Jaroslav Hubata-Vacek: Česko neumí využívat výhody členství v EU

Jaroslav Hubata-Vacek

„Deset let jsme euroskeptičtí, ne-li eurofobní a snažíme se najít na Bruselu vše špatné. Potřebujeme nějakého nepřítele, protože to nás zbavuje vlastní zodpovědnosti za naše nesprávná rozhodnutí. Když euroskeptickou rétoriku slyšíme denně od prezidenta či od vlády, opakují ji i média a posléze se to stane dominantním prvkem podnikatelů a veřejnosti,“ říká v dnešním rozhovoru ředitel Francouzsko-české obchodní komory (FČOK) Jaroslav Hubata-Vacek.

  • Francouzsko-česká obchodní komora nedávno představila průzkum, ve kterém se věnovala vztahu firem k Evropské unii. Jaké výhody má podle malých a středních podniků členství České republiky v Evropské unii?

Jsou to za prvé věci všeobecně známé. V první řadě jde o volný pohyb zboží a osob v rámci celé osmadvacítky. Dále je to nepochybně společná evropská legislativa, která byla implementovaná do té národní. Tím pádem mají firmy v různých členských zemích srovnatelné podmínky pro podnikání a národních specifik stále ubývá. Další výhodou je tlak na nadnárodní firmy, které dřív podnikatelům podmínky komplikovaly.

  • Můžete uvést konkrétní příklad?

Známé jsou případy telefonních operátorů. Díky tlaku Evropské komise se dříve vysoké ceny roamingů zásadně snížily. V dalším kole půjde o zlevnění datových přenosů, což je velice zásadní pro firmy, které se pohybují po světě.

  • Kde naopak firmy vidí zásadní nevýhody?

Existuje mnoho výhod, které nám Evropská unie přináší, ale které neumíme dostatečně využívat. Jde samozřejmě v první řadě o čerpání evropských fondů. Další oblastí, ve které Evropa efektivně pomáhá a jiné země jsou schopné toho využívat daleko lépe, jsou klastry. Těch je u nás relativně málo. V regionech, pro které je typické specifické know-how například v oblasti sklářství nebo textilního průmyslu, vidíte efektivně fungující klastr, který by dával dohromady firmy na jedné straně a školy, výzkumná pracoviště a státní správu na straně druhé, jen velice zřídka. Můžete je spočítat na prstech jedné ruky. Dá se říci, že u nás každá firma pracuje na vlastní účet, a bojí se své know-how sdílet. To je podle mě problém.

Další oblastí, ve které si vedeme velmi špatně, jsou PPP projekty (Public Private Partnership; pozn. red.). 10 let se o nich hovoří, ale v České republice neexistuje jediný. Důvodem je totální neschopnost státního aparátu nastavit dlouhodobé a transparentní podmínky pro privátní firmu, která by vstoupila do dlouhodobého svazku. Takto se v řadě zemí staví dálnice, nebo stavební projekty.

  • Na začátku jste mluvil o důležitosti jednotného evropského vnitřního trhu. Nicméně v posledních letech získávají na důležitosti i rozvíjející se trhy například zemí BRICS, což podporovala i Nečasova vláda. Získávají „nové trhy“ na větší důležitosti?

Prim stále hraje evropský trh. Jsme exportně nastavená ekonomika a 80 % vývozu míří do Evropské unie. Není možné se z těchto čísel během pár let přesunout do nějakých jiných pozic.

Máte pravdu, že poslední vláda deklarovala, že by se firmy měly zaměřit především na země BRICS a další rozvíjející se trhy, protože je tam budoucnost. To je sice jednoduché deklarovat, ale těžké provést. Může to udělat asi stovka největších českých firem, které mají dostatečné obraty a velikost, aby mohly vstoupit na tyto komplikované trhy a udržely tam svá zastoupení. Pro střední podniky to ale rozhodně neplatí. Firmy s obratem 50 milionů s 50 zaměstnanci zde neuspějí.

  • Jaké kroky by podle vás měla vláda udělat, aby byla expanze na evropský či jiný trh pro firmy snazší?

Především by měla říci podnikům, že je pro ně Evropa důležitá. Byl jsem svědkem toho, že na nedávném strojírenském veletrhu v rámci svého proslovu nezmínil bývalý ministr průmyslu Martin Kuba jedinou zemi Evropské unie. A to byly na veletrhu z 1.500 vystavovatelů stovky Němců, Rakušanů, či Italů.

Myslím, že vláda toho příliš dělat nemusí. Především by se měla snažit, aby se moc často neměnily podmínky. Jinak si myslím, že české firmy patří k relativně dynamickým exportérům, i když v případě, že jim bude opakováno, že je potřeba dostat se na rozvíjející se trhy, může to být pro ně zavádějící. Pokud jsou zvažovány nějaké podpůrné programy, například účast na veletrzích, nevidím důvod, proč by mezi ně neměly být zakomponovány i evropské veletrhy, nejen ty v Šanghaji nebo na jiných vzdálenějších trzích.

  • Jak by naopak měla vláda jednat, aby do Česka přilákala více investorů?

Valná většina investorů, kteří sem měli zájem vstoupit, tak již učinila. Podmínky se mění, náklady na pracovní sílu průběžně rostou, takže dnes není Česká republika až tak atraktivní destinací pro základní výrobu. Můžeme samozřejmě dál těžit ze své geografické polohy, díky které tu mohou vznikat logistická centra, ale spíše než o výrobu jde o to, aby tu velcí investoři reinvestovali.

Je tady také samozřejmě otázka samotného eura. Kurz koruny se totiž mění a pro investory to v průběhu roku může změnit výsledky, což je určitým způsobem demotivující.

  • Podle již zmíněné studie se také 55 % firem domnívá, že by Česká republika neměla přijímat společnou měnu ani po překonání krize eurozóny. Jak si to vysvětlujete?

Myslím si, že to souvisí s oficiálně deklarovanou politikou našich elit. Deset let jsme euroskeptičtí, ne-li eurofobní a snažíme se najít na Bruselu vše špatné. Potřebujeme nějakého nepřítele, protože to nás zbavuje vlastní zodpovědnosti za naše nesprávná rozhodnutí. To je podle mě typický znak naší povahy. Když euroskeptickou rétoriku slyšíme denně od prezidenta či od vlády, opakují ji i média a posléze se to stane dominantním prvkem podnikatelů a veřejnosti.

  • Nicméně už skoro rok je na Hradě nový prezident a nová vláda bude s velkou pravděpodobností také více proevropská…

To v tuto chvíli nevíme. Myslím si, že nepřijde žádná radikální změna jako v Polsku před pár lety s nástupem Sikorského a Tuska, kteří chtěli do hlavního proudu evropské integrace. Nemáme tady nositele pozitivně nastavené politiky, který by deklaroval, že naše budoucnost je jen a pouze v hlubší integraci.

  • Před chvílí jste zmínil problematiku evropských fondů. Česká republika nepatří ke státům, které plně využívají potenciál, jež jí fondy nabízejí. Co se musí podle Vás změnit, abychom nabízené prostředky využívali efektivněji?

V příštím programovacím období by měl být především snížen počet kapitol. Nyní jich máme 26, v budoucnu jich bude zřejmě osm. Musí být také zajištěna naprosto transparentní kontrola nad přidělováním a prováděním dotací. Často se mluví o složité byrokracii. Není to jednoduché, ale ve 27 dalších členských zemích je to Bruselem nastaveno stejným způsobem a nevidím důvod, proč by to v České republice mělo představovat takové překážky. Jednoznačně vidím disfunkci na straně státního sektoru.

Řada podnikatelů navíc zpochybňuje samotnou existenci fondů. Podle nich jde jen o další redistribuci prostředků, která generuje korupci. To já osobně považuji za naprosto nesmyslné tvrzení. Je to asi totéž, jako kdyby se řeklo, že veškeré státní zakázky jsou zvrácené. Měli bychom fondy považovat za součást státního rozpočtu a odpovídajícím způsobem, to znamená s péčí řádného hospodáře, s nimi nakládat a stoprocentně je vyčerpat. A to pouze na projekty, které zemi obohacují.

S Jaroslavem Hubatou-Vackem hovořila Anna Kuznická.