Miroslava Kopicová: Malé chytré firmy jsou pro ČR nadějí

Miroslava Kopicová.

„Asijské ekonomiky sice rostou rychleji, ale v technických věcech postrádají cit, který je u nás dán dlouhou tradicí a vývojem,“ říká o české konkurenceschopnosti první místopředsedkyně Rady pro výzkum, vývoj a inovace Nečasovy vlády Miroslava Kopicová. EurActiv si s ní povídal nejen o inovacích a schopnosti českého národa obstát na globálních trzích, ale také o kohezní politice EU nebo potřebné reformě vysokého školství či výzkumu.

  • Jsou podle Vás Češi inovativním národem? 

Jsem přesvědčená, že jsou a velmi. Zároveň se ale domnívám, že posledních dvacet let jejich inovativnost výrazně zbrzdilo, respektive nedávalo jim prostor, aby se více rozvíjeli.  

  • Čím to bylo podle Vás způsobeno? 

Velký podíl na tom nese vývoj naší ekonomiky. Naše země byla známá tím, že měla a má vynikající strojírenství a další technické obory. To sice platí pořád, ale po revoluci v roce 1989 bylo nutné do našeho průmyslu investovat. Investice sem začaly proudit ze zahraničí, což bylo dáno také tím, že jsme zejména pro západní Evropu představovali levnou pracovní sílu.  

Tyto zahraniční investice přispěly k tomu, že jsme úspěšně prošli transformací a zmodernizovali průmysl. Jenže tím, že se po nás chtěla málo kvalifikovaná práce, na nás nebyl po dlouhou dobu vyvíjen tlak, abychom odborně rostli, tj. měli vynikající vysoké školy a dosahovali výsledků ve výzkumu, které bychom mohli uvádět do praxe. 

  • Co je potřeba udělat, aby se tento trend otočil? 

Pokud tu byl zaznamenán větší úspěch, zasloužili se o něj mladí ambiciózní absolventi, kteří zrealizovali nějaký svůj chytrý nápad. Malé chytré firmy jsou naší nadějí, jejich počet roste a řada z nich už dosáhla na pozici světového lídra ve svém oboru. I přesto, že to bude i nadále především o silných osobnostech a jejich nápadech, je potřeba vytvářet prostor, aby se jim u nás dařilo. 

To samé platí o vědcích například v oblasti medicíny, jejichž výzkumy se podařilo zúročit ve výstupech, které vedly k vynikajícím, ale hlavně ve světě konkurenceschopným produktům. Problém ale spočívá v tom, že tyto výstupy, a platí to obzvlášť pro zmiňovanou medicínu, potřebují odpovídající zázemí a vybavení – a to často není dostupné.  

I přesto, že se nám podaří získat nemalé prostředky za patenty, nedokážeme je patřičně realizovat ve výrobě. Jejich přínos je tak v konečném důsledku pro republiku mnohem menší než jejich potenciál. 

  • Vrátím se ještě k první otázce a zkusím ji přeformulovat. Jsou Češi schopni inovací? 

Ano, jsem přesvědčená, že jsou. Podle mého názoru za to může především náš talent v oblasti přírodních a technických oborů. Asijské ekonomiky sice rostou rychleji, ale v technických věcech postrádají cit, který je u nás dán dlouhou tradicí a vývojem.

  • Jak si vede česká ekonomika ve světové konkurenci dnes? 

Zmiňovaný malý tlak na výstupy se velmi negativně podepsal například na vysokých školách, které si mohly dovolit nabírat vysoké počty studentů, nebo na tom, že byly zakládány pořád další a další školy. Parametry pro nábor studentů tak šly velmi rapidně dolů a to se promítlo i do inovací a výzkumu samotného.  

Naše země také postupně ztrácí řadu konkurenčních výhod, které umožnily náš růst v minulých letech. Cena práce roste a pro stále více českých podniků je výhodnější outsourcovat část svých aktivit do levnějších lokalit. Sice pořád platí, že kvalita práce zůstává v dobrém poměru vůči mzdovým nákladům, ale v žádném případě už o sobě nemůžeme tvrdit, že jsme levnou zemí.  

  • Co s tím? 

Růst mezd i celé produkce musí být vyvážen odpovídajícím růstem produktivity práce a rostoucí přidanou hodnotou činností, které jsou v Česku realizovány. To nebude vůbec jednoduché. Na jedné straně se musíme snažit zvýšit kvalitu výzkumu a na druhé straně bychom měli usilovat o mnohem vyšší tržní využitelnost jeho výsledků. K tomu prvnímu by výraznou měrou měly přispět očekávané prostředky z evropských fondů na výstavbu velkých výzkumných center. Samozřejmě bude už ale zcela na nás, abychom je zvládli postavit, vybavit a zabezpečit šikovnými lidmi. To by mohl být podle mého názoru trochu problém, protože už nyní se ukazuje, že takovýchto lidí bude možná nedostatek. 

Zároveň je třeba usilovat o to, aby špičkové obory české vědy měly dostatek partnerů v soukromém sektoru s potenciálem zhodnotit výstupy jejich práce na trhu. Současná situace je bohužel taková, že sice dosahujeme excelence v mnoha vědních oblastech, odpovídající odvětví ekonomiky, která by na ně měla být navázána, však často zůstávají na okraji zájmu investorů. 

  • Podle žebříčku Světového ekonomického fóra platíme za středně inovativní stát. Co nám chybí? 

Pokud srovnáme inovační profil České republiky s inovačními zeměmi v oblasti konkurenceschopnosti, zjistíme, že největší deficit máme v oblasti institucí a infrastruktury. Infrastrukturu nyní doplňujeme, ale instituce, zejména státní správa, jsou velmi slabé, nekvalitní a nezakotvené. Změnou vládních garnitur dochází k výměně nejen vyšších úředníků, ale i referentů, a to způsobuje, že státní správa je velmi rozkolísaná. 

To jsou právě ty oblasti, na které se musíme nyní soustředit, abychom se vyrovnali úspěšně inovujícím zemím. Je bohužel pravda, že pro další růst české ekonomiky začíná být kvalita lidských zdrojů opravdu limitujícím faktorem. 

Zároveň bych ale podotkla, že vlastně příliš dobře nevíme, jak si naše firmy v oblasti inovací ve skutečnosti vedou. Důvodem je to, že tu nikdy nebyl proveden řádný monitoring inovačního chování firem. V současné době se ale o něco takového pokouší  Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Je totiž dobré vědět, zda firmy mají nějaké inovační strategie a pokud ne, zda se na ně vůbec cítí. Až celkový obrázek situace nám pomůže lépe uplatňovat nástroje a opatření, které v poslední době ministerstvo připravilo (např. Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti, pozn. red.). 

  • Máte představu, jak si české firmy vedou v oblasti inovací ve srovnání třeba s dalšími novými členskými zeměmi EU? 

Ukazuje se, že poměrně dobře. Dá se dokonce říct, že výkonné a inovující státy v Evropě obstojně doháníme. Podle jednoho z posledních měření konkurenceschopnosti jsme se sice v této oblasti trochu propadli, ale nemůžeme za to pouze my, ale celá Evropa. Tu totiž začínají předbíhat hlavně asijské ekonomiky. 

V této souvislosti mě napadá ještě jedno zajímavé srovnání, na kterém se podílel i Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu CERGE-EI. Jeho smyslem bylo všimnout si, jak si Česká republika v oblasti konkurenceschopnosti a inovací vede v porovnání s jednotlivými státy USA. Ukázalo se, že již v roce 2000 jsme byli na úrovni jižních států USA. Navíc platí, že i když asi nikdy nebudeme dosahovat na úplnou špičku, pomalu doháníme i severní státy USA, které jsou velmi výkonné. Trend je tedy dobrý. 

  • Co je podle Vás třeba udělat, aby Česká republika ve světové konkurenceschopnosti lépe obstála? 

Zaprvé musíme mít kvalitní státní správu, protože bez ní to rozhodně nepůjde. Zadruhé bude nutné zabezpečit celou znalostní základnu, protože to, s čím se ve světě soutěží, je v podstatě ekonomika založená na znalostech charakterizovaných tzv. znalostním trojúhelníkem (výzkum, vzdělání, inovace). A opět, taková ekonomika se neobejde bez kvalitních, vzdělaných mladých lidí, o což se postará jedině reforma vysokých škol a reforma výzkumu.  

  • Vaše poslední věta mi nahrává na další otázku. Ve své kariéře jste dvakrát působila v roli ministryně školství, poprvé to bylo ve vládě Mirka Topolánka a posléze i v úřednickém kabinetu Jana Fischera. Mohla byste stručně nastínit, jak by měla podle Vás vypadat ideální reforma vysokého školství, kterou Česká republika potřebuje? 

Reforma vysokých škol musí zcela jednoznačně vést ke zkvalitnění výuky. Reforma VŠ,  jako každá reforma, začíná u financování. Vysoké školy potřebují finanční stabilitu aspoň na tříletá období založenou nejen na počtu studentů, ale i kvalitě výuky. Nový systém akreditací by měl zabránit dalšímu bujení vysokých škol a masovosti, která vede ke snižování nároků na studenty. Akreditací celých fakult či kateder bychom mohli také lépe podporovat vazbu mezi strukturou absolventů a potřebou kvalifikovaných odborníků ve strategických odvětvích hospodářství. Potřebujeme mezinárodně uznávané elitní vysoké školy s vynikajícím výzkumem, schopné připravit novou generaci vědců a výzkumníků. S demografickým poklesem se musíme soustředit na vlastní rezervy lidských zdrojů, nedovolit plýtvání a zajistit, aby se talenty, které po dokončení studia dokážou zemi vést a posunovat ji neustále kupředu, neztrácely.  

  • Hovořila jste i o nutnosti reformy výzkumu. Co konkrétně jste měla na mysli? 

Situace ve výzkumu ČR se zásadně mění: ze strukturálních fondů budujeme padesát nových výzkumných infrastruktur. Jsme vázáni financovat tyto nové ústavy, potřebujeme zahraniční vědce a celkovou intenzivní mezinárodní spolupráci. Spolu s Evropou v současné době řešíme nejen to, abychom měli dobrou základnu pro získávání vědeckých poznatků, ale i to, jak co nejvíce posílit výstupy, které pomohou zemím k jejich větší prosperitě. Přitom státní rozpočet na vědu a technologie vzhledem ke krizi stagnuje. 

Proto hledáme cesty, jak udržet financování nejdůležitějších oblastí výzkumu. Nově jsme definovali výzkumné priority, připravujeme novou Národní politiku výzkumu, vývoje a inovací, pracujeme na metodice hodnocení a způsobu financování výzkumu. Naším cílem je podporovat špičkový výzkum a ten, který má potenciál být špičkovým. 

  • Jak mohou v tomto ohledu pomoci třeba peníze z evropských fondů?

V procesu mohutného budování výzkumných kapacit jsou strukturální fondy zásadní. Investice za šedesát miliard umožňují modernizovat a nově vybudovat či vybavit pracoviště vědy a výzkumu v bezprecedentním rozsahu. Máme šanci vytvořit alespoň několik center, která svým významem přesáhnou naše hranice. Některá velká vědecko-výzkumná centra, jako je například Středoevropský technologický institut CEITEC v Brně, takovou naději dávají. Otázkou samozřejmě zůstává, co bude po roce 2014. Musíme se na příští období strukturálních fondů správně připravit. Tři klíčové vrcholy „znalostního trojúhelníku“ tj. vzdělání, výzkum a inovace, které jsou klíčovou prioritou příštího období, se musí realizovat provázaně. 

  • V nedávném rozhovoru naší redakce s náměstkem ministra pro místní rozvoj Danielem Braunem jsme probírali budoucí nastavení architektury operačních programů v ČR. Pan náměstek nám prozradil, že investice z fondů EU se budou v dalším rozpočtovém období soustředit především na projekty s přidanou hodnotou, jinými slovy budou navazovat na to, co již bylo v minulosti z evropských peněz podpořeno, a budou to dále rozvíjet. To by byl určitě i případ vědy a výzkumu. Vědecká centra, o kterých mluvíte, se již staví a nyní je potřeba se více soustředit na podporu vědců samotných… 

Ano, myslím, že je třeba počítat s tím, že Evropská komise už nebude v příštím období tolik akcentovat právě tvrdé investice. Infrastrukturu jsme konec konců vybudovali a více ji  robustně dotvářet nepotřebujeme. Nyní budeme naopak potřebovat především kolaborativní strategii, vazbu na zahraničí a větší mobilitu vědců.  

S ohledem na to, že 60 % výzkumných kapacit je v Praze a že objem prostředků ze strukturálních fondů pro Prahu byl v současném období minimální, potřebujeme ale více investovat do oblasti vědy a výzkumu v hlavním městě. Rozdíl v investicích do vysokých škol a výzkumných ústavů v Praze a v ostatních regionech je v tomto ohledu skutečně obrovský.  

  • Projekty podporující vědu, výzkum a inovace jsou financovány z Evropského sociálního fondu (ESF). Komise ve svém návrhu budoucí kohezní politiky přišla s tím, aby na určité priority financované z tohoto fondu odcházely přesné poměry prostředků. ČR s takovým cílováním v zásadě problémy nemá, ale vadí jí právě zmíněné podíly. Tvrdí, že státy by si měly samy určovat, jakou část evropských peněz na jednotlivé priority využijí (v případě méně rozvinutých zemí by na priority ESF mělo odcházet 60 % prostředků z ESF, v případě vyspělých států 80 %). Jaký je Váš názor? 

V zásadě souhlasím s tím, že jednotlivé země mají své potřeby znát nejlépe. Zejména teď, v době krize, se významně liší jejich ekonomická situace a projevuje se právě v oblastech financovaných z ESF, jako je zaměstnanost, sociální potřebnost, ale také inovační výkonnost. Chápu, že Evropa potřebuje zvýšit svou konkurenceschopnost jako celek, ale neznamená to, že pro jednotlivé členské státy podle stejné šablony. Studie prezentované v rámci českého předsednictví EU na konferenci INCOM v Praze prokázaly, že například evropské nástroje na podporu inovací nejsou vždy funkční pro nové země.  

Problém ČR je v tom, že v současném období jsme o své kompetentnosti, pokud jde o strukturální fondy a jejich správné čerpání, Evropskou komisi příliš nepřesvědčili. Proto to naši vyjednavači mají obtížné. V takové situaci je třeba se při vyjednávání soustředit jen na nejdůležitější zájmy ČR a ty prosadit. 

  • Současné programové období pomalu ale jistě spěje do svého konce a právě nyní probíhají klíčové diskuse o budoucí podobě kohezní politiky. Pokud existuje něco, z čeho bychom se měli do budoucna poučit, co by to podle Vás mělo být? 

V čerpání jsme čtvrtí nejhorší v Evropě. To je pro zemi plnou vzdělaných a schopných lidí nepřijatelný výsledek. Proto by přístup k realizaci nového období měl být razantně jiný. 

Celá implementace se musí podřídit přínosu, který chceme z investic strukturálních fondů získat. Znovu je třeba si opakovat, že nejde o to peníze vyčerpat, ale investovat. Zní to banálně, ale není. Důraz na měkké projekty financované z ESF ještě zvyšuje nutnost kvalifikovaného řízení celého systému. U těchto projektů jde o kvalitu, kterou nejde jednoduše měřit. Jde vlastně o budování kapacit. Tedy – má jít. Současná praxe, kdy hlavní roli hraje cena v kombinaci s nekompetentním posuzováním kvality výstupů, je takovému cíli na hony vzdálená.  

Také složitost administrace je dána nekvalifikovaností a nezkušeností stovek administrátorů na ministerstvech. Jejich nejistota vyúsťuje v nové požadavky na vykazování detailů projektů, počty podpisů na schvalovacích dokumentech na všech úrovní narostly tak, že se už nikdo necítí zodpovědný za rozhodnutí nebo jeho neuvěřitelné zpoždění. 

V prvé řadě se domnívám, že musíme usilovat o zjednodušení celé struktury, protože se ukazuje, že právě její rozbujelost ji brání v tom, aby ideálně fungovala. Zároveň musí být tyto struktury dobře a především objektivně vybrané. Správná personální politika je opravdu klíčová.  

Nicméně, jak už jsem říkala, alfou a omegou je reforma státní správy, která by vedla k její větší kvalifikovanosti a především stabilitě.