Oliver Geden: Rámec pro nové energetické cíle musí být efektivnější

zdroj: Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupení v České republice

Pro další období by měla evropská klimatická a energetická politika přinést jasný soubor cílů, který bude reflektovat priority všech členských států, říká v rozhovoru Oliver Geden z Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní otázky. EurActiv s ním hovořil o změnách v systému EU ETS, nových klimatických závazcích i německé Energiewende.

Oliver Geden působí v Německém institutu pro mezinárodní a bezpečnostní otázky (SWP) v Berlíně. Zabývá se evropskou energetickou a klimatickou politikou, otázkami strategického plánování, politickým systémem a politickou komunikací. EurActiv s ním hovořil v rámci konference, kterou v Praze pořádalo zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.  

  • Evropská komise představila svůj plán na dočasné stažení 900 milionů povolenek z evropského systému obchodování s emisemi (EU ETS). Pokládáte tento návrh za dobré řešení současné situace, která v emisním obchodování panuje? A je vůbec nutné dělat v systému změny?

Jádrem současné evropské debaty na toto téma je právě otázka, co je vlastně cílem existence evropského systému obchodování s emisemi. Řada evropských států a průmyslové asociace jej vnímají zkrátka jako nástroj pro regulaci množství emisí. V tomto smyslu plní svou roli. Evropská komise, některé ze členských států a environmentální organizace se na druhé straně domnívají, že EU ETS by měl zajišťovat takovou cenu uhlíku, která by motivovala k investicím do nízkouhlíkových technologií. A v tomto smyslu systém svou roli neplní. Komise proto považuje za nutné EU ETS „zachránit“ tím, že zvýší cenu povolenek; z ekonomického hlediska je to zajímavý argument. K evropskému systému emisního obchodování se nyní chystá připojit Austrálie a Australané se snaží pochopit smysl evropské klimatické politiky, protože Evropa bude v budoucnosti určovat jejich cenu uhlíku. Jsou opravdu šokováni tím argumentem, že EU ETS nefunguje, protože cena uhlíku je příliš nízká. Takové diskuzi by ještě před třemi nebo čtyřmi lety nerozuměl nikdo.

Pokud ale přijmeme, že cena uhlíku je v EU ETS skutečně příliš nízká, můžeme se snažit snížit množství povolenek. Lze to udělat prostřednictvím zpožděného pouštění některých povolenek do aukcí, lze ale provést i trvalé stažení určitého množství povolenek. Existuje také možnost posílit evropský klimatický cíl. Nehledě na to, jestli tato řešení dávají politicky smysl, se však domnívám, že návrh Komise na dočasné stažení povolenek bude mít pouze malý dopad na ceny. Určité množství povolenek bude staženo z aukčního schématu, ale vrátí se na trh o tři nebo čtyři roky později. A jak jsem již říkal, není zcela jasné, zda je celá operace opravdu nutná. 

  • Pokud bychom ale přijali, že nutná je, jaké jsou další možnosti pro posílení ETS, o kterých se uvažuje?

Je potřeba minimalizovat vliv mezinárodních emisních kreditů, zejména v rámci Mechanismu čistého rozvoje (Clean Development Mechanism – CDM je mechanismus, v jehož rámci mohou rozvinuté státy část svého snižování emisí přesunout do rozvojových zemí prostřednictvím investic – pozn. red.). Ty totiž destabilizují evropský systém. Evropa by mohla nastavit přísnější pravidla pro to, které mezinárodní kredity mohou být využívány v EU ETS. Nejspolehlivějším řešením by však pravděpodobně bylo zvýšení klimatického cíle. Není ovšem reálné posílit závazek do roku 2020, protože Polsko a další země takový krok blokují už od roku 2010. Evropa tak EU ETS může „zachránit“ pravděpodobně jen tím, že rychle dosáhne shody nad klimatickým cílem pro rok 2030.

  • Zmínil jste se o Polsku. Zdá se, že tato země se stala jakýmsi lídrem nebo mluvčím států střední Evropy, pokud jde o klimatické a energetické otázky. Co to znamená pro Evropu a její politiku?

Nejprve je třeba zdůraznit, že Polsko v tomto směru skutečně vede skupinu států. Západní země mají tendenci tuto otázku vnímat tak, že jde pouze o samotné Polsko, nebo to alespoň naznačují. Ve skutečnosti je Polsko pravděpodobně jediná země, která se rozhodla nést politická rizika, jež mohou plynout z oponování mainstreamové pozici. 

Domnívám se, že Komise a většina západních států v tzv. energetickém trojúhelníku – udržitelnost, cenová konkurenceschopnost a bezpečnost dodávek – kladou důraz na udržitelnost. Proto je klimatický cíl jádrem evropské energetické politiky. Pro středoevropské státy je však významnější bezpečnost dodávek a ceny energie, které nepoškozují konkurenceschopnost. Tyto různé priority se nyní srážejí.  

Když se podíváme na polskou domácí politiku, v zemi existuje národní shoda na tom, že je potřeba „chránit“ vlastní energetický mix a strukturu energetiky „proti“ evropské energetické a klimatické politice. Bude zajímavé sledovat, jak budou důležitá rozhodnutí v evropské energetické politice v blízké budoucnosti vypadat. Klimatické a energetické cíle EU od roku 2007 byly přijímány jednohlasně všemi 27 hlavami států a vlád. U návrhu na dočasné stažení povolenek poprvé vidíme koalici visegrádských států, Rumunska a Bulharska, ke které se možná připojí Litva a Lotyšsko. Myslím, že takovou podobu budou mít debaty během následujících let.  

  • Je pozice středoevropských států dostatečně silná na to, aby změnily evropskou klimatickou a energetickou politiku? Bude muset Evropa přijmout nějaké změny na základě toho, co prosazují tyto země?

Ano, do jisté míry to jistě bude muset udělat. Nejde pouze o střední Evropu. Řada jižních členských států se bude ve své současné ekonomické situaci také více uchylovat k této nové podobě klimatické a energetické politiky. Nadcházející rozhodnutí o závazcích pro období po roce 2020 nebudou přijímána na úrovni Rady EU, ve které stačí kvalifikovaná většina, ale na úrovni Evropské rady, kde má každý členský stát větší šanci ovlivnit, jak bude rozhodnutí vypadat. Nikdo nemůže nutit tyto státy, aby přijaly ambiciózní klimatický cíl pro rok 2030. Taková bude jejich vyjednávací pozice a uvidíme, jaký to bude mít výsledek.

  • Jak by podle Vás měl klimatický cíl pro rok 2030 vypadat?

První podmínkou je vytvoření rámce, na kterém se shodnou všechny členské státy. V době, kdy Evropa přijímala cíle z roku 2007, měly staré členské státy v Unii mnohem větší sílu. Nyní už ale novější členské země mnohem lépe vědí, co chtějí. Nejprve tedy bude nutné vstoupit do vážné diskuze o budoucnosti energetické a klimatické politiky, ne pouze pokračovat v nastoupené cestě. Pak bude podle mého názoru nutné přijmout rozhodnutí během následujících dvou nebo tří let. Mělo by se rozhodnout rychle a mělo by jít o jasný soubor cílů, který bude reflektovat priority všech členských států.  Měli bychom také zmínit, že nejsou stanoveny žádné cíle pro energetickou bezpečnost a konkurenceschopnost cen. Všechny cíle, které máme, jsou navázány zejména na otázku udržitelnosti a existují mezi nimi také rozpory. Proto si myslím, že bude potřeba utvořit mnohem efektivnější rámec pro nové cíle. 

Hlavní problém je ovšem to, že všichni čekají na výsledek globálního klimatického summitu v roce 2015, který by měl přijmout ambiciózní a komplexní mezinárodní smlouvu. Rozhodnutí o evropských cílech pro období po roce 2020 bude tímto summitem OSN silně ovlivněno, a pokud vyjednávání nebudou probíhat dobře, řada států střední a východní Evropy může říct, že v takovém případě nemůže přijmout ani žádné domácí klimatické cíle.

Pro EU jako celek by bylo neúspěchem ukončit transformaci k nízkouhlíkové ekonomice. Je potřeba přijmout rozumný emisní cíl pro rok 2030. A hlavní otázkou je, jaký by mohl být rozumný klimatický cíl pro EU, pokud nebudeme mít globální klimatickou smlouvu. Nikdo o tom vlastně v Evropě nemluví, protože všichni se tváří, že na konci roku 2015 budeme takovou globální smlouvu mít. To je ovšem vysoce nerealistické.

  • Už jsme hodně mluvili o státech střední Evropy. Jedno z dalších témat, o kterých se v České republice hovoří, je německý ústup od jádra a změna struktury německé energetiky (tzv. Energiewende). Zdá se, že východní sousedi Německa jsou k tomuto obratu v energetice spíše skeptičtí. Jak je může ovlivnit?

Myslím, že hlavním problémem je pro Polsko a Českou republiku to, že při větrných dnech přepravujeme velké množství elektřiny ze severního Německa na jih právě přes sousední země. To samozřejmě ovlivňuje bezpečnost jejich přenosové sítě. To se děje proto, že nejsme schopni vybudovat dostatečně silnou přenosovou síť uvnitř Německa.  

Objevuje se ale také jiný efekt, který se týká cen elektřiny. Když se podíváte na trh s elektřinou v západní Evropě, kde je Německo propojeno se zeměmi Beneluxu a Francií, ceny tam klesají, protože na energetických burzách se cena elektrické energie z obnovitelných zdrojů rovná nule. Když máme v některých dnech přebytek větrné a solární elektřiny, kterou v Německu nevyužijeme, tato levná elektřina by mohla mít pozitivní cenový efekt také v sousedních zemích na východ od Německa, pokud by byly trhy efektivně propojeny.  

Domnívám se, že celkové efekty ale nebudou příliš výrazné. Pro Polsko i Českou republiku jsou mnohem důležitější vyjednávání o energetickém rámci EU pro období po roce 2020, než to, co dělá Německo samo o sobě.

  • V České republice je častý názor, že Německo má s Energiewende problémy, ať už v souvislosti s vysokou cenou elektřiny pro konečné odběratele nebo kvůli slabé přenosové síti. Dokáže si Německo se všemi změnami poradit?

Možná ne hned. Ano, existují problémy se systémem dotací a také ohledně přenosové sítě. Domnívám se, že nakonec budou vyřešeny. Potom ovšem možná bude Německo potřebovat nové cíle. Nikdo teď nemůže odhadovat, jak bude situace vypadat za tři nebo pět let. Po příštích federálních volbách přijdou pravděpodobně nějaké úpravy národní energetické koncepce. V Německu panuje skutečná shoda na tom, že do roku 2022 chce země přestat využívat jaderné elektrárny. Další prvky toho konceptu jsou ale více či méně proměnlivé a lze je politicky změnit. Možná bude koncepci nutné upravit také v souvislosti s přijetím nových evropských cílů pro léta po roce 2020. Každopádně je příliš brzy na to, abychom zhodnotili, zda je Německo na správné cestě nebo ne. Existují i rozdílné názory na federální úrovni a na úrovni spolkových zemí. Uvidíme tedy, jak se situace vyvine.  

  • Německý průmysl je chráněn před zvýšenými cenami elektřiny, které jsou důsledkem podpory obnovitelných zdrojů. Zdá se, že by se to do budoucna mělo změnit. Jaký je vlastně vztah německého průmyslu k Energiewende?

Obavy energeticky náročného průmyslu se právě teď ani tolik netýkají ceny elektřiny. V poslední době se k výrobě dokonce vrátilo několik závodů vyrábějících aluminiu, což je překvapivé. Jejich obavy se mnohem více týkají stability a bezpečnosti přenosové sítě. To může být v budoucnu hlavní problém. Aby mělo Německo dostatečnou kapacitu pro výrobu energie, plánuje federální vláda dokonce zakázat provozovatelům, aby zavírali starší uhelné a plynové elektrárny.