tak o nás se za vlády Andreje Babiše nedalo hovořit jako o věrohodném partnerovi pro ostatní země v EU. A je úplně evidentní, že si naši partneři hodně oddychli, když došlo ke změně vlády. Mám to potvrzené desítkami konkrétních zkušeností. Visegrád tedy Orbána přežije. 

Na druhou stranu, je dobré se poohlížet, a my tak činíme, i po jiných spojenectvích a partnerstvích. V současné situaci, kdy je válka na Ukrajině, nás mnohé spojuje zejména s Pobaltím a Poláky. V některých ohledech se hodně dobře shodneme třeba se Slovenskem. Myslím, že těch spojenectví je mnohem více a neměli bychom se upínat jen k formátu V4. Navíc mám tu osobní zkušenost, a mají ji i mnozí kolegové, že právě Maďaři se v posledních letech za V4 často schovávali. Postoj, který byl jejich vlastní, schovávali za společný, byť to neměli dohodnuté s ostatními partnery. A to mi přijde krajně neseriózní a vůči tomu se vždycky vymezím. 

Zmínila jste Polsko. Vy jste se zde v Rotterdamu setkala s Donaldem Tuskem, což je představitel polské opozice. Vláda pod vedením Petra Fialy se ale v poslední době začala hodně sbližovat s polskou vládou, zejména kvůli Ukrajině. Kde tedy vidíte polské partnery, v současné polské opozici nebo ve vládě? 

Myslím, že musíme rozlišovat, o čem je zrovna řeč. Když je řeč o válce a naší pozici vůči Rusku, tak se shodneme nejenom s polskou vládou, ale i s polskou opozicí, protože v této věci je tamní politická scéna opravdu velmi jednotná a možná i jednotnější než v ČR. V této věci bych vnímala jako přirozené, že polská a česká vláda nacházejí společnou řeč. Podařilo se nám také krátce po volbách dotáhnout dlouhodobý spor s Polskem ohledně dolu Turów. Myslím, že ukazujeme vůli k dialogu a schopnost najít shodu. Samozřejmě, že mně jako člence EPP je blízký Donald Tusk a Občanská platforma, protože nechci zároveň přehlížet některá další témata, ke kterým mají v Polsku jiný postoj než ČR. Mám tím na mysli třeba potratovou politiku nebo vyhrocenou pozici vůči sexuálním menšinám, která je dle mého pohledu častokrát za hranou něčeho, co patří do dnešní doby.

Když se podíváme na vládní koalici evropským prizmatem, najdeme v ní opravdu široké spektrum stran od ODS z Evropských konzervativců a reformistů až po Piráty z evropské frakce Zelených. Do toho tu máme prezidenta Miloše Zemana. Je podle Vás zahraniční politika ČR jednotná, i přes toto velmi rozmanité politické pole?

Vnímám ji jako jednotnou. Postoj naší vlády je hodně formován tím, že se v klíčových záležitostech shodujeme, jinak bychom spolu mohli těžko tvořit vládu. Pro mě je evidentní, že se setkáváme v klíčových a historických situacích, které teď nastávají. Nenacházím zkrátka jediný hlas, který by nějakým způsobem zpochybňoval českou pozici vůči tomu, co se děje na Ukrajině. Je to pro nás něco úplně přirozeného, o čem nepotřebujeme debatovat. Nevedeme vůbec žádné dalekosáhlé debaty o tom, jestli máme vojensky podpořit Ukrajinu. Přitom pro spoustu zemí je interní dohoda v rámci politické scény náročnější. Je pro nás také úplná samozřejmost, že pomáháme příchozím z Ukrajiny, což je i součástí naší zahraniční politiky, protože se snažíme s ostatními zeměmi dohodnout na podpoře ČR v této věci. Jednotná pozice vlády je v tomto úplně přirozená a nepromítá se do ní žádná rozdílnost v postojích, které vidíme třeba na té úrovni Evropského parlamentu. 

Když se ale podíváme na otázky, jako je prohlubování evropské integrace, tak postoje TOP 09 jsou spíše proevropské, zatímco u ODS protievropské. Snažíte se najít se svými koaličními partnery společný hlas? Nebo podle Vás není nutné hledat nějaký průsečík v debatě o posilování kompetencí EU? 

Je férové říct, že za současné situace se nějakou hlubokou debatou nestíháme zabývat. To tak zkrátka je. Není možné se soustředit na desítky různých témat, kdy se musíme zaměřit na závislost ČR a obecně Evropy na ruských energiích nebo na bezpečnostní otázky související třeba právě s energetikou. Je to klíč k tomu, abychom byli schopni obstát a byli v budoucnu konkurenceschopní. Debata je úzce propojená s řešením dopadů klimatické změny, která je samozřejmě dlouhodobým tématem. Měli jsme pocit luxusu, že tato témata můžeme ignorovat, ale teď na ně musíme soustředit svoji pozornost. Stejně tak bychom neměli nechávat některé regiony nebo země, které nejsou členy EU a rádi by se jimi staly, dlouho čekat a nechávat je za dveřmi. 

Válečný stav v Evropě pro nás zkrátka znamená nutnost přesunout pozornost k jiným prioritám. A jednou z nich by měla být i ta, že Ukrajinci projevují nebývalou odolnost a vůli být součástí naší evropské rodiny, za což jsou ochotní pokládat životy, prolévat krev. Pro mnohé členské státy, respektive jejich občany, kteří už to berou jako samozřejmost, je to něco naprosto nepředstavitelného. 

Chceme se na to soustředit během předsednictví v EU. Abychom podporovali země, které chtějí vstoupit a které třeba také zasáhla uprchlická vlna z Ukrajiny. Samy na tom nejsou ekonomicky úplně dobře, čelí řadě dopadů a my bychom je neměli nechávat v napětí a očekávání. Měli bychom jim dát perspektivu, protože nás to vzájemně posiluje. Pokud je necháme v nějakém vakuu, tak po nich sáhne někdo jiný, a já bych byla velmi nerada, kdyby to byla Čína nebo Rusko. 

Když už jsme u rozšiřování EU, tak to souvisí i s reformou rozhodování. Pokud by měla mít EU více členů, není udržitelné, aby hlasovala o zahraniční politice jednomyslně. Jak se na tuto reformu díváte, souhlasila byste s ní? 

Já bych byla pro, i když si uvědomuji, že oba dva přístupy mají svá pro a proti, svá úskalí a rizika. Nicméně bych byla spíše zastáncem toho, aby se to podařilo. 

Na druhou stranu si myslím, že se takového rozhodnutí za dobu našeho předsednictví nepodaří dosáhnout, protože se teď budeme soustředit hlavně na to, aby všechny země, kterých se to týká, zvládly uprchlickou vlnu, a abychom zvládli pomoci Ukrajině vyhrát válku. Je klíčové si uvědomit, že válka je stále tady, i když mnozí už si zvykli, že je to jen akční seriál na pokračování v každodenním zpravodajství. Na to bychom si ale určitě zvykat neměli. Zároveň je tu otázka, jak postavit tu zemi na nohy a jak jí pomoci se znovu nadechnout. Jak obnovit zničená města, aby se lidé mohli vrátit zpátky. Přesné znění priorit předsednictví sice bude teprve oznámeno, ale už teď mohu prozradit, že to bude klíčovou prioritou spolu s řešením energetické nezávislosti, bezpečnosti a také s hrozbami v kybernetickém prostoru. 

Já osobně chci v rámci parlamentní úrovně předsednictví věnovat pozornost Východnímu partnerství. Chci zdůraznit potřebu posílit občanskou společnost v těchto zemích. Za mě je to i otázka Běloruska, které je teď víc ve stínu Ukrajiny, ale postoj Bělorusů k válce a Putinovi je mezi běžným obyvatelstvem úplně jiný než u samotných Rusů. Ruská společnost podporuje svého diktátora, kdežto Bělorusové ve velké míře prokázali různými konkrétními činy, protesty i exilovou vládou, že se nechtějí smířit s pokračováním autoritářského diktátorského režimu. Je potřeba je rozlišovat a neházet Bělorusy do jednoho pytle s Rusy, jak se občas v našich zemích děje. 

Když ještě zůstaneme u předsednictví, tak Vy zmiňujete jeho parlamentní úroveň. Jak vlastně může být český parlament aktivní? Jak se může konkrétně zapojit?

Samozřejmě máme celý balík povinných akcí, bude se odehrávat řada setkání předsedů výborů a podobně. Kromě toho má Poslanecká sněmovna příležitost některé akce zaštítit či hostit, ráda bych je věnovala právě Východnímu partnerství.

Budou to dvě konkrétní akce. Jedna bude větší a na začátku předsednictví, hned v červenci, a zaměří se na mladé lidi a studenty, abychom je mohli vyslechnout, nasměrovat a vyměňovat si s nimi zkušenosti. Je to právě mladá generace, která má zájem na tom, jakým směrem se bude jejich země ubírat a jaké perspektivy jsou před nimi. Jsou opravdovou budoucností, byť se to zdá jako klišé. Pokud s nimi budeme pracovat a dávat jim naději, mohou sehrát klíčovou roli v tom, jestli se jejich zemím bude dařit právě třeba v demokratizaci. 

Druhá akce bude zaměřena taktéž na Východní partnerství, ale ta je tedy už zaměřena na občanskou společnost jako celek. Bude to jedna z posledních akcí v prosinci tohoto roku. 

Když se podíváme na český parlament, kterému v současné době šéfujete, máte pocit, že je naladěn spíše proevropsky nebo spíše protievropsky?

Myslím si, že v české debatě je pro mnohé ta proevropskost vnímána jako určitá samozřejmost, členství není zpochybňováno. Občas tam je takové to naše švejkovství, které je naší společnosti přirozené, což se nám může i nemusí líbit, ale je to tak. Máme spíše tendenci brblat, ale mnohé přesvědčilo, že je Evropa v historických a klíčových okamžicích sjednocená a reaguje správně.

Část poslanců – nemusíme je nijak škatulkovat do politických proudů a klubů, zvláště pro poučené čtenáře tohoto serveru – kritizuje EU a přihrává si tím politické body. Když jsem byla před pár lety v Bruselu, viděla jsem takové hezké plakáty, na kterých bylo velmi výstižné heslo: „Je jednodušší bourat než stavět“. Je to podobné jako „Řím nebyl postaven za den“. Zkrátka vždycky to nějakou dobu trvá. Je to dohoda mnoha a mnoha zemí, různých zájmů a to častokrát protichůdných. Je vlastně vzácné, že se něco takového daří. Nemá to ve světě obdoby, že by byly schopny státy s rozdílnou historií, které spolu válčily, efektivně spolupracovat. Možná občas potřebujeme vykročit z té své evropské bubliny, jet třeba někam mimo ni a podívat se na to z jiné perspektivy a uvědomit si, že to je vzácné a že bychom za to měli být rádi a snažit se to udržet. Že bychom měli pracovat na tom, aby se přirozené nedostatky odstraňovaly. Myslím, že to je nakonec i zájem většiny české Poslanecké sněmovny, byť to někteří možná takhle úplně nepřiznají.