Ondřej Liška: Česku chybí evropský lídr

Ondřej Liška, předseda Strany zelených; zdroj: Rada EU.

„V České republice není nikdo, o kom bychom řekli, to je ´pan či paní Evropa´, kdo určí kurz a posílí profil Česka v evropských institucích. Není to ani Karel Schwarzenberg nebo Lubomír Zaorálek. Ti jsou sice proevropští, nevyvíjejí ale dostatečný ´leadership´,“ říká v dalším z předvolebních rozhovorů pro EurActiv předseda Strany zelených Ondřej Liška.

Rozhovor s Ondřejem Liškou vychází jako další z devíti předvolebních rozhovorů, v nichž se EurActiv snaží zjistit, jaké názory zastávají politické strany, jež mají reálnou šanci uspět v nadcházejících volbách, k jednotlivým evropským otázkám. Minulý týden jste měli možnost seznámit se s myšlenkami 1. místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska, předsedy hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka, 1. místopředsedkyně hnutí Ano 2011 Věry Jourové a místopředsedkyně ODS Miroslavy Němcové.

  • Strana zelených se dlouhodobě profiluje jako strana proevropská. V jejím programu se však konkrétním evropským otázkám příliš podrobně nevěnujete. Jak to máme chápat? Je toto téma důležité? 

Mimořádně důležité. Velkou část politik, které dopadají na občany České republiky, už lze dávno označit za společnou evropskou politiku, na jejíž formulaci by se měla Česká republika spolupodílet. Pro nás je evropské téma důležité i kvůli charakteru Česka, jeho umístění, potenciálu či zdrojům. Nemůžeme fungovat izolovaně od svého okolí. Je jednoznačné, že naše účast na evropském projektu je bez přehánění otázkou našeho bytí a nebytí, a proto se jí musí věnovat mnohem větší pozornost než doposud. 

  • Myslíte si tedy, že by měla EU i nadále posilovat federativní prvky?

Podle mě je koncept federace už překonaný. Forma evropské integrace je prostě jiná, charakter kompetencí EU je často sdílený způsobem, který se nedá jednoduše označit za federativní uspořádání nebo federativní směřování. Proto když slyším prezidenta Miloše Zemana mluvit o tom, že je eurofederalista, tak vlastně nevím, co si pod tím představuje, protože princip federace není jednoduše přenositelný na projekt evropské integrace. Má to jenom dvě vysvětlení – buď prezident Zeman neví, co to federace znamená, nebo si opravdu přeje federaci, což ale není přesně to, o co zelení usilují.  

Naše strana si přeje posilování prvků evropského občanství, tedy aby se do prožívání naší občanské odpovědnosti co nejvíce integrovalo občanství evropské. Energetické, hospodářské, ale i kulturní či sociální záležitosti mají dnes velmi silnou evropskou dimenzi. Nicméně ne každý, a zdaleka ne všichni politici, jsou si toho vědomi.  

  • Nicméně Strana zelených stejně jako velká část dalších českých stran podporuje většinu kroků, které vedou k hlubší integraci. Mínění lidí je však spíše obrácené. Čím je podle Vás dán tento rozpor?

Je bizarní, že pravicové strany, jako je třeba ODS, která je silně eurofobní, mají zároveň voliče, kteří jsou proevropští. Naopak vedení ČSSD se tváří velmi proevropsky, ale má konzervativní a euroskeptické voliče. To vytváří úplný galimatyáš a schizofrenii. Zelení jednoznačně stojí za projektem užší a prohlubující se spolupráce, zároveň ale říkáme, že je potřeba pečlivě rozlišovat. Ne vše, co je eurounijní, je automaticky správné.

Evropská integrace je dílem velmi složitých historických dohod a je bezmála zázrak, že dospěla až do tohoto stádia. Proto je potřeba o ni pečovat, rozvíjet ji a s mnohem větší odpovědností a opatrností rozlišovat, kudy dál. My si myslíme, že zatímco v některých oblastech se evropské právo a regulace rozvinulo do oblastí, které se nám jeví jako druhotné, tak existují oblasti, ve kterých naopak evropská spolupráce výrazně schází. Mezi ty patří například energetika či oblast ochrany klimatu. 

Je nepochybné, že jednotný trh byl dlouhá desetiletí hnacím motorem evropské integrace, na druhou stranu je potřeba se dnes velmi kriticky dívat na to, jakým způsobem může jednotný trh pokřivovat vztahy mezi produkcí a spotřebou na jedné straně a udržitelností našeho způsobu života a externalitami, které takový způsob života přináší na straně druhé. Jako nesmyslné se jeví například to, že se dnes napříč Evropou vozí ovoce a zelenina, kterou ale lze pěstovat v místě spotřeby. Proto je potřeba se podívat i na to, jestli to pozitivní, co nepochybně evropská integrace přinesla, nemá i své ekonomické, sociální a ekologicé limity. 

  • Vraťme se ještě zpět k českým politickým stranám…

Jako velké nebezpečí vidím dvě strany, ODS a KSČM. ODS především proto, že její bojkotování evropské spolupráce nás stálo v Evropě dobrou pověst a příležitosti prosadit naše zájmy. A KSČM, se kterou ČSSD hodlá po příštích volbách spolupracovat, z toho důvodu, že se jedná o výrazně protievropskou euroskeptickou stranou. Proto si myslím, že je potřeba posilovat prvek evropské demokracie co nejvíc, například u příležitosti blížících se voleb do Evropského parlamentu. 

  • Je známo, že Evropská strana zelených (EGP) se chystá vybírat lídry kampaně pro květnové volby prostřednictvím celoevropských primárek (EurActiv 1.10.2013). 

Ano, zelení si budou za účasti občanů volit nejlepší kandidáty ze svého středu. Snažíme se překonávat národní bariéry a hranice, protože evropská veřejnost dnes nepochybně existuje a rozvíjí se stejně, jako se rozvíjí evropská média, výměna informací či kulturní, vzdělávací a vědecká spolupráce. Na to politicky odpovídáme tím, že se organizujeme i na evropské úrovni a vedeme společnou evropskou kampaň stejně, jako v předcházejících dvou evropských volbách. Primárky, které se budou konat teď na podzim, jsou dalším nástrojem, jak ukázat, že Evropa není jen rozhodování v dalekém Bruselu, ale že jde o skutečně aktivní spolupráci s občany z jiných členských zemí.

  • Můžou například zmíněné primárky zvýšit tradičně nízkou účast ve volbách do Evropského parlamentu?

My si to od toho každopádně slibujeme. Chceme v kampani mimo jiné ukázat, že řada věcí, o kterých se lidé často domnívají, že se o nich rozhoduje v jejich národních parlamentech, ve skutečnosti spolurozhodují jejich zástupci na půdě evropských institucí a naopak. Proto je potřeba, aby občanům záleželo nejen na tom, které strany působí v českém Parlamentu, ale i v tom evropském.

  • Myslíte si, že v českém prostředí existuje celospolečenská debata, která by se zabývala zásadními evropskými otázkami?

Myslím si, že debata zde existuje, ale neplní přední stránky novin, jako tomu je třeba v Německu, Rakousku nebo Velké Británii. Považuji ji za nedostatečnou.

  • Kdo by měl takovou debatu vyvolávat? 

Podle mě se o tuto debatu nelze jen tak „postarat“. Tato problematika má svoji dynamiku a hrají v ní úlohu, nakolik dokáží občané a politické strany nastolovat evropská témata. Evropská hospodářská krize a její dopady vyvolaly větší zájem u veřejnosti. Ta se zajímá, jakou roli EU hraje při řešení těchto problémů. Podle mě je evropské téma přítomné čím dál víc jak mezi podnikateli či zaměstnavateli, tak i například mezi občanskými iniciativami. O tom svědčí i četnost konferencí a seminářů, které jsou pořádány nezávislými think-tanky, na kterých se ale zároveň velmi silně podílejí aktéři z řad středních i větších podniků. 

Domnívám se, že spějeme k době, kdy budou evropská témata vnímána jako mnohem důležitější, než je tomu nyní, protože nám zkrátka nic jiného nezbude. Čím více se bude kultivovat občanství ve smyslu zapojování občanů do veřejného života, tím více bude před lidmi vyvstávat otázka, co je dnes v kompetenci členských států a vlád a čeho je naopak možné dosáhnout společným postupem na evropské úrovni. Zvláště generace lidí, kteří vyrostli po roce 1989 a zažili život v zahraničí třeba prostřednictvím studijních pobytů, vnímá Evropu ne jako abstraktní koncept, ale jako místo pro život. Dokážou se v ní pohybovat mnohem lépe, než generace jejich rodičů. 

  • Pojďme se podívat na další rozměr našeho členství v Evropské unii. Jak si podle Vás stojí Česko při prosazování svých zájmů na evropské úrovni? 

Myslím si, že máme relativně kvalitní úředníky a diplomaty, ale velmi slabé politiky. Česká republika zanedbává svůj potenciál, který v EU má. Naše možnosti jako relativně menší země jsou mnohem větší, než jak je využíváme dnes. Důvodem je, že zvláště minulá vláda vyhledávala nesmyslná partnerství a spojenectví, která pro Českou republiku neznamenala žádný přínos. Velká Británie, která se často staví na zadní a snaží se tím vydobýt a potvrdit svou „splendid isolation“ toho pro sebe dosáhne, ale to pro Českou republiku žádný benefit neznamená. Nejsme finanční centrum, jehož ekonomika by stála na nízkém zdanění finančních transakcí. Jsme zemí, která může uspět jedině kvalifikovanou pracovní silou, dobrou kvalitou veřejných služeb, vzdělání, stabilního prostředí, průhlednou politikou a přístupem, který se pokusí vymanit ze závislosti na fosilních zdrojích, ať už je to uhlí ropa, plyn či uran. 

Zvláště v posledních třech letech naše země neměla příliš jasno, čeho chce dosáhnout, ale stavěla se na zadní jenom proto, aby naše reprezentace do Prahy přivezla pocit malého vítězství, protože se jí podařilo něco zpomalit nebo zablokovat. To mi přijde jako ubožácká politika a postoj, který svědčí o komplexu méněcennosti těch, kteří tuto politiku provozují. Mám na mysli například bývalého premiéra Nečase, Martina Kubu a obzvláště Václava Klause i řadu dalších politiků, kteří, mám pocit, doposud nepochopili, že EU nabízí i jiné přínosy, než jen evropské fondy, na jejichž neefektivním a často velmi neprůhledném vynakládání se navíc sami podílejí. 

  • Působil jste v minulosti také jako předseda poslaneckého Výboru pro evropské záležitosti. Ten bývá často také kritizován za svou neaktivitu…

Musím říct, že parlamentní kontrola evropské politiky české vlády je minimální a čistě formální. Navíc ani debata v evropském výboru, natož na samotném plénu Sněmovny, je velmi slabá, a to bych chtěl změnit. Podle mě by na schůze Výboru pro evropské záležitosti měl chodit premiér i samotní ministři a neměli by za sebe posílat náměstky. Ministři mají často pocit, že mají mandát a můžou si dělat, co chtějí, ale to není pravda. Výbor pro evropské záležitosti má u nás i v ostatních zemích EU silnější postavení, než kterýkoliv jiný výbor. 

  • Mluvil jste před chvílí o spolupráci s Velkou Británií. Kde by podle Vás tedy měla hledat Česká republika partnery?

Myslím si, že bychom měli hledat spojenectví u těch zemí, které mají podobné strategie a cíle, jako Česká republika. To jsou země střední Evropy, ale i skandinávské státy, zvláště Finsko, Dánsko a Švédsko, anebo třeba Rakousko. Neměli bychom se soustředit pouze na Visegrád. Zanedbaná je podle mě spolupráce s Poláky. Češi se dívají na Polsko přezíravě a je to nejenom arogantní, ale i neprozíravé. Polsko se dokázalo během několika málo let vyprofilovat z příjemce evropských dotací na jednu z evropských velmocí. A stálo ho to jenom odvahu, odhodlání a systematickou práci v evropských institucích. To Česku schází.

Polsko i Česko potřebuje silnou Evropu. Tady mezi politiky, zvláště na pravici, panuje názor, že by Evropa rozhodně neměla být silnější, spíš naopak. To je podle mě nesmyslné a nemoudré.  

Nicméně i s Velkou Británií můžeme najít nějaké průsečíky, já je však vidím úplně jinde. Namísto prosazování neférově vstřícných podmínek vůči finančnímu sektoru, které České republice nic zásadního nepřináší, by pro nás mohla být příkladem například britská klimatická politika. Nicméně v té se naopak Češi staví na zadní a jsou na opačném konci spektra, než Britové. Česká politika je v tomto ohledu schizofrenní, dezorientovaná a odráží se v ní to, jak prolobbované jsou její jednotlivé politiky na národní úrovni. Proto se chová nesourodě a často protichůdně až absurdně na úrovni evropské. 

  • V polském případě hrála významnou roli osobnost ministra zahraničí Radoslawa Sikorského. Vidíte v Česku podobně silnou osobnost?

Podle mě v Česku žádný evropský lídr není. Není tu nikdo, o kom bychom řekli, to je „pan či paní Evropa“, kdo určí kurz a posílí profil Česka v evropských institucích. Není to ani Karel Schwarzenberg nebo Lubomír Zaorálek. Ti jsou sice proevropští, nevyvíjejí ale dostatečný „leadership“. Sikorski byl velmi odvážný, když se rozhodl, že nejen že vysvětlí Polákům, potřebují Evropu, ale zároveň Evropanům, proč potřebují Polsko. To tu zatím nikdo neudělal. 

  • Jak se zelení staví ke vstupu do eurozóny? 

Podporujeme přijetí společné měny, nicméně za situace, která panuje nyní, je to zatím vyloučeno. Mimochodem, když se v Evropském parlamentu na začátku hlasovalo o zavedení společné měny, zelení s tím nesouhlasili. Tehdy jsme tomuto projektu vytýkali, že neobsahuje žádné politické mechanismy, které by měnovou unii ochránily před riziky, jež byla už tehdy zřejmá. Mluvím samozřejmě o tom, že bylo jasné, že jednotná měna nebude schopná pokrýt propast mezi velmi rozdílnými výkony evropských ekonomik, tedy například řecké a německé. Samotná měna to prostě nedokáže, proto musíme počkat, dokud nevzniknou politické a finanční instituce, které by poskytly dostatečnou garanci. Poté můžeme teprve stanovit datum přijetí eura. 

  • Nicméně dokážete odhadnout, kdy by taková situace mohla nastat?

Mluvím o horizontu let, a to spíš pěti až sedmi, než dvou až tří. Teprve poté bude mít smysl o přijetí eura uvažovat. Naše měna je navázaná na euro a naše ekonomika je výrazně vázaná na export. Přijetí eura však pro nás nyní není okamžitá priorita, tou je stabilizace evropského měnového prostoru. 

  • Jak se díváte na otázku referenda o přijetí eura? 

S tím nesouhlasím. Už jsme se jednou zavázali, že evropskou měnu přijmeme. To bychom mohli třeba znovu hlasovat o našem vstupu, respektive vystoupení z Unie. 

  • Na závěr bych se ještě ráda zastavila u otázky evropských fondů. Co by se podle Vás mělo udělat, aby se jejich čerpání zlepšilo?

Mělo by dojít k jejich radikálnímu zjednodušení. Řada předpisů, které jsou spojeny s čerpáním fondů, nevyplývá automaticky z evropské legislativy spojené s politikou soudržnosti a evropskými strukturálními fondy, nýbrž jsou výmysly kafkovsko-habsburské povahy. Na jednu stranu se snaží úředně předpokládat veškeré situace a pomocí předpisů podrobně regulovat každou aktivitu. Česká povaha ale zároveň hledá cestu, jak tato pravidla obejít. A právě v tom druhém bodě jsme vždycky lepší, než v tom prvním. 

Pravidla budou lépe fungovat tehdy, pokud budou výrazněji zjednodušena. Proto je potřeba zredukovat počet operačních programů či zprůhlednit vazby mezi příjemci a řídícími orgány. K netransparentnímu nakládání s prostředky došlo v mnoha případech především proto, že byl řídící orgán velmi úzce spojen s příjemci. A to je samozřejmě špatně. Tím pádem potenciál, který samotné fondy skrývají, tedy za minulé období bezmála sto miliard ročně, nebyl ani zdaleka využit. Kmotři si za tyto prostředky stavěli horské hotely a bylo investováno do infrastruktury, která byla často navázána klientskými vazbami na místní politickou scénu. Naopak na projekty, které by podle zkušeností byly dlouhodobě veřejnosti prospěšné, se často vůbec nedostalo. 

Myslím si, že tato příležitost se v příštím období nesmí ztratit. Jedná se možná o jedno z posledních období, kdy bude Česko moci čerpat v takové míře. Čerpání se navíc nezlepší, pokud nebude přijat velmi přísný zákon o státní službě. Ten, který předložila minulá vláda, byl špatný a vysokou míru politizace státní správy nijak neřešil.

S Ondřejem Liškou hovořila Anna Kuznická.