Jiří Čáslavka: České republice chybí „Pan Evropa“

Jiří Čáslavka.

Současná krize eurozóny může přispět k dalšímu posílení euroskepticismu, který je v ČR poměrně silný. Na domácí politické scéně totiž chybí osobnost, která by dokázala zřetelně vysvětlit, co nám přináší evropská integrace. „Postrádáme ‚Pana Evropu‘, který by si to vzal jako jedno z hlavních témat,“ říká Jiří Čáslavka z analytického centra Glopolis. S EurActivem si také povídal o záchraně Kypru a jejím vlivu na budoucnost eurozóny.

Jiří Čáslavka vystudoval etnologii a působil na Ministerstvu zahraničí ČR. V současnosti vede sekci ekonomických a finančních politik v analytickém centru Glopolis, hospodářské politice se věnuje i ve Straně zelených.  

  • Hlavním tématem diskuze o krizi eurozóny je v současnosti záchrana Kypru. Finanční pomoc mu poskytne EU a Mezinárodní měnový fond (MMF), svým dílem ale musí přispět i kyperské banky a jejich vkladatelé. Jedním z argumentů kritiků záchranného plánu pro Kypr je, že si za své současné problémy může sám svojí daňovou politikou a přebujelým finančním sektorem. Jak se na tento argument díváte?

Kypr dostal deset miliard od evropských daňových poplatníků, evropská solidarita tedy pořád funguje, má ale své meze. Původně Kypr počítal s vlastním příspěvkem ve výši sedmi miliard eur, nyní se ovšem ukázalo, že musí sehnat dalších šest, což bude obrovský problém. Je to skoro nemožné. Je ale pravda, že Kypřané si mohou za své problémy z velké části sami, vsadili na to, že budou daňovým rájem a ono to nevyšlo. Kyperské banky lákaly zahraniční vkladatele a investory na vysoké úroky, hodně půjčovaly a zároveň se přehřál trh s nemovitostmi. 

Uvědomme si, že Kypr má osmkrát větší bankovní sektor než je HDP země. Dokud to fungovalo, tak na tom profitoval, ale bylo zřejmé, že v případě odlivu kapitálu ze země bude mít velké potíže. Část problémů spočívá také v tom, že Kypřané nakoupili velké množství řeckých dluhopisů a část z nich pak museli kvůli řecké krizi odepsat. Z toho všeho plyne poučení, že nadměrné spoléhání se na monokulturu je rizikovou strategií. Každá monokultura je špatná, a ekonomika by proto měla být diverzifikovaná.  

  • Původně navržený plán na záchranu Kypru se opíral o zdanění všech bankovních vkladů, což by zasáhlo i drobné střadatele, nakonec ale mají o část svých vkladů přijít jen vkladatelé nad 100 tisíc eur (EurActiv 25.3.2013). Jak tento plán hodnotíte?

Poprvé jsou do celého scénáře zakomponováni vkladatelé, věřitelé a majitelé bank a já si myslím, že to je v podstatě v pořádku, přestože správné pořadí by mělo být: akcionáři, držitelé dluhopisů a velcí vkladatelé až nakonec. Drobné vklady by měly být nedotknutelné.  Rozumím tomu rozhodnutí, protože náklady pomoci nemohou navždy platit jen evropští daňoví poplatníci. Za to, že konkrétní řešení bylo tak chaotické, mohou především kyperští představitelé. Podle dostupných informací přišli s tím, že se plán dotkne i drobných vkladů, oni sami, aby zachovali svůj „byznys model“ a aby nerozhněvali ruské a arabské vkladatele. 

Současné řešení je tedy v principu správné, ale podcenil se dopad na reálnou ekonomiku. Vkladatelé nad sto tisíc eur totiž nejsou jen ruští oligarchové a arabští šejchové, ale i normální kyperské firmy, které nebudou mít na vyplácení mezd a zkrachují. Predikce ekonomického poklesu Kypru na tento rok je 13 % HDP, což je velký problém, navíc si myslím, že to bude ve skutečnosti ještě více. Dopad na domácí ekonomiku bude tedy katastrofický a lidé z toho budou přirozeně vinit i Evropskou unii. 

  • Vidíte v záchranném plánu pro Kypr i nějaké další slabiny, kromě dopadů na reálnou ekonomiku?

Za velmi problematické považuji těch několik dní, kdy se unijní a kyperští představitelé před celou mezinárodní veřejností dohadovali, jak vysoká bude finanční pomoc a kolik budou muset přispět vkladatelé. To mělo být dohodnuto dopředu a mělo se to udělat přes noc, aby se předešlo chaosu a runu na banky. Pro každou banku na světě se jedná o smrtící věc – je logické, že každý si chce své peníze vybrat.

  • K očekávanému runu na banky ale nakonec přeci nedošlo. Mohou za to opatření, která byla v kyperském bankovnictví po přijetí záchranného plánu zavedena? V současnosti tam totiž fungují kapitálové kontroly a limity na výběry z bankomatů.

Bankovnictví je byznys založený na důvěře a kyperské bankovnictví bylo z tohoto hlediska na delší období poškozeno. Nebýt kapitálových kontrol a limitů na výběry z bankomatů, sesypalo by se to během několika dní. Nebylo tedy na výběr a tato opatření musela být zavedena. Řada analytiků si však myslí, že to bude trvat několik málo týdnů. Přitom třeba na Islandu, kde byly v souvislosti s krizí také zavedeny kapitálové kontroly, to trvá dodnes. Těchto opatření se těžko zbavuje, protože pokud se nedůvěřuje systému, je přirozené, že si lidé chtějí vybrat peníze a přesunout je jinam. Neexistuje tedy jiné řešení, než pohyb kapitálu omezovat, a jedinou otázkou je, jak dlouho to bude trvat.

  • A jak dlouho to tedy může trvat na Kypru? 

Osobně si myslím, že se důvěra na Kypru jen tak neobnoví, a to i kvůli způsobu, jakým byla záchrana provedena. Přispěl k tomu zmiňovaný chaos kolem hledání konkrétního řešení. Kyperský problém přeci nevznikl přes noc, debatovalo se o tom delší dobu, a přesto to dopadlo tímhle způsobem. 

  • Říkáte, že ke zhoršení celkové situace přispěl chaos okolo vyjednávání záchranného plánu. Proč k němu došlo? 

Je populární psát, že vinu nese „ta Unie“, já si ale myslím, že EU za to může jen velmi málo. Představitelé EU pouze řekli, že existují určité limity pomoci a že se Kypr musí na záchranném plánu podílet. Nenadiktovali ale, jakým způsobem. Chaos vyvolala kyperská strana, která nebyla schopna se dohodnout. Řešila to veřejně, což celou situaci ještě zhoršilo. Kyperští představitelé navíc hráli s EU „vabank hru“ o to, kdo dřív ztratí trpělivost, protože chtěli přirozeně získat více, a to jim nevyšlo. 

  • A proč bylo rozhodnuto o tom, že Kypr se na finanční pomoci na rozdíl od ostatních zemí, které ji dříve obdržely, musí podílet?

Neochota mezinárodních věřitelů poskytnout Kypru celou částku je zapříčiněna tím, jaký provozuje daňový systém. Německou kancléřku Angelu Merkelovou z politického hlediska chápu – dávat peníze na záchranu modelu, kvůli kterému Německo přichází o daňové příjmy, je politicky velmi těžko obhajitelné. V Německu budou navíc na podzim volby.  

Lze považovat za nespravedlivost, že Řecku bylo pomoženo, Kypru sice také, ale méně. Souvisí to ovšem také s tím, že je to již několikátá země, která o záchranu požádala. Chaos způsobilo také to, že v tuto chvíli neexistují žádná transparentní a formalizovaná pravidla. Každá situace je jiná, ale nějaký základní rámec pravidel by tu měl být. Nyní se na něm pracuje v rámci jednoho z pilířů bankovní unie.

  • Máte na mysli společný bankovní dohled EU? Předseda Evropské komise José Manuel Barroso nedávno při návštěvě v Praze řekl, že právě jednotný bankovní dohled by usnadnil řešení kyperských problémů. Jak přesně by to tedy vypadalo? 

Mám na mysli spíše společný systém pojištění vkladů a také systém na ozdravení a restrukturalizaci bank, který by měl poskytnout nástroje pro řešení insolvence bank. Bez jednotného bankovního dohledu, což je prvek bankovní unie, který má dnes nejkonkrétnější obrysy, to ale také nepůjde. 

To, co se stalo, je totiž skutečně totálním selháním bankovního dohledu. Nemyslím, že třeba Česká národní banka (ČNB) by to nechala dojít tak daleko. Dobrý systém by totiž měl registrovat signály, že je něco špatně. Problém eurozóny spočívá v tom, že měna je propojená, ale kvalita bankovního dohledu je různá – například dohled ČNB je všeobecně hodnocen jako velmi dobrý, ale Kypru by pomohlo, kdyby měl kvalitnější evropský dohled. Mohlo se to celé řešit dřív a náklady by byly menší.

  • Předejde se v budoucnosti vytvořením bankovní unie dalším podobným krizím?

Ekonomická historie je plná bankovních krizí, byly tu vždycky. Společným bankovním dohledem se tedy v žádném případě nepředejde dalším bankovním krizím, ale pokud ten dohled bude kvalitní, měl by situaci identifikovat včas a přijít s mechanismy na řešení situace ještě předtím, než se země dostane na pokraj bankrotu. Nicméně v rámci režimu kvantitativního uvolňování, potažmo vytvářením nadměrné likvidity na finančních trzích, se podle mého názoru zakládá na další problém. Bankovním krizím určitě není odzvoněno. 

  • Celková diskuze, kterou otázka záchrany Kypru vyvolala, je poměrně vyostřená. Mluví se i o tom, že celý koncept eurozóny se nachází v krizi. Co si o tom myslíte?

Koncept eurozóny není v krizi kvůli Kypru, ale kvůli tomu, že zde chybí potřebné instituce a pravidla. Ohledně Kypru panovaly důvodné obavy z toho, že se nestabilita přelije do zemí, jako je Portugalsko, Španělsko a hlavně Řecko. To by totiž mělo dramatické dopady. Pokud by střadatelé v těchto zemích nevěřili, že jsou jejich vklady v bezpečí a kyperské řešení by způsobilo run na banky v těchto státech, dostalo by to celou eurozónu do vážných problémů. To se ale nenastalo, tyto obavy tedy byly nadnesené a realita je nepotvrdila. Je ovšem pravda, že je nynější situace velmi křehká. 

Nyní záleží hlavně na tom, do jaké míry se podaří vnutit finančním trhům myšlenku, že Kypr je opravdu mimořádný specifický případ. Myslím si, že se to asi povedlo. 

  • Kyperský model se tedy podle Vás nemůže opakovat? Právě obavy z toho, že Kypr bude fungovat jako precedens, se v diskuzi objevují. 

Opravdu si myslím, že Kypr byl speciální případ. Přesto ale kyperské řešení vydalo signál, že se nemusí zachraňovat vždycky všechno a že se i příště bude hledat řešení tak, aby byli postihnuti i akcionáři a držitelé dluhopisů.

  • Obavy z přelití kyperské krize do dalších zemí se nenaplnily. Souhlasíte tedy s tím, co také prohlásil předseda Komise Barroso v Praze, totiž že eurozóna je již z toho nejhoršího venku? 

Kyperský problém je z pohledu eurozóny v tuto chvíli vyřešen. Existuje dohoda s EU a MMF, kterou byla akutní kyperská krize zažehnána. To ale neznamená, že nemohou nastat problémy v dalších zemích. Například slovinský bankovní systém má teď problémy, také španělský problém není vyřešen. Na Kypru hrozí 13% deprese a to vyvolá i politické turbulence. Při poklesu HDP bude těžké plnit dohody a splácet dluh. Kypr nebude mít z čeho fungovat a bude potřebovat další peníze. Je velmi reálné, že podobně jako Řecko, i Kypr požádá o další finanční pomoc. 

  • Ale Kypr je přeci co do HDP v rámci EU velmi malý, dalo by se čekat, že to eurozónu nemůže položit.

Ano, Kypr představuje 0,2 % HDP eurozóny. Nikdo ho proto také nenutil, aby v eurozóně zůstal a existovala reálná možnost, že z ní i odejde. Je tu však bazální evropská solidarita a Kypru byla nabídnuta finanční pomoc. Kdyby ji Kypr odmítnul, nikdo by ho příliš nepřemlouval, protože dopad na eurozónu by byl zanedbatelný.

  • Jak se bude situace na Kypru vyvíjet dál?

Aktuální situace, kdy Kypr musí sehnat další miliardy na svou záchranu, je už opravdu neudržitelná, takže očekávám, že po německých volbách budou následovat nová jednání, další půjčky a prodloužení splatnosti těch stávajících V opačném případě bude bankrot nevyhnutelný. 

Kypr v každém případě čekají těžké časy. Jeho ekonomika je postavená na existenci daňového ráje, ale pověst kyperských bank je teď vážně poškozena. Zůstává ale otázkou, na čem jiném kyperskou ekonomiku založit. Nabízí se turismus, není ale jisté, zda sem budou chtít lidé jezdit, velká část klientely byla tradičně z Ruska. Navíc část kyperských hotelů a cestovních kanceláří nyní zkrachuje. Případný neúspěch turistického průmyslu pak může mít vážné důsledky pro celou zemi.

  • Může se situace zhoršit natolik, že Kypr nakonec z eurozóny vystoupí?

Ano, dokážu si představit, že Kypr eurozónu opustí, a myslím, že by mu to prospělo.  Dovolená na Kypru by pak vycházela levněji, to by pomohlo přilákat lidi a nastartovat ekonomiku. Kypr nyní nemá moc dobré vyhlídky a nakonec se může stát, že se pro odchod z eurozóny skutečně rozhodne. Vzhledem k jeho velikosti by to eurozóna přežila.

  • Vraťme se ještě k obecné diskuzi, kterou otázka Kypru vyvolala. Může nynější krize vést ke snížení důvěry občanů v eurozónu, potažmo v celou evropskou integraci?

Finanční pomoc EU obecně vyvolává protievropské nálady. Souvisí to s tím, že přirozeně není bez podmínek a požadované strukturální reformy, které jsou sice nezbytné, jsou zároveň velice bolestivé a tedy nepopulární. Lidé v předlužených zemích nevidí světlo na konci tunelu a občané ve věřitelských zemích zase nejsou ochotni platit více. Bez solidarity na jedné straně a dodržování pravidel na straně druhé to ale fungovat nemůže.

Pokud by se o projektu společné měny rozhodovalo dnes, asi by se dospělo k závěru, že Unie ještě není připravená a že zatím chybí politický konsensus na vytvoření federace. Je také velmi rizikové vytvářet společnou měnu bez institucionální struktury. Ti, kteří o tom tenkrát rozhodovali, si to částečně uvědomovali, ale domnívali se, že politický konsensus se může doplnit v případě nějakých turbulencí. Nejspíš ale nečekali až takové turbulence.

  • Politický konsensus pořád neexistuje?

Evropa stále není připravená na politickou unii, hlavně lidé na to nejsou připraveni. Vzájemná solidarita a pocit evropské identity se stále ještě nevyvinuly a je otázkou, zda k tomu někdy dojde. Jenže krok ke společné měně už proběhl. 

  • Jaké jsou tedy podle Vás možnosti řešení, hrozí reálně rozpad eurozóny?

V tuto chvíli rozpad eurozóny nehrozí. Náklady na dezintegraci by totiž byly obrovské, nejen finanční, ale i politické a sociální, protože pokud by se rozpadla eurozóna, tak by se pravděpodobně rozpadla i celá Evropská unie. Na troskách by tady sice možná za deset let něco vzniklo, ale byl by ohrožen celý mírový projekt a také vzájemná spolupráce třeba v otázce vnitřního trhu a v dalších oblastech, na které jsme si už zvykli a které nám přináší benefity. 

Eurozóna se nachází ve strašně složité situaci, ale je do ní investováno tolik politického kapitálu, že to bude držet pohromadě. Bude se pravděpodobně postupovat cestou postupné fiskální integrace, ale stále hrozí, že se to sesype po nějakých důležitých volbách.

  • Jakou roli v tom hrají národní volby?

Vzhledem k tomu, že v eurozóně chybí instituce, přistupuje se k řešení krizí ad hoc a je to technokratické, bez občanů. Potom je ale třeba to obhájit ve volbách a ukazuje se, že se to moc nedaří. Například premiér Mario Monti vytáhl Itálii trn z paty a následně ve volbách propadl. To bude nejspíš i případ Kypru – ve volbách budou vyhrávat populisté nebo extrémisté. Pro národní politiky je totiž jednodušší svalovat vinu na někoho jiného a říkat, že za to může EU. Ale za kyperský problém přeci může převážně kyperský establishment.

Všechny instituce, které zemím v krizi půjčují (EU a MMF), jsou nepopulární. To je podle mě nejvážnější evropský problém – řešení, jak zachránit banky a jakým způsobem se fiskálně integrovat, by se ještě společně našlo, problém ale je, jak to obhájit před lidmi tváří v tvář nepopulárním úsporným opatřením. Proto si myslím, že aby byla evropská integrace udržitelnější, měla by probíhat postupně. Tím, že euro už bylo zavedeno, ale nezbývá nic jiného, než postupovat směrem fiskální integrace. To jsou kroky k politické unii, což naráží na lid, a pohybujeme se proto v začarovaném kruhu.

  • Je budoucnost evropské integrace ohrožena právě nedostatečnou podporou voličů? 

Evropský projekt je ohrožen tím, že se technokratická řešení nepodaří demokraticky obhájit, zároveň se ale nebojím, že by se rozpadl kvůli periferii. Tento scénář by hrozil až v případě, že by ztratil podporu jádrových a fiskálně odpovědných zemí, jako je Německo, Nizozemsko nebo Finsko.

  • Řešením krize eurozóny je tedy vytvoření politické unie, pokud by se ji podařilo obhájit před občany. Kdyby se to přeci povedlo, výsledkem může být tzv. vícerychlostní Evropa, protože bude existovat užší integrace jádra zemí eurozóny a ostatní státy zůstanou na periferii (více na EurActiv 26.3.2013). Je to podle Vás správná cesta? 

Vícerychlostní Evropa do jisté míry funguje i dnes. Všechny země kromě těch, které mají výjimku, se ale zavázaly, že přijmou euro a v rámci Maastrichtských kritérií jsou dané podmínky, za kterých k tomu může dojít. V minulosti je nicméně některé země, které vstoupily do eurozóny, nesplňovaly, například Řecko. Nebyly na to hospodářsky připravené a rozhodnutí o vstupu bylo vedeno hlavně politickými motivy. 

Je jasné, že eurozóna není tou optimální měnovou zónou, která je popisována v učebnicích, ale tou kdysi přece nebyly ani Spojené státy americké. Rozdíl je v tom, že v USA funguje společná identita. V Evropě kromě mladších kosmopolitních lidí společnou identitu nenajdeme a krize rozežírá i to, čeho bylo v minulosti dosaženo. Podle mě by bylo správnější, kdyby eurozóna byla užší a byly tam jen země, které mají více sladěný hospodářský cyklus. 

  • Měly by tedy být některé země, které do eurozóny například kvůli neplnění Maastrichtských kritérií nepatří, vyloučeny?

Pokud některé země nemohou plnit tvrdé podmínky, které přijetí společné měny vyžaduje, tak by se měly k vystoupení rozhodnout samy, protože by jim tak bylo lépe. Jak je však vidět, nikdo se k tomu zatím nechystá. Obavy z toho, co by následovalo poté, jsou totiž příliš velké. Důležité ovšem je, že by nikdo neměl být z eurozóny vylučován, protože tím by se porušila evropská solidarita, na které je evropský projekt také založen. 

  • Jak se podle Vás krize eurozóny promítá do diskuze o EU v České republice? Může se ještě prohloubit euroskepticismus, kterým je Česko v EU známé?

Největší problém České republiky je, že vláda nedokáže smysluplně vysvětlovat svoje kroky. Proč pravicová vláda, která se chová fiskálně odpovědně a zavádí do ústavy dluhovou brzdu, nechce přijmout fiskální pakt? Jediným důvodem je, že je protievropská. Pozice Velké Británie je pochopitelná, vyplývá to z tradice, je to ostrov a hlavně Britové mají velký finanční průmysl atd. České pozici ale málokdo rozumí a už nás na mnohých jednáních neberou moc vážně. Stáváme se politicky irelevantními a to nám samozřejmě škodí. 

  • Zdá se ale, že i česká veřejnost je vůči EU spíše skeptická, čím je to způsobeno?

My jsme skutečně hodně euroskeptičtí, Václavu Klausovi se to tady podařilo zasít velmi úspěšně. Po roce 1989 bylo jedním z hesel revoluce „zpátky do Evropy“. Touha návratu tam, kam jsme patřili, tedy na Západ, byla završena naším vstupem do EU a do NATO. Od té doby se ale na české politické scéně nepodařilo najít konsensus a dát tomu nový příběh. Nepovedlo se vložit našemu členství v EU nějaký obsah a stanovit si, co tam chceme dosáhnout. Převažuje tady spíš jakýsi účetní přístup „má dáti – dal“. Nadáváme na EU, ale neuvědomujeme si, že jsme to vlastně i my.

  • O co by se tedy Česká republika měla v EU snažit?

Třeba evropské kohezní fondy představují pro tuto zemi obrovskou příležitost, jak modernizovat věci, na které bychom z domácích zdrojů neměli peníze. Souhlasím s tím, že se často financují špatné projekty, ale k tomu nás přeci EU nenutí, to jsou naše vlastní chyby. EU nemůže za naši korupci a za to, že financujeme často hloupé projekty. 

Geopoliticky tato země nemá alternativu, respektive já jsem od euroskeptiků žádnou rozumnou alternativu neslyšel. Rozhodně tím není neutralita, protože my nejsme Švýcarskem. Říká se, že ztrácíme suverenitu, ale země velikosti a významu Česka může mít suverenitu pouze v případě, že je schopná v mezinárodním systému efektivně fungovat. EU dává menším a středním zemím právo spolurozhodovat o otázkách, do kterých by z pozice své velikosti nikdy nemohly mluvit, pokud by nebyly součástí klubu EU. 

  • Proč se o tom v české společnosti nemluví?

Euroskeptikům se tady podařilo do veřejného života zakomponovat představu socialistického Bruselu, který nám diktuje nemožná socialistická pravidla, jako jsou zahnuté banány a pomazánkové máslo. Málokdo si ale uvědomuje, že pokud chceme jednotný trh, o což by Česká republika jako velmi exportně orientovaná země měla usilovat, je důležité, aby byly stejné standardy v Německu a Česku, protože jinak tam nebudeme moct vyvážet. My z toho přeci velmi profitujeme. 

Problém je, že bývalý prezident Václav Klaus byl velmi silnou osobností a vlastně tady neměl protějšek podobného politického formátu, který by reprezentoval proevropskou část populace. Při vší úctě ke všem dalším hráčům na politické scéně, Klaus neměl důstojného politického oponenta. Možná kdyby teď opravdu kandidoval do Evropského parlamentu, otevřela by se příležitost pro skutečnou evropskou debatu. Ostatní politické strany by byly nuceny na kandidátku do evropských voleb nevybírat druhořadé politiky, ale osobnosti, které o tom budou schopny diskutovat.

  • Proč se ale zrovna u nás daří euroskeptikům tak úspěšně oslovovat veřejnost?

Častokrát to dokáže zlomit jedna osobnost. Například Polsko se za prezidenta Kaczyńského jevilo jako velmi euroskeptická země, ale pak přišel Sikorski a Tusk a vnímání Polska v EU se úplně změnilo. Tito politici také ovlivňují veřejné dění a daří se jim sdělovat zprávu, že Polsko je dnes významným evropským hráčem a zároveň získává dost peněz z kohezních fondů. My tady bohužel takovou osobnost nemáme. Možná by to mohl být Karel Schwarzenberg před patnácti lety, dnes už ale ne. 

  • Na současné politické scéně skutečně žádná taková osobnost není?

Problém sociální demokracie je, že elity jsou proevropské, ale straníci a voliči zase tolik ne. Proevropskost sociální demokracie je tak vlastně velmi křehká. A takto můžeme brát stranu po straně. V TOP 09 je velký Evropan jenom Schwarzenberg, pro všechny ostatní je to málo podstatné téma. V ODS je zase jiný problém, protože euroskepticismus je jádrovou součástí jejich ideologie, ale jejich voliči jsou spíš proevropští. Chybí tedy silní političtí lídři, potřebujeme prostě českého Sikorského.

Zatím bohužel nevidím velkou naději na změnu. Postrádáme „Pana Evropu“, který by si to vzal jako jedno z hlavních témat. 

  • Mohl by český postoj k EU ovlivnit nový prezident Miloš Zeman?

Jak se bude projevovat Miloš Zeman, zůstává otázkou. Deklaruje se sice jako euroferedalista, vyvěsil evropskou vlajku, ale ve skutečnosti je jeho evropanství zahaleno mlhou a uvidíme, co se z toho vyvine. Já v tom mám svůj soukromý otazník.

Rozhovor připravila Markéta Kučerová.