David Král o Lisabonské smlouvě: Pokud jednou dostaneme cejch, budeme se ho těžce zbavovat

David Král, ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM.

S Davidem Králem, předsedou Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM, hovořil EurActiv o tom, jak významná by byla případná ztráta eurokomisaře, jak zahraniční pozorovatelé vnímají nechuť některých ústavních činitelů k dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy, a také o tom, jaké následky by mohlo mít případné „pohřbení“ Lisabonské smlouvy. Po oznámení výsledků dnešního irského referenda se možná upřou zraky Evropy právě na ratifikační proces v České republice.

  • Prezident Sarkozy se vyjádřil, že pokud rychle po případném „ANO“ v Irsku nebude dokončena ratifikace Lisabonské smlouvy v ČR, bude nutné jasně vyjádřit, jaké to bude mít následky. Dá se to chápat tak, že by ČR mohla přijít o svého eurokomisaře?

Formálně tady žádná souvislost neexistuje. Je fakt, že bez platné Lisabonské smlouvy musí podle Smlouvy z Nice dojít k redukci kolegia komisařů, ale v současnosti není dohodnut mechanismus. Rýsovala se sice možnost formule 26+1, kdy by země, která obsazuje pozici vysokého zmocněnce pro SZBP (v současnosti Solana, tedy zástupce Španělska) neměla na dočasnou dobu komisaře. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost by se tato funkce automaticky integrovala i do Komise jakožto její místopředseda a jakýsi „superkomisař“ pro vnější vztahy. V okamžiku, kdy ovšem ČR jako jediná smlouvu neratifikuje, zvláště pokud by dokončení ratifikačního aktu vázlo pouze na podpisu prezidenta, neexistuje moc důvodů pro to, aby Španělsko s tímto řešením souhlasilo. Naopak, ostatní členské státy to vidí jako vhodný nátlakový mechanismus na ČR. Formálně jí k tomu sice donutit nemohou, protože mechanismus redukce Komise musí být dojednán jednomyslně. Otázkou je, zda česká vláda bude schopna tento tlak ustát, zvláště v kontextu poněkud pošramocené reputace po svržení vlády během předsednictví, tanečků kolem předčasných voleb, otálením s výběrem komisaře až po to zmiňované nešťastné protahování ratifikace Lisabonské smlouvy.

  • Mohla by hrozba ztráty českého eurokomisaře a další hrozby kvůli nedokončené ratifikaci prezidenta Klause přesvědčit k podpisu, případně jeho podpis uspíšit?

Obávám se, že tato okolnost nebude hrát v případě prezidenta republiky žádnou roli. Dokonce si dovedu představit, že tuto okolnost prezident použije konsistentně se svou dosavadní rétorikou – bude se snažit poukázat na nedemokratičnost EU, kdy státy či činitelé, kteří jdou proti hlavnímu proudu, jsou zatlačováni do kouta všemi možnými prostředky. Zároveň ovšem prezident riskuje znepřátelení velké části politické reprezentace, protože pro tu je otázka míti či nemíti českého eurokomisaře minimálně symbolicky významná.

  • Eurokomisaři oficiálně reprezentují EU, ne jednotlivé státy. Byla by tedy v tomto světle případná ztráta eurokomisaře pro ČR skutečně významná?

Řekl bych to asi takto: není to to nejhorší, co nás může potkat. Záleží na mnoha okolnostech: jaké by měl ten komisař portfolio, jak bude organizována příští Komise, a v neposlední řadě o jakou osobnost půjde – komisař Špidla hrál „českou“ kartu v Evropské komisi jen velmi zřídka. Významné by spíše bylo ono symbolické narušení rovnosti mezi členskými státy, kdyby ten „černý petr“ vyšel zrovna na nás. Navíc téměř jistě půjde pouze o dočasné řešení, smlouva v dohledném časovém horizontu v platnost vstoupí, tedy pokud Irové řeknou ano. Čeho se obávám daleko více, je oslabení celkového vlivu a vyjednávací pozice Česka v EU, protože ty tanečky kolem ratifikace jsou pro vnějšího pozorovatele naprosto nepochopitelné a nelogické, což samozřejmě snižuje důvěryhodnost zdejší politické reprezentace. To se může v oblasti evropské politiky projevovat dlouhodobě – zkrátka pokud jednou budeme mít cejch, velice těžce se jej budeme zbavovat.

  • Čeká prezident Klaus na volby ve VB, které by mohly vyvolat tamní referendum o LS?

To je trochu věštění z křišťálové koule a já na tu otázku nedokážu odpovědět. Zdá se mi to ovšem trochu jako konspirační teorie. Nejsem zcela přesvědčen, že David Cameron sám myslí svůj slib o referendu vážně – Velká Británie po technické stránce smlouvu ratifikovala a znovuotevření této otázky by jí dostalo na dost tenkou hranu z hlediska mezinárodního smluvního práva.

  • Jaký postup se dá očekávat, pokud Irové schválí Lisabonskou smlouvu?

Předpokládám, že v tom případě polský prezident dokončí ratifikační akt v Polsku. V ČR se bude čekat na rozhodnutí Ústavního soudu a neočekávám, že by konstatoval nekompatibilitu smlouvy s ústavním pořádkem ČR. Po kladné kvitanci už bude míč pouze a jen na straně Václava Klause.

  • V případě, že nastane situace, kdy český Ústavní soud neshledá v LS rozpory s Ústavou ČR, německý prezident svým podpisem dokončí ratifikaci LS v Německu, Irové řeknou v referendu „ANO“ a svůj podpis pod LS připojí i polský prezident, bude záviset dokončení procesu ratifikace LS již jen na prezidentu Klausovi. Mohly by jej uvedené okolnosti ovlivnit ve prospěch ratifikace?

Logicky bych řekl, že ano. Na něm bude viset osud smlouvy, která má do budoucna ovlivnit společenství čítající půl miliardy lidí a produkující největší část světového HDP. Otázkou je, jestli je Václav Klaus schopen tu situaci takto reflektovat.

  • Existuje cesta, jak případnou Klausovu rezistenci překonat, obejít? Bylo by například řešením v případě, že by Klaus i po kladném výsledku irského referenda odkládal podpis, Klausovo váhání napadnout u Ústavního soudu?

Mezi právníky se neustále diskutuje o tom, zda má prezident právo smlouvu neratifikovat, nebo zda je jeho podpis čistě formální, ceremoniální záležitostí. Já se domnívám, že je zde zcela zjevná paralela s ústavními zákony – prezident nemůže vetovat ústavní zákon, schválený třípětinovou většinou obou komor, a Lisabonská smlouva byla schvalována stejným kvórem. Pokud smlouva navíc projde dvakrát zkouškou ohněm u Ústavního soudu, bude mít Klaus ještě méně argumentů. Pokud by přesto odmítal podepsat, to už by se podle mě skutečně blížilo konci parlamentní demokracie v Česku, řečeno jeho vlastními slovy, i když v jiné souvislosti. Problém je, že není jasné, jak ho právně k podpisu přimět. Ústavní soud nezná druh žaloby na nečinnost ústavního činitele. Spíše by bylo možné napadnout jeho jednání u Nejvyššího správního soudu na popud vlády. Otázkou stále zůstává, zda by se Nejvyšší správní soud takovým sporem zabýval, sporné je totiž to, zda zde prezident vystupuje ve správním řízení. Pokud by se Nejvyšší správní soud prohlásil za nekompetentní, pak asi jedinou možností zůstává změna ústavy v tom smyslu, že by jasně vymezila pravomoci prezidenta ohledně ratifikace za čistě ceremoniální. To by ale zřejmě trvalo delší dobu a není vůbec jisté, zda by se pro to našla v parlamentu podpora. Zvláště v Senátu, kde má prezident dost „svých“ senátorů, kteří nyní opakovaně referovali Lisabonskou smlouvu k Ústavnímu soudu.

  • Vycházejme z toho, že Klaus, pokud LS podepíše, tak půjde proti svým ideálům, svému přesvědčení. Na výsledek referenda v Irsku může čekat z důvodu, že pokud by totiž podepsal LS, a Irové by pak řekli v referendu“NE“, pak by šel proti svým ideálům (tím, že LS podepsal) zbytečně. Je možné, že takto prezident Klaus uvažuje?

Já nedokážu odhadnout, jak prezident uvažuje. Je zcela evidentní, že tu Smlouvu ze srdce nesnáší. Jak daleko je ale schopen jít, i pokud Irové řeknou ano, to opravdu netuším. Velkou část evropské politické reprezentace již svým jednáním (a nejen v případě Lisabonské smlouvy) antagonizoval. Nyní mu to hrozí i v případě české politické reprezentace, a to už napříč politickým spektrem. Doposud profitoval z toho, že Lisabonská smlouva nebyla úplně v popředí zájmu českých politiků. Po kladném irském referendu ovšem bude.

  • Podle zdrojů Daily Telegraph bude LS„mrtvá“, pokud Irsko zopakuje své „NE“, a další referendum se pak už konat nebude. Co si o tomto tvrzení myslíte Vy?

S tímto názorem nelze než souhlasit. Byla by to obrovská rána pro evropské sebevědomí, protože jedním neúspěchem už byla ústavní smlouva. Další kolo smluvního cvičení si teď Evropa nemůže dovolit, kromě toho máme spoustu jiných problémů. Problém jako takový samozřejmě nezmizí. Určitě bude snaha některé věci ve Smlouvě zavést neformálně, např. meziinstitucionálními dohodami, což bude samozřejmě méně právně čisté než podle nové smlouvy. Nevyloučil bych ani, že země začnou opět spolupracovat mimo rámec EU, jako v případě Schengenu nebo Prümské smlouvy. Evropská unie bude nějak fungovat dále, ale se značně zhatěným sebevědomím, a otázka smluvní reformy se dříve či později stejně nastolí. Největší obětí neúspěchu Lisabonu ale nebude Evropa samotná, ale země, které do ní chtějí vstoupit. Tady se opravdu obávám, že se od Evropy odvrátí, navíc v Evropě samotné nebude vůbec chuť v rozšíření pokračovat. Zvláště mě tahle představa děsí v případě Turecka, ale například i Srbska.