Jana Bobošíková: Budu razantnější než Klaus

zdroj: Suverenita.cz.

„Jediný, kdo za všech okolností hájí naše zájmy, je Václav Klaus. Odlišila bych se od něho pouze tím, že bych v některých otázkách byla ještě razantnější,“ prohlásila v rozhovoru pro EurActiv bývalá europoslankyně a současná kandidátka na první prezidentku republiky Jana Bobošíková (Suverenita).

Jana Bobošíková (nar. 1964) je česká novinářka a politička. Od roku 2004 do 2009 byla nezařazenou poslankyní v Evropském parlamentu. V roce 2009 se stala lídrem strany Suverenita do voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a ve stejném roce se pokusila uspět i ve volbách do Evropského parlamentu. V lednu 2013 se bude ucházet o přízeň voličů v historicky prvních přímých prezidentských volbách. 

  • České republice bývá často vytýkáno, že se neumí na evropské scéně prosadit. K důležitým tématům mlčí, nebo mate nejednotným postojem. I přesto, že v českých ústavních poměrech není zvykem, aby prezident navštěvoval například vrcholné summity Evropské rady v Bruselu, může se samozřejmě k evropským tématům vyjadřovat a tím pádem celou diskusi o nich ovlivňovat. Současný prezident Václav Klaus to dělá svébytným způsobem. Myslíte si, že svým postojem a některými svými výroky směrem k Bruselu Česko poškozuje? Budete se od něj v tomto nějak odlišovat?  

Jestli někdo poškozuje Českou republiku, tak to jsou ti, kteří nás chtějí za každou cenu zavléct do tzv. hlavního proudu v Evropské unii. A to bez ohledu na to, že hlavní neznamená správný, a že by kroky, které chtějí prosazovat, znamenaly pro Českou republiku katastrofu. Už teď je naše státní suverenita výrazně oslabena, na což velmi doplácíme. Jediný, kdo za všech okolností hájí naše zájmy, je Václav Klaus.  

Odlišila bych se od něho pouze tím, že bych v některých otázkách byla ještě razantnější. Například bych nikdy nepodepsala Lisabonskou smlouvu, ani žádnou budoucí smlouvu, která by znamenala předání dalších pravomocí do Bruselu. 

  • Prezident Klaus, ať už vědomě či nevědomě, svým názorovým postojem k EU a evropské integraci obecně přispívá k určité, spíše negativní, náladě ve společnosti… Souhlasíte? 

Zásadně s tímto tvrzením nesouhlasím. Jestli tu někdo soustavně a opakovaně hlásá pozitivní náladu, posiluje důvěru občanů ve vlastní síly a správně varuje před tím, že se zase někde za našimi hranicemi o nás někdo postará, tak je to současný prezident.  

Negativní náladu tu šíří všichni ti mravokárci, kteří si se zvednutým ukazovákem libují v mrskačství ostatních kvůli kdejakým skutečným či domnělým nedostatkům. Že se se stejnými problémy potýká celá euroatlantická civilizace, že korupce, sociální vyloučení velkých skupin obyvatelstva, výzvy k občanské neposlušnosti a k útokům na základní demokratické principy jsou často ještě v mnohem větší míře než u nás charakteristické pro většinu zemí v tomto prostoru, to nevidí nebo lépe řečeno nechtějí vidět.  

  • Co budete coby případná první prezidentka České republiky dělat Vy? 

Budu posilovat důvěru občanů ve vlastní schopnosti, budu šířit hrdost na Českou republiku, budu poukazovat na rizika, která nám hrozí.  

  • Česko patří spíše k menším členským státům EU. Jak by měla Česká republika na půdě EU vystupovat, aby co nejlépe hájila své zájmy? 

Především by si měla ujasnit, co je jejím zájmem. Zda je to posilování státnosti České republiky, její suverenity, prosperity její ekonomiky atd. Nebo zda je to obětování se kvůli myšlence jednotné Evropy, prohlubování integrace od ekonomické přes fiskální až k politické. Ujasnit si, jestli naším zájmem je zachování České republiky jako svrchovaného státu, nebo její rozplynutí se v Spojených státech evropských. Pro mne druhá varianta absolutně nepřichází v úvahu.  

Takže bych v Bruselu činila vše, co by posílilo Českou republiku. Hledala bych spojence mezi všemi zeměmi i mezi jejich jednotlivými politiky, kteří alespoň částečně vnímají situaci stejně nebo podobně. V případě krajní nouze bych neváhala postavit se čelem proti většinovému názoru, pokud bych byla pevně přesvědčena, že škodí České republice. Evropský stabilizační mechanismus je takovým příkladem. 

  • Vládne podle Vás České republice „diktát z Bruselu“, tedy bruselský úředník?  

Ano. Není možné, aby 80 % legislativy schvalované naším parlamentem bylo jenom implementací směrnic EU. Ty nevytvářejí žádní zvolení politici, ale nikým nevolení evropští byrokraté. Rozhodovací moc se ve skutečnosti soustřeďuje v naprosto neuvěřitelné míře v rukou bruselské byrokracie.

To už není demokratický deficit, to je devastace základních principů demokracie. K tomu nemohu mlčet. Jedinou možnou cestou je návrat k Evropě národních států a jejich parlamentů. Návrat k demokracii, protože stát je největší entitou, kde ještě lze demokratické principy uplatňovat.   

  • EU prochází v současné době obdobím, které by se z mnoha pohledů dalo označit za zlomové. Chtě nechtě, jednoho dne nám tu může vzniknout tzv. dvourychlostní Evropa, jiní zase říkají, že je naopak nutné prohloubit evropskou integraci. Jak tuto dobu vnímáte vy?  

Evropská unie prochází zlomovým obdobím proto, že přichází doba účtování za chyby, kterých se její politici dopustili a opakovaně dopouštějí. Překotná integrace, nenávist k národním státům, nesmyslné zavedení jednotné měny, boj s globálním oteplováním, jsou těmi nejzávažnějšími. Léčit neduhy vzniklé těmito chybami dalším akcelerováním těchto procesů bude znamenat desítky let zaostávání, ztráty konkurenceschopnosti, ekonomických krizí a recesí, a také dramatický nárůst sociálního neklidu a nepřátelských nálad mezi jednotlivými národy.  

  • Co by tedy podle Vás měla EU dělat? Kam by měla v blízké budoucnosti směřovat? 

Evropská unie by se měla zastavit na cestě ke katastrofě, racionálně zanalyzovat svou situaci a pokorně se vydat na cestu zpět k mnohostranně výhodné spolupráci jednotlivých členských států. Evropští politici toho ale nejsou schopni. Do urychlování integrace neinvestovali všechen svůj politický kapitál a přiznáním, že to celé byl omyl, jejich kariéry končí. A to oni nikdy nepřipustí. Úkolem České republiky by přesto mělo být se o nemožné pokoušet. Komu opravdu leží na srdci Evropa, kdo věří, že myšlenka evropské integrace je v dlouhodobém horizontu správná, ten je povinen se politice současných evropských lídrů postavit. Otázkou je, zda již není pozdě.  

  • Znamená podle Vás posun k fiskální a politické unii „zánik demokracie“? 

Nepochybně. V nepřehledném bruselském kotli není pro demokracii místo. Fiskální a následně politická unie znamená faktickou likvidaci posledních kompetencí národních parlamentů, tedy vymazání vlivu voličů na rozhodování o jejich osudech. 

  • Eurozóna v současné době prochází dluhovou krizí, což pochopitelně ovlivňuje i hospodářskou situaci v zemích bez eura, k nimž patří i Česká republika. Politici tápou a lék na krizi se ne a ne objevit.  Některé země v čele s Francií jsou přesvědčeny, že cestou nekonečného utahování opasků a reforem, tedy politikou, kterou prosazuje například Německo, se Evropě nikdy nepodaří překonat krizi. Co si myslíte Vy? 

Dluhová krize není na úrovni Evropské unie či zemí eurozóny řešitelná, protože ji v sobě má projekt jednotné evropské měny zakódován od samého počátku. Země s tak rozdílnými úrovněmi ekonomik, jako je Německo a Řecko či Portugalsko, nemohou mít společnou měnu. Anebo mohou, ale pak musí počítat s problémy, které nejsou schopny vyřešit a které ve střednědobé perspektivě přinášejí chudnutí všem.  

Lékem na krizi je odchod z eurozóny bud těch zemí se slabou výkonností ekonomiky a s vysokými dluhy, nebo naopak těch silných. Nařízené utahování opasků a restriktivní opatření nepomohou, ale škodí alespoň méně než nesmyslná „prorůstová politika“ financována znovu na dluh.  

  • Jak tedy hodnotíte postup EU vůči zadluženému Řecku? Mělo by v eurozóně setrvat?  

Řešení řeckých dluhů je jednak příkladem bezradnosti evropských lídrů, jednak dokladem toho, že žádné jiné řešení než návrat Řecka k drachmě nefunguje. Kdyby se k němu Řecko odhodlalo na počátku krize, bylo by na tom dnes mnohonásobně lépe a celá eurozóna by strádala také o něco méně.  

  • Měly Athény do eurozóny vůbec kdy vstupovat? 

Řecko bylo do eurozóny nalákáno přísliby růstu ekonomiky, stabilní měny, výhod plynoucích z likvidace kursových rizik atd., takže vina není jenom na straně řeckých politiků. Otázka teď nezní, zda eurozóna přežije, ale jak prosadit její demontáž. Nadějí je, že k tomu politiky donutí jejich voliči, ale ta doba bude bohužel ještě velmi dlouhá.  

  • Zůstaňme ještě chvilku u společné měny, k jejímuž přijetí se Česká republika zavázala k okamžiku vstupu do EU. Je tento závazek pro ní v současné situaci stále aktuální? Někteří čeští politici včetně premiéra Petra Nečase jsou pro to, aby Češi o vstupu do eurozóny rozhodovali v referendu, protože v eurozóně již nepanují takové podmínky jako v roce 2004. Jaký je Váš názor? 

Česká republika by měla v současnosti učinit krok zcela opačný. Tedy vyvázat se z povinnosti přijmout euro. Je obrovským nebezpečím, že vláda tento krok podceňuje. Předpokládám, že v docela dohledném období budeme velmi razantně tlačeni do toho, abychom euro přijali. Země eurozóny budou potřebovat další a další zdroje na její přežití a přenesení tohoto břímě na nové členy je velmi lákavé, zejména pokud mají povinnost euro přijmout.  

  • V současné době vrcholí jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Do jakých oblastí by podle Vás měla EU nejvíce investovat? 

Evropská unie by neměla investovat nikam. Měla by zajistit volný pohyb osob, kapitálu a služeb na území členských států a smluvně i ve zbytku Evropy. Měla by odstranit všechny bariéry, měla by zrušit všechny regulace, reglementace, kvóty, harmonizace, standardizace, dotace a většinu tzv. směrnic. Měla by se soustředit na pěstování tržního prostředí a příznivého prostředí pro podnikání. Jedině tak může zastavit zaostávání a vrátit se k ekonomickému rozvoji a prosperitě. 

  • Je známo, že současný prezident má specifický názor na klimaticko-energetickou politiku EU. Vnímáte „zelenou“ orientaci EU jako příležitost nebo spíše přítěž? 

Tato „zelená orientace“, boj proti klimatickým změnám, je asi nejhorším omylem, kterého se EU dopustila. Poroučení větru dešti, tolik parodované v tehdejším socialistickém Československu jeho občany, nabylo v EU neuvěřitelných rozměrů. Vůbec v něm nejde o ochranu životního prostředí, ale o skvěle placený byznys firem, které se chytře navázaly na penězovody obsahující miliardy eur vydávané na podporu nekonkurenceschopných technologií s mimořádně mizivým efektem. Podpora tzv. obnovitelných zdrojů vede k jedinému: k nárůstu cen energie, ke podstatnému zvyšování nákladů firem a tím k omezování jejich investičních a inovativních možností. A také ke zcela zbytečnému ožebračování lidí a to ještě ve jménu údajné záchrany planety. Zneužité státní dotace na fotovoltaické elektrárny a s nimi spojený nárůst cen energie je toho nejlepším příkladem.