Estonský kulturní expert: Češi mají komplex méněcennosti, ale i obrovský potenciál

Zdroj: Aspen Institute Prague / Ondřej Besperát

Kultura není jen zábava, ale i důležitá součást ekonomiky, myslí si Estonec Ragnar Siil. Předseda unijních expertů pro kulturu a kreativní průmysl radí mimo jiné i v Plzni, která bude příští rok evropským hlavním městem kultury. Západočeská metropole i celé Česko mají podle něj potenciál, jenž nevyužívá.

Co je vlastně práce unijního kulturního experta?
Devět let jsem pracoval pro estonské ministerstvo kultury. Proto mám praktickou zkušenost z různých fází kulturních projektů od plánování přes nacházení financí k udržitelné realizaci.

Člověk se může inspirovat lidmi z Velké Británie nebo Francie, kde je řada skvělých inspirativních příkladů. Ale ve městě jako je Plzeň takové možnosti nejsou. Proto se obrací na mě, protože mám z Estonska podobnou zkušenost. Jsme malí, jsme post-sovětskou zemí, zažili jsme přechod od plánované ekonomiky ke kapitalismu.

Kde vidíte rozdíly mezi Estonskem a Českou republikou?
Sociální a historický kontext je velmi podobný. Česká republika ale má mnohem větší potenciál, pokud se jí podaří kapitalizovat povědomí, které o ní existuje. Lidé ve světě Českou republiku znají, alespoň v jeho části. Pokud znají nějaké město ve střední a východní Evropě, bude to Praha.

Když cestuji po světě a řeknu, že jsem z Estonska, ptají se, co to je. Myslí si, že je to společnost. Vás ale lidé znají, máte bohaté historické dědictví.

Problém Čechů je určitý komplex méněcennosti. Podobné to je i jinde ve střední a východní Evropě. Říká se tu „jsme malí, když chceme něco dokázat, musíme odejít, tady nemůžeme dělat byznys.“

To v Estonsku tak výrazné není. Říká se tomu Skype efekt. Všichni mladí vývojáři si myslí, že můžou vytvořit další Skype. Neexistují hranice, hlavně v IT sektoru ne.

Potom ta malá velikost vlastně pomáhá. Ve dvacetimilionové zemi se nejdříve snažíte dobýt vlastní trh. Když začnete v zemi s jedním milionem lidí, musíte hned od začátku přemýšlet o světovém trhu a být více konkurenceschopný.

Takže malá velikost je výhodou?
Umožňuje nám být laboratoří změn. Proč je Estonsko světovým lídrem v elektronické vládě? Je mnohem jednodušší vyzkoušet nové věci.

Česká republika je podle mě rozdělená. S Václavem Havlem bývala mentálním lídrem renesance východní Evropy. Ale teď ji některé země regionu předběhly. Dostává se na konzervativní stranu, která chce méně integrace. Vyzval bych Čechy k větší otevřenosti, k experimentům, podnikatelskému myšlení.

V Estonsku nás spojuje touha po velkých činech. Estonci se dají lehce zmobilizovat pro něco velkého. Když se podíváte na naši historii posledních 25 let, je to příběh neutuchajícího rozvoje projektů. Získat nezávislost, stát se západní společností, tedy dostat se do EU a do NATO. Teď v Estonsku probíhá velká diskuze o tom, kam se máme dále vydat.

I u nás máme spory, říká se, že když se potkají dva Estonci, vytvoří tři politické strany. Ale když existuje cíl, na kterém panuje shoda, snažíme se k němu všichni dostat. Další věcí je sedlácké přemýšlení. Jsme finančně velmi zodpovědní. Prakticky nemáme státní dluh. I minulý rok byl nás rozpočet v přebytku. To je naše myšlení, že nemůžeme utratit více, než vyděláme.

Jaký byl váš první pocit, když jste dorazil do Plzně?
První asociace je pivo, a když přijedete do Plzně, spatříte velký vjezd do pivovaru, takže se ten dojem posílí. Potom vidíte nádherné historické jádro. Je tu dědictví. Ale ptal jsem se, kde je místo pro liberální umění, kde se konají akce, kde je graffiti, kde se scházejí mladí lidé? Postupně jsem viděl spoustu fantastických míst, jako bývalé kino, pod kterým je v současnosti vietnamská tržnice. Je tu potenciál. Ale ten se musí přetvořit v něco udržitelného.

Jak toho dosáhnout? Mnoho ambiciózních lidí odchází do Prahy.
Plzeň si musí položit otázku, v čem je silná. Nemůže být vším. Praha je přirozeným magnetem, jste velmi blízko hranic a Evropa je otevřená. Musí se vytvořit pozitivní atmosféra, aby tu lidé chtěli sami zůstat.

V Estonsku máme podobný příklad. Univerzitní město Tartu má sto tisíc obyvatel, ale když studenti dostudují, často se odstěhují do Tallinnu, Helsinek nebo kamkoliv dál. Tartu se ale podařilo vytvořit silný kreativní průmysl a stalo se i kulturním centrem. Pochází odtamtud nejlepší nová divadla v zemi.

Mají ale i silnou komunitu programátorů a webových vývojářů. Když se je Skype snažil dostat do hlavního města, odmítli. Proto společnost otevřela regionální pobočku v Tartu. Můžete k tomu přimět i nadnárodní společnosti, když uvidí, že ve městě existuje komunita. Když to dokáže Tartu, nechápu, proč by nemohla Plzeň.

Politici milují muzea

Jak o tom přesvědčit politiky?
Politici milují divadla a muzea, která můžou s velkou slávou otevřít. Ale je potřeba více neformálních míst na co-working. Kultura se velice rychle posunula. Nejdříve tu byl středověký model, kde elita platila umělcům. O publiku to nebylo. To se změnilo s počátkem dvacátého století, kdy se kultura otevřela širokým masám díky novým technologiím.

To dlouho nevydrželo, dnes jsme v kultuře verze 3.0. Rozdíl mezi produkcí a konzumací už neexistuje. Publikum se hrozně změnilo. Nechtějí se posadit a dívat se nebo poslouchat. Chtějí se zúčastnit. Na to potřebujete nová místa, kde budete fyzickou součástí kultury, ne jen sedět za monitorem.

Daří se kultuře v časech krize?
Kultura je první věcí, kde se škrtá. Vždy se pokládá za poslední po všech důležitých věcech. Když máte práci, bezpečnost a zdravotnictví, pak možná zůstane něco na zábavu. To není špatně, pokud si budeme myslet, že kultura je zábava. Jenže to není pravda.

Kultura je důležitá v tolika ohledech. V Estonsku je dvanáct procent společností v kreativním sektoru, v České republice je to pět procent. Najednou to není jen zábava. Je to zaměstnání, růst, přidaná hodnota.

Když se podíváte na úspěšné příběhy mnoha exportních společností, vidíte, že design byl klíčovým faktorem. Co zachránilo Škodu nebo Kiu? Obě společnosti byly v troskách. Jak se najednou Škoda stala tak úspěšnou? Zaprvé musela mít dobrou technologii a kvalitu. Zadruhé musela velmi investovat do designu. Najednou se stala módním autem s nádherným designem.

Jak se to dá spočítat? Potom se říká, že nepotřebujeme výtvarné akademie, ale odtamtud přece pocházejí designéři. V Estonsku se dělal průzkum, kolik absolventů si po škole zakládá vlastní podnikání. Ukázalo se, že jich nejvíce pochází z Estonské akademie umění. Když vyjdete z ekonomické školy, jdete pracovat do banky nebo společnosti. Když jste umělec, jdete něco tvořit.

Jaká je pozice Evropy v kultuře a kreativních odvětvích na světové úrovni?
Pořád jsme kulturní velmocí, stále je to tak vnímané. Ale je tady více Evrop. V zásadě je můžete rozdělit na tři. Země na jihu vnímají kulturu jako turismus. Mluví hlavně o památkách, archeologických lokalitách, muzeích. Země jako Francie nebo Německo mluví o velkých kulturních průmyslech jako je ten hudební nebo filmový. Na severu se také přemýšlí o turismu a tradiční kultuře, ale lidé u stolu nejčastěji mluví o inkubátorech, startupech, nových technologiích, IT, inovaci. Střední a východní Evropa stále hledá roli kultury. Existují pozitivní příklady, ale zatím jich je velmi málo.

Autor: Jan Pavec

Rozhovor vznikl u příležitosti festivalu Open Up!, který pořádal Aspen Institute Prague a Plzeň 2015.