Martin Tunka: Potřebujeme vědět, jestli budou koridory pokračovat také za hranicemi

Martin Tunka, ředitel Odboru územního plánování, Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR).

Český republika před dvěma lety začala se státy Visegrádské čtyřky pracovat na přípravě společné strategie územního rozvoje. Martina Tunka, ředitel Odboru územního plánování MMR, EurActivu vysvětlil, co je cílem této spolupráce a naznačil, kudy by se mohla do budoucna ubírat.

  • Spolupráce v oblasti územního plánování skupiny zemí V4 začala v roce 2008. Kdo byl jejím iniciátorem a co je vůbec cílem této spolupráce?

Tuto spolupráci iniciovala Česká republika, respektive Ministerstvo pro místní rozvoj. Impulsem byla příprava Politiky územního rozvoje, což je celostátní nástroj územního plánování, který dává rámec územně plánovací činnosti krajů a rezortním politikám, které mají územní rozměr.

Uvědomili jsme si, že je třeba zkoumat návaznosti za hranicemi. Politika územního rozvoje vymezuje rozvojové oblasti nebo rozvojové osy. Při diskusích se ale ukázalo, že u os, které vedou na hranice, nám chybí informace, zda za hranicemi také pokračují.

Oslovili jsme proto sousední země. Začalo to na platformě Visegrádu a posléze se k nám přidalo Rumunsko a Bulharsko.

  • Co je vůbec smyslem samotné Politiky územního rozvoje?

Politika územního rozvoje má několik kapitol. Jednou z nich jsou priority udržitelného rozvoje, další jsou např. věnovány vymezení rozvojových oblastí a rozvojových os nebo vymezení specifických oblastí.

Rozvojové oblasti jsou území, ve kterých je soustředěn maximální zájem na změny v jejich uspořádání – je tam silný tlak investorů a velký zájem o pozemky. To se týká například okolí velkých měst. Rozvojové osy jsou dány významnou dopravní cestou. Jak jistě víte, hodně se staví kolem dálničních křižovatek a k rozvoji dochází v okolí dopravních cest. Takový fenomén se pochopitelně projevuje ve všech zemích, ale otázkou je, zda jej také stejně pojmenovávají.

Třetí kategorií jsou specifické oblasti. To jsou území, kde jsou buď určité problémy nebo významné hodnoty nadregionálního významu, které mají význam pro celou republiku nebo mají i význam mezinárodní.

Čtvrtou kategorií jsou dopravní a technická infrastruktura – opět nadregionálního, celostátního nebo evropského významu. Politika územního rozvoje v této kapitole identifikuje, kde tato infrastruktura chybí. Definuje tedy celostátní zájem na propojení určitých míst a tento zájem deklaruje. Kraje poté ve svých dokumentacích hledají řešení a podmínky pro taková propojení v tomto území.

Politika říká pouze tyto rámce. A takovéto návaznosti dopravní i technické infrastruktury jsou i do zahraničí. Bylo proto třeba zahájit diskusi s okolními státy a zjistit zda to vnímají stejně. My můžeme mít představu, že někam může vést nějaká významná cesta (osa), ale sousední stát s námi tento názor sdílet nemusí. Jde tedy o to najít společný náhled na věc.

  • Jde tedy pouze o základní vymezení koridorů?

Je to vymezení základního rámce. Uvedu to na jednoduchém příkladu. Je třeba žádoucí spojit Znojmo s Vídní. Politika neříká, kudy přesně tato silnice půjde – sděluje pouze tento zájem. Kraj ve svém krajském dokumentu prověřuje, zda je to vůbec reálné, jestli to má své důvody, prověřuje je a zjišťuje, jaké to bude mít důsledky.

V Zásadách územního rozvoje pak kraj tento koridor zpřesní, ale ještě pořád tu silnici nelokalizuje. Když se poté jde do podrobnější dokumentace a ukáže se, že by tato dopravní cesta měla významné negativní vlivy, nemusí vůbec dojít k její realizaci. Politika pouze deklaruje zájem, že je třeba řešit takovéto propojení, že je potřeba se jím zabývat.

  • Konkrétnější plány tedy vznikají kde?

Politika územního rozvoje je národní rámec, kraje dělají krajské rámce a ty se poté dále zpřesňují v územních plánech jednotlivých obcí. Stavba může být povolena až na základě územního rozhodnutí.

  • V Budapešti byla v březnu 2010 uzavřena dohoda o spolupráci v územním plánování. O co přesně v ní jde?

V Budapešti se potvrdilo, že v oblasti územního plánování je nutné, aby těchto šest zemí spolupracovalo. Vzešlo odsud také doporučení, aby dokument využili ministři dopravy jako jeden z podkladů k probíhající revizi sítě TEN-T (více o revizi transevropské dopravní sítě viz zde v aj; pozn. red.).

Dohodli jsme se také na závazku vypracovat společnou strategii územního rozvoje s tím, že spolupráce zůstane otevřená i pro další státy (nejen členské státy, ale i země mimo EU). Řešení nenávazností nelze omezovat jen na území V4. Podobné nenávaznosti mohou být např. i na polsko-ukrajinské nebo česko-rakouské hranici.

  • Jaká propojení dokument řeší? Jde pouze o dopravní infrastrukturu (silnice, železnice) nebo se jedná o více oblastí?

Společný dokument V4+2 řeší opravdu pouze jednotné vyjádření rozvojových os a pólů (oblastí) a koridorů dopravní infrastruktury.

Nyní máme ale pracovní skupinu, která se na dalším jednání v Polsku bude zabývat tím jak bude zaměření společné strategie v budoucnu vypadat – zda se do ní má například přidat i technická infrastruktura, která tam zatím řešena není, ale je důležitá zejména v souvislosti s probíhající debatou o energetické krizi (napojení na plynovody, apod.).

  • Říkáte, že dokument může sloužit také jako podklad pro jednání ministrů dopravy o revizi TEN-T. Kde se s jeho využitím dále počítá?

Dokument V4+2 vznikl i ve spolupráci s ministerstvem dopravy – a měl by sloužit také jako podklad pro aktualizace národních politik územního rozvoje nebo dopravních politik. Důležitý je také z pohledu kohezní politiky EU.

Všichni kdo se na jeho vzniku podíleli si odnáší poznatky, které pak promítnou do svých koncepcí i do jednání se zahraničními partnery. Také v tom je jeho smysl.

  • Má Vaše iniciativa podobné ambice, jako například strategie pro Pobaltí?

Dokument je tomu otevřený a bude záležet, kterým směrem se bude ubírat. Argumenty pro vytvoření podobné rozvojové koncepce jako je Pobaltí tam zaznívají, ale osobně to vnímám jako problematické.

Pobaltí má podle mého jakýsi geografický fenomén, který je pro určité otázky určující. Ve střední Evropě takový klíčový fenomén schází. Existují různé evropské projekty jako řešení dunajského prostoru (více viz EurActiv 22.1.2010, pozn. red.), ale tam se velmi těžko říká – tady už to končí, tady už to nemá smysl.

Spíše si myslím, že by se měl dokument pojmout jako metoda jak identifikovat problémy v území a ne jej směřovat k tomu, aby určoval rozvojové ambice určitého územního celku. Takové celky mají tendenci se do sebe uzavírat a musí si poté definovat jak budou komunikovat s okolím.