Europoslanec Svoboda: Euromýty musíme vysvětlovat do omrzení

europoslanec Pavel Svoboda; zdroj: Evropský parlament.

Zprávy z EU musí být věcně správné a zároveň musí nést emoci. Na tzv. euromýty pak platí jediné: vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. „Když jsou lidé dlouholetým brainwashingem připraveni něčemu věřit, tedy tomu, že EU je zlá a byrokratická, nemůžete jim to rozmluvit za týden,“ říká v rozhovoru pro EurActiv český europoslanec Pavel Svoboda (KDU/ČSL,EPP).

Jak vznikají tzv. euromýty?
Jako každá kachna. Vezmete něco, co má základ v reálné události, třeba při projednávání něčeho v Evropském parlamentu, zamlčíte důležité detaily, protože jim nerozumíte, není ve vašem zájmu to správně vysvětlit či chcete, aby se povědomí o „zlém Bruselu“ šířilo. Někdy je to kombinace všech tří faktorů dohromady. Vzniku euromýtu prospěje, když jej média převezmou, aniž by si zprávu ověřila. Výsledná směs je pak zatraceně třaskavá.

Článek o tom, jak euromýty vznikají a jak proti nim bojovat, najdete ZDE.

Naposled šlo o euromýtus se svobodou panoramatu. Protože v České republice málokdo ví, že se v Evropském parlamentu projednávají i nelegislativní (monitorovací) zprávy, považovala většina novinářů zprávu pirátské poslankyně Julie Redy za návrh právní normy.

Od té doby, co to Piráti za pomoci Zelených rozšířili, věří česká média i veřejnost, že jsme 9. července 2015, v den projednávání tzv. zprávy Reda, zakázali fotit veřejná prostranství na dovolené nebo komerční snímky budov. Co na tom, že se tak nestalo, vždyť to napsali v Blesku, Právu, Novinkách a na 30 různých internetových titulech. Tak to přece musí být pravda.

Mohou s tím instituce EU něco dělat, nějak proti tomu bojovat?
Bono, zpěvák skupiny U2, nedávno řekl, že Evropa je myšlenka, která se musí stát emocí. Proto je třeba, aby i evropské zprávy byly nejen věcně správné, ale aby také nesly emoci. Proto je třeba investovat do PR a kanálů, kterými se správná informace k lidem dostane. Oboje je důležité. Tiskové zprávy Komise v členských zemích nikdo nečte – pomalu ani novináři. Je to proto, že jsou velmi ponořené do problematiky, která je složitá a mluví jazykem málo srozumitelným a ještě méně přitažlivým.

Svět dnešních médií je jinde. Lidé jsou tak přesyceni informacemi, že z nich vyzobávají jen ty zábavné. Média dnes primárně nešíří informace, ale ´infotainment´. Když to není zábavné, tak to do zpráv nedostanete. Dnešní mediální mainstream je konzumován z internetu a tam rozhodují dva faktory: zábavnost a masivní počet sdílení. 

„Vzniku euromýtu prospěje, když jej média převezmou, aniž by si zprávu ověřila. Výsledná směs je pak zatraceně třaskavá.“

Na stránky Evropské komise nebo Evropského parlamentu dnes jen málokdo dobrovolně klikne. Naopak šiřitelé kachen tuto výhodu mají: kachna bývá především zábavná. Co je bizarní, pohoršující nebo komické, to je zábavné, a tudíž sexy. Zpráva z EU takto balena nebývá, proto se setkává s otrávenými obličeji a nezájmem. Je třeba, aby se i členské státy a kvalitní media se na odstraňování eurokachen podílely. Řežeme si tím sami větev pod sebou.

Jak s tím může bojovat europoslanec?
Být srozumitelný. Být online často. Být pořád připraven odpovídat. Nikdy nad žádnou blbostí, na kterou se lidé zeptají, mávnout rukou. Být zábavný a otevřený diskuzi. Nesdílet oficiální tiskové zprávy, ale své osobní názory a svůj postoj. Nemluvit evropským žargonem ani politickým newspeakem. Pochopit, že lidé mají svých starostí dost a nudný euronewspeak je jim odporný.

Na začátku rozhovoru jsme zmiňovali euromýtus, který vznikl kolem projednávání zprávy mj. se věnující svobodě panoramatu. Jedná se o první euromýtus, se kterým jste se ve své kariéře europoslance setkal? A jak to dopadlo?
Ještě jsem narazil na zákaz Hořických trubiček. To bylo tak: výrobci trubiček požádali o tzv. zeměpisné označení původu trubiček pro celou EU – to má zajistit, že typické regionální výrobky z Česka se nebudou vyrábět například v Portugalsku. Součástí této ochrany je typické složení výrobku, o němž si žadatelé rozhodují sami.

„Co je bizarní, pohoršující nebo komické, to je zábavné, a tudíž sexy.“

Za čas si ale jeden z výrobců usmyslel, že bude šetřit na ingrediencích a nahradil je jinými. Tím se ovšem zbavil možnosti používat chráněné označení Hořické trubičky. Co udělal? Šel si stěžovat médiím: Unie mi zakazuje vyrábět Hořické trubičky! To se všem líbilo: „Unie je zlá a byrokratická a nám, geniálním Čechům, jen ubližuje“.

Jakou zkušenost si odnášíte z diskuse kolem euromýtu spojeného s údajným zákazem svobody panoramatu?
Hned celou řadu: nikdy není pozdě začít vysvětlovat, nezapomínejte, že lidé o EU nic nevědí a nezajímá je to ani trochu. Snažte se říci to podstatné – čím víc detailů komunikujete, tím je vaše poselství otravnější a nechutnější. Zajistěte si dostatek komunikačních kanálů, uvědomte si, že váš web nikoho nezajímá, používejte obrázky a infografiky a vysvětlujte do omrzení, vždycky se najde dost těch, kteří to nepochopili.

A ještě mám jeden ryze osobní postřeh: když jsou lidé dlouholetým brainwashingem připraveni něčemu věřit, tedy tomu, že EU je zlá a byrokratická, nemůžete jim to rozmluvit za týden.

Lucie Bednárová