David Marek: ČR potřebuje obnovit tempo růstu ekonomiky

David Marek.

Tento článek je součástí Special reportu: ČR a Evropský semestr

„Česká ekonomika ztratila svou dynamiku a nyní je potřeba určitým způsobem obnovit tempo hospodářského růstu, protože jen tak lze řešit problémy ve fiskální oblasti, ale třeba také narůstající nezaměstnanost,“ vysvětluje v rozhovoru pro EurActiv hlavní ekonom a vedoucí oddělení analýz Patria Finance David Marek. S redakcí rozebral letošní doporučení Evropské komise pro Českou republiku ve fiskální oblasti.

  • Jak obecně vnímáte specifická doporučení Evropské komise, která pro jednotlivé státy EU každoročně vydává v rámci tzv. evropského semestru? Je to užitečný nástroj, který plní svůj účel, tedy posílení hospodářské koordinace zemí EU? 

Zveřejňování doporučení Evropské komise vnímám jako velmi důležitý nástroj spíše směrem k české ekonomice než pro koordinaci napříč EU, a to z toho důvodu, že jde o nezávislé hodnocení, které má určitou váhu a prestiž. Zatímco lokální ekonomové mohou podobná doporučení mockrát opakovat, jejich slovo nemá takovou váhu, jako když zazní z úst Evropské komise nebo třeba Mezinárodního měnového fondu (MMF). 

Evropská komise navíc postupuje správným směrem a její doporučení jsou čím dál tím srozumitelnější, jednodušší a pochopitelná i pro českého politika. To je dobře, protože jde často o složité otázky. Každoroční zveřejňování doporučení Evropské komise tedy hodnotím jako velmi užitečný nástroj. 

  • Skutečně se jimi tedy česká vláda snaží řídit? Bere doporučení v potaz a implementuje je? 

Postoj české vlády k těmto doporučením je velmi vlažný a obávám se, že bez mechanismů, které by posílily vynucení doporučených kroků, se na ně vláda nebude ohlížet více než na své vlastní politické priority. Zejména v předvolebním boji, který se blíží, bude hrát nedostatek vynucovacích prostředků čím dál větší roli. Doporučení jsou dobře připravená, srozumitelná a užitečná, ale tlak, který kladou na lokální vlády včetně té české, je stále příliš slabý. 

  • Jak by tento mechanismus vynucování v případě zemí stojících mimo eurozónu mohl být posílen?  

Domnívám se, že stanovení mechanismu, který by doprovázely nějaké sankce, je politicky neprůchodné na úrovni celé EU. Myslím, že spíše jde o to vytvářet tlak na společných platformách, na jednáních ministrů financí nebo na úrovni Evropské rady. Tímto způsobem by mohl být zesílen koordinační tlak ze strany unijních institucí spíše než formou stanovení sankcí. 

  • Přejděme k letošním doporučením Evropské komise pro Českou republiku. Jak hodnotíte jejich základní poselství, kterým je, že by se Česko mělo zaměřit hlavně na podporu růstu? 

Doporučení pro Českou republiku, která akcentují posílení růstu potenciálu české ekonomiky, jsou v souladu s celoevropským či dokonce globálním posunem od politiky úspor k prorůstové politice. Fiskální situaci totiž nejde vyřešit, pokud se zároveň nepodaří posílit tempo růstu ekonomiky. Jedno bez druhého prostě nefunguje. V tomto ohledu má Česká republika zjevný problém, což je vidět i na současné recesi, která trvá už rok a půl. Nejde pouze o cyklický výkyv, ale jedná se o strukturální problém. Česká ekonomika ztratila svou dynamiku a nyní je potřeba určitým způsobem obnovit tempo hospodářského růstu, protože jen tak lze řešit problémy ve fiskální oblasti, ale třeba také narůstající nezaměstnanost.  

Seznam strukturálních reforem, které je třeba provést, je velmi dlouhý. Není to tak jednoduché jako snižovat úrokové nebo daňové sazby. Jedná se o úkol, který zahrnuje celou řadu drobných dílčích úkolů a hlavně vyžaduje koordinaci napříč všemi rezorty vládní politiky – od ministerstva práce a sociálních věcí přes ministerstvo financí po ministerstvo místního rozvoje a další rezorty. To může být kvůli rostoucí polaritě na české politické scéně, a to do konce i ve vládní koalici, obtížně překonatelné. 

  • Říkáte, že česká ekonomika ztratila dynamiku, recese trvá už dlouhou dobu, není tedy příliš pozdě na prorůstová opatření? Opakované škrty podle Evropské komise brání v České republice hospodářskému oživení. Proč česká vláda nepřišla s podporou růstu dříve? 

Jak se říká, lepší pozdě nežli později. Problém je v tom, že se v České republice sešly tři významné faktory najednou. Česká ekonomika ztratila svoji dynamiku ještě před začátkem úsporné politiky vlády. Problémy jsou totiž hlubší, mají strukturální charakter. K tomu navíc přispěla nevhodná fiskální politika, jež byla příliš přísná. To se sešlo s negativním hospodářským cyklem v EU, který nás výrazně ovlivňuje, protože jsme malou otevřenou ekonomikou. K rostoucím strukturálním problémům a negativnímu hospodářskému vývoji v EU tedy přibyl problém nevhodně navržené fiskální politiky. Pokud se sečtou tyto tři faktory, vychází z toho rok a půl trvající recese. Stále přitom chybí vyhlídky na to, že tato recese skončí. 

  • Fiskální opatření, která byla přijata v době recese, byla tedy příliš přísná? 

Fiskální politika České republiky potřebuje obezřetný přístup v krátkodobém horizontu s ohledem na stav ekonomiky. To znamená, že je třeba postupovat uvážlivě, spíše pomaleji při škrtání rozpočtového deficitu a počkat, až se ekonomická situace zlepší. Zároveň je ale potřeba vytvořit důvěryhodný rámec pro střednědobou fiskální konsolidaci a pro zvládnutí dlouhodobých problémů spojených se stárnutím populace. Realita je taková, že v krátkodobém horizontu jsme škrtali příliš a v tom dlouhodobém nebylo vyřešeno prakticky nic. Krátkodobý i dlouhodobý problém tedy česká fiskální politika adresuje špatně. 

  • Ani za poslední rok, od zveřejnění loňských doporučení Komise, podle Vás nedošlo k nějakému posunu? 

Česká vláda nežije ve vzduchoprázdnu, a když už neslyší na slova OECD, Komise nebo MMF, tak musí reagovat alespoň na ekonomickou realitu. Ta je taková, že český daňový systém je stále vychýlen příliš směrem ke zdaňování práce, přičemž nepřímé daně jsou naopak relativně nízké. Například zvýšení DPH, ke kterému vláda loni přistoupila, by byla správná reforma, pokud by byla doprovázena výraznějším snížením daňového zatížení práce. Česká vláda učinila první krok tím, že zvýšila nepřímé daně. V okamžiku, kdy dojde i ke snížení daňových nákladů spojených s prací, udělá i ten druhý potřebný krok, který je v letošních doporučeních také zmíněn. Částečně česká vláda tedy reaguje na trendy, které ekonomika vyžaduje, ale stále je co zlepšovat. Její reakce je příliš pomalá, většinou až pět minut po dvanácté. 

  • Komise České republice letos doporučuje právě snížení zdanění práce a navrhuje přesunout daňovou zátěž na bydlení a provoz motorových vozidel. Můžete vysvětlit, jak přesně by toto opatření mělo přispět k posílení růstu, případně ke snížení státního schodku? 

Z pohledu ekonoma je každá daň pro ekonomiku zlo, protože odebírá prostředky, které by mohly zůstat v ekonomice a nějakým způsobem se podílet na investicích a spotřebě. Nicméně je to nutné zlo, protože všichni chceme mít nějaký veřejný sektor, ať už kvůli fungování školství, zdravotnictví, policie či dalších veřejných služeb. Otázkou je, jak navrhnout daňový systém tak, aby v ekonomice napáchal co nejmenší škody. Právě přesun od zdanění práce k nepřímým daním, tedy DPH, dani z nemovitostí či automobilů, je krok správným směrem. Pokud totiž zdaníme například nemovitosti, daníme jednou vytvořený majetek a neomezujeme tím ekonomickou aktivitu. Negativní dopad na dynamiku ekonomiky je pak daleko menší, pokud se používají daně nepřímé namísto přímých.  

V České republice je v tomto ohledu stále velmi výrazný prostor pro změnu. Například periodicky placená daň z nemovitosti je v České republice jedna z nejmenších v EU. Veřejnosti se návrhy na zvyšování nepřímých daní samozřejmě nebudou poslouchat dobře. Je proto třeba dodat, že pokud budeme platit vyšší daň z domů a bytů, ale zároveň budeme odvádět nižší daně z platů a mezd, tak si tím polepší všichni – lidé, ekonomika i stát. 

  • Posun z přímého na nepřímé danění tedy občany výrazně neovlivní? Nemůže třeba více zasáhnout určitou skupinu lidí, řekněme bohatší či chudší? 

Co se týče dopadů na nerovnováhu bohatství v rámci společnosti, myslím, že tyto změny nebudou mít negativní dopad. V rámci daňové reformy se navíc dá myslet i na nízkopříjmové skupiny. To Evropská komise ve svých doporučeních také zmiňuje. Navrhuje, aby se odbouralo nadměrné daňové zatížení u lidí, kteří pracují na částečný pracovní úvazek. To by pomohlo trhu práce i lidem, kteří mají takto relativně nízké příjmy, což se dá u částečných úvazků předpokládat. Kromě dopadů na celkovou ekonomickou aktivitu se dá při přetváření daňového systému myslet i na omezení příjmové nerovnováhy v rámci společnosti a nejsou to kroky, které by šly proti sobě. Dají se iniciovat tak, že půjdou ruku v ruce. 

  • Podle Komise by mělo dojít také ke snížení rozdílu ve zdanění zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných. Co si o tom myslíte z pohledu ekonoma? 

Jde o pojmenování zjevného problému a pokud někdo tvrdí, že to problém není, tak strká hlavu do písku. Tento problém lze přitom řešit dvěma způsoby. Buď je možné snížit rozdíl mezi zdaněním živnostníků a zaměstnanců tak, že se sníží daně zaměstnanců, nebo že se zvýší daně živnostníků. Zvyšování daní je nepopulární, počty živnostníků jsou navíc relativně vysoké a jsou důležitou skupinou voličů. Žádný politik si proto před volbami netroufne výrazněji omezovat výhody, kterým se při zdanění živnostníci těší. Jednodušším řešením je tedy snížení daní zaměstnanců, přičemž se využije toho, že se přenese váha na jiné typy daní než na daně z příjmu zaměstnanců. Oba problémy se tedy dají řešit zároveň – adresovat rozdíl mezi zdaněním zaměstnanců a živnostníků a zároveň i ve zdanění přímém a nepřímém. 

  • Dalším doporučením v oblasti daní je harmonizování daňových základů, jaký má toto opatření význam? 

Česká republika si v postatě zadělala na problém tím, že jsme zde vymysleli pojem „superhrubá mzda“, čímž jsme celý daňový systém znepřehlednili. Od roku 2015 bychom se ale měli vrátit ke zdaňování normální hrubé mzdy. Pokud se bude v celé EU sbližovat definice daňových základů, tak to bude jedině dobře. Bude totiž daleko jednodušší srovnávat, jak je drahá pracovní síla nebo jak vysoké je daňové zatížení u různých typů ekonomické aktivity napříč celou EU. 

  • Jde tedy o celoevropský problém, všude se systémy daňových základů liší, nebo je to v České republice mimořádně nepřehledné? 

V zavedení superhrubé mzdy jsme v rámci Evropy opravdu výjimkou, která znepřehledňuje srovnání s ostatními. Mělo by ale dojít k návratu k normálnímu konceptu daňového základu, takže to nevidím jako zásadní problém. 

  • Vrátím se k jednomu z hlavních cílů, kterých by se Česká republika měla snažit dosáhnout pomocí doporučovaných kroků, a tím je snížení schodku veřejných financí. Komise předpovídá, že deficit rozpočtu může letos klesnout na 2,9 % HDP, přičemž loni to bylo přes 4 %. Je to podle Vás reálné? 

Podle mě je reálné, aby se Česká republika pohybovala okolo 3% deficitu vládních financí v relaci k HDP. Srovnávání s předešlým rokem ale může být zavádějící. V loňském deficitu jsou totiž zahrnuty dva významné faktory – církevní restituce a pokuta za špatné čerpání prostředků z evropských fondů. Bez těchto faktorů bychom měli deficit veřejných financí zhruba 2,5 % HDP. I když tedy připustíme mírné zvýšení, stále se můžeme vejít do limitů, které nás udrží mimo pozornost Evropské komise a procedury nadměrného schodku. 

  • V této souvislosti se zeptám, jak obecně hodnotíte stropy, které jsou pro fiskální politiku vytyčeny v rámci EU, tedy 3% deficit a 60% veřejný dluh. Považujete tyto hodnoty za vhodné?

Já vnímám limity vtělené do dvou zásadních maastrichtských kritérií jako určité mezní hranice, pod které by se měly vlády vejít, nikoli jako doporučení, kde by se měly dlouhodobě pohybovat. Jde spíše o případy nejvyšší nouze. Limit 3 % HDP pro schodek vládního sektoru byl navíc myšlen jako mez, kam se ekonomika může dostat, když je v hluboké recesi, ne pokud se nachází ve fázi růstu nebo v dlouhodobém tempu růstu ekonomiky. Je tedy důležité vnímat tyto stropy jako mezní hranice. Je to podobné jako maximální rychlost, kterou uvádějí výrobci automobilů. Nejde o doporučenou provozní rychlost automobilu. Pokud výrobce napíše, že autem lze jet 240 km/h, není to doporučení, aby s ním lidé jezdili 240 km/h. 

V každé zemi by proto měl být důvěryhodný rámec přizpůsobený specifickým podmínkám dané ekonomiky. Na to apeluje i Evropská komise – máme urychleně přijmout fiskální ústavu a zavést fiskální radu. Právě proto, abychom mohli ušít na míru institucionální rámec fiskální politiky, který by zohledňoval specifika české ekonomiky a českých veřejných financí. To považuji za důležitější než dodržování těch samotných maastrichtských kritérií. 

  • V navrhované finanční ústavě České republiky je ale přeci 3% limit pro deficit zmíněn také. 

V návrhu finanční ústavy jsou zmíněna kritéria pro deficit i pro dluh. Pro dlouhodobou udržitelnost veřejných financí je ale důležitá hlavně zadluženost země, tedy podíl veřejného dluhu vůči HDP. Na to se dívají i finanční trhy. V návrhu ústavy je prvním zmíněným limitem hranice dluhu 40 % HDP. Po jejím překročení postupně nabíhají procedury, které by měly zbrzdit další narůstání veřejného dluhu. Je dobře, že máme stanoven takto ambiciózní cíl, tedy 40% hranici, namísto 60%, kterou bychom přijali v rámci maastrichtských kritérií.  

Je ale samozřejmě užitečné doprovodit limit pro dluh stropem pro deficit, protože jedna konkrétní vláda se může chovat zodpovědně a držet dluh pod 40 %. Po ní však může nastoupit vláda, která zdědí takto dobře spravované veřejné finance, a během čtyř let bude pomocí vysokých deficitů stimulovat ekonomiku a zvyšovat svoji popularitu, přesto se ale stále vejde do dluhových limitů. Z tohoto důvodu je důležité ovlivňovat i dynamiku veřejných financí a mít limity pro obojí – dluh i deficit. 

  • Dá se ale říct že to dluhové kritérium je důležitější? 

Myslím si, že ano. Pro vládu je důležité, aby byla schopna refinancovat své závazky vydáváním dluhopisů na finančních trzích. Investoři na finančních trzích se dívají v první řadě na úroveň dluhu a potom na potenciální dynamiku dluhu vůči HDP. Pokud tedy budeme mít relativně nízký dluh, potom unikneme pozornosti ratingových agentur a případným obavám finančních investorů. Tudíž bude pro vládu jednodušší a levnější financovat své závazky, než když bude mít dluh vysoký. Primárním kritériem je tedy skutečně především dluh. Důležitým sekundárním kritériem, které ovlivňuje budoucí dynamiku dluhu, je ale samozřejmě i deficit. 

  • Není tedy paradoxní, že v Paktu stability a růstu, který měl koordinovat fiskální politiku zemí EU, nebylo kritérium dluhu bráno v potaz a Evropská komise se více upínala k limitu pro deficit? Ani ten přitom nebyl dodržován… 

To samozřejmě byla chyba a celý mechanismus dodržování kritérií byl špatný. Ta kritéria se v EU ostatně už změnila. Nyní už se nemluví o 3% deficitu rozpočtu. Aktuálně platnou normou by měl být deficit do 0,5 % HDP pro strukturální deficit. To je daleko správnější nastavení a interpretace fiskální udržitelnosti, než byla doposud. Otázkou ale je, zda se zlepší i vynutitelnost těchto pravidel, protože pravidla bez rozhodčího nemají smysl. 

  • Myslíte si, že je v silách české vlády dostát letošním doporučením Evropské komise? 

Nic není nemožné. Současná česká vláda postupuje ve fiskální oblasti ve srovnání s předchozími vládami poměrně dobře. Přes veškerou kritiku je postup fiskální politiky poměrně racionální. Současnou vládu nelze obviňovat z nadměrného populismu, takže pokud bude postupně zohledňovat jednotlivá doporučení Evropské komise a dalších mezinárodních organizací, tak je v jejích silách postupně přiblížit českou fiskální ekonomiku představám ekonomů. 

Jednou věcí je ale ekonomická racionalita a druhou politická realita. Do voleb zbývá jeden rok a úsilí vládních stran se nyní bude více věnovat právě přípravě na volby. Velkým otazníkem je, co bude s českou fiskální politikou po volbách. Teoreticky je tedy v silách České republiky postupně naplňovat doporučení, ale prakticky je to ve hvězdách. 

  • Komise v doporučeních předpovídá také hospodářský vývoj České republiky. Na letošní rok odhaduje nulový růst, příští rok by HDP České republiky mělo vzrůst už o 1,2 %. Souhlasíte s tímto odhadem? 

Od zveřejnění doporučení Evropské komise byla publikována celá řada dat o české ekonomice včetně o HDP v prvním čtvrtletí a ta bohužel nepřinesla žádní příznivé informace. Aktuálně tak existuje spíše riziko nenaplnění prognózy Evropské komise, a to směrem k horšímu. Můj osobní odhad je, že letos se sníží HDP o 1 % a podobně to vidí i další instituce. V současnosti se tedy zdá, že realita bude o něco horší, než byla představa Evropské komise. 

  • Jak se díváte na celkový obrat Evropské komise k podpoře růstu namísto striktního dodržování fiskální disciplíny? Čím si vysvětlujete tento posun, kdy Komise už tolik netlačí na dodržování limitů pro schodky a apeluje spíše na podporu růstových opatření? 

Postup Evropské komise reflektuje celosvětovou diskuzi o dilematu mezi restriktivní fiskální politikou a podporou růstu. Na podzim loňského roku to ostatně načal Mezinárodní měnový fond, který zveřejnil kritiku na svůj vlastní postup. Uznal, že doporučoval nadměrně restriktivní fiskální politiku v řadě zemí, včetně Řecka a dalších států, které se dostaly do potíží. V tomto ohledu je reakce Evropské komise předpokládatelná a správná.  

Problém je, že v evropské diskuzi je Komise jen jedním hlasem a jeho protipólem je rozhodování lídrů jednotlivých zemí. V tom stále ještě existuje určité rozpolcení, kdy na jedné straně jsou severní země v čele s Německem, které tlačí na úspornou politiku. Na druhé straně pak stojí jižní země, které by rády viděly volnější přístup, ale zároveň nejsou schopny doručit důvěryhodný střednědobý rámec, jak se vrátit k dlouhodobě udržitelným veřejným financím a v některých zemích stále ještě chybí důraz na strukturální reformy, jako třeba v Itálii. Evropská komise tedy správně reflektuje posun v debatě o ekonomické politice, je to ale jen jeden z hlasů, které definují hospodářskou politiku v evropských zemích.

Rozhovor připravila Markéta Kučerová.