Pavel Poc: „Kohezní politika“ by měla fungovat i ve zdravotnictví

zdroj: Evropský parlament.

„Nechci v žádném případě členským státům uzurpovat zdravotní politiku, ale občas mě štve, že členské státy žárlivě střeží i ty kompetence, na které samy bezostyšně kašlou,“ řekl v rozhovoru pro EurActiv europoslanec Pavel Poc (S&D). Redakce si s ním povídala o roli EU ve zdravotnictví členských států a také o problematice prevence rakoviny tlustého střeva a konečníku (CRC), které se europoslanec Poc dlouhodobě věnuje.

  • V Evropském parlamentu zasedáte ve výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin a věnujete se problematice, jako je regulace toxických látek, znečištění půdy a vody nebo označování potravin. Navíc jste v České republice známý i tím, že se angažujete v tématu rakoviny tlustého střeva a konečníku (CRC). Z jakého důvodu jste se na tuto problematiku zaměřil a proč ji považujete za důležitou? 

Občas se v politice stává, že si vás téma najde samo, a tohle je přesně ten případ. V roce 2010 mne oslovil pan profesor Reinhold Stockbrügger z Evropské gastroenterologické federace s prosbou o setkání. Vyhověl jsem, protože jedním z témat bylo onemocnění způsobené Helicobacterem pylori, které mě tehdy jako bývalého vědce zajímalo, jenže nakonec jsme se většinu času věnovali rakovině tlustého střeva a konečníku. Překvapil mě počet lidí, který na tuto nemoc umírá: v EU je to ročně 150.000. Uvědomme si, že je to, jako kdyby každý pracovní den v roce spadlo jedno letadlo Jumbo Jet a všichni pasažéři v něm přišli o život.  

  • S čím se na Vás pan profesor Stockbrügger konkrétně obrátil? 

UEG měla pocit, že se v Evropské komisi tak trochu zasekly CRC Guidleines (Pokyny EU pro zaručení kvalitního screeningu a diagnostiky rakoviny tlustého střeva a konečníku; pozn. red.). Požádali mě proto, abych se jako politik pokusil jednání nějak rozhýbat, a navrhli mi, abych inicioval Písemné prohlášení Evropského parlamentu o boji proti rakovině tlustého střeva a konečníku.  

Oni s tím přede mnou byli za řadou zkušenějších europoslanců, ale nepochodili. Pro politika je vždycky dost ošemetné angažovat se v otázce boje proti rakovině. Pokud nemocí sám neprošel, bývá obviněn z populismu. Písemných prohlášení je navíc navrhováno opravdu hodně, podporu ale získá jen pár. Takže s něčím takovým nejspíš skončíte jako neúspěšný populista. Já byl politický nováček, neměl jsem o tom ani páru, a tak jsem se do toho s vervou pustil. No a ono to nakonec prošlo, v rekordním čase a s obrovskou podporou. Hlavně také díky mému týmu, stejně nezkušenému, ale stejně nadšenému jako jsem byl já. 

  • Zůstaňme ještě chvilku u onoho prohlášení. Mělo nějaké konkrétní dopady? Evropská komise pak přece jen ony pokyny vydala. Je tam možné hledat nějakou přímou souvislost?  

Samotné prohlášení je jen cár papíru a samo o sobě žádné nemocné lidi nevyléčí. Jenže zároveň je to klíč k otevření prakticky jakýchkoliv dveří na národní, ale zejména na evropské úrovni. UEG toto prohlášení brala jako obrovský úspěch a dokonce za něj dostala jakési ocenění. Evropský parlament totiž tím prohlášením řekl: Ano, rakovina tlustého střeva a konečníku je problém a vy všichni v evropské i národní exekutivě byste s tím měli něco dělat.   

Úloha politiků na této úrovni spočívá v tom, že reagují na veřejné mínění a aktuální problémy a dovedou směrovat exekutivu tam, kam je aktuálně třeba, aby konala ve prospěch veřejnosti. 

  • Zdravotnictví spadá do kompetencí členských států a unijní instituce v této oblasti mají pouze koordinační a podpůrnou roli. Mohou ale unijní instituce na národní vlády v oblasti prevence CRC nějak tlačit?  

Ano, zdravotní péče je věcí národních států, na druhou stranu v otázce prevence už EU aktivní být může. S rozdělením kompetencí mezi instituce a členské státy je ale vždycky problém. Mainstreamová média neinformují, nebo jen o hloupostech. Lidé pak nevědí, co EU doopravdy může a co ne. Často dostávám otázky, proč v té či oné oblasti EU něco nekoná. Od čeho ji tu přece máme?, říkají. Jenže EU může vykonávat výhradně to, co jí členské státy dovolí. EU přece není RVHP, nemůže si sama přivlastňovat nějaké kompetence, to si málokdo uvědomuje.   

V EU se o tom vedou velké diskuse. Evropský parlament si třeba myslí, že unijní instituce by měly být obecně iniciativnější a samy říkat: tohle státy neřeší, pojďme se do toho pustit my. Podle mě v tom leží obrovská příležitost. Nechci v žádném případě členským státům uzurpovat zdravotní politiku, ale občas mě štve, že členské státy žárlivě střeží i ty kompetence, na které samy bezostyšně kašlou. 

Jestliže máme dnes na jedné straně administrativních hranic vynikající zdravotní péči a na jejich druhé straně nikoliv, tak si tím zaděláváme na problémy. EU by měla být aktivnější i v oblasti koheze. Máme-li kohezní politiku v oblasti infrastruktury apod., neměli bychom ji tedy mít i v oblasti zdravotnictví? V případě kolorektálního karcinomu by to bylo obzvlášť přínosné. 

  • Co tím máte konkrétně na mysli? 

V případě nejednotné úrovně zdravotní péče mezi členskými státy hrozí třeba to, že lidé z jedné země budou utíkat za zdravotní péče do druhé, a mohou tím blokovat tamní nemocniční kapacity. Podle mého názoru se jedná o evropský problém, v němž vidím prostor pro onu „kohezi“, o které tu mluvím. Jinými slovy měli bychom se zabývat těmito rozdíly, možnostmi jejich omezení, možnými dopady a konečně začít na vědecké úrovni hledat třeba skutečné příčiny chorob. To pak umožní skutečnou prevenci, ne jen pořád řešit drahé léčení. 

Úkolem EU je podpora projektů, které přesahují hranice členských států, podpora výzkumu a podpora výměny zkušeností. Žádný členský stát není schopen na výzkum vydat takový objem prostředků jako EU, to je prostý fakt. A koordinační role EU je taky nezastupitelná. Krásným příkladem je projekt týkající se zvýšeného výskytu rakoviny tlustého střeva a konečníku v oblasti střední Evropy, na kterém pracuje německo-rakousko-český tým pod vedením pana profesora Meinharda Classena. Rád jsem nad ním převzal jakousi politickou záštitu, protože ten projekt bude mimo jiné hledat konkrétní odpověď na otázku, proč je zrovna v jedné oblasti EU tak vysoký výskyt i úmrtnost na CRC. Ono je dost jasné, že rakovina si žádných žádných administrativních hranic nevšímá.  

  • Vidíte tu prostor pro evropské fondy? 

Zcela jednoznačně. V Rámcových programech EU leží neuvěřitelné peníze, které členské státy nedokáží a ani nemohou samy poskytnout. Brzy se nám naskytne další obrovská příležitost, protože bude spuštěn Sedmý rámcový program Horizont 2020. Byl bych hrozně rád, kdyby i Česká republika byla aktivní mnohem víc než dosud.  

  • Česká republika patří k zemím, kterým se evropské peníze na vědu a výzkum zatím příliš využívat nedaří. Proč si myslíte, že tomu tak je? 

Ano, máte pravdu. Ale není to v tom, že bychom nestačili odborně. Stejně jako větší státy máme dostatek expertů a pracovišť. Chybu vidím na straně všech vlád, které se vystřídaly u moci od vstupu České republiky do EU. Vždycky chyběla totiž podpora vědy. Naši vědci mají dodnes násobně nižší platy než vědci ve „starých” zemích. Nikdo se nestaral o to, aby české vědě otevíral dveře do Evropy. Bohužel jiné státy této příležitosti dokázaly využít lépe než my a naučily se v tom pohybovat. Příkladem může být Slovinsko, které je považováno za jakousi „Mekku“ screeningu CRC. Z těchto peněz financovalo celou řadu užitečných projektů. 

  • Jak k tomu můžete jako europoslanec pomoct? 

Už jenom tím, že na to budu neustále upozorňovat. Jestliže má Evropský parlament integrující roli, tak tohle je přece její součástí. Bez toho, abychom se v Evropě navzájem znali, to nepůjde. To je přece obecně známá věc. Taky můžu, a pokud to jde, tak to dělám, otevírat lidem dveře v evropských institucích a pomáhat jim s navazováním kontaktů. Prostě tu roli ministerstev supluji, kde to jde. Naše věda je na špičkové úrovni, ale Evropa nás zná spíše jako kverulanty a potížisty. Místo klackování by naše vláda měla pomoci české vědě, která je na vynikající úrovni, ale je občas tak trochu nesmělá, k většímu uplatnění v rámci EU. Máme vynikající odborníky, rozhodně máme Evropě co dát, co sdílet, ale moc to neděláme. Považuji to za obrovskou chybu.  

  • V listopadu Evropskou komisi opustil komisař pro zdraví John Dalli, který zaštítil Vámi pořádanou konferenci o kolorektálním karcinomu, jež se konala na jaře loňského roku v Brně. Vystřídal jej Malťan Tonio Borg. Jaký z něj máte pocit? 

To, že z Komise odešel pan Dalli, mě moc mrzelo. Nicméně pan komisař Borg se na slyšení v Evropském parlamentu, které absolvoval před tím, než byl jmenován, prezentoval jako zkušený politik. V průběhu slyšení padla otázka i na prevenci a screening rakoviny obecně a pan Borg byl opravdu dobře připraven. Jsem potěšen, že jako jednu ze svých priorit pojmenoval právě otázku prevence a screeningu a stejně jako mnozí z nás vyjádřil přesvědčení, že Evropa by měla do těchto věcí mnohem více vstupovat.  

  • V České republice existuje celorepublikový screening CRC od roku 2009, nicméně nesetkává se s příliš vysokou účastí (20 %). Je to obzvlášť škoda, protože Česko patří k zemím, kde je vysoká incidence této nemoci a kde polovina z pacientů na tuto nemoc umírá. Mezi odborníky se proto můžeme setkat s názory, že situaci by výrazně pomohlo tzv. adresné zvaní. Jiní s tím sice souhlasí, ale říkají, že pouhé rozeslání pozvánek nestačí, a dodávají, že je nutná i účinná informační kampaň a že celý systém musí šlapat jako hodinky. Jak se na to díváte Vy? 

Z odborného hlediska se nemáme za co stydět. Třeba takové Německo na tom není o nic lépe než my. Jiná věc je politická, tam zaostáváme. Němci se do toho opřeli i na úrovni Bundestagu, zatímco u nás se až do letošního roku na Ministerstvu zdravotnictví nedělo nic. 

Pak je tu taky komunikace. Docela jsem zíral, když se na mě na konferenci o CRC v Barceloně v roce 2011 obrátili lidé z Česka s prosbou, abych jim jako politik pomohl. Divil jsem se tehdy, proč jdou zrovna za mnou. Jako odpovědi se mi dostalo: My se spolu v České republice nebavíme. Jednoduše tu vázla komunikace mezi jednotlivými stakeholdery. Z tohoto důvodu jsem začal s podporou kraje Vysočina pořádat takové neformální kulaté stoly v Jihlavě. Najednou se kolem jednoho stolu začali scházet onkologové, gastroenterologové, zástupci pacientských organizací a občas i politici. Dnes je z toho Iniciativa KOLOREKTUM.CZ a po dvou letech se zapojilo i Ministerstvo zdravotnictví. Jen zdravotní pojišťovny se o to stále moc nezajímají.

  • Když jsem hovořila o tom, že aby se dostavily větší úspěchy spojené se screeningem, musí celý systém dobře fungovat, měla jsem na mysli příměr gastroenterologa Přemysla Friče. Ten v rozhovoru pro EurActiv systém přirovnal k orchestru, který musí spolupracovat a být řízen jedním dirigentem, tj. ministrem, potažmo ministerstvem. Jaký part v tomto orchestru hrajete Vy? 

Ano, souhlasím, že se tu musí nutně objevit někdo, kdo to celé bude spojovat, integrovat. A jsem rozhodně pro, že to musí být rezort zdravotnictví toho daného členského státu. Pokud to nedělá, tak se musí objevit někdo, kdo ho popíchne. Přirovnal bych se proto k jakémusi napínačku, který leží na židli dirigenta.    

Skutečně se mi potvrdilo, že role politiky, aby dostala důležité hráče v určité problematice za jeden stůl, moderovala jejich diskuse a neustále je k jednání tlačila, je důležitá. To nemůže dělat vytížený profesor, který je zároveň ředitelem ústavu apod. On to bude dělat chvíli, ale pak mu dojde dech. Samozřejmě by to mělo v první řadě dělat ministerstvo, ale pokud se tak neděje, tak se musí hledat cesta, jak ho co nejlépe zastoupit. 

  • O Češích se říká, že jsou národem, který na prevenci obecně moc nedá.  V České republice byl nedávno schválen program adresného zvaní, který si klade za cíl zvýšit účast české populace na preventivních vyšetřeních CRC. Má podle Vás tento program šanci na úspěch?  

Češi jsou opravdu trochu specifický národ. Když se nám zavelí, tak kolikrát reagujeme úplně opačně. Třeba v Rakousku je screening postaven hodně jednoduše. Ústřední úřad zřízený pouze pro tento úkol rozešle s výzvami ke screeningu rovnou odběrové soupravy na vzorky pro test skrytého krvácení. Občané si to doma odeberou a vzorek sami pošlou zpátky. Ten se vyhodnotí a dál se pak procesují jen pozitivní pacienti. Je to jednoduché a racionální, ale u nás by to asi nefungovalo. Jakýkoli centrální postup, byť by byl seberozumnější, totiž u Čechů vzbuzuje alergickou reakci.

Takže onen návrh screeningu v ČR je postaven právě podle českých poměrů. Nikomu nic nenařizuje, nevelí, v první fázi budou lidé zváni pouze svým praktickým lékařem, ve druhé fázi nastupuje výzva z pojišťovny. Jejich úkolem bude přesvědčit ty, kdo na výzvy svého doktora nereagovali. Bude to těžké a nepůjde to bez výdajů na informační kampaň, s tím se ale v projektu počítá. 

  • Mnoho odborníků, s nimiž o problematice CRC hovoříme, je přesvědčeno, že věci se začaly hýbat i díky úspěšné konferenci, která proběhla na jaře v Brně. Vnímáte to podobně? 

Když jsme s docentem Ladislavem Duškem z Masarykovy univerzity tuhle konferenci organizovali, málem jsme to oba odstonali. Z počátku jsme neměli žádné sponzory, bylo na to hrozně málo času. Jednoduše řečeno, vypadalo to na obrovský průšvih. Nakonec se to ale povedlo. Přijely evropské špičky v tomto oboru, včetně tehdejšího komisaře Dalliho, a musím přiznat, že jsem sám byl překvapen ohlasy, které se na konferenci v Brně snesly. Ona byla zvláštní tím, že to byl takový celoevropský kulatý stůl. Nebyli tam jenom jedni nebo druzí odborníci, ale všichni, experti, politici, pacienti. Pozitivní ohlasy účastníků mne utvrdily v tom, že je to správná cesta, takže v dubnu 2013 budeme pořádat druhý ročník, opět v Brně. 

Mám pocit, že jak v České republice, tak v EU nám úplně ze všeho nejvíce chybí právě komunikace. Pokud se jednotliví stakeholdeři nebudou scházet, nebudou spolu mluvit, bude se pouze jen nadávat, tak to v žádném případě nikam nepovede. 

  • Co jste říkal na to, že se této konference neúčastnily zdravotní pojišťovny? 

Ano, máte pravdu, pojišťovny účast odmítly. Ale upřímně řečeno, mě to ani tolik nepřekvapilo, celkem jsem to i čekal. V každém příkladě je to smutné.  

Nyní se ale snad ledy pohnuly a jsem o to více rád, že se pojišťovny podílely na přípravě projektu adresného zvaní. Budeme je rozhodně zvát do Brna i napřesrok. Jsem optimista, nakonec je přesvědčíme. 

  • Dozvěděli jsme se, že podobné iniciativy à la „napínáček“, ke kterému jste se přirovnal, chystáte i v sousedním Slovensku. Můžete nám o tom prozradit něco více?

Není to ani tak o napínáčku, ten oni už mají. U nich tuto roli sehrává Jana Pifflová ze slovenského EUROPACOLONU, kterou moc obdivuji. Právě z diskuse s ní v Bruselu se vylíhla myšlenka slovenských kulatých stolů, podobných těm, které pořádáme my v Jihlavě. Zase se jedná hlavně o mezioborovou komunikaci. Slovenské kulaté stoly by se měly odehrávat v Nitře a na mém místě by měla být kolegyně, slovenská europoslankyně Monika Fľašíková-Beňová. Naše pomoc by měla přijít v rozjezdu, chceme jim ukázat, že to jde. Průběžně proto komunikujeme s potenciálními protagonisty, první setkání plánujeme na únor. 

Jedna zajímavá a nová věc nás čeká i v dubnu v Brně. S UEG plánujeme předkonferenční program pro zástupce zemí, které ještě žádný screeningový program nezavedly. To je něco docela nového. Moc bych si přál, aby se Brno postupně stalo jakýmsi „evropským centrem screeningu a prevence rakoviny“. Potenciál na to rozhodně má.