Bývalý diplomat: Rozmíšky ve státní správě ohrožují českou konkurenceschopnost

Zdroj: Pavel Fischer

Někdejší politický ředitel ministerstva zahraničí a předseda sdružení českých absolventů ENA (elitní Národní školy administrativy ve Štrasburku) Pavel Fischer vidí v současném návrhu novely služebního zákona mnoho nevyřešených otázek. Hranice mezi politikem a úředníkem by podle něj měla být jasně vymezená.

Jak na Českou republiku dopadá, že nemá služební zákon?

Jako dlouholetý úředník vím, kolik důležitých rozhodnutí spadlo pod stůl, protože tu nebyla dobrá kooperace a kompatibilita mezi úřady, které mívají vlastní kulturu nebo způsob úřadování. Často se mezi sebou nedomluví, protože jejich ministři jsou z různých politických stran a úřady toto stranické dělení přebírají.  

Když působíte v zahraničí na velvyslanectví, vidíte příležitosti, které se pro ČR nabízejí. Investoři, veřejné soutěže a podobně. Často se netýkají pouze jednoho resortu. Země se pak musí postavit do šiku rychle zpracovat dokumentaci, dát nabídku, pobídky a položit na stůl návrh, který obstojí v konkurenci.

Tolik věcí se prohrálo jenom proto, že tu není jasno, kdo je a není úředník, kdo skončí s vládou a kdo nikoliv, nebo zda předčasné volby paralyzují úřady po dobu kamapně. Země tím ztrácí konkurenceschopnost. A přitom úplně stačí ta masarykovská drobná práce. Říci jasně: úředníci, je potřeba pracovat jako tým dohromady napříč resorty. A to se tu doposud dělo jen velmi málo. Převládá rezortismus.

Zákon o státní službě je součástí českého právního řádu od roku 2002. Z jakého důvodu se tak dlouho plně neimplementoval?

Bylo jich hodně, zmíním jeden. Je to otázka rozpočtových nákladů, která ostatně může oslabit i dnešní návrh. Je potřeba, abychom si řekli, kolik peněz z rozpočtu chceme na stabilní úředníky dát. Pokud budeme šetřit příliš, nebudeme schopni do úřadů přitáhnout talenty.

Otázka nákladovosti zavedení zákona potápěla, ale nebyla jediná. Byl tam i další parametr, který bohužel vidím i v aktuálním návrhu. Zákon se přijímal ve velkém politickém štěpení napříč politickými stranami. Narychlo, legislativně nesrozumitelnou a nečistou cestou.

Když se podíváte na stenozáznam prvního čtení, zjistíte, že se o meritu zákona o státní službě tolik nemluvilo. Hovoří se tam o lustračním zákonu. To je dobře, ale ta současná právní úprava přeci není jenom o minulosti. Jde o to, jak se nastaví procesy, aby v České republice byla za deset let konkurenceschopná, štíhlá, vysoce výkonná a otevřená veřejná správa.

Stačí na přeměnu vztahů mezi veřejnou správou a politikou zákon?

Vůbec nestačí. Podívejte se na počet politických projevů o veřejné správě. Je toho žalostně málo. Ne, že by to úplně chybělo, schválila se nařízením vlády pravidla, jak se má úředník chovat, co smí a nesmí dělat, jaké může přijímat dary a jaké odmítat. Ale ve veřejném prostoru to téma chybí.

Úředník je pak apriori vnímán jako někdo, kdo se přichází obohatit, kdo nepracuje výkonně a kdo komplikuje život občanům. Opak je pravdou. Myslím si, že ve státní správě je řada velmi motivovaných lidí, kteří ale příliš často narážejí na každodenní realitu politiky. Je proto důležité nekontaminovat diskuzi krátkodobými politickými parametry.

Podívejte, koho si Jiří Rusnok vzal po nástupu do funkce jako vedoucího Úřadu vlády. Jeho hlavní předností prý bylo, že uměl čerpat evropské fondy a pocházel z regionu, z Ostravska. To je dobře, že talenty přicházejí do Prahy. Ale nestačí to. Úřad vlády je přece víc jenom než čerpání fondů. Tam musíte umět legislativu, bezpečnost, mezirezortní spolupráci, agendy jednotlivých vládních rad a podobně.

Ale musíme být spravedliví: Jiří Rusnok v tomto způsobu personální politiky nebyl ojedinělý. Podívejte se, jak byl obklopen Petr Nečas a někteří jeho předchůdci. Chronicky podceňujeme profesní, odbornou a mravní kvalitu lidí, kteří pracují v centrálních úřadech.

Jak je možné, že vedoucí Kanceláře prezidenta republiky dosud nesplňuje požadavky na funkci, kterou zastává? Tím se vlastně nastavuje měřítko dodržování pravidel. Bude mě proto zajímat, jak prezident skloubí svoje minulé kroky právě s postojem k této novele zákona (prezident Miloš Zeman se ji chystá vetovat kvůli zachování politických náměstků – pozn. red.).

Dá se odpojit vliv politiky i na velvyslaneckých postech?

Samozřejmě, ale neděje se to. Lidová strana řekla, že nebude požadovat náměstka na ministerstvu zahraničí. Prý jí postačí, když dostane post velvyslance a veřejně uvedla, o jaké velvyslanectví půjde. To je špatně.

Velvyslance musíte vybírat podle odborné způsobilosti, podle toho, jak je země přijme, jestli se v tu dobu budou na vyslání hodit. Nevím, jakou zahraniční politiku má KDU-ČSL, ANO nebo jiné strany. Ale vím, jakou politiku má Česká republika. Pokud si vysoké posty budeme rozparcelovávat, vytváříme nejlepší prostředí pro to, aby s koncem vlády nastal kolotoč a lidé se měnili ve funkcích jak o život.

Není to jen můj soukromý názor. Přicházejí za mnou velvyslanci akreditovaní v Praze, kteří mi říkají, že zdejšímu prostředí nerozumí. Nejsou si jisti, kdo zůstane, nemají tu partnery. Protože lidé, kteří byli na postech za předchozí vlády, jsou pryč a ztrácí se kontinuita.

Kontaminace úřednictva

Chybí tady dělící linie mezi politikem a úředníkem?

To je naprosto zásadní věc, jsou to opravdu dvě různé kategorie. Není možné, aby si politické strany vytahovaly z úřadů budoucí politiky. Stalo se mi, že za mnou přišli z nejmenované strany, abych jim šel dělat politického náměstka. Já jsem ale řekl, že to nepřijmu, protože nejsem členem jejich strany. Jak bych mohl pracovat jako nestraník ve stranické pozici? Co až by vláda skončila? Takto přesně dochází ke kontaminaci úřednictva, třeba nabídkami na kariérní postup.

Nebo jak je možné, že na billboardech k evropským volbám byly vidět tváře úředníků, kteří během kampaně ani neodstoupili z funkcí? To se nedělá a je potřeba to pojmenovat. Žijeme v prostředí tak kontaminovaném, že je potřeba říci stop.

Co si myslíte o zachování politických náměstků? Bude s nimi dosažena ohlašovaná depolitizace státní správy?

Depolitizace není cíl, to je přeci jenom cesta. A pokud si do zákona napíšeme, že budeme mít dva politické náměstky na úřadech, pak si tu cestu prostě komplikujeme. Politický náměstek není řešení. Je to úlitba politikovi. Nepřispěje ke kvalitnějším úřadům. Možná právě naopak. 

Nedovedu si představit, jak se o jejich obsazování bude rozhodovat. Bude je obsazovat koaliční strana ve vládě? Co když budou ve vládě sedět čtyři koaliční strany, jedna bude mít ministra, pod kterým budou chtít sedět tři náměstci a budou tam jen dvě židle. Musí to tak být? A co se stane, když vláda bude mít koaličních stran méně, to bude na úřadu třeba jen jeden politický náměstek, nebo si tam přijde sednout někdo za opozici?  

A co bude s těmi, kteří se v úřadech politicky vyprofilují? Když se vrátím k tomu zákonu, nikdo neřekl, co bude s politickým náměstkem, když strana, která ho nominovala, ztratí vliv. Skončí? Bude se nazpátek inkorporovat do úřadu? To je proti zákonu. Mají-li zůstat tito lidé odborně zdatní, není možné, aby zůstali na ulici a brali první práci, která se jim namane.

Je důležité i platové ohodnocení?

Nejvyšší hodnotou pro člověka, který se rozhoduje pro práci ve veřejném sektoru, je, že jeho práce má smysl. Když mu to vezmete, začne se pečlivě dívat na plat a uteče do privátu. Když má pocit, že půl roku pracoval na něčem, co předčasné volby spláchly, je to pocit naprostého zmaru. Takových proher ve státní správě zažíváme docela hodně. To nejsou jen peníze, jde o celé hodnocení práce úředníků. Způsob, jakým politici mluví o úřednících, bývá proto demotivující.

Václav Klaus v devadesátých letech jako premiér odvážně kritizoval českou byrokracii, ale dělal to dokonce dříve, než jsme ji stačili vybudovat. Jako by si vzal za cíl, nemít jako politik se silnými ambicemi proti sobě suverénní úřad. Good governance je jedním z klíčových úkolů, které sice nejsou vidět, ale bez nich sebelepší vláda nemůže nic udělat.

Generální ředitelství mělo zůstat

Jak se díváte na vypuštění generálního ředitelství?

Rozumím argumentům stavět státní správu jakou štíhlou, malou a bez zbytečného úřadování. Ale když rolí koordinace státní správy pověříte pouze jednoho z náměstků ministerstva vnitra, posouváte to pod jedno ministerstvo a jednu politickou stranu. Ta může být v pokušení do toho vkládat vlastní agendu.

Představte si jednání vlády. Tam není snadné dostat slovo. Dovedete si představit, že na jednání vlády, které je potřeba rychle ukončit, dostane ještě slovo náměstek ministra vnitra? Kdyby tam seděl všemi respektovaný generální ředitel při Úřadu vlády, je to úplně jiná situace.

Veřejná správa u nás trpí velkou nestabilitou, kterou zesiluje chování některých politických představitelů. Měli by zkusit navázat na to, co dělal jejich předchůdce. Ale raději na  první tiskové konferenci pronesou, že všechno se dělalo špatně a že začínáme z gruntu znova. Jejich chování lze politicky vysvětlit. Ale neuvědomují si hned, že jedním z důležitých znaků státu má být kontinuita. Kontinuitu zajišťují pravidla. A já bych se klonil k tomu, aby zde byl silný úředník, který bude mít respekt, a ta pravidla, psaná i nepsaná, bude umět uvádět v život.  Měl by to být člověk, který unese odpovědnost a bude to vidět.

Jak ale zabránit opačnému extrému – příliš mocné státní správě?

Když se úředníci budou cítit dobře reprezentováni a spravováni, můžeme být klidní. Ale vše může být jinak. Jedním ze základních specifik francouzské veřejné služby je vysoká odborová organizovanost úředníků a nesmírně vysoké sociální záruky, kterých se všem dostává od státu. Jak se začalo šetřit, všichni dnes vědí, že je potřeba říznout v rozpočtu na úředníky, ale nikdo nemá odvahu. Odbory by totiž na protest uměly paralyzovat zemi.

Najednou tu máte problém, který možná tímto zákonem vytváříme i u nás. Co když vytvoříme rigidní nereformovatelný systém? Co když za deset let nebudeme mít dost peněz, potřeby se změní a budeme potřebovat reformy a s úředníky nějak naložit?

Podrobme proto český zákon stress testům. Jak by se choval, když se rozpočet na úředníky redukuje na dvě třetiny? Když dáte silné záruky, jakou politickou silou je pak budete chtít reformovat? Aby nedošlo k situaci jako v některých zemích Evropy, kde mají tak lobbisticky silný úřednický aparát, že už s ním nepohnete.

Veřejnou službu přeci nemusí dělat jenom úředník. Může ji dělat nevládní organizace, soukromý subjekt, osoba, nebo firma. Když Google nebo Mapy.cz zavedou vyznačování nemocnic v mapě, je to svého druhu veřejná služba. Musíme si připomínat, že dnes úřady nemůžou obstarávat zdaleka všechno. Dal bych proto pozor na to, abychom hledali v zahraničí dobré i negativní zkušenosti.

Je to v návrhu novely zohledněné?

V textu je zakotvená možnost měnit systemizaci a stanovovat počty míst v závislosti na měnících se potřebách, systém musí dýchat.  

Jen se mi vrací jedna otázka. Jaký plat dostanou začínající úředníci? Z hlediska trhu práce je navrhovaný plat nekompetitivní. Jak získáme talentované lidi, které pak musíme vychovávat patnáct let? A udržíme je pak? Zákon prostě přijímáme narychlo a je to na něm trochu vidět.

Autor: Jan Pavec