Josef Bezdíček: Venkov není jen o zemědělství

Josef Bezdíček, místopředseda SMO ČR a předseda Komory obcí Svazu.

„Svaz stejně jako Česká republika, mimochodem snad jediná země z nových členských států EU, podporuje, aby část rozpočtu na společnou zemědělskou politiku byla převedena na politiku soudržnosti,“ říká v rozhovoru pro EurActiv Josef Bezdíček, místopředseda Svazu měst a obcí ČR (SMO ČR), předseda Komory obcí Svazu a starosta Čermné nad Orlicí.

  • V současném rozpočtovém období (2007-2013) odchází z unijního rozpočtu téměř polovina na společnou zemědělskou politiku (SZP) a výdaje na kohezní politiku EU tvoří více jak třetinu. Měl by zůstat tento poměr zachován i do budoucna? 

Pokud vím, na SZP jde v tomto programovacím období v průměru cca 43 % výdajů unijního rozpočtu. Z toho 34 % tvoří výdaje na přímé platby zemědělcům a zbytek na podporu rozvoje venkova, odkud však znovu z valné části čerpají zemědělci. Výdaje na SZP se v EU od roku 1968, kdy zemědělství dokázalo spolknout až neuvěřitelných 93 % rozpočtu EU, snižují, ale dle mého názoru ještě pořád nejsou nastaveny ideálně. Svaz stejně jako Česká republika, mimochodem snad jediná země z nových členských států EU, podporuje, aby část rozpočtu na SZP byla převedena na politiku soudržnosti, tedy u nás do budoucích operačních programů. To je však samozřejmě otázka kolektivní dohody 27 členských států, z nichž některé jsou velkými příjemci plateb ze SZP a nerady by o tento jistý balík peněz přišli. Nemalou roli v této debatě bude hrát i Evropský parlament. 

  • SZP tedy stále hraje v rozpočtu velmi důležitou roli… 

Ano, druhá věc je úprava struktury výdajů pro čerpání peněz na SZP. Přestože zemědělství je důležité jak pro společnost, tak pro venkovské obce a je třeba tento sektor podporovat veřejnými výdaji, nemyslím si, že zrovna přímé platby jsou nejefektivnější. Nemotivují k tomu, aby se zemědělci učili zajistit si například rozvrstvením svých činností stálejší příjmy, ne tolik závislé na rozmarech počasí. Nevedou ani k volné soutěží kvalitních projektů. Jsou to prostě jisté peníze na ruku z veřejných zdrojů. Který jiný sektor má dnes takto privilegované podmínky? 

  • Co se s tím dá provést?

Zemědělci musejí přijmout svou společenskou odpovědnost za krajinu a přírodu, kterou využívají, a přemýšlet nad tím, jaké dopady má jejich práce na vesnici a obyvatele, kde hospodaří. Dnes se v Unii hovoří o tom, jak přímé platby pro zemědělce podmínit určitými pravidly. Tak by mělo dojít alespoň k částečnému narovnání situace. 

  • Jaká pravidla máte na mysli? 

Jde například o úpravu osevních postupů tak, aby nedocházelo ke zbytečnému vysilování půdy, nebo její ochranu proti erozi. Diskutují se však i jiné podmínky a i Česká republika by si mohla stanovit takové, které by pro nás byly nejvýhodnější.  

Abych se ale vrátil k zodpovězení předchozí otázky, druhou diskutovanou možností je převedení přímých plateb, nebo jejich části do Programu rozvoje venkova. Pak by o tyto prostředky museli zemědělci soutěžit stejně, jako jiní příjemci, např. podnikatelé nebo obce. Vše je v rovině diskuzí a jak už bylo řečeno výše, bude záviset na dohodě 27 členských států EU a podpoře Evropského parlamentu. A ta nikdy není jednoduchá.  

  • Má-li být podpora měst a venkova efektivní a nemá-li docházet k duplicitám, kdy se  stejné věci podporují jak ze strukturálních fondů, tak z fondů pro SZP, musí se na tom zřejmě shodnout všichni důležití hráči (tj. ministerstvo zemědělství, ministerstvo pro místní rozvoj, kraje, města, obce atd.) Považujete dnes jejich vzájemnou komunikaci za dostatečnou a efektivní nebo by se měla zlepšit? 

Komunikaci se musíme učit neustále zlepšovat všichni. Je to věc celé společnosti, jak spolu mluvíme, jak spolu vycházíme. A to se promítá i do dialogu rezortů mezi sebou a s jednotlivými partnery. Doufám, že například kulatý stůl, který Svaz na konci dubna uspořádal k rozvoji venkova, ke zlepšení komunikace a vzájemnému poznání se těch, kdo mají co do činění se SZP a rozvojem venkova, přispěl. 

Svaz, včetně Komory obcí, které předsedám, usiluje o to, aby obce byly pro jednotlivé rezorty partnerem. A věřím, že se mu to i daří. Velmi důležitá je ale spolupráce a komunikace mezi rezorty vzájemně. Pro regionální rozvoj a rozvoj venkova je klíčové ministerstvo pro místní rozvoj, dotační nástroj – Program rozvoje venkova – má ale do velké míry v rukou ministerstvo zemědělství. To však už z logiky a názvu svého rezortu se přiklání více na stranu zemědělců. 

Jenže venkov není jen o zemědělství – na venkově děti také potřebují chodit do školek a škol, staří občané se potřebují dostat ke svému lékaři nebo na poštu a mladí zase dojet do práce. Všichni víme, jak to vypadá dnes s dopravou v krajích, jak je někdy těžké si jen zajistit nákup, když autobus vám do obce jezdí jednou týdně. Těžko se podaří veřejné služby zajistit, když na venkov budeme pohlížet pouze optikou zemědělství. Takže zde vidím důležitou roli ministerstva pro místní rozvoj jako koncepčního rezortu pro regionální rozvoj, včetně venkova, který využije politiku soudržnosti a operační programy na podporu venkova a řešení potřeb malých obcí a zároveň se postará, aby je dotace poskytované zemědělstvím doplňovaly. Rezorty si to musí vyjednat mezi sebou a najít společnou řeč, ideálně ve spolupráci s kraji.  

Á propos kraje – co se týká rozvoje venkova, jde o neopominutelné aktéry. Kraje mají zákon o regionálním rozvoji, starají se o územní plány, mají své vlastní dotační nástroje. Sám vím, že se kraje o venkov starat často chtějí. Malým vesnicím jsou blízko, terén znají a vědí, co je potřeba. Nicméně zdá se mi, že v debatách, které nyní ministerstvo zemědělství pořádá k tématu budoucnosti SZP, kraje chybí. Bylo by dobré, kdyby se to změnilo, protože obce Svazu je při debatách o budoucnosti této politiky postrádají.  

  • Je z pohledu SMO ČR rozdíl v tom, odkud pocházejí dotace – zda ze strukturálních fondů nebo z fondů určených na zemědělskou politiku včetně rozvoje venkova?  

Každý starosta malé obce vám řekne, že platit z dotací základní infrastrukturu na venkově, jako jsou rozbité silnice a chodníky, čističky nebo kanalizace, není fér. Na tyto věci by obce měly mít peníze automaticky z rozpočtového určení daní, protože občané je potřebují a ze svých daní také platí. Starostové a zastupitelstva nejlépe vědí, co musejí udělat, kdy je to třeba a jak moc to bude stát.

Nicméně víme, jaká je dnes situace ve veřejných rozpočtech, peníze se hledají špatně všude, takže musíme pracovat s tím, co máme k dispozici, včetně dotací. Dotace nás ale často nutí dělat věci jindy, než potřebujeme, například dle výzev, a s jinými objemy peněz, protože někdy by třeba stačilo i méně financí. Dokonce si někdy musíme "dovymyslet" i jiné věci, než zrovna potřebujeme, abychom prostředky vůbec dostali. Také ale víme, že zrovna evropské dotace „rozpustit“ do státního rozpočtu nejdou. Musíme se tedy aspoň snažit o to, aby podmínky pro obce byly co nejpříznivější. 

Z hlediska jednotlivých kapitol rozpočtu EU, tj. zda jdou peníze obcím z politiky soudržnosti nebo ze SZP, je pak u nás rozdíl v administrativním nastavení. Tj. koho o peníze žádáte, kdo vám pomůže, jaká pravidla k poskytnutí dotace existují nebo jaké byrokratické podmínky musíte splnit. Také objem peněz se podstatně liší – Program rozvoje venkova disponuje na rozvoj obcí podstatně menšími finančními objemy než operační programy. Nicméně to, jak moc komu na co půjde, je v podstatě otázka vnitřního nastavení systému v České republice, samozřejmě s ohledem na mantinely, které dává Evropská unie. 

  • V dokumentu Pozice Svazu měst a obcí ČR k budoucnosti SZP po roce 2013 z ledna 2011 se uvádí, že SMO ČR bude požadovat, aby se délka programovacího období prodloužila ze stávajících sedmi let na deset. Z jakého důvodu? 

My jsme uvažovali zcela pragmaticky, a tedy že čím delší programovací období bude, tím jistější peníze by obce mohly mít. Je to jako s hypotékou – zafixujete si určité podmínky na nějaké období a po tu dobu věc nemusíte řešit, víte, co vás čeká. Každý dobrý hospodář potřebuje pro investice jistotu a nějaký výhled, nemůžete velké projekty realizovat z měsíce na měsíc. Zafixovat období na 10 let tedy znamená jistější zdroje se známými objemy, možná dokonce většími, než v období po roce 2020.  

Nebudeme si nic nalhávat, už nyní se česká ekonomika posunula dopředu a kdo ví, jak na tom za devět let, kdy se zase bude měnit programovací období, budeme. Některé regiony už pravděpodobně nebudou mít nárok na podporu v takové výši, jakou mají nyní.  

Nicméně si nemyslím, že jde o zásadní otázku, na které bychom se zasekli. I sedmileté období dává dostatečný prostor investice plánovat a víceméně je to věc státu a toho, jak si podmínky dojedná. 

  • Kulatý stůl k rozvoji venkova z konce dubna, který jste ostatně již také zmiňoval, se shodl na tom, že ČR by měla vypracovat strategii, jež bude řešit udržitelnost venkova, jeho propojení s městy apod. Neobáváte se, že se podaří takový dokument vypracovat až v době, kdy bude o dotacích z kohezní a zemědělské politiky již dávno rozhodnuto? 

Nevím, jak moc si státní instituce naše výzvy vzaly k srdci. Víme, že se připravuje aktualizace Strategie regionálního rozvoje na Ministerstvu pro místní rozvoj, a ta by určitě byla vhodnou strategickou platformou pro budoucí rozvoj vesnic. Máme také analýzu potřeb měst, nyní Svaz realizuje analýzu potřeb venkova, která může být hotová tak v září až říjnu, takže nějaká data pro vstupy na přípravu dotačních programů jsou a budou k dispozici, i když možná ne ve formě jasné rozvojové strategie.  

Tyto výsledky je možné promítnout do nástrojů, ať už do politik ve smyslu „policy“ nebo do  legislativy a dotací. A teď nehovořím jen o evropských dotacích. Koordinaci si zasluhují i národní dotace nebo dotace v gesci krajů tak, abychom směřovali k nějakému cíli s nějakou vizí naší, české budoucnosti, a to i na venkově. A tato vize nemusí být závislá jen na srovnání se státy Evropské unie, ale spíše na srovnání se světem.