Giovanni Kessler: Česká republika má v odhalování podvodů co zlepšovat

zdroj: Evropská komise

Je důležité, aby Česká republika prokázala vůli a schopnost odhalovat, vyšetřovat a žalovat zneužívání evropských financí. Jinak by to také mohlo ohrozit její schopnost získat více peněz z evropského rozpočtu, říká v rozhovoru generální ředitel Evropského úřadu pro boj proti podvodům Giovanni Kessler. EurActiv s ním hovořil mimo jiné o plánech na zřízení úřadu evropského veřejného žalobce.

Giovanni Kessler je italský právník a politik. Byl prokurátorem u několika italských soudů, členem italského parlamentu za Demokratickou stranu a působil také v rámci Verifikační mise OBSE v Kosovu. Od roku 2010 je generálním ředitelem Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). EurActiv s ním hovořil na konci minulého týdne, u příležitosti jeho návštěvy v Praze.  

  • Oficiálním důvodem Vaší pražské návštěvy je zlepšování vztahů s českými orgány, ale také představení některých záměrů jako je vznik úřadu evropského veřejného žalobce. Vaše návštěva vyvolává zájem ale i z jiných důvodů. OLAF se totiž v České republice podílí na vyšetřování několika případů, v nichž jde o podezření ze zneužívání evropských fondů. Na kolika případech nyní v Česku pracujete?

V současné době v souvislosti s Českou republikou řešíme zhruba dvacet případů. Některé z nich se ale týkají pašovaného zboží. Nejde tedy jen o případy korupce a zneužívání evropských fondů.

V některých případech, které se evropských fondů týkají, postupujeme ve spolupráci s národními orgány, kterým poskytujeme pomoc a podporu. Náš úřad v Bruselu neřeší všechny finanční podvody. Něco takového jednak není možné a navíc by to byla chyba. My musíme přimět k zodpovědnosti členské státy a občanskou společnost. Brusel to řešit nemůže.

  • Vy jste měl v minulosti vůči způsobu, jakým v České republice dochází k odhalování podvodů spojených s evropskými penězi, určité výhrady (Kessler si začátkem léta českým médiím postěžoval, že zejména spolupráce s českými ministerstvy by mohla být lepší – pozn. red.). Jaká je situace dnes?

K velkému zlepšení došlo nedávno na Nejvyšším státním zastupitelství. S nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a jeho úřadem se nám spolupracuje velmi dobře a v jeho úsilí a práci ho podporujeme.

Větší rezervy (ale připouštím, že je to pouze můj dojem) vidím ve schopnostech a ochotě národních i místních orgánů upozorňovat na konkrétní případy. Nejde jen o orgány činné v trestním řízení, jako je policie, ale také o auditní orgány, atd. Musí tu být nastaven kontrolní systém, který lidem zabrání zneužívat a zpronevěřovat evropské peníze nebo je dokonce používat při korupci. V těchto věcech má Česká republika ještě co zlepšovat.

To, že jasně a konkrétně prokážete vůli a schopnost odhalovat, vyšetřovat a žalovat tento typ trestné činnosti, je přitom důležité. Jinak by to také mohlo ohrozit vaši schopnost získat více peněz z evropského rozpočtu. Myslím, že chápete, jak moc jsou nyní tyto zdroje důležité pro hospodářský rozvoj a sociální jistoty evropské společnosti. V řadě členských zemí jsou to prakticky jediné peníze, z kterých se ještě financují veřejné investice.

  • Říkal jste, že u českých orgánů postrádáte lepší schopnosti a ochotu upozorňovat na nové případy. Z čeho tak usuzujete?

Třeba z toho, že nás české veřejné orgány vloni upozornily pouze na jeden případ podezření z trestné činnosti. Je to jen indikátor, ale na druhou stranu ze soukromého sektoru (od firem, ale i jednotlivců) jsme za stejnou dobu dostali zhruba dvanáct podnětů. To není dobré znamení. Jak jsem už říkal, vidím tu prostor pro zlepšení.

  • Jak je na tom Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi v regionu. Liší se nové členské země v tomto ohledu nějak zásadně od zemí jako je Německo nebo Francie?

Určité společné rysy tam jsou. Rád bych ale zdůraznil, že chceme, aby každá země přijala svou odpovědnost a nepinkala své míčky na evropskou stranu hřiště. Některé země mají sklon na tyto trestné činy příliš neupozorňovat, protože se bojí, aby to na ně nevrhalo špatné světlo a aby nebyly označovány za země s nejvyšším počtem finančních podvodů.

Těmto zemím bych ale vzkázal: pozor na to – být zemí, ve které nedošlo k odhalení žádného trestného činu, nepůsobí důvěryhodně. Tento postoj musíme změnit. Vy musíte být naopak první nebo mezi prvními, nejen v podílu odhalených případů, ale také v podílu případů před soudem a v počtu vyřešených případů. A v tomto směru máte před sebou ještě dlouhou cestu.

  • Vraťme se ještě ke spolupráci s místními orgány. Narážíte na nějaké překážky?

Rád bych Vám řekl víc, ale nemohu. Pokud se ale ptáte, jestli nám někdo brání ve vyšetřování, tak ne. Potřebovali bychom ovšem (respektive vy byste potřebovali), aby tu bylo víc těch, kteří budou na problémy upozorňovat. To, že tu nejsou, považuji za hlavní problém.

  • Říkal jste, že OLAF v současné době v České republice pracuje na zhruba 20 případech. Pokud byste to srovnal s dalšími evropskými zeměmi, jak na tom Česká republika je? Ptám se proto, že korupce je zde v současné době vnímána jako velmi vážný problém.

O tom, že podle Transparency International je korupce v Česku vnímána jako velký problém, vím. Ale těžko říci, těch případů, které v České republice řešíme, není tolik.

  • Opusťme nyní toto téma a pojďme se podívat na jeden z návrhů, o kterém jste přijel do Prahy jednat. Evropská komise připravuje návrh na zřízení úřadu evropského veřejného žalobce. O co se jedná a jak jsou přípravy daleko?

Na návrhu zřízení úřadu evropského veřejného žalobce se zatím stále pracuje a nejprve jej musí schválit kolegium komisařů. K tomu by mohlo dojít zhruba v polovině příštího roku. Teprve potom bude zveřejněn návrh příslušného nařízení.

Vznik úřadu by představoval zásadní změnu v postavení Evropské unie jako takové a zlepšil by její schopnost bojovat proti tomuto typu trestné činnosti. Finanční podvody poškozují zájmy všech evropských občanů a v době krize platí dvojnásob.

  • Proč by měl tento úřad vzniknout?

V OLAFu, který je jediným celoevropským vyšetřovacím orgánem, si jasně uvědomujeme, že pro národní orgány je velmi obtížné, ne-li přímo nemožné některé případy trestné činnosti odhalit, protože má čím dál častěji nadnárodní rozměr. Často může jít o jednoduché podvody nebo korupční případy, ve kterých firma z jedné země uplácí v jiné zemi, ale národní orgány nejsou schopné je odhalit. Odhalit korupci je už tak složité v rámci jednoho státu, natož v mezinárodním měřítku.

Pokud tedy máme být schopni tento fenomén řešit, musíme najít nadnárodní řešení.  Spolupráce národních orgánů v tomto případě nestačí. Národní orgány většinu podobných případů ani nezaznamenají – prostě proto, že přes stromy nevidí les. A když o takovém případě neví, těžko požádají o spolupráci své kolegy v zahraničí.

  • Můžete uvést nějaký příklad?

Rozhodně. Ukážu vám to na dvou případech, které se skutečně staly. V prvním z nich šlo o velké výběrové řízení v jedné nejmenované zemi. Úředník, který rozhodoval o přidělení zakázky, dostal úplatek od firmy, která chtěla tu zakázku získat. Jednalo se o zahraniční společnost. Úplatek mu ale neposlala přímo, ale přes ovládanou společnost, která onu zakázku získala. Tato ovládaná společnost měla ale sídlo v třetí zemi a úplatek navíc neposlala přímo úředníkovi, ale další firmě, která má sídlo ve čtvrté zemi a je nepřímo ovládána oním úředníkem z první země. Ty peníze ale ve čtvrté zemi nezůstaly, neboť firma je uložila na účet vedený bankou z páté země. Jinými slovy, bylo do toho zamotáno pět zemí.

V zemi, kde působil onen zkorumpovaný úředník, se přitom nic nedělo. Výběrové řízení proběhlo a o celém úplatku, což je jinak velice jednoduchá věc (necháte někoho vyhrát a on vám za to zaplatí) se nevědělo. Celá operace byla rozkouskovaná po různých zemích. Pro zločince ani peníze žádné hranice uvnitř Evropy neexistují. Odhalit takové případy je velmi složité, ne-li nemožné a bývá to věc náhody.

  • Jestli je podobné případy tak složité rozplést, jak se to v tomto případě povedlo?

My v OLAFu jsme tento případ odhalili jenom proto, že jsme měli přehled o celé síti a dali jsme si jednotlivé kousky dohromady. Národní orgány ale tu perspektivu, kterou máme my, nemají.

Je tu ale ještě další důvod, proč by mělo evropské zastupitelství vzniknout. Představte si, že vyšetřování zahájí orgán v jedné zemi. Pokud chce ale celý případ rozplést, musí požádat o spolupráci čtyři další orgány ve čtyřech dalších státech. Ty ale nemusí ke spolupráci projevit vůli, nemusí je to zajímat nebo zkrátka nejsou schopné zjistit, kdo je v pozadí nebo to i zjistí, ale vleče se to roky. To přeci není efektivní. Na trestné činy s transevropským rozměrem potřebujeme evropský orgán, který je bude odhalovat, vyšetřovat a zároveň bude i žalobcem.

  • A ten druhý případ?

Ten se odehrál v Bulharsku a šlo v něm o používání falešných faktur. Společnost, která faktury vydávala bulharské společnosti, měla sídlo v Německu. Přestože se obě firmy na tomto podvodu podílely stejně, my jsme museli poslat zprávu do každé z těch dvou zemí. Na základě toho byly podány dvě žaloby, vedla se dvě soudní řízení a byly vyneseny dva rozsudky. Přitom šlo o stejný případ – to je naprostá ztráta času a peněz daňových poplatníků. Navíc to skončilo dvěma různými rozsudky – zatímco jedna strana byla odsouzena, druhá osvobozena. Z toho je jasné, že v jedné z těch zemí něco není v pořádku. Ať už v jedné nebo v druhé.

Přeci nemůžeme pomocí zákonů z 19. století, které vycházejí z národní suverenity, soudit dnešní případy. Copak jde o podvod, který byl spáchán v Bulharsku nebo Německu? Ten podvod byl přeci spáchán v Evropě, a proto ho musíme řešit společně, jinak je to neefektivní.

  • Jakou by měl mít Úřad evropského veřejného žalobce podobu?

Naším záměrem rozhodně není vytvořit v Bruselu nějaký monstrózní úřad, který by měl chapadla po celé Evropě. Buďme realisté. Naopak, my bychom rádi měli malý centrální úřad, který by měl pod sebou síť sedmadvaceti národních žalobců odpovědných za finanční podvody.

Tito žalobci by byli členy jedné sítě. Pokud by český žalobce potřeboval nějaké důkazy od německého žalobce, nemusel by jít komplikovanou právní cestou, ale mohl by požádat přímo svého německého kolegu, protože oba by fakticky působili ve stejném orgánu. Důkazy, které by byly takto zajištěny, by byly navíc platné po celé Evropě.

Na evropské úrovni by poprvé vzniklo něco, co skutečně nezná hranice. Jeden prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Na jedné straně by národní žalobci dostali větší pravomoci a na straně druhé by centrální úřad vykonával roli koordinátora – mohl by řešit případnou neochotu nebo nedostatečnou kapacitu některých národních úřadů. Hlavní žalobce by měl právo koordinovat a napravovat možné problémy. Tato instituce by vznikla z OLAFu a Eurojustu – byla by tedy postavena na existujících základech.

  • Lidé na státních zastupitelstvích by tedy byli podřízeni Bruselu?

Ano, ale samozřejmě jen ti, kteří by byli takto specializovaní. V každé zemi by si státní zastupitelství určila, kteří lidé budou tuto dvojroli plnit. Ti lidé by totiž zároveň působili i na státních zastupitelstvích. Záleželo by na tom, jaký případ zrovna vyšetřují.

  • Záměr vytvořit úřad Evropského veřejného žalobce není novinkou. Přestože se s jeho zřízením počítá již v Lisabonské smlouvě, v minulosti u řady států vyvolával odmítavé reakce. Objevily se obavy, že nezůstane pouze u případů poškozování evropských finančních zájmů a že se v budoucnu jeho pravomoci rozšíří i na jiné druhy kriminality, jejichž potírání je dosud stále v kompetenci členských států. Můžete na tyto obavy reagovat?

V tuto chvíli je to jasně dáno. V souladu s Lisabonskou smlouvou bude připraveno nařízení, které omezí pravomoci tohoto orgánu výlučně na případy, ve kterých se jedná o ochranu finančních zájmů EU.

Někdy v budoucnu, ale to bude záležet pouze na tom, jestli se na tom členské státy dohodnou, může k rozšíření pravomocí úřadu dojít. Rozhodně se to ale nestane v této první fázi.

  • Mezi českými politiky se najde řada těch, kteří budou argumentovat tím, že se jedná o salámovou metodu, a že nás Brusel postupně připraví o suverenitu…

Vláda ale přeci vždycky může nesouhlasit. To je pouze na ní a je to věc jejího hlasovacího práva. Bez souhlasu některé z vlád k žádnému rozšiřování pravomocí nedojde.

Na druhou stranu, každý stát by měl projevit ochotu účinně chránit způsob využívání společných peněz. Pokud tak neučiní, mohou se v jiných zemích (například v těch, které do evropského rozpočtu víc odvádějí, než z něj získávají) vyskytnout populisté, kteří začnou upozorňovat na to, že takový stát asi nepovažuje evropské peníze za společné peníze, když není ochoten řešit problém jejich zneužívání. Sice to nemusí být pravda, ale pokud takový názor začne rezonovat ve veřejném mínění, může to mít pro zemi, která podobné reformy odmítá, ničivé následky.

  • Vy jste koncept evropského žalobce představoval také českým poslancům a senátorům. Jak na něj reagovali?

Opatrně, ale otevřeně. Pevně věřím, že vláda a česká politická reprezentace k tomuto tématu přistoupí bez ideologické zaslepenosti. Nejedná se o ideologické téma, ale o konkrétní a praktickou záležitost, která je v zájmu občanů. Politici by měli toto téma vnímat jako celek a měli by se rozhodnout na základě racionálních a konkrétních argumentů, ne podle pro nebo protievropské ideologie.

My přeci nezbavujeme české orgány jejich pravomocí, my jejich pravomoci posilujeme. Takto se stanou součástí evropské sítě a jejich práce bude efektivnější.