Jiří Dienstbier: ČR potřebuje evropskou integraci

zdroj: Jiří Dienstbier.

„Pokud bych byl zvolen, vystupoval bych vůči evropské integraci zcela jiným způsobem než současný prezident. Neumím si představit, že by Evropa mohla ve světě obstát, aniž by nepokračovala v prohlubování integrace,“ myslí si Jiří Dienstbier, senátor (ČSSD) a kandidát na prezidenta ve volbách v lednu 2013.

Jiří Dienstbier mladší (nar. 1969) je český politik, senátor, místopředseda ČSSD a stínový ministr spravedlnosti. V roce 1997 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a poté se věnoval advokacii. Na jaře 2011 zvítězil v doplňovacích volbách a stal se senátorem za Kladensko a část Prahy. Mandát vykonává po svém zesnulém otci, exministru zahraničí Jiřím Dienstbierovi. V lednu 2013 se bude v přímých volbách ucházet o post prezidenta republiky. Je oficiálním kandidátem ČSSD.

  • V českých ústavních poměrech nebývá zvykem, aby česká hlava státu jezdila na unijní summity do Bruselu. Na druhou stranu dosavadní prezidenti, jak v současnosti Václav Klaus, tak jeho předchůdce Václav Havel, řadu věcí ze svého postavení komentovali, a tím pádem i výrazně ovlivňovali. Pravdou zůstává, že styly obou prezidentů se od sebe značně lišily. Jakým způsobem byste jako prezident ČR směrem k EU chtěl vystupovat Vy? 

Pokud bych byl zvolen, vystupoval bych vůči evropské integraci zcela jiným způsobem než současný prezident. Považuji myšlenku evropské integrace za zcela zásadní pro budoucnost Evropy i České republiky. Neumím si představit, že by Evropa mohla ve světě obstát, aniž by nepokračovala v prohlubování integrace. Požadavky vznikající v souvislosti s krizí eura na prohloubení hospodářské a politické unie jsou tak zcela přirozené. K tomu dodávám, že například v hospodářské oblasti bych rád viděl konkrétně daňovou integraci, to znamená slaďování daňových sazeb u daní z příjmu. Myšlenka evropské integrace vznikla jako mírová a v tomto směru je velmi úspěšná.  

  • Souhlasíte tedy s nedávným udělením Nobelovy ceny míru Evropské unii? 

Byli tací, kteří se tomuto kroku vysmívali, ale když se nad tím hlouběji zamyslíme, málokterý projekt v lidské historii přinesl tak stabilní a nekonfliktní mírové prostředí jako Evropská unie Evropě v posledních padesáti šedesáti letech. 

Další věcí je, že máme něco, co je společné evropské civilizaci. Tím je humanistický přístup, ohled na každého jednoho člověka jako na svobodného a důstojného jednotlivce. To jsou společné hodnoty, které bez další integrace nebudeme schopni zachovat. Vychází z nich i evropský sociální model.     

  • Co byste tedy jako český prezident směrem k EU nejvíce akcentoval? 

Určitě bych zdůrazňoval, že Česká republika zcela jistě potřebuje evropskou integraci. Dokonce je to tak, že ji potřebujeme mnohem více, než některé jiné země Evropy. Integrace je způsob, jakým se menší země mohou spolupodílet na rozhodování. Pokud by evropská integrace zhavarovala, povede to k tomu, že budou rozhodovat jen větší státy a nám nezbude nic jiného, než sledovat pravidla, která nastaví. Z tohoto hlediska považuji za nebezpečný současný trend, kdy především země eurozóny, ale i Polsko, chtějí pokračovat v integraci a my stojíme a váháme. Riziko, že bychom zůstali na okraji a od integračního procesu se štítivě odtahovali, čímž bychom se u vyjednávacího stolu připravili o možnost říkat své názory a ovlivňovat rozhodnutí, která na nás budou mít dopad, považuji za skutečně zásadní problém.  

Je proto potřeba neustále podtrhávat, co integrace znamená a co nám přináší. A nemám na mysli směšnosti typu zahnutých banánů či úsporných žárovek. To jsou naprosté podružnosti, které jsou zneužívány k tomu, aby byla myšlenka evropské integrace diskreditována.  

  • Česká republika se někdy setkává s kritikou, že navenek působí velmi nekonzistentně. Jednu zahraniční politiku vede prezident, druhou premiér a pak je tu samozřejmě ministr zahraničí. Jak hodláte takovou situaci řešit Vy? 

Ano, země by navenek měla prezentovat jasné stanovisko. Na druhou stranu z technického hlediska prezident zahraniční politiku netvoří. Pokud bych jako prezident jel na nějaký summit, tak bych samozřejmě svá stanoviska předem konzultoval s českou vládou. Na domácí scéně bych pak zároveň poukazoval na některé nesmyslné kroky, které vláda dělá. Rozporuplnost vidím například v české pozici ve vyjednávání příštího sedmiletého rozpočtového rámce. Česká republika se na jednu stranu přihlásí k čistým plátcům, tedy k zemím, jež chtějí úsporný rozpočet, ale zároveň podporuje skupinu vedenou Polskem, která bojuje za silnou kohezní politiku. V takovém případě platíme v Evropě za šašky a já bych se tomu snažil za každou cenu předcházet. 

  • Zůstaňme ještě chvíli u současného pana prezidenta. Máte pocit, že prezident Václav Klaus může svými výroky na adresu EU naši zemi poškozovat? 

Ne může, on ji velmi silně poškozuje. A není v tom zdaleka sám, je pouze nejvýraznější a nejviditelnější. Svou vinu totiž nese i vláda, která mu v tom vychází vstříc. Výsledkem je pak to, že nejsme bráni za věrohodné partnery a jsme pro smích. To se musí změnit. 

  • Negativní naladění vůči Evropské unii je citelné i mezi českou veřejností. Může za to prezident se svými názory? 

Myslím, že je to kombinace dvou vlivů. Jedním z nich je fakt, že se v současné době nacházíme v určitém krizovém období, které je v EU spojeno zejména s krizí jednotné měny. Druhým je pak skutečně euroskeptický postoj hlásaný z Hradu. Chtěl bych ale zdůraznit, že za velkou chybu považuji zejména to, že tu neexistuje debata o tom, jakou pozici by měla mít Česká republika vůči EU. Jediný, kdo se tématu evropské integrace systematicky a účelově věnuje, je Václav Klaus.  

  • Pokud budete zvolen, chtěl byste být v tomto smyslu aktivní, tj. povzbuzovat politiky, aby takovou debatu vedli?  

Myslím si, že otevírat debatu o nejpodstatnějších tématech, je jednou z nejdůležitějších prezidentských rolí vůbec.  

  • Česká republika patří v EU spíše k menším zemím. Co by měla podle Vás dělat, aby co nejlépe prosazovala své zájmy?

Důležitá je spolupráce a koordinace politik s partnery. Příkladů bychom v Evropě nalezli celou řadu. Například o zemích Beneluxu je známo, že koordinují hodně postojů, a podobné je to u skandinávských států. Ve střední Evropě je to jednoznačně Visegrád. Nakonec příklad Lucemburska, které je jednou z nejmenších zemí Unie, mluví za vše. Je to malý stát, ale má obrovský vliv na to, co se v EU děje. Jeho představitelé byli předsedy Komise, šéfy Eurogroup atd. Pokud má země naprosto jasno v tom, co chce, a dává to smysl i jejím partnerům, může se prosadit. V Evropě neplatí princip, že by nějaká skupina soupeřila s jinou skupinou, ale je tu spíše snaha řešit problémy konsensuálně. Jinými slovy, kdo přijde se smysluplně zdůvodněným požadavkem, ostatní se mu snaží vyjít vstříc. Musíme ale působit rozumně a neprosazovat najednou dva protichůdné názory, případně jako se to stalo u fiskálního paktu nebo bankovní unie, neodmítat dopředu něco, co na nás vůbec nemusí mít dopad. 

Velmi dobře si v tomto ohledu vedou Poláci. Od začátku jsou ochotni se o tom bavit a v průběhu diskuse vznášejí své kritické výhrady. Ano, někdy to proces zastaví, ale v žádném případě neplatí za ty, kteří by diskusi kazili od samého začátku. 

  • V průběhu rozhovoru jste zmínil i různá bizarní nařízení ze strany EU v podobě zahnutých banánů či okurek. Označil byste to za diktát Bruselu, nebo to podle Vás souvisí se špatnou vyjednávací taktikou ze strany ČR?  

Předně, předpis, proti němuž by se Česká republika od začátku důsledně stavěla a měla by pro to rozumné důvody, by vůbec nevznikl. Český ministr či předseda vlády na Evropské radě spolurozhoduje o evropské legislativě. To, co si sami neschválíme, nám samo z Bruselu nepřijde, protože Brusel jsme my. Jedná se o naše společná rozhodnutí, na kterých se podílíme.  

Druhý aspekt celého problému se objevuje při transformaci evropského práva do české legislativy. Často se stává, že si rezorty vymyslí spoustu věcí, které zdůvodňují požadavkem Evropské unie, ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Na jakémkoliv nesmyslu, který k nám dorazí z Bruselu, a já nevylučuji, že se tak neděje, máme svůj podíl viny, a to tím, že jsme se debaty aktivně neúčastnili a přijetí předpisu nepředešli v momentě, kdy se tato legislativa připravovala.   

  • Co proti tomu dělat? Máte v záloze nějaké řešení? 

Jsme opět zpátky u toho, že si musíme nejprve definovat, čeho vlastně chceme v Evropě dosáhnout. Jednotliví členové naší vlády musí být dobře připraveni, aby byli schopni vést na evropské scéně diskuse a vyjednávat. To, co nám ale chybí nejvíce a co jsme slíbili již velmi dávno, tj. při vstupu do Evropské unie, je kvalitní úprava fungování státní služby tak, aby byla stabilní a aby poskytovala špičkový servis. Vím, že si bruselští úředníci často stěžují, že při návštěvě českých úřadů vídají neustále nové tváře. Naši úředníci se pak místo toho, aby věcně řešili svou agendu, neustále dokola seznamují s náplní práce a navzájem se uvádějí do situace. 

  • Současná doba může být pro budoucnost evropské integrace považována za zlomovou. Někteří hovoří o tom, že tu pomalu, ale jistě vzniká tzv. dvourychlostní Evropa, jiní zase naopak tvrdí, že musíme prohloubit evropskou integraci. Jak tuto dobu vnímáte vy?  

Myslím, že jediná cesta je pokračovat v integraci, protože opačný trend je dezintegrace a konfliktní řešení problémů místo jejich řešení ve spolupráci. Byl bych velmi nerad, aby to probíhalo dvourychlostně, a to především bez České republiky v hlavním proudu. Tomu bychom se měli už i z geopolitických důvodů snažit za každou cenu vyvarovat. Nacházíme se uprostřed Evropy a všechno, co přijme jádro, nás v každé situaci bezprostředně ovlivní.   

Za obzvlášť nebezpečné považuji přechod od celounijních řešení k řešení na mezivládní úrovni. Důvod je jasný. Pokud se problémy řeší na celounijním základě, tedy prostřednictvím primárního práva, které vytváří orgány EU, můžeme si být jisti, že u stolu máme své místo a podílíme se na rozhodnutí. Cesta mezistátních dohod nás z tohoto pohledu oslabuje a ztrácíme díky ní postavení a vliv.

  • Považujete posun k fiskální či politické unii za riziko pro demokracii? 

To je úplný nesmysl. Na druhou stranu ale nepopírám, že je nutné pokračovat v debatě o větší demokratické legitimitě v Evropské unii. I přesto, že u přímo voleného Evropského parlamentu není o jeho demokratické legitimitě žádných pochyb, je potřeba posílit jeho pravomoci tak, aby se jednalo o opravdové legislativní těleso, které nelze obejít a které se podílí na přijímání norem majících v našem vnímání zákonnou povahu.  

  • Pojďme se chvíli věnovat aktuálním otázkám, které EU nyní řeší. Jednou z nich je problém spojený se zadluženým Řeckem, který může mít dalekosáhlý dopad na celou eurozónu. Jak hodnotíte postup Unie vůči Athénám? 

Myslím, že eurozóna přežije. Její krach by představoval obrovskou ekonomickou katastrofu s takovými škodami, že klíčové země s eurem nic takového nepřipustí, a to i za cenu téměř jakýchkoliv nákladů. Budou chtít nastavit pravidla, aby eurozóna v budoucnu bezproblémově fungovala, což prakticky znamená, že přistoupí k prohloubení hospodářské a politické unie. Zároveň udělají vše pro to, aby eurozóna zůstala celá, tedy včetně Řecka. Nedávno se mi do rukou dostala studie, která vypočítává, s jakými astronomickými škodami bychom museli počítat v případě, kdyby z eurozóny začaly postupně odcházet nejvíce problematické státy. Její autoři dospěli k závěru, že škody by byly mnohonásobně větší, než jakékoliv představitelné náklady na záchranu eurozóny.  

  • Česká republika se při svém vstupu do EU v roce 2004 zavázala, že poté, co splní podmínky, přijme euro. Někteří čeští politici včetně premiéra Petra Nečase se zasazují o to, aby Češi o vstupu do eurozóny rozhodovali v referendu. Argumentují tím, že eurozóna už nenabízí stejné podmínky jako v okamžiku, kdy se ČR stala členem EU. Co si myslíte Vy? 

Takový argument je nesmyslný. Eurozóna se mění každý den a my jsme to v okamžiku vstupu do EU věděli. Na druhou stranu nikdo nepochybuje o tom, že dneska není den, kdybychom měli do eurozóny vstupovat. Aby se tak stalo, musí být splněny dva předpoklady. Jednak se z krize musí dostat samotná eurozóna a je také nutné pracovat na pravidlech, které zajistí, že bude do budoucna fungovat spolehlivě. Zároveň musíme zvládnout situaci doma, tj. vyřešit ekonomické problémy, zmírnit rychlost zadlužování, velikost rozpočtového schodku, tedy splnit podmínky vstupu.   

  • Rozumím tomu tedy tak, že vstup České republiky do eurozóny podporujete, nicméně než se tak stane, čeká nás dlouhá cesta. Proč si ale myslíte, že je dobré mít euro? 

Mít euro je rozumné především z toho důvodu, že podporuje podnikatelské prostředí, stabilitu kurzu atd. Nebudou se opakovat situace, kdy jedna velká německá automobilka raději umístí svou investici do sousedního Slovenska, přestože původně preferovala Česko. Důvodem, proč se tak rozhodla, byl fakt, že Slovensko je v eurozóně, což s sebou nese méně rizik než v případě státu s národní měnou. Na Česko to mělo konkrétní dopady, přišli jsme o spoustu nových pracovních míst. 

  • V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce EU. Kam by podle Vás měla EU nejvíce investovat? 

Myslím, že tu není prostor pro nějaké zásadní změny, protože snížit výdaje na zemědělství není prosaditelné. To, co by se ale změnit rozhodně mělo, je to, aby měly všechny země stejné podmínky, tj. buď dotace všem státům omezit, nebo je dorovnat. 

Jsem zastáncem silné kohezní politiky. Prostředky by v tomto případě měly směřovat do infrastruktury a veřejně prospěšných projektů, nikoliv do soukromých podnikatelských aktivit, jako jsou výstavby hotelů nebo golfových hřišť. Silná politika soudržnosti je v zájmu celé České republiky, protože i v příštím období bude platit, že budeme z rozpočtu více dostávat, než do něj odvádět. Vidím v tom velký přínos pro naše regiony, které by bez dotací EU neměly téměř žádné prostředky na svůj rozvoj. Smysl této politiky je podle mého i v tom, že si klade za cíl vyrovnávat rozdíly mezi jednotlivými regiony, a tím odstraňovat i zdroje možného napětí.  

  • Měl by být evropský víceletý rozpočet vyšší nebo nižší, než je nyní? 

Chceme-li solidní kohezní politiku, podporu tvorby pracovních míst, vědeckého rozvoje nebo vzdělání, tak tomu musí odpovídat i objem rozpočtu. Zdůrazňuji ale, že se tu bavíme o nějakých desetinách procenta hrubého domácího produktu. Myslím, že z pohledu veřejných rozpočtů jednotlivých členských zemí tedy nejde o žádné dramatické navyšování. 

  • Co si myslíte o obnovitelných zdrojích energie? Považujete je za konkurenceschopný zdroj energie, nebo se spíše kloníte na stranu zastánců jádra? 

Kritickým momentem celé diskuse je otázka, do jaké míry je obnovitelné zdroje třeba podporovat. Pokud se podíváme na fotovoltaiku, přiznejme si, že Česká republika tento proces nezvládla. Kdyby k tomu přistupovala v rozumné míře, smysl by to rozhodně mělo. Takto docílila pouze toho, že celou věc naprosto zdiskreditovala.  

Podívejme se ale na Německo. Dnes v něm najdeme celou řadu obcí, které jsou soběstačné, protože využívají chytrý mix zdrojů. Podporujme tedy menší regionální zdroje, což má souvislost i s územním rozvojem a regionální zaměstnaností. Kromě toho si tak snížíme závislost na zahraničních zdrojích energie. Musíme ale zároveň stát nohama na zemi, u nás nejsou podmínky na to, abychom po vzoru Německa ze dne na den vypnuli běžící jaderné elektrárny. 

  • Vnímáte zelenou orientaci EU jako příležitost? 

Myslím, že je to nezbytná podmínka k tomu, abychom měli kvalitní život a žili ve snesitelných podmínkách. Podíváme-li se na to, co se pravidelně děje například na Ostravsku nebo i v Praze, tak se o kvalitě života dá mluvit těžko. Kvalita životního prostředí je důležitá součást evropské politiky.