Jan Zahradil: Připomínkování národních rozpočtů může vyvolat protievropské nálady

Jan Zahradil (ODS), poslanec Evropského parlamentu, místopředseda frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR).

Pokud členské státy zbavíte autonomního práva na sestavování rozpočtů, může to v Unii vyvolat „protiintegrační tendence“, říká europoslanec a místopředseda frakce Evropští konzervativci a reformisté Jan Zahradil (ODS). Hlavním tématem rozhovoru pro EurActiv ovšem tentokrát překvapivě nebyla ani tak kritika převádění pravomocí do Bruselu, ale rozvojová politika, které se poslanec vedle jiných témat v Evropském parlamentu věnuje.

Rozhovor s Janem Zahradilem vznikl začátkem května během konference ‚Rozvojová politika ČR a EU: Partnerství místo konkurence‘ organizovaná Liberálně-konzervativní akademií CEVRO.

  • Jakou roli by v rozvojové politice podle Vašeho názoru měla hrát Evropská unie a jakou jednotlivé členské státy?

Všichni víme, že EU je nominálně největším poskytovatelem rozvojové pomoci. V Evropském parlamentu vedeme již léta diskuse, zda ta pomoc má nebo nemá být podmíněná, jak má být podmíněná, a zda je vůbec kontrolovatelná. Ukazuje se, že za ty desítky let, co Evropa poskytuje rozvojovým zemím svou pomoc, se v řadě z nich situace okolo lidských práv nezlepšila, což je důkazem toho, že někde je něco špatně.

Je otázka, jestli má Unie vůbec nástroje, jimiž by na ty rozvojové země tlačila, aby prováděly tzv. good governance. EU navíc například v Africe čelí velmi expanzivnímu přístupu zemí jako je Čína, jejíž vpád na tento kontinent se dá označit, troufl bych si říci, za druhou vlnu kolonizace.

  • Co by s tím Unie měla dělat?

Myslím, že Evropa si s tímto problémem jen tak neporadí. Například v Evropském parlamentu totiž převládá názor, že je nezbytné akcentovat morální rozměr rozvojové pomoci – máme zkrátka povinnost pomáhat bez ohledu na další ekonomické nebo bezpečnostní aspekty. To podle mě ale není dobře.

V EP také panuje rozpor mezi pravicí a levicí ohledně toho, do jaké míry mohou dohody o volném obchodu prospět třetímu světu.

  • Má vůbec opodstatnění provádět rozvojovou politiku na evropské úrovni?

Kdyby se škrtnutím pera zrušila unijní rozvojová politika (RP), tak by samozřejmě nezmizela. Dělaly by jí jednotlivé členské státy, které by však spíše vycházely vstříc svým vlastním zájmům. Unijní RP má ale určitě minimálně jeden důvod pro svou existenci. A sice, přispívat ke stabilitě svého blízkého i vzdálenějšího okolí a to s ohledem na své bezpečnostní a ekonomické zájmy, tedy také na případnou migraci ze třetích zemí.

  • Jak by měla být nastavena koordinace mezi českou a unijní rozvojovou politikou? Například z ministerstva zahraničí z ní, že jí hodně definují velké státy Unie…

Nevím, jestli je to tak. Tři pětiny peněz, které Česko věnuje na RP, jdou nadnárodním institucím a jenom dvě pětiny realizujeme přes přímou bilaterální pomoc. Proti tomu nic nemám, jen znovu říkám, že unijní pomoc má přispívat ke stabilitě a snížení rizika migrace. To, že postkoloniální země jako Francie nebo Velká Británie mají v RP jiné cíle než my, je pravda. My se přirozeně zase budeme soustředit na jiné země, ke kterým máme historické vazby, jako je například Vietnam. Neměli bychom ale zanevřít ani na Afriku – například pád režimu v Zimbabwe je jen otázkou času.

  • Ta Afrika mi tam z mého laického pohledu přece jen moc nezapadá…

Máme z té nedávné, byť temné, minulosti vazby na Afričany, kteří u nás studovali, a na tom se dá ještě nějakou dobu stavět. Naopak například Latinskou Ameriku bych vynechal.

  • A pokud jde o zaměření unijní RP, máte ji ambice nějak korigovat?

Máme ambici celou tu věc „ekonomizovat“. Musíme začít už u vykazování HDP v rozvojových zemích, kde je typické, že se velká část produktu realizuje v šedé ekonomice. Ta se ovšem ve statistikách neobjeví. Musíme se bavit o tom, jak tuto šedou ekonomiku dostat do legálního rámce. Bylo by to výhodné i pro dotčené podnikatele: mohli by získat půjčky, pojištění apod., což v tuto chvíli nemohou. Nikdo se tím až doposud do hloubky nezabýval, což bychom jako Evropští konzervativci a reformisté (ECR) rádi změnili.

  • V souvislosti s naplňováním Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals) se hovoří o navyšování objemu RP. Hledají se nové zdroje prostředků. Co říkáte na to, že by se mohla financovat ze zdanění transakcí?

Navyšování je nejméně složitá cesta. Současná hranice 0,7 % HDP ovšem naprosto neodpovídá dnešním podmínkám. Pokud budeme jen navyšovat bez ohledu na to, jak je ta RP efektivní, pak to určitě vhodné není.

A financování RP z Tobinovy daně? To jsou jen takové pokusy o zneužití současné krizové situace. Vytvoření celoevropské daně, tomu se budeme coby ECR i ODS vždy bránit. To je podobné, jako když se v současné finanční krizi tlačí na ECB, aby nakupovala dluhopisy ohrožených zemí, nebo se uvažuje o zřízení obrovských záchranných fondů. Je to jen hašení ohně benzínem.

  • Přejděme k současné krizi eurozóny. Jak se díváte na to, že by se do Bruselu měly k připomínkování posílat národní rozpočty?

„Budou členské země eurozóny ochotny zachraňovat eurozónu i za cenu rozpadu EU?“ napsal nedávno politolog Robejšek na svém blogu. To na první pohled může působit jako protimluv, ale protimluv to není, protože schválením podobného opatření se vytváří obrovská živná půda pro protievropské nálady. V momentě, kdy zbavíte členské země jejich autonomního práva na sestavování národních rozpočtů, je pak jen otázkou času, kdy se začnou prosazovat silně „protiintegrační“ politická hnutí. Toho se hodně bojím. Věci se mohou změnit k horšímu rychleji, než si všichni myslíme.

  • V souvislosti s tím se chci zeptat na euro. Vaše strana k němu dlouhodobě přistupuje dost opatrně. Jak nastavit pravidla eurozóny, aby bylo pro nás výhodné do ní vstoupit?

Teď mluvím jen za Jana Zahradila, nikoliv za ODS. Tento krok si musíme řádně promyslet, zvlášť pokud bychom do eurozóny vstupovali za jiných podmínek, než k jakým jsme se zavázali v přístupové smlouvě. Navíc samo euro může být za několik let v ještě větších problémech. Osobně se proto za těchto podmínek kloním k vypsání referenda. Jsme docela rád, že teď máme několik let na rozmyšlenou, jak se k této otázce postavit.

  • Dobře, ale do jaké eurozóny bychom tedy podle vás měli chtít vstoupit?

Nemůžeme především souhlasit se schvalováním českého rozpočtu v Bruselu – to by bylo výrazné „vyprázdnění“ naší suverenity.

  • Takže současné nastavení eurozóny Vám vyhovuje?

Vyhovuje, pokud by se pravidla Paktu stability a růstu dodržovala. Za dva roky, myslím, budeme vědět víc.

  • ODS po loňských volbách do EP spolu s britskými konzervativci, polskou Právo a spravedlnost a dalšími stranami vytvořila frakci ECR. Jak jste s tímto projektem po téměř roce jeho fungování spokojeni?

Myslím, že ECR už dokázala, že není jen do počtu. To se ukázalo například při volbě předsedy EK Barrosa, který vyhrál o 12 hlasů. Takže kdyby nedostal 54 hlasů od naší frakce tak by tím předsedou nebyl. Podobné „zářezy“ se nám povedly ještě tak dva nebo tři.

Zejména u některých německých europoslanců sice přetrvává hořkost z odchodu našich europoslanců od EPP-ED, ale podle jiných to této nejvlivnější frakci pomohlo k určitému posunu doprava. Zkrátka ta ochota lidovců ke kompromisu se socialisty už není taková. Častěji se utváří pravicové koalice. Teď jsme samozřejmě spokojeni i s výsledkem britských voleb – jako ECR máme prvního premiéra.

  • Cítíte se v nové frakci jako ODS silnější než v rámci EPP?

Řekl bych, že především nejsme pod takovým „ideologickým dozorem“ a máme větší volnost v nakládání s prostředky na naši propagaci. Odchodem z EPP jsme o nic nepřišli, máme v parlamentních funkcích zhruba stejně křesel, jako bychom měli v rámci EPP.

  • Existují v ECR nějaké vážnější rozpory při hlasování?

Určitě – Britové jsou například „zelenější“ než my, ale v zásadních otázkách se vždy shodneme.