Daniel Braun: Konvergence a konkurenceschopnost jsou dvě strany jedné mince

Daniel Braun, náměstek ministra pro místní rozvoj.

Podpora méně vyspělých členských států z evropských fondů musí být podle náměstka ministra pro místní rozvoj Daniela Brauna v příštím programovacím období po roce 2013 zachována. Připouští ale zároveň, že by Česká republika měla z peněz EU postupně více a více podporovat opatření na posílení konkurenceschopnosti a růstového potenciálu ekonomiky.

  • Evropská komise zveřejnila v první polovině listopadu svou Pátou kohezní zprávu a odstartovala tím diskusi o budoucnosti politiky soudržnosti po roce 2013. K jakém posunu v ní oproti minulosti došlo?

Mezi situací před rokem, kdy unikl z Evropské komise pracovní návrh Sdělení k revizi rozpočtu EU, a dneškem vidíme obrovský posun. Nejen v Páté kohezní zprávě, ale i v přípravě rozpočtu pro období po roce 2013. Evropská komise dnes uznává, že kohezní politika se osvědčila jako významný nástroj pro členské státy a regiony při podpoře růstu a prosperity a je významným nástrojem i pro naplňování cílů Strategie Evropa 2020. To je podle mého zcela zásadní změna paradigmatu a jsem za ni velmi rád.

  • Které oblasti ČR vítá a které naopak vnímá jako potenciálně problematické?

Nemyslím, že by nás něco vyloženě překvapilo. V dokumentu jsou ale dvě nebo tři velmi silné tendence. První z nich je úzká provázanost kohezní politiky se Strategií Evropa 2020, které se budeme muset přizpůsobit.

Druhé téma, o němž se v nejbližší době bude zřejmě velmi intenzivně jednat, je otázka kondicionality (zjednodušeně, návrh podmiňuje vyplácení peněz z fondů EU např. reformami, které by stát v určité oblasti musel přijmout; pozn. red.). Jedná se podle mého o racionální uvažování ze strany Evropské komise. DG Regio bude klást důraz na to, aby peníze evropských daňových poplatníků nekončily v nějaké černé díře.

Třetí a velmi silný akcent je koncentrace (každý stát by si podle návrhu určil jen omezený počet priorit, které s pomocí fondů EU hodlá naplňovat; pozn. red.). S ní ale v zásadě problém nemáme. Myslím si, že je nutné, aby výsledky kohezní politiky byly vidět a vidět budou jen v případě, že bude existovat „kritická masa“ investic do několika definovaných oblastí. Je to výzva spíše pro nás na národní úrovni – musíme se shodnout, kam chceme směřovat a jaké budou naše klíčové priority.

  • Říkáte, že se budeme muset shodnout na několika málo prioritních oblastech, které bude možné z evropských fondů podporovat? Z čeho by tyto priority měly vycházet? Nebude třeba vytvořit nějakou celkovou představu směřování ČR a na ní potom navázat?

Primárně budeme vycházet z našich potřeb. Jsem ale přesvědčen, že pod „deštník“ Strategie Evropa 2020 se naše potřeby v zásadě vejdou. Budeme postupovat tak, jak by se mělo postupovat u každého veřejného výdaje – nejdříve identifikovat potřebu, definovat jakým způsobem ji řešit, říci si, jestli veřejná intervence dává smysl a nedojde pouze k vytěsnění soukromých zdrojů a na závěr si položit otázku, jestli dává smysl, aby se daná oblast podporovala z evropských veřejných zdrojů.

  • Jak v tzv. Barcově zprávě, tak v Páté kohezní zprávě se zdůrazňuje tzv. politika vycházející z daného místa (place based policy). Máte dojem, že je možné takto postupovat i v České republice nebo by bylo třeba provést nějaké změny ve veřejné správě tak, aby bylo možné nejen identifikovat regionální problémy, ale také prostřednictvím regionálních samospráv zajistit jejich efektivní naplňování?

Podle mého jde o dvě oddělené věci. Place based policy znamená, že politika vychází z potřeb daného území; tj. nejde jen o systém implementace, ale celý cyklus již od fáze programování, kdy by i sektorové priority měly brát v úvahu územní charakteristiky a dopady na jednotlivá území. O to se snažit musíme a je to trend, který je správný.

Druhá věc je víceúrovňové řízení. Jedním z přínosů kohezní politiky je, že nás nutí, aby spolu jednotlivé úrovně státní správy a veřejné správy spolupracovaly. Myslím si, že se to podařit může, ale tato otázka dnes není to nejdůležitější. V tuto chvíli bychom se spíše měli snažit najít společně národní priority a pak diskutovat o tom, jak přesně bude implementace vypadat.

  • Jak priority, které mají vycházet z potřeb regionů, skloubit s prioritami vycházející z Evropy 2020?

I ve svých východiscích klademe důraz na dostatečnou míru flexibility tak, aby si členské státy a regiony měly možnost definovat své hlavní priority pokrývající jejich potřeby. Jsou to dva trojúhelníky, které jdou proti sobě a které musíme na sebe nějak „napasovat“. Ze shora jsou to mantinely Evropy 2020 a další požadavky Komise a zezdola je to pyramida všech možných potřeb, které musíme vybrat tak, aby se vešly do mezí, které jsme dostali shora.

  • Uvedl jste, že za jednu z potenciálně problematických oblastí považujete podmíněnost. Co Vám konkrétně vadí?

Problém je v tom, že jde o nový koncept a není vůbec jasné co čím bude podmíněno. Jak už jsem ale říkal, v principu s tím (v kontextu posílení důrazu na výsledky) problém nemáme. Bude ale velmi důležité, jakým způsobem se podmíněnost promítne do evropské legislativy. Platí, že ďábel se skrývá v detailech.

Bude záležet na tom, jakým způsobem dosáhneme konsenzu, kdo bude určovat podmínky, kdo bude určovat cíle, jakým způsobem se zajistí porovnatelnost těchto cílů apod. Z toho vycházejí i naše pozice, kde říkáme „ne“ tzv. výkonnostní rezervě na úrovni EU (návrh z Páté kohezní zprávy, podle nějž by státy, které s pomocí fondů EU rychleji přispívají k plnění svých národních cílů, mohly získat určitý objem dotací navíc; pozn. red.). Nedovedeme si představit, že mezi sebou budou soutěžit státy v tom, jak naplňují Národní programy reforem. Každý stát bude potřebovat úplně jiný druh reforem, bude mít odlišnou startovací pozici a bude plnit jiné cíle.

  • A jak se díváte na podmínku, podle níž by členské státy mohly o evropské dotace přijít v případě, že neplní ustanovení Paktu stability a růstu?

V případě makroekonomických (fiskálních) sankcí říkáme ano, ale současně platí to, co říkáme společně s Ministerstvem financí – pokud ano, musí být dopad stejný na všechny členské státy a všechny politiky, u kterých se určuje národní alokace. Bude to tedy ještě předmětem vážných diskusí a rozhodně si nemyslím, že jde o konsensuální věc.

Jinou věcí je kondicionalita v té podobě, jak ji Komise vysvětlila na nedávné neformální schůzce ministrů v Lutychu a o které jsme se již zmínili. Podle ní by se pro každou prioritní oblast určilo omezené množství podmínek, které členský stát musí plnit, aby mohl danou oblast financovat z fondů EU.

Tudy si myslím, že by cesta vést mohla, ovšem za podmínky, že se podaří nalézt jasné parametry, z kterých bude jasné, zda je členský stát splňuje nebo ne, a za podmínky, že se tím neprodlouží příprava a spuštění nových programů.

  • Dovedu si představit, že v případě kondicionality se může objevit námitka, že Brusel požaduje něco, co by členská země sama o sobě nezaváděla, a že tedy EU zasahuje do suverenity státu…

Přesně tak. Proto se o tom bude ještě jednat. Chápu podmínku, že by se neměly podporovat dopravní investice v případě, že členský stát nemá legislativu, která nějakým způsobem upravuje podmínky a cenu stavby, případně provádí špatně EIA (hodnocení dopadů na životní prostředí; pozn. red.). V takovém případě jde o věci, které by z praktického hlediska průběh implementace silně brzdily. Nicméně bude nutné hlídat princip subsidiarity.

  • Diskutuje se na oficiální úrovni o tom, do jaké míry bychom se při přípravě národních programových dokumentů měli soustředit primárně na konvergenci regionů nebo do jaké míry (a kdy) by bylo vhodné od sledování tohoto cíle upustit a měli bychom evropské peníze směřovat spíše do podpory konkurenceschopnosti?

I na setkání států V4 jsme dali jasně najevo, že chceme, aby členským státům, které ještě konvergují, zůstala možnost financovat základní infrastrukturu. Bez ní totiž nebudou efektivní ani investice do inovačních a vzdělanostních oblastí. Jde o dvě strany jedné mince, protože bez konkurenceschopného prostředí se nemusí zase dařit konvergenci.

Evropská komise nás v tomto ohledu ujistila, že pro nás prostor v tomto ohledu bude. Myslím si, že investice tohoto typu v tuto chvíli významné jsou. Zároveň si myslím, že váha konvergenčních priorit by měla být dlouhodobě klesající, neboť naše budoucnost závisí na intervencích v oblasti podpory konkurenceschopnosti a nastartování růstového potenciálu v území.

  • Měla by podle Vás být tato představa už součástí příštího programovacího období?

Základní infrastruktura u nás stále ještě dobudována není. Nějaký prostor tam tedy ještě budeme potřebovat. Pod základní infrastrukturou si ale nepředstavujme jenom dopravní napojení na páteřní sítě, jedná se i o energetické, informační a komunikační sítě, intervence v oblasti životního prostředí apod.

  • Zmínil jste komunikaci s partnery v rámci V4. Co je po nedávné schůzce, která proběhla v Bratislavě, dále v plánu a jak je společný hlas těchto zemí slyšet na evropské úrovni?

Názor zemí V4, navíc s podporou Slovinska, Bulharska a Rumunska, má v Evropě svůj zvuk. Zpětná vazba ze strany Evropské komise, ať už jde o reakci na dopis premiérů nebo na závěry z jednání V4, byla velmi silná. Pokud se podíváte na závěry a prezentaci komisaře Hahna na ministerském setkání v Lutychu, zjistíte, že v podstatě všechny body byly přijaty. Velká část toho, co se posunulo od Páté kohezní zprávy, je v linii našich závěrů.

Jednání v této skupině jsou o to intenzivnější, že rok 2011 bude rokem V4kového předsednictví (v první polovině roku 2011 předsedá Radě EU Maďarsko, po něm Polsko; pozn. red.). S kolegy z Maďarska jsme navázali již velmi úzkou spolupráci a dohodli jsme se na tom, že s nimi budeme spolupracovat při přípravě jejich předsednických akcí a dokumentů. Považuji to za dobrou příležitost, jak prosadit naše zájmy.

  • A ke společným prioritám zemí V4 patří…?

Zachování kohezní politiky jako klíčové výdajové položky rozpočtu EU, zachování flexibility při volbě priorit, důraz na to, abychom měli možnost financovat alespoň zčásti konvergenční cíle, stejné výhrady ke kondicionalitě. To všechno jsou věci, o kterých diskutujeme, a kde jsou naše pozice velmi blízké.