Jiří Havel: Rasmussen vidí v ČSSD levicového premianta

Jiří Havel

Díky členství ve Straně evropských socialistů (PES) jsou čeští sociálně demokratičtí poslanci v Evropském parlamentu lépe vidět, pochvaluje si Jiří Havel, šéf europoslanců za ČSSD, spolupráci v druhé největší evropské straně. Havel s EurActivem hovořil na osmém celoevropském kongresu PES, který se tento týden (7.-8. prosince) uskutečnil v Praze.

  • Jak vidí česká sociální demokracie své místo v rámci PES?

Za poslední tři roky co jsem členem předsednictva PES nám tato strana hodně pomohla. Starala se o nás téměř otcovsky. Poul Nyrup Rasmussen má navíc k České republice zvláštní vztah – pokládá nás, podle mě do jisté míry nezaslouženě, za určitého levicového premianta. Naše spolupráce je tedy dobrá.

Členství v PES nám velmi pomáhá v Evropském parlamentu. Sedm českých sociálních demokratů by bylo ničím. Mezi 183 členy klubu Socialisté a demokraté (S&D) už ale vidět jsme. Strana představuje sílu, která určuje naše postavení.

Zřejmě nejdůležitější je pro nás ale programové zázemí PES, byť některá témata podle nás nejsou určená nám, ale nejrozvinutějším státům Evropy.

  • Jaká témata máte na mysli?

Jedná se o otázky sociálních práv nebo práv pracovního trhu, které naši kolegové vnímají ostřeji než my. My je vnímáme poněkud „rozmazaně“. Zatímco my bychom prosazovali větší volnost, oni by chtěli větší míru regulace.

  • Nejde asi ale jen o názorové rozdíly mezi „východem“ a „západem“. Britská levice není totéž co francouzská levice…

Je velmi zábavné to sledovat. Za největší „levičáky“ bývají považováni Španělé. Když se na ně ale podíváte z ekonomického pohledu, zjistíte, že z celé Evropy přerozdělují skoro nejméně, na rozdíl od údajné pravice, jako jsou například Francouzi, Italové, nemluvě o Dánech a Švédech, kteří přerozdělovávají kolem 50 % HDP. Ostatně i Tony Blair přerozděloval něco mezi 36 a 37 %, což je podstatně více, než čeští sociální demokraté.

V tomto smyslu všechno závisí spíše na zvyklostech dané země a na tom, jak je tamní politické spektrum nastavené. Specifickým případem je v tomto ohledu Německo, neboť tam pravice v klasickém slova smyslu neexistuje. Tamní křesťanští sociálové se definují jako politický střed. Když začnu srovnávat politické programy, zjišťuji, že mnohem častěji opisuji od křesťanských sociálů než od německých sociálních demokratů.

  • Kongres evropských socialistů si za jednu ze svých priorit zvolil boj s klimatickými změnami. Předpokládám ale, že mezi jednotlivými stranami je v této otázce značný názorový rozptyl.

Bývám při jednáních osamocenou, téměř Klausovskou vránou, protože vůči těm cílům [cíle na snižování emisí, zvyšování podílu obnovitelných zdrojů] zpravidla vystupuji s určitou dávkou skepse. Říkám, že je sice krásné nést vlajku vepředu, ale že Evropa produkuje zhruba 12-13 % světových emisí CO2 a do budoucna s ohledem na hospodářský rozvoj Indie, Číny a podobných zemí bude produkovat méně než 10 %. Všechna naše opatření povedou k tomu, že tento podíl ještě o procento snížíme, což je ale z globálního hlediska statisticky téměř nevýznamné. A v tu chvíli se na mě všichni dívají jako by mě chtěli uškrtit.

Před Němci a Rakušany se v podstatě nesmí vyslovit jaderná energie, protože oni jí mají ve svých programech zakázanou. U Němců a seveřanů je patrný silný příklon k zeleným tématům. To oni je sem [do PES] do značné míry prosadili.

Na letním shromáždění mladých socialistů jsem proto kladl pragmatickou otázku: Pokud chcete vyhrát volby, je rozumné slibovat voličům, že je čekají oběti a vyšší daně? Nemyslím, že by to bylo zrovna to nejlepší, zvlášť když pravice říká, že všem daně sníží a žádné globální ekologické nebezpečí neexistuje. Možná že lžou, ale přeci jen záleží na tom, jak se takový problém podá.

My [ČSSD] jsme tedy na tomto kongresu zelení, ale přeci jen si myslím, že náš pohled je o něco realističtější. Tolik zdrojů abychom je v tom mohli utopit zkrátka nemáme.

  • Na kongresu zvolila PES do svého čela opět bývalého dánského premiéra Poula Nyrupa Rasmussena a to velmi silným poměrem hlasů (Rasmussen získal 97 % všech odevzdaných hlasovacích lístků). Čím to je, že má mezi evropskými socialisty tak masivní podporu.

To je jednoduché. Poul opravdu umí. Když ho vidíte na předsednictvu, je to koncert. Má úžasnou schopnost vyznat se ve všech programových dokumentech, na kterých i sám pracuje. Umí skvěle formulovat své myšlenky v angličtině, která není jeho rodný jazyk. Je schopen najít kompromis a být vtipný ve chvíli, kdy to vypadá, že se mu chce všechno poprat pod rukama. Má nezměrnou trpělivost. Když vedle něj někdy sedím tak si říkám, že bych s některými svými kolegy už dávno vyběhl. On ale ne, trpělivě poslouchá jak mu poslanci rozporují už 66 amendment, a to ne kvůli obsahu, ale kvůli konkrétní formulaci.

V tomto ohledu má zřejmě výhodu, že pochází z malého státu a že se těší velké autoritě. Přeci jen, když někdo byl osm let předsedou vlády, tak se nad ním vznáší malá svatozář. Navíc je něco takového ochoten dělat, a to je důležité. Je pracovitý. Řada lidí, kteří ve vysoké politice skončí, se najednou dostane do pozice, kdy se už chtějí jen nastavovat světlu reflektorů, vyprávět, jak to dělali skvěle a samotná politika je už moc nebaví. Rasmussen má nesporně kouzlo.

  • Dnes se zde ale hodně hovoří o nutnosti změny – zejména ve světle volebního neúspěchu velkého počtu socialistických a sociálně demokratických stran v Evropě. Jakou Rasmussen jako staronový předseda dává záruku, že ke změnám dojde?

Rasmussen byl kandidátem spíše druhé části socialistické Evropy. On měl nějakou představu, Martin Schulz [šéf socialistů v Evropském parlamentu] měl nějakou představu a klub Socialistů a demokratů [S&D] měl svou představu o uspořádání věcí po volbách. Nakonec ale rozhodlo zhruba šest sociálně demokratických premiérů a rozhodlo úplně jinak. Tam je třeba hledat část té podpory.

Na druhou stranu ale všichni uznávají, že pokud někdo hledá nový obsah, tak je to právě na tomto místě, a srovnávají to například s aktivitou Socialistické internacionály, která je přitom řádově menší. Jde i o to, že s tím jak Lisabonská smlouva posiluje postavení Evropského parlamentu, stává se z PES koordinační centrum. A to hraje pro Poula a Martina (Schulze), byť jsou momentálně oslabeni. Kdyby za nimi stál ještě sociálně demokratický či socialistický německý nebo francouzský premiér (případně oba), byla by jejich pozice trochu jiná.

Poul má zvláštní auru, fluidum a za pět let s PES srostl. Od začátku není vidět žádná snaha jít proti němu. To je také dáno tím, že se poctivě stará o všech 27 zemí v podstatě stejně a i když mezi ním a Brity nedávno byly nějaké menší rozpory, nikoho nenapadne, že by jeho pozici zpochybňoval.