Kryštof Kruliš: EU a USA se liší, úplného sjednocení standardů by v TTIP nešlo dosáhnout

zdroj: Asociace pro mezinárodní otázky

„Může se zdát, že americké standardy pro bezpečnost potravin jsou nastaveny nízko, ale v případě újmy dopadne na výrobce tvrdá sankce. Tamní firmy to tlačí k seberegulaci. Systémy EU a USA je velmi těžké porovnávat,“ říká analytik Kryštof Kruliš z Asociace pro mezinárodní otázky, se kterým EurActiv mluvil o dohodě TTIP. Hovořili jsme také o postavení zemí V4 na jednotném evropském trhu.

Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) se podílela na přípravě národní dopadové studie, která zkoumá, jaký vliv může mít na Českou republiku uzavření dohody o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Nejoptimističtější scénář počítá s dlouhodobým nárůstem českého HDP o 1 %. Jak výrazně se ale od sebe jednotlivé scénáře liší?
Jednotlivé výsledky se liší podle toho, jestli daný scénář počítá s úplným zrušením, nebo jen částečným snížením cel, a jak výrazné odstraňování netarifních bariér předpokládá. Rozdíly mezi nimi jsou proto velké. Nejoptimističtější scénář počítal s úplným zrušením cel a snížením netarifních nákladů o 20 %. V takovém případě by vzájemná obchodní bilance vzrostla o 800 milionů dolarů. Pokud by ale například došlo „pouze“ k 90procentnímu snížení cel, dal by se očekávat nárůst obchodní bilance o 37 milionů dolarů.

„Odstraňování netarifních bariér znamená snižování administrativních překážek, ne změnu standardů spojených s životním prostředím nebo zdravím.“ 

Ze studie v podstatě vyšlo, že čím bude obchodní dohoda mezi EU a USA ambicióznější, tím více z toho může profitovat český průmysl. Kterých odvětví se to týká?
Pro různé sektory v České republice i celé Evropě by bylo zajímavé, kdyby se TTIP nevěnoval jen snížení cel, ale také například vzájemnému uznávání standardů. Jako klasický příklad lze uvést automobilový průmysl. Spojené státy na jeho výrobky v současné době uvalují mnohem nižší cla než Evropa, která si svůj trh více brání. Pokud by tedy na obou stranách došlo ke snížení cel na nulu, pro EU by to nemuselo být až tak výhodné a zástupci evropského automobilového průmyslu by v takovém případě dohodu nemuseli podpořit. Pozitivně by se na ni ale dívali, kdyby se přidalo i odstraňování netarifních bariér.

Co by odstraňování netarifních bariér u automobilového průmyslu vlastně znamenalo?
Obecně je třeba podotknout, že u odstraňování netarifních bariér hovoříme zejména o snižování administrativních překážek, a nikoliv o změně standardů spojených s životním prostředím nebo lidským zdravím. V případě automobilů tak mluvíme například o barvě blinkrů, kalibraci světlometů nebo bezpečnostních pásů. Normy ve Spojených státech a Evropě totiž často zajišťují obdobnou úroveň bezpečnosti, ale při testování sledují různé aspekty. Součástka, která byla vyrobena podle standardů platných v Česku, pak nemůže být do USA automaticky vyvážena.

Takže kdyby tyto bariéry padly, otevře se americký trh nejen velkým automobilkám, ale i menším firmám, které vyrábí jednotlivé součástky.
Konkrétně v České republice si pod pojmem „automobilový průmysl“ nemusíme představovat jen tři velké automobilky, které tu působí, ale také navazující výrobu. To je ostatně výhoda například ve srovnání se Slovenskem, které sice v přepočtu na obyvatele vyrobí víc automobilů, ale dodavatelé jednotlivých součástek často sídlí v Česku. Pro dodavatele automobilového průmyslu by bylo zajímavé, kdyby se jim americký trh více otevřel.

Samozřejmě bychom mohli narazit na malé podniky, které v současnosti dodávají specializované součástky v malém množství, protože daná automobilka vyváží do USA jen minimální počet aut. Pokud by došlo ke sjednocení standardů, zakázku by mohl získat nějaký větší dodavatel, který by dokázal nabídnout lepší cenu. V Česku ovšem sídlí i tyto větší firmy, a tak se dá obecně říci, že na český automobilový průmysl by odstranění netarifních bariér mělo celkově pozitivní dopady.  

O snižování netarifních bariér se v souvislosti s TTIP mluví často. Jak ale zajistit lepší přístup evropských firem na americký trh, když v jednotlivých státech USA platí různá pravidla a někdy ani tam neplatí vzájemné uznávání?
Evropští vyjednavači tomu samozřejmě musí věnovat pozornost, aby se nestalo, že s velkým úspěchem uzavřeme TTIP a pak zjistíme, že se veškeré dosavadní překážky přesunuly právě na subfederální úroveň. Je totiž pravda, že omezení obchodu fungují i uvnitř Spojených států. Probíhá tam neustálý boj mezi snahou o zajištění funkčního vnitřního trhu a skutečností, že se jednotlivé státy mezi sebou skutečně liší. Nároky na automobily jsou například v jižních státech jiné než na severu. To ostatně vyplývá i z klimatických podmínek. Stát Texas nemusí do detailu řešit úpravu zimních pneumatik jako třeba stát Washington nebo Aljaška.  

EU si zemědělství brání

V debatách o TTIP se často hovoří o sektorech, kde mohou mít Američané snahu na Evropany zvlášť zatlačit a donutit je slevit z vysoko nastavených standardů. Pro které oblasti to platí?
Evropská unie si svůj prostor brání zejména v oblasti zemědělství, ale to platí nejen ve vztahu ke Spojeným státům. Souvisí to se stylem života, úpravou krajiny, ekologickými standardy, důrazem na kvalitu života hospodářských zvířat a tak dále. Standardy unijního zemědělství kladou na evropské zemědělce zvýšené nároky, a proto se EU brání konkurenci ze třetích zemí, kde se třeba běžně vyrábí geneticky modifikované potraviny. Kvůli tomu se na ni v rámci Světové obchodní organizace (WTO) snáší kritika i ze strany takzvané Cairns Group, které dlouhodobě předsedá Austrálie, a která zahrnuje například Kanadu, Indii, Malajsii nebo Keňu. Tyto země usilují o liberalizaci obchodu se zemědělskými výrobky a EU jim v tom často stojí v cestě.

Na druhé straně si svůj zemědělský trh chrání i Spojené státy, a proto se v této oblasti vznikají i další třecí plochy. Čeští exportéři by si například přáli, aby Američané ustoupili v případě dotací pro své mléčné výrobky. Jedná se však o choulostivé otázky, a proto není pravděpodobné, že by TTIP v těchto otázkách přinesl nějaký výrazný posun. 

Evropští kritici TTIP se obávají také snížení standardů pro bezpečnost potravin, protože ty americké jsou prý nižší. Je to pravda?
Americká společnost je v řadě aspektů nastavena jinak než evropská. Souvisí to s fungováním soudního systému, občanské společnosti a řadou dalších socioekonomických faktorů. Pokud se někdo cítí být poškozen, nebojí se jít do soudních sporů a i američtí právníci často nabízejí bezplatné poradenství s vidinou na podíl na finančním odškodnění. Samotné odškodnění může dle doktríny tzv. punitive damages dosáhnout i sto až tisícinásobků skutečně způsobené škody. Může se nám tedy zdát, že americké standardy jsou nastaveny nízko, ale v případě újmy dopadne na výrobce tvrdá sankce, která mu výrazně zkomplikuje existenci. To firmy tlačí k větší zodpovědnosti, seberegulaci a předcházení škodám.

„Americký odběratel klidně vrátí české firmě celou šarži produktu jen proto, že v jednom výrobku nalezl stopové množství nějaké látky.“

Američtí výrobci se nakonec předhánějí v tom, jestli budou mít na svých výrobcích nálepky „GMO free“ nebo „bezlepková potravina“, a české firmy se pak setkávají s tím, že americké řetězce mají pro takto označené výrobky nastaveny velice přísné požadavky a kontrolní mechanismy. Aby mohly prodávat pod značkou „GMO free“ například ve velkém řetězci Wallmart, musí ve skutečnosti splnit přísnější pravidla než v Evropě. Českým výrobcům tak americký odběratel neváhá vrátit klidně celou šarži produktu jen kvůli tomu, že v jednom výrobku nalezl stopové množství nějaké látky, která se nevešla do jím nastavených standardů.

Evropský a americký systém je tak velmi těžké porovnávat jen co se týká regulatorních standardů. V USA jsou v některých oblastech standardy méně náročné, ale existují další mechanizmy, díky kterým má i v USA spotřebitel jistotu, že si domů nese velmi kvalitní a bezpečný produkt. I to je třeba mít při dojednávání TTIP na paměti, protože v rámci EU je sociální a právní prostředí od USA odlišné. Úplná unifikace standardů mezi EU a USA pravděpodobně není vzhledem k rozdílům dosažitelná.

Mají na druhé straně Američané obavy z toho, že by se na jejich trh mohly kvůli TTIP dostávat potraviny, které nebudou odpovídat jejich standardům?
Spojené státy mají například odlišné standardy u výrobků, které jsou v Evropě tradiční. Jako příklad lze uvést některé plísňové sýry, které v USA neprojdou, přestože se jedná o specifickou výrobní proceduru, proti které v Evropě nikdo neprotestuje.

Trh pro české tramvaje

V souvislosti s TTIP se mluví také o otevření amerického trhu veřejných zakázek. Setkali jste se při přípravě studie s českými podniky, které na něco takového čekají?
Setkali jsme se s podniky, které už na americký trh veřejných zakázek v současnosti pronikají a potýkají se s tamní úpravou, i s těmi, které by měly o otevřenější přístup zájem, ale zatím nemají konkrétní představu o tom, jak by této příležitosti mohly využít. Týká se to například stavebních firem, pro které by úspěch na americkém trhu znamenal také velmi dobrou referenci pro uplatnění na dalších trzích po celém světě.

Které firmy už do Americky pronikají a TTIP by jim mohl pomoci?
Jde zejména o firmy, které dodávají kolejová vozidla. V USA byla v minulosti výroba tramvají utlumena a linky rušeny. S novým ekologickým trendem jsou ale tyto dopravní prostředky znovu zaváděny do center měst a ve Spojených státech chybí výrobci, kteří by obnovenou poptávku pokryli. Čeští výrobci jsou schopni vyrábět na míru podle potřeby odběratele a na rozdíl od velkých evropských značek jim nevadí, že se většinou jedná o zakázky menšího rozsahu. Proto se jim v tomto směru poměrně daří.

S jakými překážkami se v Americe setkávají?
Pokud nějaké americké město vypíše veřejnou zakázku za vlastní peníze, podle svého uvážení ji může zadat i zahraničními dodavateli. Pokud však částečně čerpá také z federálních financí, zavazuje ji současná legislativa k dodržování zákona Buy America. V případě kolegových vozidel to znamená, že 60 procent komponentů musí pocházet ze zdrojů získaných v USA a také montáž musí probíhat na jejich území. Výrobce tedy často musí americké zdroje zpracovat v Evropě do určitého polotovaru a výrobek pak musí dokončit přímo v USA. Nastává i problém s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, což například u finální montáže kolejových vozidel vyžaduje přeškolování amerických zaměstnanců propuštěných ze sektoru výroby letadel. 

Stává se také, že pokud má český dodavatel konkurenta přímo ve Spojených státech, výběrové řízení se nečekaně zruší a česká firma se pak jen velmi těžko dovolává přezkumu, zda se tak nestalo s cílem preferovat domácího výrobce. Většina firem se o přezkum v takovém případě ani nepokouší. Složitost systému a drahé právní služby české firmy odrazují, protože si dlouhé soudní spory nemohou dovolit.

Investoři vnímají region V4 jako celek

AMO také nedávno dokončilo projekt, který se věnoval fungování jednotného trhu mezi zeměmi Visegradské skupiny. O Visegrádu se v poslední době hodně mluví. Má tato skupina nějakou relevanci i v otázkách vnitřního evropského trhu?
Vzájemné obchodní vztahy zemí Visegrádské čtyřky jsou pro jednotlivé státy významné. Každý nich má mezi prvními třemi obchodními partnery někoho z dalších členů skupiny, Slovensko dokonce všechny. Zahraniční investoři často vnímají region jako jeden celek a využívají toho, že v jeho rámci lze převážet polotovary bez celního poplatku nebo přesouvat manažery ve firmách. Proto je důležité, že se region jako celek nachází v rámci vnitřního trhu. Pro investory je pak obzvláště důležité, že je V4 prostřednictvím unijního trhu spojena se západní Evropou, kam mohou své výrobky vyvážet.

„Pokud v Polsku nebo na Slovensku zahájí výrobu velká automobilka, bude z toho ČR profitovat také.“

Pokud jde o komunikaci národních úřadů v rámci regionu, je co zlepšovat. Evropská unie nabízí řadu nástrojů, jako například Informační systém vnitřního trhu, který usnadňuje komunikaci mezi úřady z různých států, mechanismy předběžného varování nebo pobočky systému SOLVIT, který pomáhá řešit problémy Evropanů pracujících nebo podnikajících v jiné členské zemi.

Například v uvedeném systému SOLVIT není interakce mezi státy V4 prozatím příliš častá. Největší frekvenci lze vysledovat v komunikaci mezi Českem a Slovenskem, což je dáno častějším pohybem občanů mezi oběma státy. Většina sporů, které pobočky SOLVIT ve střední Evropě řeší, tak dosud vzniká ve Velké Británii nebo Německu, kam lidé nejčastěji migrují za prací a vyšší mzdou. Svůj potenciál však tento systém má i pro vzájemné vztahy uvnitř našeho regionu.

Bližší spolupráce by se vyplatila například i u dožádání inspekcí výrobních závodů. Zatím to funguje jen v rámci služeb, podle směrnice Evropské unie. Máme však v živé paměti aféry s posypovou solí v potravinách v Polsku. K jejich rychlému vyřešení nepřispělo, že se zahraniční požadavky na inspekce v inkriminovaných výrobnách nesetkaly s rychlou odezvou státních orgánů.      

Nižší platy a zároveň kvalifikovaná pracovní síla, to je kombinace, na kterou se státům střední Evropy zatím dařilo lákat některé investory. Pokud zahraniční firmy vnímají region jako jeden celek, existuje taky snaha ho jako jeden celek propagovat?
Takový názor zazníval například od zástupců obchodních komor z Polska, kteří se domnívají, že je vůči investorům potřeba region prezentovat v ještě širší dimenzi, doplněný třeba o Rumunsko a Bulharsko. Češi se na tuto otázku dívají trochu odlišně, protože vnímají především své napojení na Německo.

Zároveň jsou ale země V4 konkurenty, když se snaží investory přilákat. Převažuje tohle vnímání, nebo spíš snaha o spolupráci?
Konkurence je samozřejmě stále přítomná, protože se rozhoduje o tom, jestli bude nakonec daná továrna sídlit třeba na Slovensku nebo v Česku. Jak jsem už ale zmiňoval, pokud v Polsku nebo na Slovensku zahájí výrobu nějaká velká automobilka, bude z toho Česká republika profitovat také díky subdodávkám. V minulosti se vzájemná konkurence možná pohybovala už za určitou zdravou hranicí a probíhal boj i za cenu výrazného podbízení se. Postupně ale státy regionu dospívají na vyšší úroveň v rámci nadnárodní dělby práce, a tak usilují o investice s vyšší přidanou hodnotou.

Zároveň se státy V4 potýkají s podobnými problémy. V Polsku je sice celková nezaměstnanost vyšší než v České republice, ale v některých regionech si firmy stěžují, že lidé práci nehledají, ačkoliv by jich bylo v provozech potřeba. Polsko to pak řeší například pracovními vízy pro občany Ukrajiny, kteří představují velký zdroj lidského kapitálu. V tom si mohou země našeho regionu znovu konkurovat, protože „loví ve stejných vodách“. Zároveň to ale dává příležitost vytvářet společnou pozici například vůči imigrační politice EU, kdy Česko a Polsko zdůrazňují i její východní rozměr.  

V rámci projektu jste komunikovali i se spotřebitelskými organizacemi. Pro ty má V4 nějaký význam? 
Řada spotřebitelských témat se řeší na evropské úrovni nebo v mezinárodních organizacích, ale spotřebitelským organizacím ze střední Evropy se ne vždy podaří na těchto fórech se svou agendu proniknout. Je tu tedy prostor pro koordinaci. Řada spotřebitelských témat je navíc v regionu dost podobná. Všechny země regionu se například setkávají s fenoménem podvodných předváděcích zájezdů pro seniory nebo problematikou podomního projede. Zástupci spotřebitelů každopádně ocenili možnost sdílet zkušenosti, například i s ohledem na časté přeshraniční nákupy v regionu.

Z praktického hlediska se pak všechny tyto organizace potýkají s nedostatkem financí, který jim někdy znemožňuje zadávat si například zpracování odborných posudků na kvalitu výrobků nebo podložit své argumenty na evropské nebo mezinárodní úrovni důkladnými ekonomickými, právními nebo technickými analýzami. Proto dává smysl spojovat síly.

Polsko nám například představilo vzdělávací projekt, který spotřebitelům pomáhá lépe porozumět informacím na obalech potravin. Polská státní správa tento projekt realizuje společně s různými subjekty podnikatelského sektoru, včetně potravinářských firem. Ty bychom sice mohli podezřívat z toho, že by jim spíše vyhovovalo, kdyby spotřebitel nevěděl, co se pod kterým „éčkem“ skrývá. V Polsku to ale tak neplatí. Firmy se snaží mít informovaného spotřebitele a financování vzdělávacích kampaní navíc přispívá i k jejich dobrému obrazu před veřejností.  To je určitě pozitivní trend. Takový projekt může být inspirativní i pro další země V4. 

V Česku se často setkáváme se stížnostmi, že potraviny dovážené ze zemí západní Evropy mají horší kvalitu než v tamních obchodech. Mají takový problém i ostatní země V4?
Na toto téma spotřebitelské organizace velmi živě reagují, většinou ale výčitka míří do vlastních řad. Pokud si jako spotřebitelé nějaký výrobek kupujeme, výrobci nám ho samozřejmě budou prodávat dál.  Na změnu by měli tlačit především sami spotřebitelé svým chováním na trhu.

Adéla Denková