Petr Kaniok: Česká evropská politika se slibně rozvíjela, pak do ní Babiš „hodil vidle“

© archiv PK

Při výběru zástupců do evropských institucí mají Češi tradičně mnohem šťastnější ruku, než je zvykem na domácí scéně, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz expert na EU Petr Kaniok. K úspěchu druhého českého předsednictví budou podle něj zapotřebí reálné cíle a stabilita v domácí politice.

Petr Kaniok je docentem Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií MU, výzkumný pracovník Mezinárodního politologického ústavu a také šéfredaktor Politologického časopisu. Ve výzkumu se zaměřuje na euroskepticismus nebo politický systém a instituce EU. Mezi jeho publikace patří například „České předsednictví Rady EU – most přes minulost“ z roku 2010.

Česká republika v květnu slaví patnáct let od svého připojení k Evropské unii. Byl bych rád, kdybychom se za těmi roky ohlédli, a to především z hlediska české evropské diplomacie. Začal bych u vyjednávání o vstupu před rokem 2004. Kdo jsou podle Vás klíčové osobnosti tohoto procesu?

Záleží na tom, jestli bereme do hry také politiky, protože na tom, že vyjednávání dopadlo úspěšně, má fakticky zásluhu celá tehdejší politická garnitura. Pohled českých politických stran na vstup do EU na přelomu milénia byl velmi konsenzuální, a strany se skutečně dokázaly dohodnout, že tento krok je v českém národním zájmu.

V rovině samotného vyjednávání bych samozřejmě začal u Pavla Teličky, hlavního vyjednavače, který byl schopný a ve své roli úspěšný. Zároveň je potřeba zmínit lidi, kteří v této době už v Bruselu působili, to znamená Libora Sečku, vedoucího stálé Mise ČR při Evropských společenstvích, který v jejím čele stál mezi lety 2000 a 2002. Dalším důležitým mužem byl Josef Kreuter, což byl zástupce vedoucího celého českého negociačního týmu, a také vedoucí stálé Mise před panem Sečkou. Tito tři pánové představovali hlavní architekty vyjednávání.

Jak úspěšně jsme naše členství odstartovali? Zorientovali se Češi v prvních letech po vstupu rychle?

Česká politika zhruba do roku 2006, kdy se vyměnila vláda a místo ČSSD přišel Mirek Topolánek, byla velice konsenzuální. Když se podíváte do vládních prohlášení kabinetů sociálních demokratů za Špidly, Grosse a Paroubka, tak v pasážích, které se buď věnovaly české cestě do EU, nebo později členství, se píše, že ČR nechce EU v ničem měnit, vše ji vyhovuje a defacto souhlasí i se směřováním k politické federaci. Rétorika ve stylu „Brusel dělá všechno dobře“ se změnila s příchodem ODS do vlády, kdy jsme i během příprav na české předsednictví začali „vystrkovat růžky“ a říkat, že ne vše je úplně dobré.

Druhou věcí, která také sahá k nástupu Topolánkovy vlády, jsou české problémy s implementováním koheze, čerpáním evropských peněz. Smutná historie i dalších let, kdy se z masivního zneužívání dotací stal hlavní symbol dopadu členství v EU na Českou republiku.

Infografika: ČR slaví 15 let v EU. Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody členství?

Volný vnitřní trh, možnost cestovat po Evropě bez víz nebo biliony korun z evropských fondů patří mezi známé výhody plynoucí z členství země v EU. Na druhou stranu musí ČR přebírat evropskou legislativu a předávat své kompetence evropským institucím.

Promarněné šance

Zmínil jste české předsednictví EU v roce 2009, které doprovázela řada problémů a o kterém jste napsal také knihu. Když se na něj podíváte s odstupem, mělo v konečném důsledku pozitivní efekt?

Nemělo, protože reputace České republiky pádem vlády opravdu značně utrpěla. Stalo se to v době, kdy se navzdory kontroverzím typu Entropa a některá vystoupení Mirka Topolánka naše reputace celkem zlepšovala, protože Češi ukazovali, že dovedou být výkonní, efektivní, dobří a dokáží vzbudit zájem. Polovina předsednictví ale bohužel kvůli nezvládnuté vnitropolitické situaci „vyšuměla“. S příchodem Fischerovy vlády pak předsednictví v Česku v podstatě nikdo nevlastnil. Rok politického vakua v důsledku znamenal, že se lidé, kteří získali díky předsednictví obrovské zkušenosti, rozprchli do všech možných končin a tento kapitál se rozplynul. Dnes se lidem při zmínce českého předsednictví 2009 jako první vybaví zmíněné skandály. Velice solidně rozjetou šanci jsme promarnili, zbyla jen pachuť.

České předsednictví Rady EU: Výročí prvního s výhledem na druhé

S lednem přichází pro Čechy jedno výročí – deset let od prvního českého předsednictví Rady EU. Zároveň získávají na intenzitě přípravy na předsednictví druhé, které na Česko čeká v roce 2022.

Narážíte na nevyužité odborníky s velkými zkušenostmi. Obecně se mluví o tom, že ČR neumí dostávat své zástupce do unijních institucí, včetně Evropské komise. Je to pravda?

Bohužel to pravda je, protože Česká republika v letech po vstupu, kdy existovala příležitost obsadit „národní“ místa určená pro země východního rozšíření, svou šanci úplně nevyužila. V dnešní době musí všichni čeští kandidáti soutěžit o místa v institucích ve zcela otevřených soutěžích, do kterých se hlásí zájemci ze všech států. Z hlediska velikosti ČR jsme v tomto ohledu stále poddimenzováni, a podle mě zabere dlouhé roky, než se to podaří dohnat.

Kdybych zůstal u lidí, tak na začátku jste zmiňoval několik klíčových osobností české evropské diplomacie. Kdo další se podle Vás za těch 15 let zasloužil o dobré jméno ČR na evropské úrovni?

V personální rovině podle mě vypadala v posledních patnácti letech česká politika v Bruselu mnohem lépe než ta domácí. Když se podívám na všechny dosavadní čelní představitele Stálého zastoupení nebo jejich zástupce, tak ať už to byli například Milena Vicenová nebo Martin Povejšil a další, měli jsme v nich podle mě schopné, kultivované a respektované lidi.

To samé platí i pro úroveň poslanců Evropského parlamentu, u kterých se za patnáct let nevyskytl žádný skandál, což je na českou politiku výjimečná věc. Také reprezentanti v Evropské komisi Česku ostudu rozhodně neudělali. Obecně si myslím, že při výběru zástupců do evropských institucí měli Češi mnohem šťastnější ruku, než je zvykem na domácí scéně, a rozhodně se nemají za co stydět. Nenapadá mě nikdo, kdo by svoji funkci nezvládl.

15 let ČR v EU: Členství není výhodné jen z ekonomického pohledu

Jedni považují členství ČR v EU za úspěch, jiní nevidí jen ekonomické výhody členství, další zase volají po silnějším hlase v EU. Co dalšího se diskutovalo na konferenci k 15 letům ČR v EU pořádané na ministerstvu zahraničí?

Slon v porcelánu české evropské politiky

Jak byste zhodnotil současnou evropskou diplomacii ČR? Jaký efekt na ni má konkrétně premiér Andrej Babiš? Jsme srozumitelní?

Myslím si, že srozumitelní příliš nejsme. V době, kdy se česká evropská politika začala personálně i co se týče obsahu stabilizovat, tak se objevil Babiš, který do toho „hodil vidle“. Má ambice do všeho zasahovat, vidí šanci se mediálně zviditelnit a pravděpodobně ho těší, že se může fotit s Macronem nebo Merkelovou. Jeho výroky, například o vyřešení migrace nebo k brexitu, jsou ovšem naprosto nekoncepční a mnohdy v rozporu s tím, co česká diplomacie dlouhodobě akcentuje a buduje. Babiš se chová jako slon v porcelánu, který dupe a nebere ohledy na to, že pro úspěch zejména malých států je potřeba být v politickém jednání koherentní, koncepční a trpělivý. To on neumí.

Druhou věcí je jeho medializace úplně všeho, včetně „selfíček“ z Evropských rad, která se stávají neoblíbenými u ostatních zemí. Jedná se o něco, co se mu hodí v domácí politice, protože může na Facebooku a jiných sociálních sítích prezentovat, že ho všichni berou vážně a je schopen do všeho mluvit. Ve faktické rovině ovšem žádnou z velkých věcí, do kterých mluvil, tak nedotáhl. Jeho výsledky se blíží nule. Svou nekoncepčností, tendencí se ke všemu vyjadřovat a mít ve všech tématech jasné, silné a mnohdy kontroverzní názory, českou pozici spíše rozbíjí.

Tento Babišův přístup, který popisujete, se zdá se odráží také v jeho postoji k druhému českému předsednictví v roce 2022. Nejdřív ho chtěl podle diplomatických zdrojů rušit úplně, v současnosti vyzývá k co největší šetrnosti…

Podle mě to ukazuje na to, že Babiš chce „Evropu“ používat hlavně v domácí politice. V tomto případě chtěl demonstrovat, že dokáže šetřit a redukovat „Evropu“ pouze na čisté zisky, což ovšem nejde. Představa, že si Česká republika „vyzobe“ pouze věci, co se jí hodí, je v kontextu fungování evropské politiky, kde si státy musí ustupovat a občas polknout nějakou hořkou pilulku, zcestná. Jeho výroky o vzdání se předsednictví, kde se podle něj pouze „žerou chlebíčky“, ukazují, že není schopen docenit běžnou mravenčí práci. Ve vyjednávání na úrovni Rady EU může stát během předsednictví skutečně něčeho dosáhnout. Babiš to celé redukuje pouze na otázky, ze kterých může mít nějaký okamžitý osobní zisk, což je úplně absurdní.

Babiš chce levnější české předsednictví v EU a lepší portfolio v budoucí Evropské komisi

Český premiér považuje návrh výdajů na české předsednictví v druhé polovině roku 2022 za příliš vysoký, výdaje chce ještě snížit. Rovněž by si přál, aby příští český eurokomisař či eurokomisařka získala v budoucí Evropské komisi důležitější portfolio.

Co je potřeba udělat pro to, aby bylo blížící se české předsednictví úspěšné?

V prvé řadě je potřeba domluvit se doma. Nesmí znovu nastat situace z roku 2009, kdy byla česká politická scéna rozkolísaná a rozhádaná. Bylo by tedy dobré zajistit domácí stabilitu, aby se vláda mohla plně soustředit na evropskou rovinu. To je základní podmínka.

Druhou je nutnost vytyčit si reálné cíle, kterých chceme nejen v legislativě dosáhnout. Zároveň je potřeba domluvit se v rámci skupiny s předcházejícím a následujícím předsednictvím, tedy opět se Švédskem a s Francií, protože atmosféra v roce 2009 zvláště ve vztahu k Francii úplně dobrá nebyla. Důležité je také monitorovat požadavky ostatních států a obecně co se v Evropě děje, protože hlavním aspektem, který vytváří úspěch či neúspěch předsednictví, je schopnost působit v Radě jako jakýsi čestný vyjednavač a nalézat kompromisy. Poslední podmínkou je mít dostatek včas připravených lidí, dobře jazykově vybavených a schopných vyjednavačů.

V evropské politice stagnujeme

Možná nejdůležitější otázka na konec – naučili jsme se za posledních patnáct let na evropské úrovni prosazovat naše zájmy?

Na tuto otázku se dá poměrně obtížně odpovědět. Když jsem začínal mít dojem, že na úrovni Rady už víme, co chceme, a dokážeme se chovat dlouhodobě konceptuálně, tak se objevil Babiš. Ten se svou akcentací Visegrádu jako základního koaličního mechanismu „hodil vidle“ do českého přístupu, protože V4 je dnes kvůli dvěma toxickým státům v Bruselu brán jako rudý hadr na býka.

Mám dojem, že kdybyste mi tuto otázku položil třeba před dvěma lety, odpověděl bych, že sice naše zájmy ještě úplně prosazovat neumíme, ale rozhodně jsme se hodně zlepšili, a dokážeme k odmítnutému nabídnout i alternativu. S Babišem se ČR dostává do špatného spojenectví a tento proces se zadrhává, naše reputace a tím pádem i pozice ve vyjednávání jsou horší. Pokud vás zbylé země vnímají jako součást něčeho toxického, těžko se dostáváte na stranu vítězných dohod. Myslet si, že jsme státem, který dovede prosadit něco pouze sám, je vzhledem k české síle úplně mimo.

Současnou situaci bych obecně popsal jako „stagnace“. Asi máme kompetentní aparát, ale nemáme kompetentní národní scénu, která by dokázala pochopit základní mechanismy či je chápat nechce.

Orbánova kritika EU překročila hranice. Usměrní ho Visegrád?

Maďarský premiér Vitkor Orbán ve své protiunijní rétorice přitvrzuje. Jeho spor s Evropskou unií vyústil v pozastavení členství jeho strany Fidesz z frakce Evropské lidové strany (ELS). Umírní Orbána frakce nebo by v tom mohla sehrát roli Visegrádská čtyřka, kterou přešlapy jejích jednotlivých členů do jisté míry poškozují?