Jan Olbrycht: Význam evropských fondů v budoucnu poroste

Jan Olbrycht, poslanec Evropského parlamentu; zdroj: EP.

S polským poslancem Evropského parlamentu a místopředsedou parlamentního výboru pro regionální rozvoj Janem Olbrychtem (EPP-ED) hovořil EurActiv u příležitosti pražského Evropského summitu regionů a měst o budoucnosti evropské politiky soudržnosti po roce 2013, ale také o komunikaci evropských politik ze strany regionálních a místních zastupitelstev.

  • V EU se pomalu začíná rozbíhat diskuse o budoucnosti politiky soudržnosti po roce 2013. Jaké by podle vás měly být její priority v tomto období. Měla by se stále zaměřovat primárně na pomoc nejméně rozvinutým regionům (současný cíl Konvergence), na podporu konkurenceschopnosti nebo na tolik prosazované „nové výzvy“ jako jsou změny klimatu nebo energetická bezpečnost?

V případě politiky soudržnosti máme před sebou dvě filozofie. První z nich bych označil jako „právní“. Politika soudržnosti je obsažená ve Smlouvě. Nejde tedy o žádnou krátkodobou politiku, ale stabilní součást Evropské unie, která je ve Smlouvě definována jako politika zaměřená na snižování nerovností mezi regiony a ty mohou mít různý charakter. V budoucnu může jít o nerovnosti v HDP na hlavu, nerovnosti vzniklé v důsledku klimatických změn nebo energetických výzev, nerovnosti jež budou důsledkem hospodářské krize (v tuto chvíli si ještě neumíme představit jaké budou) nebo nerovnosti vzniklé v důsledku vylidňování určitých regionů. Znamená to, že by mělo být možné tento nástroj použít kdykoliv, ale z různých důvodů.

Druhá filozofie je taková, že politiku soudržnosti nepotřebujeme (tento postoj byl ještě před rokem velmi rozšířený) a nacházíme se na takové úrovni, že bychom podporu měli směřovat pouze do nejchudších regionů. Je ale otázkou, kdo je nejchudší. Pokud si jednoho dne řekneme, že nikdo není nejchudší a všichni se nacházíme na přijatelné úrovni, pak již tato politika nemusí být nutně zapotřebí.

Já osobně jsem zastáncem přístupu, který chápe tuto politiku z definice. Myslím si totiž, že v budoucnu se setkáme s různými typy nerovností a proto je taková politika absolutně nezbytná. Tato politika je navíc úzce propojena s myšlenkou solidarity. Nejde ale o solidaritu s nejchudšími, ale o solidaritu se všemi členskými zeměmi, regiony nebo městy, které se ocitly v horším postavení. Solidarita znamená být společně v dobrém i zlém. Pokud se něco stane, jsme spolu a máme nástroj, který můžeme použít. Nejde o nástroj charity, ale o účinnou intervenci.

A nyní můžeme hovořit o budoucnosti. Otázka je, jak bude situace vypadat po roce 2013 a (samozřejmě s tím, že předpokládáme, že je politika soudržnosti zcela stabilním prvkem) budeme muset určit, jakým nerovnostem čelíme. Do této chvíle jsme paralelně sledovali dvě strategie. Jednou z nich bylo snižování nerovností pomocí podpory infrastruktury a zvyšování dostupnosti všeho, co souvisí s životními podmínkami (voda, silnice, komunikace, apod.). To platí dnes a bude to platit i zítra, jelikož síť infrastruktury není a ani v budoucnu nebude dostatečná a to ani v nových ani ve starých členských zemích. I když si často myslíme, že se s nedostatkem infrastruktury potýkáme jen my, vždycky se objeví někdo ze staré členské země a bude říkat, že i oni mají nedostatečnou infrastrukturu. Týká se to ale jen některých částí země a jiných ne. To je tedy první strategie.

Druhá strategie je snižovat nerovnosti ve smyslu zvyšování atraktivity a tím posilování konkurenceschopnosti. Vždycky je tu ale otázka: nedopouštíme se právě intervencionismu nebo protekcionismu, když dáváme peníze malým a středním podnikům? Ve chvíli kdy nechráníme celé odvětví tomu tak není. Pokud chráníme nové myšlenky, pomáháme aby se inovace malých a středních podniků dostaly na trh, pak je to v pořádku. To byla ostatně strategie, která se po válce použila v Marshallově plánu, v Japonsku a dalších případech. Pomožme na trh každému, pak je to už jen jeho problém.

Proto si myslím, že v budoucnu bude politika soudržnosti řešit konvergenci v oblasti infrastruktury, inovací a pochopitelně si myslím, že politika soudržnosti bude muset něco udělat i s novými nerovnostmi, které vzniknou již velmi brzy. Mám na mysli nerovnosti týkající se změn klimatu, ale ne těch, které přímo se změnami klimatu souvisejí, spíše důsledky jako je například vylidňování, apod.

Je ovšem zajímavé, že když se budeme zabývat tímto typem nových výzev, není možné problémy definovat ve vztahu k administrativním strukturám. Tyto problémy překračují hranice struktur a výzvy jsou mnohem komplexnější. Často jsou menší než administrativní struktury, ale často také větší. Tyto nové výzvy budou tedy vyžadovat daleko více flexibility. Pokud se na to podíváme z technického hlediska, v dnešní době se všechno řeší, analyzuje a programuje na úrovni regionů NUTS II. Očekávám ale, že v budoucnu bude třeba zohlednit nejen NUTS II, ale i NUTS III nebo NUTS I, neboť různé výzvy budou vyžadovat různé statistiky a různé prvky. To je to, čemu Komise říká „funkční území“.

Možná se zaměříme na velké město, jako například Praha, a na jeho okolí, možná na jednu řeku, která prochází dvěma zeměmi, takže budeme potřebovat jeden program pro celou řeku. Možná budeme mít program pro jeden region, možná pro několik (dva, tři, čtyři…) regionů proto, že je spojuje společný problém. Co to znamená? To znamená, že možná budeme muset přeorganizovat všechno, co souvisí s řízením a řídícími orgány, neboť problémy budou jiné. Potřebujeme užší spolupráci mezi různými typy administrativních orgánů – měst, regionů, států, Evropské unie, ale také možná spolupráci několika regionů nebo regionů z více členských zemí. Bude načase vzít vážně přeshraniční spolupráci (ne symbolicky, ale vážně) a investovat společně. Již jsme s tím začali v tomto období, ale bude to stále častější.

Proto si také myslím, že politika soudržnosti po roce 2013 bude mít stále svou platnost. Zadruhé, krize jí dává nový význam. Tato politika bude stále důležitější, ne naopak. A zatřetí, tato politika bude vyžadovat nové metody – otevřenější, flexibilnější a více založené na důvěře. Je třeba ostatním důvěřovat a ne je kontrolovat.

  • Hovoříte o flexibilitě, máte na mysli flexibilitu také ve smyslu možnosti změnit priority v průběhu programovacího období?

Dám vám jeden velmi dobrý příklad. Když jsme v Parlamentu diskutovali o problematice nových možností, na nichž Komise momentálně pracuje, zeptal jsem se zástupce Komise, zda bude třeba během tohoto období měnit operační programy. A odpověď byla velice zajímavá. Řekl, že operační programy by neměly zacházet příliš do detailů a měly by být velmi otevřené – tak otevřené, že by je nebylo třeba měnit. To je ale změna filozofie!

Před několika lety Evropská komise chtěla co možná nejvíce detailů, teď se to mění. „Tak otevřené jak jen to je možné“ znamená mít možnost provést změny velmi rychle. Pokud je něco příliš detailní, je velmi těžké to měnit. Pokud je něco otevřené, můžete to změnit sám, ale pak je tu problém důvěry: „Věřím ti, nech si peníze co jsi dostal a prováděj svou politiku podle svých priorit a pokud potřebuješ, program změň“. Je to změna strategie a to je pozitivní. Je daleko lepší, když budou příjemci a řídící orgány moci změnit programy samy a nebudou muset na změnu čekat sedm let. Doufám, že to bude představovat nový rys této politiky.

  • V současné době je velkým problémem, s nimiž se potýkají příjemci podpory, velmi detailní administrativa projektů…

To je pravda, ale nemyslím si, že je to pořád nutné. Zabírá to čas, vytváří to překážky a navíc máme i problém s měřením efektivity. Velmi často máme sklony měřit správnost procedury a ne efektivitu politiky. Můžeme si představit takovou politiku, která je podle procedur absolutně správná, ale její efektivita je velmi nízká. Taková politika pak nemá ve skutečnosti moc dobré výsledky.

Na druhé straně jsou velice efektivní politiky, jako je například využití inovací. Inovace jsou z definice rizikové. Neexistují žádné inovace bez rizika. Pokud je něco hodně inovativního, je to rizikové. A dochází k chybám. Pokud ale budete chyby posuzovat jako něco, co je třeba potrestat, budete lidi demotivovat od toho, aby dělali něco inovativního. Musíte také zohlednit, že pokud je daná věc inovativní, je také riziková a toto riziko musíme zohlednit a netrestat lidi za chyby, které udělají. Jde o změnu filozofie.

Neměli bychom kontrolovat všechno a na všech úrovních, protože to lidi demotivuje a vytvoří to jen strach. Výsledkem bude, že si lidé řeknou, že je lepší dělat něco jednoduššího, nic komplikovaného, nic inovativního, zkrátka bez jakýchkoliv obtíží. Proto potřebujeme změnu. Kontrola je pochopitelně nezbytná, ale jejím cílem musí být odhalit skutečné chyby od podvodů, protože to není jedna a tatáž věc. Instituce chybovat mohou, přestože by neměly, ale podvody jsou něco velmi negativního. Chyby jsou jen důsledkem neporozumění nebo špatných procedur.

  • Nedávný průzkum Eurobarometru ukázal, že lidé mají tendenci důvěřovat místním politikům více než jakýmkoliv jiným orgánům. Komisařka Margot Wallström v této souvislosti regiony požádala, aby bylí aktivnější při vysvětlování jak evropské politiky ovlivňují každodenní život občanů a Výbor regionů dokonce vyzvala, aby komunikací s občany pomohl zvýšit účast v evropských volbách. Považujete takový způsob komunikace za efektivní? Někteří lidé v této souvislosti Komisi kritizují a označují takovou snahu za poslední zoufalý pokus jak zvýšit účast ve volbách do Evropského parlamentu…

Nikdy není pozdě. Jako poslanec ale musím říci, že komunikační politika Parlamentu je ve skutečnosti velice slabá. Neexistuje politická vůle otevřít všechno. Víte, komunikační politika znamená odpovídat na otázky, vysvětlovat lidem a být připraven informovat o všem co dělám, o všem. Někdo to poslouchat chce, jiný ne, ale na tom nezáleží. Informace podávám, protože je to moje povinnost. Toto je služba veřejnosti a já musím všechny informovat o tom co dělám takovým způsobem, aby tomu porozuměli.

Není to ale jen problém Evropského parlamentu, ale všech národních parlamentů a také městských zastupitelstev. Byl jsem starostou jednoho slezského města a moje strategie byla celou dobu informovat lidi o tom, co dělám. Ať už je to zajímavé nebo nezajímavé, atraktivní nebo neatraktivní, musím to dělat. Povinností lidí není aby o politiku zajímali, ale měli by vědět, že když chtějí, tak v jakoukoliv dobu mohou získat informace o tom, co instituce dělají.

Buďme ale upřimní, pro obyvatele mého regionu je role Evropského parlamentu pochopitelně nejasná, já jako evropský poslanec jsem každý týden velmi daleko. Vracím se sice, ale jsem velmi daleko. Je samozřejmé, že nejsem člověk, za kterým by kdokoliv mohl přijít a na cokoliv se mě zeptat, protože to není mým úkolem. Zastupuji ale občany v Evropském parlamentu a je tedy z definice mou povinností lidi informovat o tom, co dělám. To je součást mojí práce. Není to nic navíc.

  • Pokud jste poslancem EP, je jasné, že musíte o své práci informovat, ale když si vezmeme regionální zastupitelstva…

Tam je to stejné.

  • To ano, ale jejich úkolem je informovat o tom, co dělají ony. Proč by ale měly také informovat o Evropském parlamentu a o evropských volbách jak je k tomu vyzvala komisařka Wallström?

Europoslanci by měli informovat o tom, co dělají, ale to je ostatně problém všech veřejných institucí. Všechny veřejné instituce by měly spolupracovat, ale myslím si, že je dobré, aby každá část této struktury informovala o své vlastní práci. Nemyslím si, že by regiony měly informovat o Evropském parlamentu, možná jedině o tom, co od Evropského parlamentu očekávají nebo o tom co očekávají, že budou dělat jimi zvolení poslanci. Ano, to je v pořádku, ale jinak je to naše práce. To my bychom měli informovat o tom co děláme a neměli bychom s tím otálet.

Já osobně jsem ve svém regionu vytvořil zvláštní asociaci, která se jmenuje „Evropa je jednoduchá“ a s ní pořádáme celou řadu setkání. Jediným důvodem jejího vzniku je vysvětlovat, jak to funguje, co děláme, jaké jsou aktuální výzvy a mohu říci, že na naše konference a semináře přichází hodně lidí. Lidé se začnou hodně zajímat ve chvíli, kdy poznají, že s nimi jednáte seriózně. Pokud s někým jednáte seriózně a ne jako s objektem propagandy, pak se zajímá. Proč by se nezajímal? Často v televizi zaslechne o tom, že Evropský parlament něco udělal, a tak se zajímá, co se děje například v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. Lidé přijdou a ptají se, co to znamená. Ničemu nerozumíme, můžete nám jednoduše vysvětlit o co jde? A to je, řekl bych, moje práce.

Regiony mají své povinnosti, ale často by měly informovat o tom, jaká je souvislost mezi jejich činností a evropskou úrovní, ne ale o práci Evropského parlamentu.

  • Říká se ale, že by místní orgány měly o evropské politice informovat proto, že mají k občanům blíže…

To je jiná věc. Když přecházíte silnici, vidíte informační tabuli na druhé straně, na níž se píše, že tato silnice byla postavená z evropských peněz. V tomto případě jde o to, že je místní politika přímo napojena na evropskou a je to tedy součást aktivit, které je třeba vysvětlit – odkud peníze pocházejí, k čemu jsou určené, co s evropskými penězmi můžeme dělat. To místní a regionální vlády také musejí dělat, je to něco, co souvisí s jejich aktivitami.

  • Do politiky soudržnosti se v současnosti dostává koncept územní soudržnosti, který bude vyžadovat větší účast regionů na tvorbě evropských politik. Jak by se k tomu regiony měly postavit?

Můj osobní názor jako bývalého starosty a regionálního zastupitele je, že není možné si říkat, že moje práce je starat se jen o své město, ti v Bruselu mají zase svou práci a potom se uvidí. Ne, myslím si, že specifikem evropské politiky je, že pokud chce, může se této diskuse zúčastnit každý. Proto jsou sdružení měst a regionů tak důležitá, neboť to jsou ona, kdo do diskuse může opravdu přispět. Nesmí jen čekat.

Jejich práce je účastnit se diskuse a sledovat co se děje. Pokud se diskuse nezúčastní, může být pozdě. Možná některé myšlenky nejsou správné, ale je důležité reagovat rychle již ve fázi debaty a ne později. Nemyslím si, že všichni, ale řada členů z místních a regionálních zastupitelstev se diskuse účastní. Jsou tu ale také příklady lidí, kteří si myslí, že se jich evropské problémy netýkají a že mohou čekat.

  • …což v České republice slýcháte poměrně často…

To je ale negativní. Není možné se izolovat a říkat: Já jsem tady, mé starosti sahají jen k hranicím mého města a všechno ostatní je problém Evropy. Ne, nemyslím si, že by něco takového bylo možné v dnešní době, kdy je všechno propojeno.