Libor Stejskal: Reformu obranné politiky brzdí střídání ministrů, málo peněz i zájmy firem

Libor Stejskal, výzkumný pracovník CESES; zdroj: Friedrich-Ebert-Stiftung

„Obranná politika byla a je nastavena jako kanál, kterým se dají vyvádět obrovské peníze ze státního rozpočtu na konta spřátelených firem a zájmových skupin. Těm by rozhodně nevyhovovalo armádu nějakým zásadním způsobem restrukturalizovat, a to i proto, že by došlo ke zprůhlednění celého systému akvizic,“ tvrdí výzkumný pracovník SBP CESES Libor Stejskal. EurActiv se ho ptal mimo jiné na to, proč by podle něj měla vzniknout společná evropská armáda, či z jakého důvodu podporuje snížení množství peněz určený na český obranný výzkum.

Libor Stejskal (nar. 1977) je výzkumným pracovníkem Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (SBP CESES FSV UK). V letech 2008-2009 pracoval jako bezpečnostní expert civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar v Afghánistánu. Rozhovor vznikl při příležitosti prezentace monografie National, European and Human Security: From Co-existence to Convergence, na které se Stejskal podílel a kterou pořádalo Friedrich-Ebert-Stiftung zastoupení v České republice.

  • Které mezníky české obranné politiky po roce 1989 byste označil za klíčové?

Prvním hlavním mezníkem byl určitě rozpad Československa. Fragmentace a defragmentace státu je proces, který často s obrannou politikou dost zamíchá a někdy může nadělat i hodně zla. To, že se podařilo zemi rozdělit naprosto mírumilovnou a ukázněnou cestou, je tedy jedním z velkých úspěchů československé obranné politiky. Poté následovalo období, které je charakteristické přípravou na vstup do Severoatlantické organizace (NATO). Po vstupu pak probíhala určitá konsolidace, která ale byla od roku 2001 narušena reformou ozbrojených sil. Ta se sice rozběhla, ale nedospěla k nějakému uspokojivému obrazu. V této situaci jsme dodnes.

  • Proč se ji nepodařilo dokončit?

Hlavní důvod bych viděl v nedostatečné politické síle toho, kdo měl reformu prosadit. Nepomohlo ani příliš rychlé střídání ministrů. Dalším problémem jsou rozpočtové nároky reformy, které nenašly podporu u zbytku vlády a dá se předpokládat, že by je nepodpořil ani parlament. Když chcete s obranou udělat něco podstatného, musíte do ní nalít dostatek peněz. Je jednodušší, aby většina věcí fungovala dál tak, jak byla nastavena, než aby byl udělán rozhodný krok, byť by v dlouhodobém horizontu zajistil výrazné úspory.

Podle mého názoru také žádný podstatný krok nenastal z toho důvodu, že obranná politika byla a je nastavena jako kanál, kterým se dají vyvádět obrovské peníze ze státního rozpočtu na konta spřátelených firem a zájmových skupin. Těm by rozhodně nevyhovovalo armádu nějakým zásadním způsobem restrukturalizovat, a to i proto, že by došlo ke zprůhlednění celého systému akvizic. Takže si myslím, že právě ten „zahnívající rybník“ české obrany vyhovoval nejvíce právě těmto skupinám.

  • Které priority současné české obranné politiky byste označil za stěžejní?

Samozřejmě tou nejvyšší je zajištění akceschopnosti NATO, které je pro nás nejdůležitějším garantem bezpečnosti. Naším úkolem je, a myslím, že tak to chápe i rezort obrany, naplňovat to, co jsme slíbili. Zůstat důvěryhodným spojencem, což v tuto chvíli znamená zajistit účast na mezinárodních operacích. To je ovšem obrovský problém, protože armáda se stále zmenšuje a nemá peníze na investice ani na výcvik. Potíž je, že stavy ozbrojených sil klesají na úroveň, kdy nebude možné rotacemi zajistit nárok na vysílání do jednotlivých operací. Myslím, že tato priorita – tedy silné NATO, které je zárukou naší obrany, tady sice je, ale má v současné chvíli velké problémy právě z důvodů, které jsem zmínil.

  • Jaké další priority byste zdůraznil?

Budou tomu dva roky, co se u nás rozvířila voda dalším reformním pokusem, nazvaným Bílá kniha o obraně, se kterou přišel dnes již bývalý ministr Alexandr Vondra. Ta vyvolala další očekávání, že se s obranným molochem něco stane a že se s omezenými prostředky na obrannou politiku začne lépe hospodařit, a tím se konečně zastaví propad akceschopnosti a obranyschopnosti státu. Nicméně obávám se, že tento cíl naplněn nebyl. Dokument byl mrtvý už v okamžiku, kdy byl schvalován, a téměř nic ze závěrů, které v něm byly vytčeny, se nenaplňuje. Pořád se jen škrtá, ale nějaká kvalitativní přeměna nenastala. Jednou z priorit obranné politiky, která tady byla v posledních dvou letech, tedy sice byla opět podstatná transformační změna, ale nezdá se, že bychom se jí v nejbližší době dočkali.

  • Zmiňujete Bílou knihu o obraně. Vloni byl vládou také přijat další dokument týkající se české obranné politiky – aktualizovaná Bezpečnostní strategie. Jak byste ohodnotil její přínos?

Nejedná se o koncepci, podle které by se mělo něco vyloženě měnit. Bral bych ji spíš jako nevyužitou šanci, protože se nejedná o strategický dokument, ale spíš deklaraci toho, co má Česká republika ráda v oblasti bezpečnosti a co všechno dělá. V tomto ohledu nelze s dokumentem příliš polemizovat, protože zobrazuje skutečný stav. Mně se ten dokument vlastně docela líbí, protože když ho srovnám s těmi předchozími, šel zase o krůček dál. Nicméně problém je, že nedává žádné konkrétní úkoly, nevytyčuje žádné priority, neříká, na co bychom měli dát peníze. Takže je vlastně docela vágní a nepřináší vodítko pro tvorbu české obranné politiky.

  • Mluvil jste už o nedostatku finančních prostředků. Dá se říct, že na omezování obranného rozpočtu měla vliv i probíhající ekonomická krize?

Určitě, a týká se to celé Evropy jen s několika výjimkami. Například Francie patřila mezi země, ve kterých se donedávna vůbec neškrtalo. Za prezidenta Sarkozyho vznikl jasný plán, jak obranu přeměnit bez rozpočtových úspor, ale tento plán se nakonec také nerealizuje v plném rozsahu. Nicméně naprostá většina zemí zásadním způsobem snižuje obranné rozpočty a kvůli tomu také dochází k dalšímu omezování kapacit.

  • Viděl byste nějaké řešení, jak z této situace ven?

Přijde mi nelogické, aby mělo všech 27 členských zemí EU své ministerstvo obrany, které si každé zvlášť musí zajišťovat logistiku, nakupovat vlastní obrněné transportéry. Dohromady bychom to mohli zajistit daleko levněji. Nicméně zkušení praktici Vám poví, že projekty, během kterých se nějaká akvizice prováděla společně v režii více zemí najednou, často skončily úplnou katastrofou, kdy pořízení majetku bylo mnohem dražší, než kdyby si ho každý zúčastněný kupoval sám. Jedná se například o letadlo Tornado produkované v britsko-německo-italské spolupráci nebo vrtulník NH90.

  • Pokud bychom se detailněji podívali na klesající obranný rozpočet České republiky, na úkor kterých oblastí jsou škrty prováděny?

Důležité je říct, že peněz je pořád relativně dost. V obranném rozpočtu České republiky je však obrovský problém, že peníze nejsou osekávány prioritizovaným způsobem. Škrtá se všude, jak tam, kde to funguje dobře, tak i v oblastech, které nefungují vůbec. Takže všechny věci fungují vedle sebe místo toho, aby se dobré podpořily a špatné zrušily.

  • Jak je to s podporou obranného výzkumu a inovací?

Peníze na obranný výzkum byly stlačeny hodně nízko. Podle mě je to dobře, protože dosud se jednalo o totální vyhazování peněz za produkty, které naše armáda nikdy potřebovat nebude. Šlo o živení polostátních, státních, ale i soukromých firem. Zkoumala se obnova protiletadlových raket, ale brzy se ukázalo, že protiletadlový komplet, ze kterého mají být odpalovány, obnovovat nebudeme, a za pár let je proto vyřadíme. Naopak málo peněz se dávalo na sofistikované technologie, které budoucnost mají.

  • Které to jsou?

Myslím, že investovat by se mělo především do robotiky. Nejdále jsou v tomto Spojené státy americké, nicméně myslím, že je použití robotiky klíčové především pro malé armády. Nahrazování lidské síly technologií, které vykoná to, čeho lidé buď nejsou schopní, nebo pouze za vysokého rizika, je pro takové armády, jako je naše, důležité.

Nutné je také dodat, že nejpotřebnější technologie, které byly nakupovány třeba pro misi v Afghánistánu, se stejně nenakupují v Česku, protože trh je tak široký, že je levnější je nevyvíjet, ale koupit. Já jsem obecně k podpoře obranného průmyslu skeptický a myslím si, že musí být jednotlivé firmy především schopné zapojit se do mezinárodních projektů, protože těžko bude nějaká česká firma vyrábět velkou sofistikovanou zbraň typu tank nebo stíhací letadlo a nabízet ji na světovém trhu. Další jednoznačnou skutečností navíc je, že naše armáda bude vždycky malá a její potřeba nakupovat a obměňovat techniku bude ještě menší. V příštích letech zkrátka mohutně přezbrojovat nebudeme, to je jasné.

Nesmíme však zapomínat, že naše armáda prošla v posledních letech obrovským kvalitativním nárůstem, který je dán velmi intenzivním zapojením do mezinárodního prostředí. Vojáci mají dennodenní zkušenosti z misí. Používají techniku srovnatelnou s technikou většiny spojenců, mají přímé srovnání s postupy spojeneckých armád, a to je nesmírně cenné.

  • Myslíte si, že budoucnost české a potažmo evropské obranné politiky tkví spíše v rámci NATO nebo Evropské unie?

To záleží na tom, do jaké míry bude NATO v budoucnosti atraktivní pro Spojené státy americké. Pokud by NATO bylo organizací, ve které Američané nadále uvidí své hlavní strategické angažmá, tak bych ho stále považoval za dobře nastavený systém. V rámci něj již existuje obrovské množství struktur, které není potřeba znovu budovat. Evropská unie tak daleko není.

Nicméně tím, kdo má ambici být nejen obrannou aliancí, ale i určitou formou ať už federace či konfederace, je Evropská unie. Proto mi přijde logičtější, že by hlavním nositelem jednotné obranné identity měla být právě ona. Pak by mi tedy přišlo naprosto na místě, aby se NATO stalo mohutnou aliancí, kde by stály na jedné straně Spojené státy americké a Kanada a na druhé Evropská unie.

  • Je podle Vás reálné, aby vznikla společná evropská armáda?

Dneska panuje atmosféra, ve které Vám všichni řeknou, že je to nesmysl nebo běh na nesmírně dlouhou trať. Podle mě je toto odmítání hloupé. Je pravda, že na to nejsme zatím připraveni a není tady politická garnitura, která by takto odvážný krok dokázala udělat, nicméně to nevypovídá o tom, jak moc je to žádoucí a reálné. V momentě, kdy musíme čelit tlaku rozpočtových úspor a osekávání výdajů a nezdá se, že by se v tomto ohledu mělo něco změnit, mi přijde logické, abychom se k podobné myšlence vrátili.

Česká republika má nyní okolo 20.000 vojáků, což je v přepočtu na počet obyvatel podprůměrný počet, i když tomu bylo v historii spíše naopak. Kdyby nastala nějaká krizová situace, kterou by musel náš stát řešit samostatně, byl by to velký problém, protože takový počet vojáků by uchránil tak dva tři kraje. Pokud bychom ale vytvořili evropskou armádu, potřeba vojenské síly přepočtená na obyvatele by se prudce snížila. Spojené státy a Rusko sice mají výrazně více než 20.000 vojáků na deset milionů obyvatel, ale Evropě by vzhledem k větší populaci stačilo i méně.

  • NATO chce současným ekonomickým problémům čelit projektem nazvaným smart defence, čili chytrá obrana, jejíž podstatou je myšlenka sdílet vojenské kapacity s dalšími zeměmi NATO. Jak tato iniciativa funguje?

Samotná smart defence je podle mě taková pěkná nálepka, nicméně podobná snaha je tu už od vzniku NATO. Naráží především na otázku vzdávání se suverenity. Pokud se rozhodneme s nějakým státem spolupracovat, je jasné, že se budeme muset také něčeho vzdát. Míra důvěry musí být vysoká a právě takováto obava je natolik silná, že to paralyzuje i vysoce smysluplné kroky.

  • Uvedl byste nějaký konkrétní příklad?

Nedávno například vznikla myšlenka, že bychom mohli v rámci Visegrádské skupiny provozovat společné výcvikové a školní centrum. Zarazilo se to ale mimo jiné už na neochotě Čechů a Slováků dohodnout se, ve které zemi by takové centrum mělo sídlit. A to se přitom jedná o armády, které by byly schopné se pořád ještě spojit v jednu. Dalším příkladem může být společná vzdušná obrana, kde by to přeci mělo největší smysl. Je úplně zbytečné, aby všechny malé státy střední Evropy měly svou vlastní základnu s pár stroji, kterou ale provozují s obrovskou rozpočtovou zátěží, ale prostě to není průchodné.

  • Funguje mezistátní spolupráce v obraně v nějakých jiných evropských regionech?

Silná je například kooperace severských zemí, kde existují společné jednotky, které mají společný výcvik. Tam to funguje už přes padesát let, a to i přes původní vzájemnou nedůvěru danou historickými zkušenostmi. Je tedy vidět, že se stačí jen trochu snažit. Ve Skandinávii provedli základní krok, který je podle mě na taktické úrovni důležitý. Tím je vysílání vlastních lidí do štábů sousedních zemí. Například Dánové mohou vyslat své lidi do Stockholmu a ti pak přihlížejí přípravě švédských obranných plánů. Navzájem si vidí přímo do kuchyně, což podporuje jejich vzájemnou důvěru.

Rozhovor připravila Anna Kuznická.