Pavel Telička: ČR by měla být v Unii průrazná a konstruktivní

zdroj: Evropská komise

„Nepopírám, že i Komise by si zasloužila snížení počtu úředníků v některých oblastech a posílení v jiných, větší zodpovědnost jednotlivců, lepší nastavení priorit. Je však velmi snadné se za EU schovat a házet všechny problémy na ni,“ říká v rozhovoru Pavel Telička. S EurActivem hovořil o „bruselské byrokracii“, výhodách jednotného evropského trhu nebo problémech s čerpáním fondů EU.

Pavel Telička pracoval v letech 1991–1995 ve Stálé misi České republiky při EU. V roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničí a poté státním tajemníkem pro evropské záležitosti. V době přístupových rozhovorů o vstupu ČR do EU vedl český vyjednávací tým a následně se stal velvyslancem a vedoucím Stálé mise ČR při EU. V roce 2004 byl krátce členem Evropské komise. V současné době působí v lobbistické a poradenské společnosti BXL Consulting v Bruselu, kterou založil.  

  • Jaké přínosy má pro Českou republiku to, že je součástí jednotného evropského trhu?

Dovolte mi jednu paralelu. Představme si, že bychom český trh rozdělili na čtrnáct dílčích trhů podle rozdělení na kraje a mezi jednotlivými trhy bychom zavedli hranice, nejrůznější překážky obchodního i neobchodního charakteru a na území jednotlivých krajů by rozhodovaly odlišné orgány. Myslím, že si umíme představit, jak výrazně by to narušilo obchodování a volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu na území České republiky. Obdobnou situaci si lze představit na evropské úrovni a uvažovat, jaký dopad by to mělo na české subjekty. Volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu podle mého názoru výrazně přispěl k dynamickému rozvoji ekonomických sil v ČR. Otevřely se například nové příležitosti pro české exportéry, mladí lidé mají možnosti absolvovat studium v zahraničí nebo tam najít pracovní uplatnění. Přínos pro Českou republiku je nezpochybnitelný a shodne se na tom pravděpodobně také většina české politické scény. Samozřejmě, ne každému musí všechny aspekty jednotného trhu vyhovovat. Přináší například vyšší konkurenci pro české podniky, i to však vnímám spíše jako prospěšnou věc.

  • K tomu právě mířila má další otázka. Myslíte si, že větší konkurence je prospěšnější pro všechny české firmy nebo se některé podniky a průmyslová odvětví mohou kvůli tomu ocitnout v ohrožení?

Pokud se na tuto otázku podívám z pohledu spotřebitele, pro něj je to podle mého názoru nezpochybnitelné plus. Spotřebitel bude vždy z konkurence těžit, naopak v jeho neprospěch bude vždy působit protekcionismus, dominantní postavení některých subjektů nebo nekalá soutěž. Pro české firmy, průmyslová odvětví i zemědělství v tom zároveň vidím nárůst příležitostí. Je ovšem pravda, že nemusí obstát podniky, které nejsou na konkurenci připraveny, mají komparativní nevýhodu, zaspaly v přípravném období nebo nedokážou inovovat a držet krok s evropským a světovým trendem. To je ale podstata tržního hospodářství a vyšší konkurence obecně vede k větší kvalitě a příznivějším cenám. Pokud budeme chtít hrát „českou ligu“ a nebudeme mít ambici prosadit se do mezinárodního prostředí, budeme kvalitou někde níže. Chápu, že ne každý v konkurenci obstojí, u českých exportérů však vidím výraznou schopnost se těm podmínkám přizpůsobit.

  • Když se ještě na chvíli zastavíme u otázky konkurenceschopnosti, jakým způsobem by měl český stát postupovat, aby podniky v jejich konkurenceschopnosti podporoval?

Musím bohužel konstatovat, že česká exekutiva v tomto směru dlouhodobě selhává nebo má alespoň vůči české hospodářské sféře nemalé dluhy. V prvé řadě vidím deficit v úrovni českého školství a inovativním výzkumu. Není to pouze problém český, vnímal bych ho jako problém celé Evropské unie. Před několika lety jsme v malém týmu, který vedl bývalý finský premiér Esko Aho, vyhodnocovali čerpání financí z rámcového programu pro vědu a výzkum v oblasti informačních technologií. Téměř mě vyděsilo, když jsme se vykazovaných subjektů zeptali, kam vedla podpora v oblasti inovací. Nedostali jsme na to prakticky odpověď. Když jsme o tom mluvili se zodpovědnými subjekty Evropské komise na nejrůznějších úrovních, zjistili jsme, že není ani tak měřena míra inovace jako spíše procento vyčerpání prostředků nebo například procento selhání administrativy. Nakonec jsme tedy zjistili, že samotný program příliš neslouží tomu účelu, pro který je určen. Jak české tak evropské prostředí tedy bohužel nepodporuje efektivně inovace, ale také schopnost podnikat tak, jak by bylo nutné. V tom jsou USA dále a bohužel dnes už nejen ty.

Druhým důležitým momentem jsou podmínky, které vytváříme pro české i evropské hospodářské subjekty, ale také zátěž, kterou na ně nakládáme. V tom vidím také obrovský deficit. Česká ekonomika bude mít podle odhadů na konci roku růst ve výši − 1 %. Existuje tu vysoká míra administrativní zátěže. Ta sice částečně přichází s evropskými normami, ale rád bych zdůraznil, že podstatně více je nabalována při transpozici těchto právních norem v rámci českých institucí. Kdybychom snížili tuto administrativní zátěž v rovině několika desítek procent, což je zcela reálný cíl, kdybychom zkvalitnili státní správu a přijímali normy s přesvědčivými dopadovými studiemi, podrobovali je konzultačnímu procesu a nezávisle na státní správě je vyhodnocovali, potom by Česká republika i v období složité ekonomické situace v Evropě v negativním růstu jistě nebyla. Když budete hovořit se zástupci českého i zahraničního byznysu v České republice, dozvíte se, že požadují především lepší vymahatelnost práva, kvalitnější státní správu a snížení administrativní zátěže.

Třetí aspekt souvisí s jednotným trhem EU. Nemyslím si, že vnitřní trh lze definitivně završit. Můžeme se však zasazovat o jeho vylepšení, o odbourání překážek, o lepší naplňování již existujících norem. I mimo naši firmu se angažuji v otázkách železniční dopravy. Když se podívám na to, jak je nebo není implementován druhý liberalizační balíček ze strany některých železničních společností či národních exekutiv, je to velmi neuspokojivé. Právě doprava nebo například energetika jsou sektory, kde mohou evropské i národní vládní politiky výrazně přispět. Jsou to oblasti, kde hranice nehrají roli, kde potřebujeme Evropu propojit, kde potřebujeme investice do infrastruktury, vytvořit stabilní prostředí pro výrobce i spotřebitele a zajistit bezpečnost. Tyto oblasti bych viděl jako absolutní prioritu pro každou exekutivu včetně české vlády.

  • Jak s podporou národní i evropské konkurenceschopnosti souvisí například čerpání financí z evropských fondů?

Do souhrnu, který jsem vylíčil, bych otázku evropských fondů jednoznačně zahrnul. V České republice je však obrázek čerpání z evropských peněz tristní. Jsme v podstatě v situaci, kdy byl větší počet operačních programů po nějakou dobu pozastaven nebo je pozastaven nadále.  Fondy jsou nástrojem, který má pomoci stírat rozdíly mezi regiony a rozdíly mezi ČR a evropskou špičkou. Avšak my jeho potenciál prostě nevyužíváme. Souvisí to také trochu s našimi vztahy k EU celkově. Pokud se podíváme na vyjádření českých politiků nebo komentáře v médiích, stále se v nich objevují stejné fráze typu „EU nám něco diktuje“, „EU dělá tohle a tamto“, „EU nám nevyhověla“. Zapomínáme ale na jednu věc. My jsme součástí Evropské unie, máme možnost ovlivňovat rozhodovací mechanismy. Máme v Evropské komisi komisaře, který naši zemi zná. Oficiálně je sice Komise nezávislá na národním politickém prostředí, je ale třeba říci, že i mezi komisaři hraje národnost určitou roli. Je zde tedy role pro českého komisaře, je tu také role pro české ministry a české experty. To není nějaká „bruselská byrokracie“, která si něco vymyslí a tvoří – mezivládní prvek je v Evropě stále velmi silný. Máme také poslance v Evropském parlamentu. Celkově to znamená, že máme možnost poznávat EU zevnitř a přizpůsobovat tomu domácí mechanismy a instrumenty, vývoj anticipovat, přizpůsobovat. Také bychom měli vědět, kde jsou naše deficity, a měli bychom být schopni prosadit naši potřebu.

  • Myslíte tím tedy, že Česká republika by měla mít především jasno v tom, co chce?

Naše společnost se evropskými fondy nezabývá, ale vzpomínám si, že jsme byli před několika lety pozváni do jednoho českého kraje, který s námi chtěl v otázce strukturálních fondů spolupracovat. Zeptali jsme se, co je jejich cílem. Ukázali z okna na nemocnici, které chtěli renovovat fasádu, nebo most, který chtěli opravit. Řekl jsem: „Pane hejtmane, Vy mi nerozumíte. Já se ptám, čím chcete, aby váš kraj byl.“ Oni v tom tehdy neměli jasno.

Chybí zde strategická úvaha nad tím, kam chceme směřovat, na co chceme ty fondy využít. Tomu by se měl přizpůsobit počet operačních programů, nastavení priorit a mechanismů. Fondy jsou v současné době tím, z čeho těžíme, aniž bychom měli jasnou představu do budoucna. Věřím, že současná příprava na nový víceletý finanční rámec už vypadá jinak, ale bohužel jsme již ztratili hodně času a hodně prostředků. Domnívám se také, že koordinační místo pro čerpání by se nemělo nacházet na jednom z ministerstev, ale mělo by mít nadresortní charakter.

Strukturální fondy pro mě samozřejmě nejsou zdaleka tím nejpodstatnějším aspektem členství v EU. Je to však příležitost, kterou máme. Prostředky ale nečerpáme efektivně a nemáme odpovídajícím způsobem nastavené vládní politiky. Každý den můžeme z médií slyšet o problémech, které s čerpáním fondů máme, ale stále postrádám vyvození zodpovědnosti za tuto skutečnost. Některé podvody jsou až nehorázné, téměř se staly systémovými. Na většinu z nich přitom přišla Evropská komise nebo zahraniční subjekty.

  • Ministerstvo pro místní rozvoj v současné době připravuje podobu operačních programů pro další programovací období. Jakými by se to podle Vás mělo řídit principy?

Musí se odvíjet od celkové vize, která bude podložena průkaznou a srozumitelnou analýzou potřeby i nedostatků, se kterými jsme se v uplynulém období potýkali. Domnívám se, že je potřeba se soustředit na relativně omezený počet priorit, které by měly vycházet právě z té důkladné analýzy. Měly by to být priority, které jsou klíčové z hlediska zlepšení konkurenceschopnosti české ekonomiky a českých subjektů. Neměli bychom tedy mít jakousi tendenci „uspokojit každého“. V minulém období putovaly finance do velkých projektů ve velkém počtu krajů, univerzit a výzkumných zařízení. Kladu si ale otázku, zda jsou všechny tyto subjekty tak konkurenceschopné nebo jestli to nebylo řízeno principem „když dám tomu, musím dát taky tomu“. Poslední bod souvisí s kvalitou administrativního řešení. Dobrý příklad nalezneme na Britských ostrovech, konkrétně ve Walesu. Vysokým zapojením informačních technologií docílili zprůhlednění a zkvalitnění těchto mechanismů a samozřejmě výrazně omezili podhoubí pro korupci. Ten výsledek je až neskutečný. Celá řada problémů s čerpáním by při takové přístupu byla odbourána. Ale to asi mnozí v Česku nechtěli. Jinak si to neumím vysvětlit.

  • Již jsme se zmínili o tom, že v české debatě lze často zaslechnout stížnosti na „všudypřítomnou bruselskou regulaci“. Přítomnost na vnitřním trhu má jistě své výhody, je ale také pravda, že některá opatření přinášejí negativní ohlas mimo jiné i ve veřejném mínění, v poslední době například regulace toho, které žárovky se budou moci nadále vyrábět a které ne.

Myslím si, že celá řada výtek na adresu norem z Evropské unie je skutečně legitimní. Je však nutné dodat, že Česká republika má jako členský stát EU možnost to ovlivňovat a čelit tomu. To závisí na tom, zda budou naše zodpovědné subjekty natolik kvalifikované, natolik průrazné, natolik konstruktivní a natolik zapojené do těchto rozhodovacích procesů, že to budou umět ovlivňovat. A že se nebudeme pouze stavět do role kverulantů, kteří si stále na něco stěžují. Celou řadu věcí bylo možné ovlivnit, ale nestalo se to. Tímto nesnímám z Komise odpovědnost za to, že některé právní normy skutečně postrádají jasnou argumentaci a nejsou doprovázeny dopadovými studiemi. Ale na rozdíl od českého prostředí se to výrazně zlepšilo. Komise má nyní radu pro vyhodnocování dopadových studií, a kritéria jsou nastavena vcelku přísně. Vytvořila si také poradní orgán, kterému se neformálně říká Stoiberova skupina (Pavel Telička je jejím členem – poz. red.). Jde o patnáctičlenné grémium, které předkládá svá stanoviska ke konkrétním normám a zaměřuje se na snižování administrativní zátěže. V ČR takovou nezávislou skupinu nemáme.   

Někdy se také skutečně objevuje snaha regulovat i oblasti, kterými by se Komise neměla zabývat. Nevěřím například tomu, že by někdo myslel vážně to, že chce pokutovat firmy, které nemají ve vrcholném managementu v dostatečném počtu zastoupené ženy. Nejsem proti většímu zastoupení žen, naopak, ale toto je skutečně věc, kterou se nemá zabývat Evropská komise.

Přes veškeré výhrady, které vůči Komisi mám, je ale stále nepopiratelným faktem, že při transpozici evropských norem do národní legislativy dochází k obrovskému nabalování další zátěže (tzv. gold-plating) – v tom má Česká republika jeden z nejhorších výsledků mezi členskými státy. Kvalita bruselské administrativy je stále podstatně vyšší než kvalita administrativy české a míra zásahů politických subjektů do administrativy je v Bruselu zásadně nižší, než je tomu tady. Tím nepopírám, že i Komise by si zasloužila restrukturalizaci, reformu, snížení počtu úředníků v některých oblastech a posílení v jiných, větší zodpovědnost jednotlivců, lepší nastavení priorit. Je však velmi snadné se za EU schovat a házet všechny problémy na ni. To děláme my a dělá to i řada dalších členských států. Popularita evropského integračního procesu potom logicky klouže dolů.

Vidím tedy podstatně větší problémy ve členských zemích. Velmi vítám, že vláda minulý rok vytvořila vládní komisi pro vyhodnocování dopadových studií. To ale vnímám pouze jako první krok. Nyní je potřeba, aby měla skutečně každá norma zmapované dopady, ale také abychom vyhodnocovali existující právní normy a aby to dělal nezávislý subjekt složený z odborníků, stejně jako je tomu v případě Evropské komise. 

  • Ještě k těm dopadovým studiím – například v energetice lze někdy ze strany průmyslu slyšet kritiku, že v oblasti energeticko-klimatické politiky, kde má EU stanovenou celou řadu cílů, dopadové studie sice existují, ale nejsou příliš realistické. Takové studie podle nich mnohdy tvrdí, že evropská politika má sice například oblasti energetické účinnosti pozitivní dopad na stavební průmysl, ale neřeknou už, že to nemusí platit v případě jiných průmyslových odvětví. 

Tyto výhrady jsou částečně opodstatněné. Nicméně bych znovu zmínil, že v Bruselu v tomto směru existuje nesrovnatelně vyšší kvalita než například v České republice. Je ovšem pravda, že například cíle 20-20-20 pro rok 2020 vznikly tak, že se jednoho dne sešla neformální schůzka hlav vlád a států, které řekly: zavedeme tyto dvacetiprocentní cíle. A skutečně pro to neexistovala žádná dopadová studie. Stalo se to, protože díky průzkumům veřejného mínění a určité míře populismu, která bohužel v evropské politice je, vznikl pocit, že to je ta správná cesta. Když už něco takto stanovíme, je už pak pozdě dělat konkrétní dopadové studie. Jde právě o ten začátek. U každého strategického cíle bychom proto nějaký nástřel dopadů měli mít. Zejména v období recese musíme věci lépe vyvažovat.

Jak jsem již tedy řekl, v tomto směru Evropská unie není dokonalá. Ještě jsme nesplnili dvacetiprocentní cíle a již hovoříme o třiceti- padesátiprocentních. Ne nutně pro to máme vždy jasné dopadové studie a každá dopadová studie je samozřejmě závislá i na vstupních datech. Proto jsou některé výhrady oprávněné. Na jedné straně máme dopadové studie přímo na zvyšování podílu obnovitelných zdrojů v energetice, ale na druhou stranu nikdo nezmapoval, co to přinese z hlediska odpovídající infrastruktury a jestli není třeba z evropských zdrojů něco investovat, aby nedocházelo k přetížení soustav v sousedních zemích. Tím se teprve nyní dle jeho ujištění začíná zabývat komisař pro energetiku Günther Oettinger a skutečně jde o evropské téma.

Je tedy pravda, že v tomto směru jde jedna noha rychleji než druhá a výsledkem je, že se pokulhává. Musíme tedy uvažovat, zda je daná politika skutečně reálná.  Když se snažíme dosáhnout nějakých cílů a ukáže se, že toho nejsme schopni, má to negativní dopad a samozřejmě se tím bohužel také snižuje důvěryhodnost, ať už příslušné evropské či národní politiky.