Pavel Mertlík: Vývozy do Latinské Ameriky nás nezachrání

Pavel Mertlík.

„Pokud se má Česká republika znovu vrátit na dráhu konvergence, musí postupně přecházet do oblastí s vyšší přidanou hodnotou a musí mít víc výzkumu, vývoje ale také například designu,“ říká v rozhovoru pro EurActiv Pavel Mertlík, bývalý ministr financí a dnes hlavní ekonom Raiffeisenbank.

Pavel Mertlík je známý český ekonom, který v letech 1999-2001 zastával funkci ministra financí ve vládě Miloše Zemana. Nyní pracuje jako hlavní ekonom v bance Raiffeisenbank a zároveň vyučuje na Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Rozhovor pro EurActiv vznikl v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupením v České republice.

  • Českou ekonomiku ovlivňuje nyní především vývoj v eurozóně. To je ale vnější faktor a vláda s tím asi příliš nenadělá. Jaké kroky ke zlepšení své hospodářské výkonnosti naopak přijmout může? 

Česká republika patří mezi země, které v tuto chvíli vykazují největší fiskální úsilí, a mírou snižování deficitu překračuje vlastní plány. Pro rok 2011 si vláda původně stanovila cíl 4,2 % HDP, ale výsledek byl nakonec 3,1 % HDP. Přestože plánovala snížit schodek o zhruba devět desetin procentního bodu HDP, reálně jej nakonec snížila skoro o dva procentní body. 

Tak výrazná opatření se ale dělávají v situaci, v jaké jsou například Řekové, kdy ekonomika krachuje a vládě nechce nikdo půjčit.

  • Vláda to tedy s úsporami přehnala? 

Pokud země není v tak dramatické situaci jako Řecko, předávkované úsilí musí nutně ekonomice uškodit. A přesně to se v našem případě stalo. Česká republika patří v Evropě k zemím s největším hospodářským poklesem. V prvním čtvrtletí jsme mezičtvrtletně klesli o 0,7 % a meziročně o 0,8 % HDP. Hůř je na tom pouze Maďarsko a Itálie.

Česká republika se vymyká i v rámci regionu. Německo, Rakousko, Polsko i Slovensko sice zpomalují, ale pořád jsou na tom výrazně lépe než my. Tyto země měly navíc na rozdíl od nás poměrně vysoká tempa růstu i v předchozích dvou letech. Podobně jako my jsou na tom pouze Maďaři, ale ti jsou pokraji nové žádosti o pomoc z MMF. 

  • Co by se s tím podle Vás mělo dělat? 

Původní plán vlády snižovat deficit o necelé procento ročně je rozumný. Určitě lze ale přeskupit úsporná opatření, a to jak na straně příjmů, tak i výdajů. 

  • Podívejme se nejprve na veřejné výdaje. 

Největší část škrtů se na straně výdajů týkala bohužel veřejných investic, které oproti roku 2009 klesly celkově zhruba o 25 %. To je podobné jako v Portugalsku nebo Řecku. 

Úspory zasáhly zejména stavebnictví. Dotklo se to výstavby dálnic, železničních koridorů, ale i menších staveb na krajské a obecní úrovni. Stavební průmysl a navazující dodavatelské obory zaznamenaly meziroční pokles o 10 až 20 %. Celé odvětví je dnes v obrovské recesi. 

  • Podle Vás tedy vláda přiškrtila investice víc, než musela? 

Investice mají daleko větší multiplikační efekt než spotřeba. Pokud by se víc investovalo a omezily se některé spotřební výdaje, budou dopady na ekonomiku mnohem mírnější. Investovaná koruna se v ekonomice několikrát otočí a zaměstná řadu lidí. Škrtnete-li ve výdajích na armádu, bude dopad na tvorbu pracovních míst daleko nižší.

Stále se navíc ukazuje, že Česká republika neumí efektivně využívat veřejné zakázky a je do značné míry zkorumpovaná. Veřejný sektor nakupuje v průměru o 20 % dráž než soukromý. Pro vládu by mělo být prioritou uspořit v této oblasti a ne omezovat důchody a veřejné investice.  

  • Jak by měla podle Vás vypadat opatření na příjmové straně rozpočtu? 

Česká republika prošla v posledních letech dílčími daňovými reformami, které ve svém výsledku přesunuly daňové břemeno směrem k nižším a středním příjmovým skupinám obyvatel. V ekonomii ale platí, že nižší příjmové skupiny mají vyšší sklon ke spotřebě.  

  • Co to znamená?

V průměru platí, že pokud máte plat 100.000 Kč měsíčně, lehce z něj ušetříte třetinu nebo ještě víc, zatímco pokud máte plat 15.000 Kč měsíčně, neušetříte skoro nic nebo nanejvýš stokoruny. Lidé s vysokými příjmy díky tomu víc spoří, případně investují a mnohem méně utrácejí.  

V případě, že národní důchod trochu přerozdělíte směrem od bohatších k chudším, získáte v ekonomice krátkodobě vyšší poptávku. Pokud chudším lidem zvýšíte měsíční příjmy z 15.000 Kč na 16.000 Kč, tak z té dodatečné tisícovky větší část utratí. Pokud ale přidáte tisícovku člověku, který je na pětinásobku průměrného příjmu, tak si toho ani nevšimne a spíš ji ušetří. 

  • Vy tedy navrhujete zvýšení daňové progrese. Jak by k tomu mělo dojít? 

Částečně to lze udělat přes daň z příjmu, ale tam se musí postupovat opatrně, protože vyšší příjmové skupiny se takové úpravě dokážou v souladu se zákonem šikovně vyhnout.  

Je možné se ale zaměřit na majetkové daně, které jsou v České republice extrémně nízké. Nemovitost nebo zajímavý movitý předmět typu soukromého letadla se zdanit dá, protože s tím majitel nikam neuteče. Pravda, movité předměty se dají zaregistrovat v zahraničí, ale to nebývá běžné, protože podobné zákony platí i v řadě jiných zemí. 

Přesun zdanění ale nemůže být příliš velký, maximálně v řádu jednotlivých procent. Úprava by ale byla zapotřebí. Struktura zdanění, kterou tu máme, spotřebu moc nepodporuje. 

  • Jak se díváte na možnost většího využití jiných typů daní, jako jsou například ekologické daně?

Ekologické daně jsou trochu rozporuplné. Myslím si, že zavádět ekologické daně je rozumné, pokud jsou nastavené tak, že skutečně slouží ke zmírňování ekologických škod nebo k jejich kompenzaci. Pokud zatížíme emise škodlivin a takto účelově vybranou daň investujeme do obnovy životního prostředí, je to v pořádku. 

Je tu ale jiný problém. Ekologické daně jsou svou konstrukcí opět daněmi ze spotřeby, pouze se jim jinak říká. 

  • Dosud jsme mluvili především o krátkodobých opatřeních. Co by Česká republika měla učinit pro to, aby byla úspěšná i v dlouhodobém horizontu? 

Česká ekonomika se po letech konvergence začala kolem roku 2008 nejvyspělejšímu jádru eurozóny vzdalovat. Je to podle mého názoru dáno hlavně tím, že se vyčerpal růstový model, o který se naše země opírala v uplynulém desetiletí.

Po recesi z let 1997-99 došlo kolem roku 2000 k privatizaci komerčních bank a skončila éra bankovního socialismu. Řada velkých technologicky zaostalých průmyslových podniků tehdy zkrachovala, a tím se uvolnila spousta kvalifikované a v mezinárodním srovnání navíc i relativně levné pracovní síly.  

V té době docházelo k přílivu zahraničního kapitálu a v zemi začaly vznikat nové firmy. Investice mířily hlavně do odvětví zpracovatelského průmyslu se střední přidanou hodnotou, neboť investoři tu pro své záměry nacházeli dostatek kvalifikovaných pracovníků.  

Díky tomu dnes máme dnes v České republice například tři automobilky a na ně navázanou komplexní síť dodavatelů.  

  • Říkáte ale, že tento model se vyčerpal. 

Nějakou dobu to zřejmě ještě pokračovat bude, ale asi nemůžeme čekat, že by se tu časem objevila čtvrtá automobilka. Kapacity jsou už vyčerpané a volná pracovní síla tu neexistuje. Pokud dnes přijde investor, musí přeplatit pracovníky, kteří jsou zaměstnaní u konkurence.  

Problém je i ve školství, které nedokáže produkovat dostatek nových kvalifikovaných odborníků. Je trochu k pláči, když si člověk v novinách přečte, že by se po vzoru Německa a Rakouska mělo zavést, že by učni týden chodili do školy a týden pracovali v nějakém konkrétním podniku, kde by se naučili konkrétní řemeslo. Od dob Rakouska-Uherska tomu tak vždycky bylo a je absurdní, že se krátce po roce 1990 tato praxe zrušila.

Nežijeme navíc v izolaci. Na Slovensku nebo v Rumunsku se technologická struktura a kvalita pracovní síly za poslední léta výrazně zlepšily, zatímco náklady na ni jsou stále nižší než u nás. Proto když se investor rozhoduje, kam umístit svůj projekt, Česká republika z toho často nevychází úplně nejlépe.  

  • Co se s tím dá dělat? 

Pokud se má Česká republika znovu vrátit na dráhu konvergence, musí postupně přecházet do oblastí s vyšší přidanou hodnotou a musí mít víc výzkumu, vývoje ale také například designu.

Dnes je situace taková, že výrobci dostávají z vytvořené hodnoty relativně nejmenší část a nejvíc získávají ti, kteří produkt vymýšlejí a ti, kteří jej umí dostat ke konečnému zákazníkovi. V tomto ohledu se musíme posunout vpřed.  

Situace ale není jednoduchá, protože nadnárodní firmy mají tyto činnosti většinou doma. Můžeme se alespoň částečně přesvědčit, že to po odborné stránce zvládneme i my. K tomu je ale potřeba výrazně zvýšit výdaje na vzdělání a zlepšit jeho kvalitu.  

  • V jedné Vaší nedávné prezentaci mě zaujalo, že mezi faktory, které přispívají ke konkurenceschopnosti, řadíte i kulturu a umění. České vlády přitom na tuto oblast tradičně příliš důrazu nekladou. Co Vás k tomu vede? 

Přistupovat ke kultuře a k umění jako k jakési třešničce na dortu (v zemi, kde leží Praha se svou staletou architekturou a historií) je poněkud zvláštní. Když to přeženu: kdyby Praha vypadala zhruba jako Minsk, tak k nám zřejmě ročně nejezdí kolem 4 milionů turistů a nepřispívají k našemu HDP.  

Důležitá je ale i živá kultura. Za kvalitními koncerty, výstavami nebo festivaly se dnes jezdí po celé Evropě. I v případě, že by Evropa chudnula, tu pořád bude existovat vrstva lidí, která bude jezdit na koncerty třeba do Vídně. Ten potenciál přitom máme i my. Rozhodně bychom nezačínali na zelené louce. Jen to nesmíme přehlížet a musíme do toho rozumně a cíleně investovat. 

  • Měla by si Česká republika zvolit nějaké perspektivní obory, které by cíleně zvýhodnila?

To je obtížné. Spíš si myslím, že by se mělo podporovat to, co už je dobré. Pokud si nějaký obor své přední místo jednou vybojuje, pak za předpokladu, že investice nevyschnou, existuje vysoká naděje, že se neztratí.  

Nové perspektivní obory se ale hledají těžko. K velkým objevům a změnám dochází často nenadále. Pokud by si stát řekl, že bude podporovat úplně nový vědní obor, nemusí se nutně trefit. 

  • Své perspektivní obory si v minulosti úspěšně vytipovalo například Finsko. V zemi vzniklo z rozhodnutí vlády několik „hubů“, kdy každý z nich je zaměřen specificky na určité odvětví nebo technologie. Nemohlo by něco podobného vzniknout i v České republice? 

Spíš než že bychom si řekli, že se vrhneme například do nanotechnologií, bych si dokázal představit podporu ve formě hodně otevřených grantů. Myslím, že by měla vzniknout koncepce, která by vytvářela prostředí dobré k tomu, aby kolem univerzit vznikaly spin-offy, a aby se kolem vysokých škol vytvářela nová Silicon Valley. Měl by to být ale přirozený proces.  

  • Hovoříme o faktorech konkurenceschopnosti. Vloni pod vedením ministerstva průmyslu (MPO) vznikla strategie, jejímž cílem je posunout Česko mezi dvacet nejkonkurenceschopnějších zemí světa do roku 2020. Jaký je Váš názor na tento dokument. Měli bychom podobnou strategii mít?

Spoluautoři poslední strategie si na ni poměrně stěžují, protože řada dobrých nápadů se do ní nedostala, zatímco jiné v ní získaly zbytečně velký prostor. Mám na mysli hlavně výrazné rozšíření exportu do zemí třetího světa. 

Určitě je dobré podporovat diverzifikaci exportu a je skvělé, pokud se českým firmám podaří proniknout na nové trhy. Česká republika ale bude vždycky obchodovat nejvíc s Německem a s okolními zeměmi. Pro firmy bude vždy mnohem jednodušší obchodovat v právním prostředí, na které jsou přibližně zvyklé, než na nějakých exotických trzích, kde platí úplně jiná pravidla hry.  

Bude dobře, podaří-li se nám zvýšit o nějaké to procento vývozy do zemí Latinské Ameriky nebo kamkoli jinam. Ekonomiku to ale nezachrání a nás to navíc bude stát spoust peněz.

Obecně si ale myslím, že mít strategii konkurenceschopnosti je dobře. 

  • Přestože začátkem roku vznikl plán implementace celé strategie, mezi těmi, kdo se na vzniku materiálu podíleli, je cítit značná skepse, kterou posílily i nedávné personální změny na MPO. Sdílíte tuto skepsi? Pokud ano, kde je problém? V kvalitě státní správy? 

Ten problém je podle mého názoru daleko hlubší. Taková strategie totiž není věc jednoho rezortu. Je to průřezový materiál a týká se řady ministerstev.  

Naše ministerstva ale fungují tak, že dělají pouze to, co je napsáno v ústavě a navazujících zákonech, zejména v kompetenčním zákoně. Pokud by to nedělala, mohou jejich úředníci v extrémním případě skončit i za mřížemi.

Důsledkem je ale to, že MPO, které strategii konkurenceschopnosti připravilo a je jejím gestorem, postrádá skutečné páky, kterými by ostatní ministerstva donutilo k plnění příslušných úkolů. 

  • Implementaci strategie má nyní pod sebou přímo premiér… 

Premiér ale v našem ústavním systému a s institucionální podporou, jakou má, není schopen podobnou věc účinně prosazovat. Premiér má pod sebou na Úřadu vlády kabinet o dvaceti lidech a zbývající zaměstnanci jsou úředníci různých zvláštních komisí (pro menšiny, pro protidrogovou politiku, apod.). Ten skutečný aparát, se kterým by mohl konkurovat jednotlivým rezortům, ale premiér k dispozici nemá, takže je vlastně poměrně slabý. 

V zemích, kde je vláda centralizovanější tento problém nemají. U nás šlo naposledy něco takto rozsáhlého provést v době, kdy jsme se připravovali na vstup do EU. Byl to mimořádný úkol a za účelem jeho splnění vznikly mimořádné komise. Místopředseda vlády Pavel Rychetský tehdy kontroloval a odškrtával si, jestli ministři zadaný úkol splnili. 

To ale není normální režim práce. To je projektové řízení, které skončí k nějakému datu, ale nelze takto pracovat u věcí dlouhodobého charakteru, jako je strategie konkurenceschopnosti. 

  • V úvodu jsem říkal, že bych se rád situaci v eurozóně vyhnul. Současné návrhy řešení jejích problémů (vytvoření bankovní, fiskální a politické unie) se v tuto chvíli týkají především společné měnové oblasti, a v té zatím nejsme. Náš závazek vstoupit v budoucnu do eurozóny se ale na druhou stranu nijak nezměnil. Neměla by proto Česká republika do současných diskusí zasáhnout nějak aktivněji? 

I kdybychom ten závazek neměli, nemůže nám být přeci jedno, jestli eurozóna funguje nebo ne. Eurozóna plná problémů nás ohrožuje, zatímco dobře fungující eurozóna je báječný obchodní partner. Napomáhat rozumným konsolidačním trendům v eurozóně a Evropské unii jako celku je proto v našem zájmu.  

Stačí se podívat na mapu. Eurozóna je na východ, na západ a na jih od nás a na sever je Polsko, které sice do ní hned tak nevstoupí, ale má jiné postoje než my. Myslím, že jít do holportu s Maďarskem, by nebyl ten nejšťastnější nápad.