Komisař Füle: S Albánií není co zdržovat

Štefan Füle; zdroj: Evropská komise.

Řady kandidátských zemí se pravděpodobně brzy rozšíří. Nadcházející summit totiž udělí statut v poslední době často diskutované Albánii. Země, kterou trápí korupce a organizovaný zločin, vede spor s českou polostátní firmou ČEZ, a česká vláda proto chtěla její ambice brzdit. To se s největší pravděpodobností nakonec nestane. I přesto, že Komise bere připomínky členských zemí vážně, podle eurokomisaře Štefana Füleho je nutné ocenit pokrok, který Tirana na cestě k EU dosáhla.

V Evropské komisi máte na starosti rozšíření EU. Co se v této oblasti za posledních pět let změnilo?
Velmi mnoho. Členské i kandidátské země začaly být postupně z pomalu probíhajícího rozšiřovacího procesu unaveny. Navíc poslední rozšíření o Rumunsko a Bulharsko vyvolalo řadu otázek o důvěryhodnosti celého procesu, protože vůbec poprvé byl v jejich případě vůči novým členským zemi zaveden monitorovací mechanismus. Navrátit tuto důvěryhodnost byl náš největší úkol. Proto jsme rozšířili a zpřísnili tzv. benchmarks. Kandidátská země, která usiluje o členství v EU, musí ukázat, že přijatý zákon skutečně funguje v praxi a že nebyl pouze přijat.

Než jsem začal pracovat v Evropské komisi, členské země měly jen několik možností, jak ovlivnit, resp. zastavit rozšiřovací proces. Dnes jich mají více než sto. Nechceme rozšiřovací proces nějak brzdit, ale každá země má větší možnosti, jak kontrolovat kvalitní přípravu kandidátských zemí.

„Členské země mají nyní více než sto možností, jak rozšiřovací proces zablokovat.“

Dalším posunem je ekonomická integrace kandidátských států. Vytvořili jsme pro tyto země obdobu evropského semestru. V minulosti se s kandidáty řešil růst a zaměstnanost až poté, co země vstoupila do EU. Nyní se jim věnujeme a pomáháme provádět strukturální reformy, aby se co nejvíce přiblížily EU už od začátku rozšiřovacího procesu. Letos přicházíme s dalším pilířem, tedy s posílením demokratických institucí a administrativní reformou. To všechno vede k tomu, ze proces rozšířeni není jen odškrtávání  políček, ale proces opravdových změn a transformace.

V rámci evropského semestru EU dává členským zemím doporučení, jak přistupovat ke strukturálním reformám. Jedná se ale pouze o doporučení s tím, že je na každé členské zemi, jak se k tomu postaví.
Ano, jedná se o doporučení. Nicméně členské země mají mnoho povinností vyplývajících z jiných schválených instrumentů, které už jsou provázány na sankční opatření.

V současné době navíc probíhají se členskými státy jednání o tzv. dohodě o partnerství, což je zásadní dokument stanovující podmínky využívání strukturálních a dalších prostředků EU pro nové finanční období. Je tu řada podmínek, které musí stát plnit, aby mohl čerpat evropské peníze.

Podívejme se třeba na zákon o státní službě. Ano, jedná se pouze o doporučení, ale pokud by se jím Česko neřídilo, tak ztratí na konci roku 2016 nárok na čerpání evropských prostředků. Připomínám, že Česká republika je jedinou členskou zemí EU, která takový zákon dosud nemá.

U kandidátských zemí to ale takto jednoznačné přece není. EU jim nemůže nic přikazovat a je na svobodné volbě každého kandidáta, zda se bude radami řídit. Má to pak vůbec nějaký efekt?
U kandidátských zemí je to samozřejmě něco jiného. Tlačit je do něčeho můžete až tehdy, když přijmou všechna pravidla a stanou se plnohodnotnými členy. Na druhou stranu kandidátské země vědí, že na  naše doporučení se váží i finanční zdroje. Pokud země nechce přistoupit v dané oblasti k reformě, významnou část financích prostředků pro ni určené přesuneme do jiného státu, který k tomu ochotný je.

Celé je to postaveno na předpokladu, že země chce vstoupit do EU a je ochotna na tom pracovat. Pokud ne, tak si sama komplikuje cestu do EU.

Důvěryhodnost rozšíření, Albánie a ČEZ

Aby se navrátila důvěryhodnost rozšiřování, získaly členské země větší možnosti, jak proces zastavit. Nemůže to ale způsobit větší komplikace? Na summitu, který se bude konat tento týden, má být doporučen kandidátský status Albánii. Nějakou dobu to vypadalo, že se proti tomu opět postaví některé země, nejnověji pak Česká republika, která chtěla udělení statusu blokovat kvůli sporu mezi Tiranou a českou polostátní firmou ČEZ.
Souhlasím, že je to složitější a náročnější pro všechny, ale zároveň jsem přesvědčen, že je to jediný správný postup, jak se dostat kupředu. Rozšíření by mělo i nadále zůstat politickým procesem. Není to autopilot, na jehož začátku stojí politické rozhodnutí o přijetí země a pak to jede samo dál. Rozšíření přece není o tom přidat jednu židli za jednací stůl na Evropské radě a vlajku před Evropský parlament. Je to hlavně o tom, aby se EU posílila. Rozšíření není import nevyřešených problémů do EU.

Můžeme tomu tedy rozumět tak, že námitky České republiky vůči udělení kandidátského statusu Albánii berete?

„Jedná se o politický krok a v případě Albánie již není příliš velký prostor to zdržovat. Jde o uznání dosaženého pokroku a také o povzbuzení, aby Albánie přistoupila k dalším důležitým reformám.“

Pozor, neslučujme dvě věci. Všechny připomínky členských států bereme nesmírně vážně. Když jsme vloni řešili kandidátský status pro Albánii, tak členské státy souhlasily a chtěly po nás, abychom připravily zprávu o plnění reforem především v boji proti korupci a organizovanému zločinu. To se tento měsíc stalo a Evropská komise konstatovala, že Albánie udělala velký pokrok v plnění podmínek, které odsouhlasily členské země. Logickým vyústěním proto nemohlo být nic jiného než doporučení udělení kandidátského statusu. A to také ministři v Lucemburku v úterý schválili.

Nebál jste se tedy, že by se Česká republika postavila proti?
Zlepšení investičního prostředí v Albánii a vyřešení bilaterálního sporu mezi Tiranou a Prahou ohledně významné investice ČEZ považuji za velmi důležité. Zrovna tak ale za důležité považuji, aby se bral ohled na dosažený pokrok v plnění podmínek a kritérií, které členské země nastavily pro udělení kandidátského statusu. V souladu s tím členské státy včetně České republiky rozhodly, že udělí kandidátsky status Albánii.

Jedná se o politický krok a v případě Albánie již není příliš velký prostor to zdržovat. Jde o uznání dosaženého pokroku a také o povzbuzení, aby Albánie přistoupila k dalším důležitým reformám, například v oblasti investičního prostředí, což členské země při rozhodování o statusu podtrhly. Bez toho Evropská komise nemůže v budoucnosti doporučit zahájení přístupových rozhovorů.

My nic, my muzikanti

Před měsícem proběhly v EU volby do Evropského parlamentu. Účast v nich nebyla vysoká, k volebním urnám přišlo 43 % voličů. Neměly by za to unijní instituce přijmout zodpovědnost a něco změnit třeba svou komunikaci směrem k voličům? Důvodem nízké účasti může být i pocit, že Brusel a Štrasburk jsou pro běžné občany příliš vzdálené a oni mnohdy vůbec netuší, co se v nich odehrává a jak velký vliv mají na jejich životy.
Evropská komise vytvořila podmínky pro to, aby tyto volby nebyly reflexí 28 národních parlamentní voleb, ale jednalo se o volby evropské. K tomu mělo přispět i to, že si politické rodiny vybraly své top-kandidáty („Spitzen“- kandidáty) na post předsedy Evropské komise. To je jasný krok směrem k občanům.

Letošní volby bych za úplný propadák nepovažoval. Přes hospodářskou krizi a veškerou kritiku na adresu EU se podařilo pozastavit klesající trend ve volební účasti, který tady byl od samého začátku, tedy doby, kdy proběhly první přímé volby do Evropského parlamentu. O to více pak vyčnívá smutný výsledek v účasti v České republice a na Slovensku. Vyhodnocení bych nechal na domácích politicích, protože si myslím, že za to daleko více může česká a slovenská politika než evropská.

Vnímání Evropského parlamentu mezi občany mne mrzí o to více, když vidím, jakým způsobem přistupuje třeba Polsko ke svým europoslancům – jaký jim dává prostor doma, jak je zapojuje do diskusí a jak dochází k přenosu evropských témat do Polska a naopak. Polská média se nezajímají pouze o výši platů europoslanců, ale také o jejich témata. Pokud to srovnáme s působením a podmínkami našich europoslanců, tak se nízké volební účasti již moc nedivím.

Spatřujete tedy hlavní tíhu zodpovědnosti na straně českých politiků a nikoliv médií?
Vidět zodpovědnost za takový výsledek jinde než na politicích je scestné a falešné. Za situace, kdy se do Bruselu jezdí na „boxovací zápasy“, něco si vyhádat a dupnout si a nikoliv připojit se a k něčemu přispět, tak jak za takové situace chcete, aby si lidé mysleli, že se jedná o prospěšné instituce?

Alibismus některých politiků typu „my nic, my muzikanti, to všechno EU“ musí přestat. O budoucnosti EU nerozhoduje Komise, ale členské země. Politici nastavují pravidla hry a naplňují je. Jestliže vytvoří ve svých zemích pocit, že EU a její instituce tu jsou jen proto, aby se s nimi pouze bojovalo, tak to má pochopitelně dlouhodobý negativní dopad na lidi. Je dobře, že na Pražském hradě vlaje vlajka EU, ale zdaleka to nestačí. Nemělo by to tím končit.

Autor: Lucie Bednárová, Jan Pavec