Pavel Bělobrádek: EU často slouží jako obětní beránek

Pavel Bělobrádek

„Často se vytáhne nějaká hloupost, nebo návrh, který je sice racionální, ale v našem prostředí je nějakým způsobem zkomolen. Za naše potíže ale samozřejmě nemůžou byrokraté v Bruselu, ale my sami. Je nutné zdůrazňovat, že Brusel jsme my,“ uvedl v dalším z předvolebních rozhovorů s lídry politických stran Pavel Bělobrádek, předseda KDU-ČSL.

Rozhovor s předsedou KDU-ČSL Pavlem Bělobrádkem vychází jako další z devíti předvolebních rozhovorů, v nichž se EurActiv snaží zjistit, jak politické strany, které se v blížících se parlamentních volbách ucházejí o hlasy voličů, smýšlejí o EU a její další integraci. Předchozí dny jste měli možnost seznámit se s myšlenkami 1. místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska a předsedy hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. 

  • Ve svém předvolebním programu se KDU-ČSL staví velmi kladně k hlubší integraci EU v mnoha oblastech. Mluvíte například o společných vojenských kapacitách nebo přísnějších unijních pravidlech pro finanční sektor. Jak vysoko hodnotíte otázku evropského směřování v kontextu dalších témat? 

Domníváme se, že máme-li uspět v globalizovaném světě, tak je určitě potřeba patřit do nějakého klubu, který je ochoten spolupracovat. Jedná se zároveň i o otázku sdílení společných hodnot a bezpochyby i bezpečnosti. Pro nás je EU správným projektem, který sice v mnoha oblastech pokulhává a možná se zdánlivě dostává i do slepé uličky, ale to neznamená, že by neměl pokračovat. 

  • V čem podle Vás evropský projekt, jak říkáte, pokulhává?

Jde především o různé hodnotové a ideové otázky EU. Evropské ideje nemohou být pouze ekonomické, Unie musí mít i základní myšlenku, na které bude postavena. Pro nás je určitý bezpohlavní radikální sekularismus, který vytlačuje v podstatě duchovní hodnoty z běžného života, velmi nepřijatelný, protože EU přežije pouze tehdy, bude-li mít duši. Musíme si uvědomit, kdo jsme a odkud a kam jdeme. Evropská civilizace je spojená se svou historií a tradicemi. 

Je potřeba říct, že integrace je možná i v multikulturní Evropě, ale není možné, aby zde vznikaly oblasti, které budou zcela civilizačně rozdílné. Naše civilizace má své hodnoty a kořeny a ty jsou univerzální a platí pro věřící i nevěřící. Nicméně jakýsi umělý a radikální sekularismus spojený například s takzvaným bojem o kříže by se mi zdál až komický, pokud by to ovšem nebylo tak vážné téma. Takže souhlasíme s integrací a evropskou spoluprací, ale je třeba hledat i společné sjednocující myšlenky a nestavět Unii pouze na obchodních otázkách. 

  • KDU-ČSL je členem proevropské Evropské lidové strany (EPP). Nicméně česká společnost je v otázce prohlubování evropské integrace spíše pesimistická. Je podle Vás správné prosazovat posilování integrace i proti vůli občanů?

Především je potřeba se podívat, jakým způsobem jsou některé věci prezentovány. Často se vytáhne nějaká hloupost, nebo návrh, který je sice racionální, ale v našem prostředí je nějakým způsobem zkomolen. Takto vzniká a funguje mnoho mýtů a pověr, jež se týkají EU, která tak často slouží jako obětní beránek. Za naše potíže ale samozřejmě nemůžou byrokraté v Bruselu, ale my sami. Je nutné zdůrazňovat, že Brusel jsme my. Jsme integrální součástí EU a můžeme ji ovlivňovat, a to ne jenom prostřednictvím Evropského parlamentu, ale i tím, jakým způsobem bude fungovat naše reprezentace v Evropské radě a dalších institucích.  

  • Můžete uvést nějaký příklad? 

Typickým příkladem je pomazánkové máslo. Když přijedu do EU a chci si koupit šunku, tak chci, aby to skutečně šunka byla, když se to tak jmenuje. Jsem potravinář a vím, že pomazánkové máslo prostě není máslo, takže proč by se tak mělo jmenovat? Stejně tak to bylo i s rostlinným máslem a nikomu už dneska nevadí, že se tomu říká margarín nebo ztužený tuk. Přijde mi proto naprosto trapné až směšné, když místopředseda Senátu řekne, že pomazánkové máslo je nějaká šikana z Bruselu. 

  • Vaše strana také často zmiňuje problematiku „gold-platingu“, kdy je během implementace evropských směrnic rozšířen jejich obsah o takzvané „přílepky“, které přináší novou regulatorní zátěž. 

Je pravda, že jsme nezřídka „bruselštější“ než Brusel. Ústřední orgán často zpřísní úkol daný směrnicí, abychom náhodou nebyli horší. Krajské orgány ještě přitvrdí, aby náhodou v Praze neměly problémy, a stejná věc se stane i v samotných regionech. Z toho pak vzniká situace, kdy vyžadujeme po vlastních výrobcích vyšší standardy, než jsou běžné v EU, což považuji za nepřiměřené. Myslím si, že mnohé evropské normy jsou vágní a méně přísné, než ty naše vnitrostátní, což je škoda. Na druhou stranu tím, že máme větší požadavky na vlastní výrobce, je v podstatě hendikepujeme vůči dovozcům z ostatních států. Proto je vždy zapotřebí najít správnou míru zdravého rozumu.  

Pro českou politiku i státní správu je typické, že když se něco povede, tak je to úspěch našich politiků, za to můžeme my, ale když se něco nepovede, tak za to může zlý Brusel. Je potřeba, abychom přestali s takovouto rétorikou. 

  • Mluvili jsme nyní o komunikaci s občany. Objevuje se ale také názor, že Česká republika neumí komunikovat ani v rámci evropských institucí, a její chování je proto nepředvídatelné. Souhlasíte s tím? 

Samozřejmě. Řada našich ministrů nejezdí na Rady EU, ale posílají tam za sebe náměstky. Pokud ale chce ministerstvo něco vyjednat, musí tam jet ministr osobně. S náměstkem se nikdo jiný nebaví, tak to prostě chodí. Pokud jste pasivní a nic nepřinesete, ale jen kritizujete, že je to špatně, nebo pokud nenabídnete alternativu, tak je nakonec stejně většinou schválen původní návrh většinou. Pasivita a určitá přezíravost nás v EU limitují, protože jsme našimi potenciálními partnery bráni spíše za potížisty, kteří se schovávají za bukem, vše negují a nic nového nepřináší. 

  • Je to problém, kvůli kterému může být pro Českou republiku obtížné prosadit své zájmy v rámci Unie?

Myslím si, že jde o dlouhodobější problém, který je spojen i s přístupem posledních vlád. Navíc vidím potíž i v tom, že málo využíváme spojenectví s ostatními státy a nesnažíme se najít širší portfolio zemí, se kterými bychom se domluvili, abychom společně měli větší váhu.

  • A to by měly být státy střední Evropy? 

Samozřejmě. Země Visegrádské čtyřky, Rakousko, Německo, v některých směrech se můžeme dohodnout s Pobaltím. Myslím si, že málo komunikujeme především s Polskem, což je přitom velká země, která je nám v mnohém blízká. Ale dá se dohodnout i s dalšími zeměmi od Finska po Bulharsko. Vždy je důležité hledat společnou vizi a na ní se dohodnout, a to mi chybí. 

  • Česká republika má od letošního jara nového prezidenta. Pokud by se Vaše strana dostala do vlády, jakým způsobem bude s prezidentem v evropských záležitostech spolupracovat? 

Pan prezident je proevropský a s hlavou státu je vždy důležité podobné věci konzultovat. Problémem je spíš v tom, že naše vnitropolitická situace není pro naše partnery ze zahraničí příliš srozumitelná. Nedávno jsem byl v Německu za Angelou Merkelovou v sídle na mítinku CDU, a viděl jsem, že pro německé partnery není úplně čitelné, co se tady vlastně děje. Zjistil jsem, že vysvětlit jim místní události, je mnohdy velmi obtížné.  

  • V poslední době se často mluví o vzniku takzvané dvourychlostní Evropy. Měla by se Česká republika snažit za každou cenu držet v jádru integrace, nebo by si podle Vás měla vybírat, ve kterých oblastech se bude integrovat? 

Pokud bych si měl vybrat, jestli budeme ve společném klubu s Německem, nebo Řeckem, tak chci být raději v tom prvním. Myslím si, že pro naši ekonomiku není zásadní, jestli přijmeme euro nebo ne, ale jestli budeme mít stejnou měnu jako Německo. Ono se totiž klidně může stát, že vznikne dvourychlostní euro, severní a jižní. Naším úkolem by měla být snaha být ve stejném klubu s Rakouskem, Německem, Nizozemskem, Finskem, Belgií nebo Lucemburskem. Naopak nestojím tolik o to být ve skupině například se Španělskem, Itálií či Řeckem. 

  • Mluvil jste o tom, že bychom se měli snažit mít stejnou měnu, jakou má Německo. Znamená to tedy, že jste zastánci přijetí eura… 

Ano, ale až v okamžiku, kdy to bude pro nás vhodné. A to neznamená jenom to, že budeme splňovat daná kritéria, ale situaci, kdy přijetí společné měny zásadním způsobem neotřese s naší ekonomikou. Pro některé země bylo výhodné přijmout euro, protože přepočet jejich národní měny na tu evropskou pro ně byl zajímavý, pro jiné to bylo méně výhodné. Proto myslím, že musíme počkat na ten správný čas.  

Má to samozřejmě svá pro a proti. Mnoho byznysmenů nyní přichází o peníze kvůli přepočtu a pohybu kurzů. Pokud mluvíme v tomto kontextu, tak je přijetí eura potřebné. Nicméně to není otázka příštích dvou tří let, možná čtyř nebo pěti, ale je těžké odhadnout, jak se bude vyvíjet ekonomika. V případě, že by náhodou došlo k rozdělení eurozóny, nebo krachu eura, což asi není na pořadu dne, ale vyloučit se to zcela nedá, pak je důležité, abychom při přijímání společné měny měli tu stejnou, jako naši sousedé. Polsko euro zatím také nemá, ale přijmout ho chce. Je důležité ve středoevropském prostoru zůstat a klást zde obzvlášť velký důraz na spolupráci. 

  • Myslíte si, že by o přijetí eura měli rozhodnout občané v referendu? 

Já jsem k tomuto mírně skeptický, protože když se v referendu zeptáte, jestli máme přestat platit daně, tak je opravdu budeme muset zrušit. Některé otázky do referenda nepatří. Euro je sice politický projekt, takže se dá o referendu uvažovat, ale podle mě je náš systém nastaven tak, že by o tom měla rozhodnout vláda. Nicméně pokud by k tomu byla obecná vůle, tak to není věc, která by nám byla zásadně proti srsti. 

  • Jedním z evropských témat, které patří v České republice mezi nejskloňovanější, a to obzvlášť v poslední době, je čerpání evropských fondů. Česko se tu řadí k nejméně úspěšným státům. Co se musí podle Vás změnit, abychom nabízené prostředky lépe a efektivněji využívali? 

Zloději by si měli uvědomit, že čerpání evropských peněz je doprovázeno složitým papírováním nikoliv proto, že se jedná o další rozmar Bruselu, ale aby se zamezilo rozkrádání. Někteří si mysleli, že budou krást peníze z evropských fondů, ale ono se ukázalo, že to tak jednoduché není. Tedy zaprvé by se tedy mělo méně krást.

Zadruhé si myslím, že bylo vytyčeno příliš mnoho oblastí, ze kterých je možné čerpat. Efektivnější by bylo soustředit pozornost jenom na tři čtyři oblasti. Dále nám chybí zákon o státní službě, což je velká ostuda České republiky. Potřebujeme efektivní státní správu, to koneckonců opakuje i OECD a Evropská komise. Tento zákon samozřejmě nevyřeší vše, ale může významně pomoci tomu, aby se dobře čerpaly evropské prostředky, abychom tu měli stabilní podnikatelské prostředí a aby se snížil korupční potenciál.

S Pavlem Bělobrádkem hovořila Anna Kuznická.