Martin Povejšil: ČR není v kritice bankovní unie jediná

Martin Povejšil, velvyslanec ČR při EU ; autor: Sander De Wilde.

Představení zbylých komponentů bankovní unie, záruka, že její zavedení nebude mít špatný vliv na vnitřní trh v sektoru finančních služeb či úprava hlasovacího mechanismu uvnitř Evropského bankovního úřadu (EBA). To jsou oblasti, na kterých by podle Martina Povejšila, nového velvyslance České republiky při Evropské unii, EU měla při práci na bankovní unii zapracovat. EurActiv s ním mluvil mimo jiné o nedávném summitu, víceletém rozpočtu či prohlubování integrace eurozóny.

Martin Povejšil je zkušený český diplomat. Pracoval například jako velvyslanec v Chile, Španělsku a Andoře a od srpna 2009 byl českým velvyslancem při NATO. Od září tohoto roku působí na postu stálého představitele České republiky při Evropské unii v Bruselu.

  • Jak byste zhodnotil první týdny ve Vašem novém úřadě?

Jako týdny plné práce. Když do takovéto pozice přijdete, byť po poměrně důkladné přípravě, pořád je spousta věcí, které vás překvapí. Často zjišťujete, že příprava nikdy nebere konce.

  • Předpokládám, že se poslední týdny nesly ve znamení přípravy na říjnový summit (proběhl ve dnech 18.-19. října 2012, pozn.red.). Jak takové přípravy vůbec probíhají?

Každé zasedání Evropské rady má standardní komponent přípravy, tedy to, jak se věci předjednávají dopředu. Jejich průběh samozřejmě závisí na tom, jak je daná materie konkrétní Evropské rady složitá. Říjnový summit byl poměrně dost složitý, přestože nebyl koncipován k tomu, aby přijal nějaká konkrétní rozhodnutí. Jednalo se však o otázkách, které mají na jedné straně svůj velmi bohatý odborný finančně-ekonomický element, ale zároveň se jedná o výsostně politická témata. V tomto kontextu mluvím samozřejmě o prohlubování hospodářské a měnové unie, tedy konkrétně o parametrech vzniku bankovní unie, především pak o parametrech nastavení jednotného bankovního dohledu nejen v rámci eurozóny, ale i za jejími hranicemi.

Ta se do určité míry stávají součástí debaty o tom, kam má Evropská unie jako taková směřovat za hranicemi probíhající finanční krize. Otázky, které se na tomto evropském summitu projednávaly a které budou také na agendě prosincového summitu, můžou mít i institucionální dopady na to, jak Evropská unie bude v příštích desítkách let vypadat.

  • Z českého pohledu byla asi nejdůležitějším tématem možnost vzniku bankovní unie. Premiér Nečas se před summitem vyjádřil, že je podle něj návrh evropské regulace bank pro Česko nevýhodný a pokud se jeho podoba nezmění, plánuje ho vetovat. Jak evropští lídři na tato slova reagovali?

Premiér Nečas nebyl jediný, kdo vyjádřil poměrně zásadní výhrady.

  • Ale byl v tomto asi nejdůraznější…

Možná mediálně. Upřímně řečeno, v takové podobě, v jaké byly oba návrhy předloženy, podle mého soudu nemají sebemenší šanci, aby byly schváleny. A to si nemyslí jen Česká republika, ale celá řada dalších zemí a dokonce nejen těch, které stojí mimo eurozónu, ale i členů měnové unie. Návrhy budou muset doznat řady podstatných změn, aby se tento systém mohl začít ubírat směrem ke společnému bankovnímu dohledu pro země eurozóny.

  • Jaké jsou podle Vás hlavní problémy vznikající bankovní unie?

Za naprosto zásadní považujeme minimálně dva. Zaprvé jsme toho názoru, že převážení hlasovacího mechanismu uvnitř Evropského bankovního úřadu (EBA) musí proběhnout takovým způsobem, aby se EBA nestala čistě jenom nástrojem kolektivní vůle Evropské centrální banky a nemarginalizovala ve svých rozhodovacích procedurách země mimo eurozónu. Jinými slovy hlasovací procedury je potřeba změnit takovým způsobem, aby toto riziko bylo vyloučené.

  • A jaký je ten druhý?

Druhý problém se vztahuje k samotnému utváření dohledu a následným krokům, které by měly naplnit zadání vytvoření bankovní unie. Je totiž jasné, že bankovní unie nevzniká pouhým vytvořením společného dozorovacího mechanismu, ale je zapotřebí ještě dalších dvou až tří komponentů. Prvnímu v Bruselu říkáme rezoluční mechanismus, tedy jakýsi mechanismus řešení těch bank, které se octnou v problému. Ten s sebou nese vytváření určitých finančních zdrojů pro řešení těchto problémů. Dále musejí být vytvořeny záruky za vklady. To také přináší potřebu opírat se o nějaké zdroje, s jejichž pomocí můžete garantovat, že lidé nepřijdou o peníze, které do bank vložili.

Dalším komponentem je samozřejmě fakt, že všechno musí fungovat podle společných pravidel. My spatřujeme systémový problém v tom, že na jedné straně se chce rozhodnout o vytvoření společného dohledového mechanismu, ale zároveň se nerozhodne o dalších komponentech, které jsem zmínil. Přitom je už teď naprosto evidentní, že jsou pro fungování bankovní unie zásadní. Přesto se neříká, jakým způsobem budou příslušné fondy naplňovány a jestli vůbec půjde o společné fondy, jinými slovy jestli do nich budou muset členské státy nebo jejich banky přispívat. V tomto názoru není Česká republika mezi členskými státy osamocená, ale přidávají se k ní i některé země uvnitř i vně eurozóny. V pozadí je samozřejmě otázka mutualizace, jak se teď moderně říká, tedy přesunutí peněz z jednoho státu na řešení problémů státu jiného, což není banální rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů jsme velmi obezřetní a chceme, aby při rozhodování o společném dohledu bylo na stole maximum parametrů i těchto dalších komponentů.

  • Vidíte ještě nějaký další problém?

Jakýmsi horizontálním tématem je pro nás otázka, jaký vliv bude mít vznik bankovní unie na vnitřní trh v sektoru finančních služeb. Bylo by samozřejmě tragédií, kdyby tento pohyb vyústil v nějakou stagnaci prohlubování nebo neřku-li omezování vnitřního trhu, který považujeme za základní okysličovadlo Evropské unie. Kdyby se evropský vnitřní trh měl octnout pod tlakem, pak myslíme, že bychom se dostali do problémů, které by bylo obtížné řešit.

  • Dalším velkým tématem, které v Bruselu rezonuje, je projednávání víceletého finančního rámce pro roky 2014-2020. V EU se vede spor o to, jak vysoký má unijní rozpočet být. Zajímavá je v tomto kontextu pozice České republiky, která sice prosazuje, aby co nejvíce peněz mířilo do kohezní politiky, což je přitom postoj typický spíše pro nové státy Unie, které jsou čistými příjemci. Na druhou stranu česká vláda prosazuje snížení celkového objemu evropského rozpočtu pod úroveň 1 % HDP, což je naopak pozice zejména „starých“ členů. Nevidíte v tomto rozpor?

Vím, že tato otázka žije v mediálním světě svým životem, ale když se podíváte dovnitř české pozice, myslím, že je mimořádně konzistentní. Není vůbec výjimkou, že by některá země zastávala názor, aby Evropská unie utrácela lépe a aby rozpočet byl přiměřený tomu, co si v současné finanční situaci můžeme dovolit. Zároveň ale dodávají, aby nebylo škrtáno v určitých oblastech, které jsou pro ně důležité.

Česká republika oproti tomu říká, že rozpočet by měl být úsporný, že by zhruba 1 % HDP celé Evropské unie mělo stačit na to, aby Evropská unie jako organizace byla schopná implementovat své priority. Na druhé straně logicky klademe důraz na to, že rozpočet má fungovat na podporu koheze, konkurenceschopnosti, zaměstnanosti a vnitřního trhu. Je jasné, že ekonomická realita jak co do úrovně, tak i do dynamiky napříč Evropskou unií je různá a považujeme za správné, aby rozpočet podporoval ty regiony a země, které jsou nejméně rozvinuté. Nicméně obecně si myslíme, že prostor k úsporám je všude, včetně kohezní politiky jako takové.

Zároveň z pochopitelných důvodů chráníme i zájmy, které jsou specificky české a celá řada zemí má priority nastavené podobně. Proto nespatřuji žádný rozpor v tom, že je Česká republika součástí obou skupin, které jsou opticky nejvíce vidět, to je přátel koheze na jedné straně a přátel lepšího vynakládání s penězi na straně druhé.

  • Odvážil byste si odhadnout, kdy bude definitivní podoby rozpočtu dosaženo?

My bychom byli samozřejmě rádi, kdyby to bylo už letos. Proto považuji za naprosto racionální ze strany předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye, že svolal pro jednání o víceletém finančním rámci separátní summit, protože se jedná o složité téma. Je to materie, která má tendenci členské státy tak či onak rozdělovat podle toho, jaké jsou jejich národní zájmy, a vůle ke kompromisu potřebuje určitý čas a určité soustředění ze strany šéfů států a vlád. Separátní summit na toto téma je proto na místě.

Navíc se v současné době na úrovni Evropské rady projednává další velmi obtížná oblast, kterou je bankovní unie a vůbec prohlubování evropské hospodářské a měnové unie. Kdyby se obě tyto otázky měly octnout na jedné Evropské radě, bylo by to na jeden summit až příliš. Tím nechci říct, že je vyloučené, že se tak nestane, ale ze strany předsedy Evropské rady je zcela racionální držet tato témata odděleně.

  • V posledních týdnech se také mluví o vzniku speciálního rozpočtu pro země eurozóny. Jak se k tomuto návrhu staví Česká republika?

Je obecně známo, že nejsme velcí příznivci vydělování nějaké skupiny uvnitř Evropské unie, protože všechny tyto tendence mohou vést k dělení a štěpení evropské sedmadvacítky. Na druhou stranu nejsme členem evropské měnové unie, a pokud se členské státy k tomuto kroku rozhodnou, nebude na nás, abychom tomu nějak sveřepě bránili. Budeme poukazovat na nevýhody takového kroku, ale pokud jejich vůle bude natolik silná, tak nepochybuji, že budou schopni se na tom dohodnout, a země, které nejsou v eurozóně, asi nebudou mít způsob, jak tomu zabránit. 

  • Jaké hlavní nevýhody, kromě již zmíněného vzniku takzvané vícerychlostní Evropy, vidíte?

Myslím, že to samo o sobě je velmi zásadní výhrada. Další nevýhodu vidím v tom, že není jasné, jaké by měly být role takového rozpočtu, co a v jakém objemu by se z něho mělo financovat a odkud by se takové peníze vzaly. Je naprosto pochopitelné, že naší základní obavou je, aby se tak nedělo na úkor financování celé sedmadvacítky, tedy na úkor rozpočtů, které jsou společné celé Evropské unii.

  • Myslíte si, že by vznik tohoto rozpočtu mohl mít vliv na vyjednávání příštího rozpočtového rámce?

Myslím, že ne. Jednalo se o tom na posledním zasedání Evropské rady, v jehož závěrech se objevila věta, která říká, že případný rozpočet eurozóny nebude mít žádný vliv na probíhající vyjednávání o víceletém finančním rámci. Nicméně dočteme se, že nebude mít vliv na toto jednání. A když se „toto“ zdůrazní v textu, nevylučuje se, že v jednáních o dalším rámci tomu bude jinak.

Obecně bych k tomuto speciálnímu rozpočtu chtěl zdůraznit, že debata o něm je teprve na úplném počátku. Jsou známy pouze dvě velmi obecně ohraničené oblasti, v jejichž prospěch by takováto fiskální kapacita mohla působit: mluví se o takzvaných asymetrických šocích, se kterými by se členské státy eurozóny měly vypořádávat právě pomocí těchto nástrojů, a druhým tématem by měla být podpora strukturálních reforem, jejichž potřeba může vyplývat z těsnějšího propojení hospodářské a měnové unie. Ale to jsou takové obecnosti, že s nimi v tuto chvíli není možné operativně pracovat.

  • Další myšlenkou, o které se na summitu jednalo, byl návrh z dílny německého ministra financí Wolfganga Schäubleho na vytvoření postu takzvaného „rozpočtového“ komisaře, který by mohl mít pravomoc k odmítnutí vnitrostátních rozpočtů zemí eurozóny, které by neodpovídaly jejím striktním fiskálním pravidlům. Co si myslíte o tomto nápadu?

S tím je samozřejmě obtížné pracovat. Je systémově problematické, aby členem Evropské komise byl někdo, kdo by mohl mít rozhodovací autonomii bez ohledu na projednávání veškerých substantivních věcí v kolegiu komisařů. Nedokážu si to za současné architektury smluv o Evropské unii představit a rozhodně, pokud by k něčemu takovému mělo dojít, tak se bude jednat o běh na dlouhou trať. Jak by to pak systémově zapadalo do celkového aranžmá, je podle mě jen čistá spekulace.

  • Česká republika patří mezi menší státy Evropské unie. Jakými prostředky může menší stát, jako jsme my, prosazovat své zájmy?

Jasné je to v oblastech, které vyžadují jednohlasnost. Pokud však mluvíme o části evropské agendy, ve které se rozhoduje kvalifikovanou většinou, v té je pochopitelně potřeba hledat koalice, které to či ono prosadí či zbrzdí.

  • A kdo tedy patří mezi hlavní partnery České republiky?

Geometrie našich spoluhráčů a protihráčů se neustále proměňuje, takže výsledkem je sice relativně velká stabilita celé evropské architektury, ale na druhou stranu je obtížné definovat okruh apriorních spojenců, kde by vztah šel napříč všemi agendami. Nicméně některá kritéria jsou objektivně daná. Nevybíráte si například vlastní geografii a od obdobných klimatických podmínek se odvíjí celá řada styčných bodů, takže často nacházíme společnou řeč se zeměmi, které jsou v našem okolí. A tím nemyslím jenom visegrádskou spolupráci, ale například i Německo nebo Rakousko.

  • Podpora Evropské unie v České republice dlouhodobě klesá. Co je podle vás tím hlavním důvodem?

Mám-li být upřímný, podpora Evropské unie klesá všude, takže myslím, že by nebylo fér mluvit jenom o České republice. Řekl bych, že evropská konstrukce prochází po 25 letech poměrně silným zátěžovým testem. Zvykli jsme si na to, že žijeme v prosperitě, v podmínkách ať už silnějšího nebo slabšího permanentního růstu a v našem geopolitickém okolí je jak někdy říkám tektonický klid.  V uplynulých několika letech jsme však v situaci, která je zásadně odlišná. Zaprvé se růst zpomalil, existuje-li vůbec v některých částech Evropské unie, a zdá se, že i tektonický klid je minulostí. To samozřejmě vytváří úplně jiné objektivní podmínky toho, v čem žijeme a v čem se pohybuje Evropská unie.

Tím rostou i tlaky a očekávání, že Evropská unie může být lékem na to či ono. Tak to ale vždy být nemusí a je jasné, že národní vlády jsou stále pod větším vlivem své vnitřní politiky.

  • Takže vidíte hlavní príčinu snižující se důvěry v EU v ekonomické krizi?

Myslím si, že ekonomická krize zvýrazňuje ty relativně slabší stránky evropské architektury, které mohly po dobu prosperity a tektonického klidu zůstat skryté. Teď ale vystupují do popředí. Jedním z těch základních problémů je, že evropská integrace je postavená na společných policies, zatímco členské státy jsou dnes stále pod větším tlakem politics. Právě určitá diskrepance mezi politics na jedné straně a policies na straně druhé způsobuje tenze, které vidíme teď. Samozřejmě že to svědčí i o určitém systémovém demokratickém deficitu celé konstrukce, který se v současnosti dostává daleko víc do popředí. Je však otázkou, zda neustálý pohyb vpřed směrem k stále užší integraci je tou jedinou možnou a správnou odpovědí na řešení dilematu mezi politics na jedné straně a policies na straně druhé.

Rozhovor připravila Anna Kuznická.