Petr Patočka: Přeměna energetiky bude nákladná, ať se vydáme jakoukoliv cestou

zdroj: Archiv P. Patočky

Ve svých letošních hospodářských doporučeních nabádá Evropská komise Českou republiku, aby se více snažila zvyšovat energetickou efektivitu své ekonomiky. Jak na to? Podle vedoucího programu Energetika a změna klimatu think tanku Glopolis Petra Patočky bude jakákoliv transformace energetiky nákladná. Rozhodnutí o ní ale musí přijít.

Energetická účinnost se stále víc zdůrazňuje na české i evropské úrovni. Například kvůli tomu, že úzce souvisí s energetickou bezpečností. S konkrétními kroky už je ale horší. V návrhu české státní energetické koncepce (SEK) se o úsporách energie píše, neobsahuje ale úplně konkrétní opatření. Čím si takový přístup vysvětlujete?
Ne zcela každý rozumí tomu, co vlastně energetická účinnost, nebo lépe řečeno energetická efektivita, znamená. Existují různé cílové skupiny, kterých se energetická účinnost týká a je těžké toto téma postihnout v celku. Pokud se řekne, že chceme šetřit energií, víceméně každý s tím souhlasí a je těžké proti tomu hledat argumenty. Víme totiž, že využívání fosilních zdrojů je problematické z klimatického pohledu a zároveň nám tyto zdroje dříve nebo později dojdou.  Je to holý fakt, kterého jsou si vědomy všechny vlády a jsou si toho vědomi také podniky, nevládní sektor a akademici. Problém přichází, když se začne hovořit právě o konkrétních opatřeních. Například energetické úspory v budovách totiž znamenají něco úplně jiného, než energetické úspory v průmyslu. Každý sektor pak k tomuto tématu přistupuje jinak. Nemyslím si ale, že by v České republice existovalo plošné odmítání energetických úspor na politické úrovni.

A jsou vidět i nějaké ty konkrétní kroky?
V návrhu státní energetické koncepce jsou sice úspory zmíněny velmi vágně, na druhou stranu v Česku funguje řada programů, které energetickou efektivitu podporují. Několikrát jsem se setkal s tím, že kolegové z jiných zemí nám řadu programů a finančních toků směřujících například do zateplování budov závidí. Na makro úrovni tedy energetická efektivita v energetické legislativě trochu chybí. Týká se to i vyjednávání o klimaticko-energetických cílech EU pro rok 2030, při kterých se stále nevyjasnilo, jestli bude balíček obsahovat i cíl pro energetickou účinnost. Dílčí programy a legislativní rámce ale fungují a není jich úplně málo

Odpůrci nového evropského cíle pro energetickou účinnost říkají, že je nesmysl nastavovat pro rok 2030 víc závazků. Zkušenost se současným klimaticko-energetickým balíčkem prý ukazuje, že cíl pro účinnost si například úplně nesedne s cílem pro snižování emisí CO2. Jak to vnímáte?
Není to úplně pravda. Existují studie, které ukazují, že pokud by byl 20% cíl pro energetické úspory v současném balíčku závazný, pak by toto opatření samo o sobě zajistilo snížení emisí CO2 až o 24 %. Což by pro ekonomiku znamenalo větší snížení emisí CO2, než nastavuje cíl čistě zaměřený na emise. Řada firem je proti tomu, protože by to pro ně znamenalo náklady na investice do dalších opatření.  

Abych to upřesnila – argument odpůrců se týká hlavně fungování systému pro obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Když se totiž zvyšuje účinnost, sníží se spotřeba energie i emise CO2. Díky tomu klesá cena uhlíku, což se negativně projeví právě na fungování ETS. Ten má přitom vysokou cenou uhlíku motivovat firmy k přechodu na čistější technologie. Dá se s tím souhlasit?
Domnívám se, že je to čistě politická záležitost. EU ETS není zcela ideální nástroj, ale kdyby existovala politická vůle, bylo by možné ho velmi jednoduše nastavit tak, aby fungoval a zajistil snižování spotřeby energie i snížení emisí. Stačilo by pouze odebrat dostatečné množství emisních povolenek ze systému. To by pak samozřejmě bylo možné upravovat i na základě budoucích energetických úspor. Problém spočívá v tom, že systém je v současné době v podstatě nefunkční, protože v něm zůstávají příliš velké přebytky povolenek a cena uhlíku je příliš nízká. Systém tedy firmy nenutí investovat do úspor. K tomu se přidává i nízká cena elektřiny, která padá mimo jiné i díky rozvoji obnovitelných zdrojů (OZE). A levné je v současné době i uhlí.  

Drahá levná elektřina

Jenže české podniky si stěžují naopak na vysokou cenu elektřiny, která roste kvůli poplatkům za obnovitelné zdroje. Kvůli tomu jim prý schází i peníze na investice do úspor.
Tento problém by vyžadoval hlubší analýzu. Záleží na jednotlivých podnicích. Samozřejmě, že poplatky za obnovitelné zdroje nejsou marginální položka. Na druhé straně se domnívám, že některé průmyslové podniky tento argument zneužívají právě proto, aby nemusely investovat do dalších opatření. Cena elektřiny je skutečně rekordně nízko a pravděpodobně po nějakou dobu na nízkých cenách zůstane. Ministerstvo průmyslu a obchodu sice říká něco jiného, trh je ale v současné době natolik propojen s ostatními zeměmi EU, že to sami těžko můžeme ovlivnit. Pokud budou Němci pokračovat ve své politice rozvoje obnovitelných zdrojů, pak bude cena silové elektřiny stále nízká. Což je protiargument pro tvrzení, že elektřina je příliš drahá právě kvůli OZE. Závisí na smlouvách jednotlivých podniků s distributory, ale poplatek za OZE tvoří asi 13 % ceny elektřiny. Ta ale v poslední době řádově poklesla o 5 až 10 % právě díky rozvoji OZE.

„Potíž velké části českých firem spočívá v tom, že se na úspory nedívá z dlouhodobé perspektivy.“

Nechci ten problém generalizovat, protože věřím, že pro některé podniky to skutečně překážka je. Potíž velké části českých firem ale spočívá v tom, že se na tyto otázky nedívá z dlouhodobé perspektivy, ale v horizontu nějakých pěti let. Pokud by se podniky na úspory dívaly v horizontu patnácti nebo dvaceti let, pak by se v jejich analýzách zápočet úspor projevil výrazněji.

Některé podniky také říkají, že mají v plánu do úspor investovat, ale chtějí mít jistotu, že tady bude dlouhodobě fungovat nějaká podpora ze strany státu. Jak v tom může stát zapůsobit?
Podpora ze strany státu může mít řadu podob. Nemusí vždycky nutně jít o přímou investiční podporu prostřednictvím dotací. Mohou to být různá měkká opatření, nedotační podpora, zlepšení administrativy a snížení byrokracie například v rámci žádostí o stavební úpravy. Podpora může existovat také v podobě poradenství a sdílení zkušeností s různými společnostmi ze zahraničí. Není tedy vždy nutné mluvit o přímých dotacích. Častokrát jsem o tom hovořil i se samotnými firmami. Ne vždy jsou pro ně dotace to nejdůležitější. Zdůrazňují právě administrativní zátěž, přístup k informacím a tak dále.

Co s průmyslem?

A pokud jde o nějakou obecnou strategii, co má pro Českou republiku větší smysl? Vylepšovat energetickou efektivitu stávajících podniků, nebo jít spíše cestou celkové proměny ekonomiky, která by se začala zaměřovat na čistější a sofistikovanější odvětví?
Osobně bych byl samozřejmě radši, kdybychom ekonomiku transformovali spíše tím směrem ke znalostní ekonomice, vyspělým technologiím a ne tolik energeticky náročným sektorům. Nejde přeci jen o klima, ale také o to, že si znečišťujeme místní životní prostředí a ovzduší. Lepší by tedy bylo mít ekonomiku postavenou spíše na čistých sektorech. Na druhou stranu, takovou transformaci nelze udělat z roku na rok. K tomu je potřebná dlouhodobá vize, která musí být velmi komplexní.

Musí být propojená například i se vzdělávacím systémem. Nemůžeme totiž přitáhnout high-tech firmy, pokud nebudeme schopni zajistit dostatek odborných kapacit. Tímto směrem by se určitě mělo jít. Nicméně to je otázka komplexní debaty a souvisí to také s investicemi do výzkumu a vědy a s podporou start-upů a firem, které se zabývají inovativními řešeními. Úroveň českého školství, co se týče výzkumu, přitom není zcela ideální v porovnání s vyspělými státy.

Myslím si však, že postupem času k tomu přesunu dojde. Už se to ostatně děje. Když se podíváte na transformaci ekonomiky za posledních 25 let, těžký průmysl už v hospodářství rozhodně nehraje tak velkou roli ani co se týče zaměstnanosti.

Stále ovšem panuje přesvědčení, že český průmysl je třeba chránit.
Samozřejmě, je to citlivé téma. Když se v poslední době hovořilo například o zavírání dolů OKD, jasně se ukázala síla průmyslu a odborů. Za peníze, které se do další podpory těžby sypou, by se ovšem daly vytvořit dlouhodobější programy. Stejně jde spíše o prodlužování agónie. Pokud na dva nebo tři roky těžbu uhlí podpoříme, za dva roky budeme postaveni před stejnou debatu, pokud nepřijdeme s nějakým komplexním řešením. Jednou se ty doly zavřít musí – a není to výhled v horizontu dvaceti nebo třiceti let. Samozřejmě ale chápu, že v regionu s vysokou nezaměstnaností je velmi obtížné říci, že se zavře podnik s patnácti sty zaměstnanci. Někdy je ale důležité dělat i těžká rozhodnutí a mluvit upřímně. Je to otázka pro zodpovědné politiky, kteří jsou schopni něco takového říkat i za cenu toho, že příště nebudou zvoleni.

Podobně složité je rozhodování o budoucnosti energetiky. Na co je podle Vás důležité se zaměřit?
Myslím si, že je zaprvé důležité porozumět tomu, co se v současné době s evropskou i globální energetikou opravdu děje. Zadruhé je třeba říkat věci nahlas a popisovat je pravými jmény. Energetiku budeme muset transformovat tak jako tak. Elektrárny tu nejsou navždy a budeme je muset buď modernizovat, nebo odepisovat. A jakákoliv energetická transformace je nákladná.

Zásadní bude vypracovat dobrou makroanalýzu jednotlivých cest. I kdybychom se na tuto otázku chtěli dívat čistě z ekonomického hlediska, uvidíme, že pokud bychom chtěli mít energetiku postavenou na jaderné energii, tak to bude drahé. To je zkrátka fakt. Když energetiku postavíme na OZE, bude to také drahé. Stejně jako když začneme budovat nové vyspělé plynové elektrárny. Což se ukázalo na investici ČEZ do paroplynové elektrárny v Počeradech, kterou nespustili, protože její provoz je příliš nákladný v porovnání se současnou cenou na trhu. To samé se děje v Německu, kde se řada plynových elektráren nemůže dostat na trh, protože je levné uhlí a do pár let budou v určitých hodinách uzavírat cenu na trhu obnovitelné zdroje – což znamená, že cena bude stále nižší.  

Energetickou účinností se zabývá také další dnešní článek EurActivu. Přečíst si ho můžete zde.

Autor: Adéla Denková