Eliška Tomalová: Spolupráce mezi kulturními institucemi je prospěšná zejména pro malé státy

Eliška Tomalová, Ústav mezinárodních vztahů.

„Kultura představuje stále velice citlivou oblast identity i suverenity členských států, kterou si pečlivě střeží,“ říká na adresu společné kulturní politiky na evropské úrovni v rozhovoru pro EurActiv Eliška Tomalová z Ústavu mezinárodních vztahů.

  • Jaký je vlastně rozdíl mezi kulturní politikou a kulturní diplomacií?

Hlavní rozdíl spočívá v jejich zaměření. Kulturní politika je zaměřena dovnitř státu, zatímco kulturní diplomacie navenek. Z toho důvodu je také někdy nazývána zahraniční kulturní politikou a představuje de facto součást zahraniční politiky státu. Z toho vyplývají i rozdíly v zapojení aktérů vykonávajících kulturní politiku a kulturní diplomacii. Z hlediska centrální administrativy je v případě kulturní politiky hlavním aktérem ministerstvo kultury, u kulturní diplomacie tuto roli hraje ministerstvo zahraničí.

Nemůžeme ale říci, že by se jednalo o oddělené sféry činnosti. Kulturní politika se podílí na ochraně a spoluvytváření kulturních hodnot v daném státě, kulturní diplomacie tyto hodnoty „exportuje“ a vytváří tak v ideálním případě dobré podmínky pro mezinárodní spolupráci. Propojení obou oblastí je také důležité pro pochopení vymezení rolí jednotlivých aktérů. Ty státy, kde existuje silná role centrální administrativy v kulturní politice, kladou také větší důraz na důležitost kulturní diplomacie.

  • Kulturní politika může být poměrně významnou součástí zahraniční politiky. Dá se říct, že představuje její kulturní dimenzi. Jak byste charakterizovala současnou zahraniční kulturní politiku České republiky?

V českém prostředí není běžné užívat pojmy kulturní diplomacie a zahraniční kulturní politika. Hlavní dokumenty vztahující se k této oblasti činnosti ji označují jako součást celkové prezentace České republiky v zahraničí, která se dále skládá ze složky ekonomické a turistické. Je tedy patrné, že kulturní diplomacie u nás nemá svébytné postavení a bohužel se o ní i málo mluví – není tematizována na politické úrovni. Z toho plyne i dlouhodobý nedostatek finančních prostředků plynoucích z rozpočtu, soukromý sektor se tradičně na těchto aktivitách podílí velice málo.

Dalším negativem je neexistence dlouhodobé koncepce, která by jasně definovala cíle a geografické i tematické priority. Navzdory tomu, že v roce 2005 vznikl dokument Koncepce jednotné prezentace České republiky, nedochází od jeho publikace ke kontinuální spolupráci zainteresovaných aktérů a chybí zde tedy návaznost na tuto koncepční iniciativu. To ovšem neznamená, že česká kulturní diplomacie si nezaslouží pozitivní hodnocení.

  • Jaké?

Je nutné vyzdvihnout zejména aktivity Českých center v zahraničí, jejichž počet stále stoupá a která, především díky osobnímu nasazení a nadšení zaměstnanců a spolupracovníků, nabízí v rámci daných možností kvalitní a různorodou prezentaci české kultury.

  • Jste autorkou publikace „Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost“, která vyšla v roce 2008. Jaká je tedy zkušenost Francouzů?

Francouzská kulturní diplomacie má dlouhou tradici a zaujímá důležité místo ve francouzské zahraniční politice. Francouzi sami sebe vnímají jako experty na kulturní otázky v mezinárodních vztazích a snaží se v této oblasti hrát na půdě mezinárodních organizací  vůdčí postavení. Disponují navíc nejrozsáhlejší sítí kulturních center v zahraničí.

  • Liší se v něčem francouzská kulturní diplomacie od té české?

Českou kulturní diplomacii nemůžeme srovnávat z hlediska financí nebo počtu kulturních center s kulturní diplomacií velkého státu jako je Francie. Česká kulturní diplomacie je ve srovnání s tou francouzskou méně ambiciózní. Aktivity české kulturní diplomacie nicméně pokrývají širokou škálu kulturnědiplomatických aktivit – kulturní centra, zahraniční vysílání, spolupráci s krajany, apod.   

  • S jakými dalšími modely kulturní diplomacie se v Evropské unii můžeme setkat? Je například rozdíl mezi malými a velkými státy? Dají se mezi nimi vystopovat nějaké společné trendy?

V současné době všechny evropské státy provozují kulturně diplomatické aktivity. Samozřejmě zde hraje roli velikost státu, ale také tradice volnějšího či užšího sepětí kultury a státu, politická orientace a mezinárodní kontext. Velké evropské státy jako je např. Velká Británie, Německo a Francie patří zároveň mezi země s největší sítí kulturních center mimo svá území, spolufinancují velké televizní i rozhlasové stanice vysílající do zahraničí, mají dokonce i své školy v zahraničí.

Malé státy na takový rozsah aktivit nemají dostatek lidských ani finančních zdrojů. Za nový trend v této oblasti můžeme proto mimo jiné považovat spolupráci jednotlivých států, a to zejména na úrovni kulturních center, která iniciují společné programy. I když může být kulturní diplomacie vnímána jako konkurenční prostředí, je tato cesta spolupráce mezi kulturními institucemi prospěšná zejména pro malé státy.

  • Existuje na evropské úrovni nějaká snaha o koordinaci kulturních politik členských států?

Kulturní rozměr evropské integrace byl poprvé zmíněn v Maastrichtské smlouvě, kulturní politika zůstává ale nadále v kompetenci členských států Evropské unie, neexistuje žádná společná evropská kulturní politika. Kultura představuje stále velice citlivou oblast identity i suverenity členských států, kterou si pečlivě střeží.

Je zde nicméně celá řada iniciativ na úrovni EU, mezi které patří např. program Culture vztahující se na všechny kulturní aktivity mimo oblast audiovize, nebo program Hlavní města kultury, které mají za cíl přispět k lepšímu vzájemnému poznávání v oblasti kultury, ke sdílení zkušeností a ke spolupráci na úrovni umělecké i administrativní. Kulturní složka je obsažena i v regionálním rozvoji EU.

Co se týče kulturní diplomacie, členské státy se doposud nedohodly na společném postupu. Dochází sice ke spolupráci kulturních institucí evropských zemí v zahraničí, ale nejedná se o žádnou cílenou aktivitu koordinovanou na úrovni EU.