Daniel Guéguen: Bruselu vládnou byrokraté

Zdroj: Archiv Daniela Guéguena

„Sečteno a podtrženo, moc se v Bruselu z rukou politiků přesouvá do rukou byrokratů,“ říká v rozhovoru pro EurActiv známý lobbista Daniel Guéguen. Kritizuje, že Lisabonská smlouva výrazně posílila moc úředníků při schvalování prováděcích nařízení k unijním směrnicím, která mají naprosto zásadní význam a tvoří 98 % legislativy EU.

Zkrácenou verzi rozhovoru s Danielem Guéguenem si můžete přečíst zde.

  • Z Vaší nové knihy „Komitologie: Boj o moc v EU“ vyplývá, že procedura tzv. komitologie, tedy vydávání prováděcích nařízení k unijním směrnicím, je stále neprůhlednější. Máte nějaký recept, jak se s tím vypořádat?

Mám a je docela jednoduchý. Můžeme si vzít ponaučení z procesu spolurozhodování mezi Komisí, Parlamentem a Radou, kde je vše transparentní – víte, kdo předkládá návrh za Komisi, jaké k němu mají námitky a pozměňovací návrhy výbory Evropského parlamentu, a jak se k němu staví jednotlivé členské státy v Radě. To je průhlednější systém, než mají v mnoha členských státech Unie. Komitologie je naproti tomu černá skříňka.

  • Co dělá komitologii tak netransparentní?

Není až tak těžké zjistit, jaký expertní výbor o určité záležitosti jedná, ale je velmi obtížné se dopídit ke jménům konkrétních odborníků, kteří v něm zasedají. Komise argumentuje tím, že se různě střídají, a odmítá obsazení jednotlivých jednání výborů zveřejňovat. Musíte tedy mít buď kamarády v Komisi nebo ta jména složitě zjišťovat na úřadech v jednotlivých členských státech. Pokud Komise něco zveřejní, pak je to zpravidla pozdě a navíc neúplné. A to je třeba změnit.

  • Takže jedinou cestu vidíte ve zveřejňování co největšího množství informací na webu?

Přesně tak. Nic více, nic méně.

  • Také píšete o tom, že Lisabonská smlouva neposílila Radu a Parlament nýbrž Komisi a její úředníky. Lisabon platí zatím jen několik měsíců, skutečně se dá vypozorovat, že Komise reálně posiluje?

Ano, už teď je to jasné. Celý rozhodovací proces v Evropské unii si je možné představit jako velký ledovec, z něhož je ale vidět pouze malá část – to je zmíněné transparentní spolurozhodování. Většina odborníků i žurnalistů se domnívá, že Rada a Parlament posílily na úkor Komise, protože získaly další pravomoci při spolurozhodování, ovšem na tu část, co je „pod vodou“, tedy komitologii, kde Komisi Lisabon jasně posiluje, zapomínají. V roce 2006 se procedura komitologie reformovala tak, že Parlament a Rada dostaly právo veta při formulaci různých prováděcích předpisů ze strany Komise, a evropská exekutiva se tak ocitla pod mnohem větší kontrolou ze strany těchto institucí. Lisabon ale znamená krok přesně opačným směrem: posiluje pravomoci Komise na úkor Rady a Parlamentu. A to já osobně považuji za chybu.

  • Ale zmíněná netransparentnost jistě nahrává lobbistům? Tedy vám také.

Především musím říct, že moji nejnovější knihu jsem nepsal pohledem lobbisty ale obyčejného občana – je to takový „osobní boj“. Když jste v kůži lobbisty, je pro vás nejvýhodnější v rámci komitologie podporovat to, co navrhuje Komise, ale většinu času je situace přesně opačná – chcete její návrh nějakým způsobem změnit. Podle nových pravidel bude ale mnohem obtížnější postoj Komise při vydávání předpisů ovlivnit, protože vše bude rychlejší a méně transparentní. To je tedy pro lobbing spíš negativní zpráva – podobně jako pro občany, kteří přicházejí o „demokratickou kontrolu“.

  • Podle Vás tedy nový systém komitologie zásadně vychyluje rovnováhu mezi Parlamentem, Radou a Komisí?

Ano, přesně tak, a je to velmi důležité, protože zatímco procedurou spolurozhodování přijímá Parlament a Rada pouze zhruba 50 legislativních aktů ročně, komitologií projde 2500 prováděcích nařízení. A to znamená, že 98 % aktů a nařízení má de-facto v gesci Evropská komise.

Mimo to je třeba dodat, že Evropě schází politická vize a eurokomisařů je příliš mnoho, což vede k absenci politického vedení unijní exekutivy. Sečteno a podtrženo, moc se v Bruselu z rukou politiků přesouvá do rukou byrokratů.

  • V jednom rozhovoru před třemi lety jste prohlásil, že jste zaskočen nesmělostí nových členských států při prosazování jejich zájmů na unijní půdě. Zlepšily se od té doby?

Bohužel musím potvrdit, že to, co jsem tehdy řekl, platí i nyní. Ale na druhou stranu je vidět ohromný pokrok v odbornosti i jazykové vybavenosti zástupců nových členských států, kteří se v Bruselu nyní orientují mnohem lépe než před několika lety. I přes všechna zlepšení mám stále trochu pocit, že většina nových členských států pohlíží sama na sebe jako na země druhé kategorie v rámci EU.

  • A to mluvíte jen o zástupcích vlád nebo i dalších hráčů jako jsou neziskové organizace nebo byznys?

Vlastně ano, týká se to většiny reprezentantů nových členských států. A když se s nimi o tom bavím, tak i uznávají, že můj postřeh je správný. Často mi tvrdí, že jsou v Unii ještě poměrně noví a vše chce svůj čas – jinými slovy, jde o přirozený vývoj. S tím ovšem já nemohu souhlasit – jejich postoj je podle mě chybný. Proč? Pokud v Unii nemluvíte silným hlasem, nikdo vás nebude poslouchat. A nové členské státy by takovým hlasem mluvit mohly – společně představují v unijních rozhodovacích procesech velmi slušnou váhu. Nemají zkrátka žádný důvod být stydliví.

  • A které nové členské státy si vedou nejlépe? Můžete je srovnat?

To bude velmi obtížné, protože znám některé mnohem lépe než jiné. Ale pokud bych měl jmenovat jeden stát, tak to bude určitě Slovinsko – to na mě dělá velmi dobrý dojem. Také Chorvatsko se na své členství v Unii připravuje velmi dobře. Výrazný pokrok jsem zaznamenal také v Česku nebo v Polsku.

  • Ve vaší předchozí publikaci si všímáte jednoho zajímavého trendu: v Bruselu podle vás v posledních letech roste vliv nevládních organizací na úkor byznysu. Platí to i po třech letech od vydání zmíněné publikace?

Ano, a řeknu vám několik důvodů, proč. Podnikatelé dlouhodobě – což je z jejich strany pochopitelné – prosazují ultraliberální opatření a část veřejnosti to může vnímat jako „reaktivní“ postoj. Za druhé, jejich představitelé v Bruselu se často chovají jako diplomaté, kteří hlavně nechtějí způsobit moc rozruchu, ale lobbing je přece boj. A za třetí, podnikatelské organizace jsou obecně velmi slabé v komunikaci. Často nejsou ochotny a schopny dobře spolupracovat s médii a produkují tiskové zprávy a stanoviska, nad kterými každý usíná. Neziskové organizace jsou pravým opakem: jsou velmi dobře organizované, vynikají v komunikaci a mají navíc privilegované postavení u Evropské komise. A těmi „neziskovkami“ nemyslím jenom ekology, ale třeba také spotřebitelské a jiné organizace.

  • Teď se pojďme podívat na regulaci lobbingu. Vy jste známým příznivce systému, kdy by se lobbisté registrovali v komorách podobných těm advokátským. Funguje už v praxi někde?

Při regulování lobbingu nyní v zásadě fungují dvě alternativy: první aplikují v Americe, druhou v Evropě. Americký systém na první pohled přináší velkou transparentnost – lobbisté musí povinně hlásit každou schůzku a podobně – ale ve skutečnosti jím hýbou velké finance a je do značné míry napojený na tamní politické strany na federální úrovni i na těch nižších. V Bruselu je systém naprosto opačný – sponzorování politických stran tu neexistuje a to je podle mě dobře. Problém ale je, že tu nefunguje prakticky žádná regulace lobbingu.

  • V červnu 2008 ale Komise spustila registr lobbistů. Jak ho hodnotíte?

Byl jsem od počátku proti němu a svůj názor jsem zatím nezměnil. První problém spočívá v tom, že není vůbec jasné, co je lobbistická aktivita. Za druhé: Máme vůbec věřit tomu, co se tam píše? Je jasné, že například nadnárodní firmy budou rozpočet na lobbing spíše podhodnocovat, zatímco konzultantské společnosti – aby vypadaly větší než ve skutečnosti jsou – uvedou vyšší částky. Prostě pochybuji o smyslu registru tak jak je v současnosti nastaven a moje konzultantská firma se proto do něj nezapsala.

  • Dobře, vraťme se ale nyní k možnému zavedení „lobbistických komor“. Lobbisté by se v nich museli registrovat povinně?

Nevím. Nejsem tu od toho, abych Komisi nějak diktoval, jak má regulaci lobbingu nastavit, ale klíčové je, aby evropská exekutiva začala konečně naslouchat hlasu profesních komor, které už nyní zastupují některé lobbisty. Jako příklad bych uvedl organizaci EPACA – European Public Affairs Consultancies‘ Association. Odstrašujícím příkladem byl komisař Siim Kallas, který si soustavně prosazoval svou a nebyl vůbec ochoten naslouchat. Profesní asociace mohou spolu s Komisí nakonec dospět ke kompromisu, který bude předpokládat závaznou registraci, ale to je v současnosti těžké předvídat.

  • A Váš osobní názor?

Podle mě by členství v těch komorách mělo být povinné, ale to je běh na trochu delší trať – nemůžeme se dostat z bodu nula až k povinným registracím v komorách v jednom kroku. Bude jich muset být více. Důležité nyní je, aby Komise konečně začala naslouchat – až doposud se totiž realizovala pouze jednosměrná komunikace – od ní směrem k lobbistům. V současnosti je situace taková, že Komise po lobbistech žádá transparentnost, ale sama funguje velmi neprůhledně.

  • V Česku se někteří zákonodárci rozhodli jít americkou cestou a ve sněmovně teď leží zákon, který předpokládá povinnou registraci lobbistů a detailní vykazování všech jejich schůzek. Co byste českým poslancům vzkázal?

Představa, že se pečlivou registrací lobbistických schůzek propracujete k větší transparentnosti, je podle mě dětinská. Důvodů je několik. Rozhodovací proces je příliš komplexní na to, aby ho mohl postihnout jeden zákon. A navíc, vztahy mezi lobbisty a zákonodárci jsou často důvěrné a těžko předpokládat, že by se to novou legislativou mohlo změnit. Zkrátka, regulovat můžete všechno, ale kontakty jsou založené na vzájemné důvěře. Ostatně vliv každého lobbisty v Bruselu se opírá o dva pilíře: důvěryhodnost a jeho síť kontaktů, kterou si buduje na základě své důvěryhodnosti. A právě ta se může posílit, kdyby se lobbisté sdružili do respektované instituce, jakou by mohla být zmíněná lobbistická komora.

Navíc tato komora by mohla zlepšit pověst lobbistů a lobbingu jako takového, která je nyní ve většině členských států dost špatná. Přitom naše profese je technická, sofistikovaná a velmi užitečná pro celý rozhodovací proces v EU – tvoříme totiž protiváhu k unijním institucím. A jako profesionálové se musíme starat o naši pověst.

Zkrácenou verzi rozhovoru s Danielem Guéguenem si můžete přečíst zde, shrnutí jeho nové knihy zde.