Juraj Chmiel: EU by měla být více „user friendly“

Juraj Chmiel, ministr pro evropské záležitosti; foto: Úřad vlády ČR.

„Evropa 2020 musí mít několik omezených realistických cílů a pak budu spokojen,“ říká ministr pro evropské záležitost Juraj Chmiel, který si s EurActivem kromě nové strategie EU povídal i o implementaci Lisabonské smlouvy, ambicích České republiky na zisk sídla evropské agentury, která má zajišťovat provoz navigačního systému Galileo, či o vznikající diplomatické službě EU.

  • Jako ministr pro evropské záležitosti máte na starosti například implementaci Lisabonské smlouvy, komunikaci evropských témat české veřejnosti nebo koordinaci pozic jednotlivých ministrů tak, aby Česko mluvilo na ministerských Radách jedním hlasem. Pravomocí je tedy hodně. Zároveň ale zaznívají hlasy, že po skončení českého předsednictví je již funkce ministra pro evropské záležitosti nadbytečná. Jaký by měl podle vás být osud tohoto postu? 

O tom lze jen velmi těžko spekulovat. Z informací, které mám v tuto chvíli k dispozici, vyplývá, že všechny hlavní politické strany mají na zachování tohoto portfolia zájem. Minulý týden to sice trochu naboural předseda ČSSD Jiří Paroubek, když prohlásil, že chce zrušit jak post ministra, tak celý jeho útvar, ale vyznělo to poněkud nelogicky, neboť krátce předtím tento post nabízel současnému ministrovi zahraničí. Je tedy otázkou, nakolik šlo o mediální hru a nakolik to bylo míněno vážně. 

Ze všech ostatních rozhovorů s poslanci a europoslanci se ale zdá, že post ministra pro evropské záležitosti považují všichni za důležitý. Tento úřad vznikl před třemi lety – jednak kvůli předsednictví, ale také z důvodu potřeby koordinace evropských politik. Předsednictví je za námi, ale koordinace je stále důležitá, a práce tohoto útvaru se poté, co v platnost vstoupila Lisabonská smlouva, ještě zintenzivnila.  

Podobný post nemáme v Evropě sami a ve chvíli, kdy se s novou Smlouvou původní Rada pro obecné a zahraniční záležitosti (GAERC) rozdělila na Radu pro obecné záležitosti (GAC) a Radu ministrů zahraničí (FAC), jeho význam ještě vzrostl – GAC začíná tvořit páteř přípravy celého systému Evropské rady. 

  • Říkáte, že se politické strany shodují na potřebě koordinace jednotlivých ministrů a ministerstev, které v sektorových Radách hájí zájmy České republiky. Není tato shoda ale jen teoretická? Například postoje Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva životního prostředí ke klimatické agendě jsou diametrálně odlišné, což vyplývá už z toho, že jedno má za sebou průmyslovou lobby a za druhým stojí ekologická sdružení.

Troufám si říci, že se to daří, byť je to někdy komplikované a je třeba nalézt různé nuance, jak ke kompromisu dospět. Ministr pro evropské záležitosti je de facto práce pro diplomata. Ostatně i mí předchůdci – Štefan Füle i Alexandr Vondra byli diplomaté.  

Ovšem na otázku, zda je shoda politických stran teoretická, nebo i faktická, musím odpovědět: uvidíme po volbách. 

  • Váš mandát za necelé dva měsíce vyprší. Máte ještě nějaké konkrétní cíle, které chcete ve svém úřadě splnit? Za jakými výsledky byste se po jeho skončení rád ohlédl a řekl si: „Jsem spokojený, zvládl jsem to“? 

Do úřadu jsem nastoupil s několika vnitřními cíli – v první řadě začít pracovat na implementaci a interpretaci Lisabonské smlouvy, a to se mi, myslím, podařilo. Máme připraveno několik interních i veřejných materiálů včetně výkladů, co všechno může Smlouva znamenat v praxi pro českou politiku.

Dalším úkolem je nová strategie EU 2020, k níž musíme připravit národní pozici. Ta by shodou okolností měla být hotova do voleb, respektive na červnovou Evropskou radu. Termín, který ovšem stanovila  Evropská rada, je ale poměrně šibeniční.

Na práci svých předchůdců jsem navázal také v něčem, čemu říkám „veřejná diplomacie“. Evropská unie by podle mého názoru měla být „more user friendly“. Do této sféry patří mj. semináře, konference k aktuálnímu dění v EU a také výjezdy do krajů s hlavním cílem – přiblížit fungování EU jako celku veřejnosti. 

  • Pojďme nyní k dokumentu Evropa 2020, který nahrazuje Lisabonskou strategii pro růst a zaměstnanost. Je vláda s dosavadními výsledky jednání spokojena?

S výsledkem březnového summitu spokojen nejsem, ale doufám, že se nám do nové strategie pro EU podaří ještě něco prosadit. Zatím máme dokument, u něhož je otázkou, zda se všechny jeho cíle podaří naplnit a zda je vůbec realistický. 

První verze, kterou jsme dostali začátkem roku, obsahovala obrovské množství čísel – cílů, kterých bychom měli dosáhnout. To se nám nelíbilo. Největší problém jsme měli s cílem v oblasti chudoby, protože čísla zde stanovená neměla žádnou vypovídací hodnotu a nebylo zjevné, odkud se administrativně stanovený cíl vlastně vzal.  

Řadu těchto čísel se nám ale podařilo odstranit a dokument díky tomu nyní neobsahuje některé potenciálně kontraproduktivní závazky. Zatím jsme dojednali konkrétní podobu tří cílů – výzkum a vývoj (navýšení investic na 3 % HDP), 75% zaměstnanost mužů a žen v EU a klimaticko-energetické cíle „20 20 20“. Zbývající dva – snižování chudoby a vzdělávání – budou ještě předmětem intenzívních diskusí. Vadí nám i přílišný důraz na některé sektorové politiky. 

  • Mluvíte o odstraňování některých součástí návrhu. Co vám v něm naopak chybí? 

Větší důraz na konkurenceschopnost, podnikatelské prostředí a produktivitu práce. Vycházíme totiž z toho, že tyto tři věci předurčují hospodářský růst. O zlepšování podnikatelského prostředí nebo produktivity není v dokumentu konkrétní  zmínka přesto, že jsme se ji do něj snažili prosadit. 

Vrátím se ale k národní strategii, jejíž přípravou je můj útvar pověřen. Na pracovním výboru pro EU připravujeme cestovní plán, kam chceme zapojit co nejširší možnou odbornou veřejnost včetně ekonomických expertů jednotlivých politických stran a představitelů tripartity. Budeme k tomu mít několik pracovních schůzek a v květnu chystám odbornou konferenci, která se strategii EU 2020 bude věnovat a kde bychom se měli bavit i o tématech, na něž v evropském dokument důraz není, a to je právě podnikatelské prostředí, konkurenceschopnost a produktivitu práce. 

  • Česká republika v posledním pozičním dokumentu před březnovou Evropskou radou namítala, že by cíle nové strategie měly být vymahatelné. Z dosavadního průběhu jednání se ale zdá, že s vymahatelností to bude v nejlepším případě podobné jako v případě Paktu stability a růstu. Jaké mechanismy by podle vás měly její naplňování zajistit?

Otázka, jak zajistit vymahatelnost, je sice zajímavá, ale myslím si, že v první řadě je třeba zajistit, aby ten dokument byl realistický.  

Lisabonská strategie realistická nebyla a v poločase se musela měnit. Pokud budeme mít omezený počet realistických cílů (a tři již dohodnuté cíle se nám po úpravách realistické zdají), budu spokojen. Mluvíme ale o období deseti let. Budeme vystaveni velmi silnému tlaku nejen ze strany vyspělých ekonomik jako jsou např. Spojené státy, ale také Číny nebo Indie či Austrálie a dalších zemí. Nějaké cíle tedy musíme mít, ale znovu opakuji, musí být realistické a hlavně musí existovat nějaký průsečík mezi cíli stanovenými na evropské a národní úrovni.  

  • V současné době probíhají jednání o podobě a fungování Evropské služby pro vnější činnost (ESVA). Před nedávným zasedáním Evropské rady se Česká republika a další tři země Visegrádské čtyřky snažily sladit své postoje, aby při jednání o této nové diplomatické službě byly respektovány i nové a menší členské země. Můžete poodkrýt, zda tato iniciativa má nějakou šanci na úspěch, a jaké kroky můžeme do budoucna očekávat?

My jako menší země se snažíme o transparentnost celého systému, a to je to, co prosazuji například na Radě pro obecné záležitosti (GAC). Tam po paní baronce Catherine Ashton požadujeme, ať odkryje karty a ať se v budoucnosti nestane to, co se stalo před nedávnem, kdy byl jmenován velvyslanec EU ve Spojených státech bez vědomí členských států. To je přesně to, jak by tato služba a výběr velvyslanců neměl fungovat. 

  • O co tedy menší země konkrétně usilují? 

Snažíme se prosadit, aby jedna třetina zaměstnanců této služby pocházela ze členských zemí, další třetina z Komise a také Rady EU. Nicméně toto je pouhá statistika, my se musíme hlavně snažit o transparentní režim. 

Baronka před dvěma týdny připravila status celé služby. Když jsem si její návrh procházel, nenašel jsem tam nic rozporuplného. Je to status, který říká, jak by ESVA měla fungovat na bruselské úrovni a v jednotlivých zemích světa, kde budou velvyslanectví EU. Teď ale před námi stojí ta nejdůležitější fáze, ve které bude nastaven způsob výběru, rozpočet a pak fungování v praxi. Zároveň se bude řešit i otázka kontroly ze strany Evropského parlamentu.  

Podrobné informace by vám ale řekl ministr zahraničí, který má ESVU ve své gesci. Snažíme se – i já osobně – v každém případě prosazovat naše delegáty, kteří jsou velmi kvalitní. Uvidíme, jak to celé dopadne. 

  • Měly by být podle vás pro jednotlivé země stanoveny nějaké kvóty, které by se odvíjely například od počtu obyvatel nebo ekonomické síly země?

To je otázka do diskuse a já nemám úplně vyhraněný názor, zda kvóty zavést nebo ne. Myslím si totiž, že by ESVA měla být sestavena hlavně z odborníků. Česká republika může nabídnout dobré specialisty na nějakou oblast, ale na jinou je už mít nemusí. Naopak je to u jiné země. V tomto případě hrozí pak to, že kvóty mohou být překročeny nebo na druhou stranu nenaplněny.  

  • Měli by zaměstnanci evropské diplomatické služby být diplomaté, či spíše oboroví specialisté? 

Měli by to být diplomaté, ale bylo by zároveň dobré tam mít i oborové specialisty. Kombinace těchto dvou prvků je dle mého názoru nejideálnější. V naší diplomatické službě převažuje řada dobrých univerzálních diplomatů, kteří když znají jazyk, jsou schopni orientace v každé tématice. 

  • Registrujete, kdo by měl v České republice zájem do této služby nastoupit? Tato otázka souvisí s tím, že v evropských institucích určitá kvóta existuje, ale Česká republika ji nenaplňuje. Ministr zahraničí Jan Kohout při jedné nedávné diskusi zmínil, že velkým nedostatkem českých uchazečů může být slabší znalost francouzštiny.

Bohužel neznám počet lidí, kteří jsou vedeni v registru ministerstva zahraničí. Ale vím, že tam existují poměrně přísná kritéria. Jedním z nich jsou i jazykové znalosti, ale je možné, že ne všichni uchazeči je budou splňovat. 

  • Jak by měla vedle ESVA fungovat paralelní struktura národních ambasád?  

Jako diplomat vám mohu odpovědět, že národní ambasády prosazují národní zájmy a ty evropské prosazují zájmy celé sedmadvacítky. Ze své zkušenosti mohu říct, že dosavadní delegace EU si například v oblasti prosazování obchodní politiky Unie vedly velmi dobře. Evropská obchodní diplomacie měla v evropských delegacích velice důstojného reprezentanta. 

  • Jak by měla ESVA fungovat ve vztahu k občanům EU v zahraničí?

Můj osobní názor, který mohu podložit zkušenostmi z diplomatické praxe, je takový, že na místech, kde není žádné zastoupení EU, by velvyslanectví Unie mělo vykonávat základní konzulární služby, tj. například být schopno pomoct v nouzi – tedy vydávat náhradní osobní a cestovní doklady po konzultaci s nejbližším národním úřadem. 

To, že toto chybí, jsem osobně zažil v praxi několikrát. Jako příklad mohu uvést zemětřesení a následnou vlnu tsunami na Samoe, kde nepůsobí žádný zastupitelský úřad zemí EU. Je tam pouze delegace Evropské komise, dnes už velvyslanectví, které ale v té době nemělo možnost oficiálně vydávat náhradní cestovní doklady. I přesto úzce koordinovalo činnost s úřady členských  zemí a postaralo se i o české občany, kteří se ocitli v nouzi. V případě, že by tato delegace mohla náhradní doklady sama vydávat, ušetřilo by se poměrně hodně peněz a času.  

  • Přejděme nyní k otázce implementace Lisabonské smlouvy. Česká republika prosazuje, aby se zvýšilo kvorum, které je potřeba k tomu, aby občané mohli podat žádost o návrh na přijetí evropské legislativy (tzv. občanská iniciativa). Je Česká republika v jejím prosazování osamocená, nebo se může opřít o nějaké partnery?

Partnery ve vyjednávání máme, ale v současné době nemohu být příliš konkrétní. Těsně před rozhovorem jsme obdrželi nový materiál od Komise, který se teď zpracovává a připomínkuje. Snažíme se také zjistit, jaké připomínky kterých členských států byly zapracovány a které naopak nikoliv. 

Česká republika v této souvislosti usiluje o několik věcí. Za nejzávažnější považujeme kontrolu ex ante, aby měli občané jistotu, že jejich iniciativa vůbec má šanci na úspěch, než začnou sbírat podpisy. Dále by měla být možnost v některých případech použití občanské iniciativy úplně vyloučit, tj. v otázkách přímo zasahujících do finančních nebo institucionálních záležitostí. V neposlední řadě chceme vyloučit zneužití extremistickými skupinami. 0,2 % je totiž třeba z pohledu Lucemburska velmi malé číslo a k použití občanské iniciativy stačí tisíc podpisů. Usilujeme proto o změnu v nastavení minimálního počtu občanů v jednotlivých státech. Ten se musí opírat o princip rovnosti mezi státy – procentuální číslo by proto mělo být všude stejné, ať už to bude 0,2 nebo 1 %, což bychom považovali za lepší.  

  • Ať už to číslo bude nakonec jakékoliv, věříte, že občané budou tuto možnost využívat? 

Snažíme se, aby tato záležitost byla co nejméně byrokratická, ale zároveň by měla být kontrolovatelná. Aby se zabránilo zneužití, musí být nastaven ten nejoptimálnější mechanismus, který by vyhovoval oběma stranám. To, co nastaví kterákoliv instituce, pochopitelně zavání byrokracií, ale podle mého názoru zavedením samotné Iniciativy se jedná o velký krok vpřed.  

Abych zodpověděl vaši otázku, nejsem si jistý, zda občan Juraj Chmiel bude tuto iniciativu využívat, ale zájmová skupina, ve které bude občan Chmiel případně členem, bude určitě o využití této možnosti uvažovat. Ač název říká něco jiného, je to spíše iniciativa různých zájmových skupin. Myslím si, že tato iniciativa je velmi důležitá, ale na druhé straně je třeba se snažit odstranit určité překážky nebo rizika, které by v sobě mohla obsahovat. 

Další diskuse se také vedou o způsobu, jak by se podpisy občanů sbíraly a jaký by byl jejich kontrolní mechanismus. V této souvislosti se objevila tendence celoplošně stanovit určitý model, ale my jsem se postavili proti, protože jsem přesvědčeni, že národní modely znají institut občanské iniciativy a ví, jak s ním pracovat. 

  • Česká republika dlouhodobě usiluje o získání sídla evropské agentury GSA (Galileo Supervising Authority), která má zajišťovat provoz satelitního systému navigace Galileo. Česká republika by ráda, aby se celou záležitost podařilo uzavřít do konce španělského předsednictví. Jaká je současná situace? 

Systém Galileo byl jednou z mých priorit a je to také má srdeční záležitost. Lobbujeme za to, ať rozhodnutí o jeho sídle padne co nejdříve. Tím, že se to neustále oddaluje – původní plán byl dokonce rok 2007 nebo 2008, se celý projekt zbytečně prodražuje a zároveň není jistota, ve které zemí sídlo nakonec skončí. 

  • V čem tedy tkví problém?

Jsou tu dvě překážky. Říkalo se, že rozhodnutí o GSA nepadne dříve, než bude určeno, kde bude bezpečnostní a monitorovací systém. Tato překážka odpadla v únoru letošního roku. Druhou překážkou byla potřeba novelizace příslušné směrnice. Podle mého přímá souvislost mezi rozhodnutím o sídle GSA a rozhodnutím o technických záležitostech neexistuje. Zmiňovaná směrnice by se měla v Evropském parlamentu projednávat v květnu nebo červnu.  

Naší snahou tedy je zvládnout to během španělského předsednictví. Španělsko, které je také jedním z kandidátů, se tomu ale trochu brání. Důvodem je, že pak nechce být obviněno v případě, kdy by sídlo získala Barcelona, z toho, že rozhodnutí ovlivňovalo. Dalším kandidátem je pak Belgie, kde v současné době agentura dočasně sídlí. Belgičané také již avizovali, že ze stejného důvodu nechtějí tuto otázku projednávat v době svého předsednictví EU v druhé půli tohoto roku. Tím pádem by se vše rozhodovalo až za maďarského předsednictví, což je podle nás už velmi pozdě. Pan premiér, který o této záležitosti jednal na Evropské radě, já i páni ministři Kohout a Slamečka se snažíme, aby rozhodnutí skutečně padlo během španělského předsednictví. 

  • Co může Česká republika nabídnout?  

I přesto, že je kandidátů stále deset, Česká republika může hodně nabídnout z hlediska technologického, protože k vesmírnému výzkumu máme poměrně blízko. Řada firem se přímo podílí na různých projektech a výzkumu, který probíhá v Evropě nebo i ve Spojených státech. Šance tedy máme, ale obávám se, že čím více se rozhodnutí oddaluje, tím spíše se z dočasného sídla v Bruselu stane sídlo stálé.  

  • Jaké jsou tedy podle vás šance na úspěch? 

Českou republiku oficiálně podporuje řada zemí nebo jí svou podporu alespoň slíbila. V náš prospěch také hovoří rozhodnutí Evropské unie z roku 2003 o tom, že sídlo nových agentur budou umisťována do nových členských zemí. V neposlední řadě jsme pak jediným novým členským státem, který svou kandidaturu na sídlo nějaké agentury ohlásil a zatím žádné nezískal. Navíc jsme na rozdíl od jiných členských zemí od začátku ve svém přístupu konzistentní a vyvíjíme úsilí na zisk jedné konkrétní agentury, které by Česká republika poskytla dobré zázemí pro její fungování.