Anna Kárníková: Ženy jsou na trhu práce stále v nevýhodě

Anna Kárníková, vědecká pracovnice Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupením v České republice

Malé množství flexibilních pracovních pozic, nedostatek míst v jeslích a školkách či stále ještě hluboko zakořeněné představy o tradiční roli muže a ženy. To jsou podle vědecké pracovnice Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupením v České republice, Anny Kárníkové jedny z hlavních faktorů, které ztěžují pozici žen na trhu práce. EurActiv si s ní povídal mimo jiné i o kvótách nebo o nadcházejícím Kongresu žen.

Anna Kárníková je vědecká pracovnice Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupení v České republice. Je absolventkou oboru Evropská studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V rámci pražské kanceláře FES se věnuje vytváření veřejných politik, otázkám genderu a české a evropské levici. Je také jednou z organizátorek nadcházejícího Kongresu žen.

  • Nadace, pro kterou pracujete, společně s dalšími organizacemi, institucemi a osobnostmi z nejrůznějších sektorů, pořádá tuto sobotu první český Kongres žen. Z jakého důvodu jste se ho rozhodli uspořádat?

Neziskových organizací, které se věnují genderu, je celá řada, proto se během roku odehrává mnoho menších akcí k různým tématům. S kolegyněmi z Fóra 50 % nás nadchl polský Kongres žen, který probíhá od roku 2009, účastní se ho každý rok několik tisíc účastnic a má neuvěřitelný dopad.

Podobná platforma, na které by se sešly všechny ženy a vystoupily se svými představami a požadavky, nám tu chyběla. Cílem je Kongres žen otevřít ženám nejrůznějších aspirací, zkušeností a potřeb a věnovat se tématu, které nás všechny spojuje – postavení žen na trhu práce. 

  • Jaké jsou hlavní cíle Kongresu?

Především jde o to ukázat ženy jako společenskou skupinu. Věříme, že přestože jsou ženy neuvěřitelně různé a mají rozdílné ambice a životní zkušenosti, je možné říci, že mají také společné zájmy. Existují věci, které se týkají nás všech žen bez ohledu na to, kde se zrovna ve svém životě nacházíme a kam směřujeme.

  • Mluvila jste již o Kongresu v Polsku. Má podobnou tradici i v jiných zemích?

Samozřejmě, že existují různé mezinárodní kongresy žen, které spíše probíhají jako každoroční setkání mezinárodních ženských struktur. Kongres žen v Polsku má ale jiný příběh. V roce 2009, v rámci připomínání dvacetiletého výročí revoluce, si ženy řekly, že transformace státu již proběhla, Polsko má stabilní politický demokratický systém a nyní je čas se podívat na to, co přinesla transformace ženám. Zjistily, že stále existuje spousta věcí, na kterých je třeba pracovat. A to je moment, který by, doufejme, mohl přinést i náš kongres. Když ukážeme ženy jako skupinu, která má své vlastní požadavky, může to sloužit jako jasný signál ukazující společnosti, jak je možné ženy podpořit a to specificky na trhu práce.

  • Podařilo se Kongresu žen v Polsku dosáhnout nějakých konkrétních úspěchů?

Nejsilnějším požadavkem prvního Kongresu žen v Polsku bylo rovné zastoupení žen a mužů v politice. Za pár měsíců se ženám podařilo získat 150 tisíc podpisů a legislativním návrhem se tak musel zabývat Sejm, který změnou polské ústavy v roce 2011 zakotvil 35% kvótu pro kandidáty druhého pohlaví pro volby na všech úrovních. To byl ohromný úspěch. Dnes má polský Kongres svou stínovou vládu, kterou média respektují jako protiváhu polské vlády, existují dokonce úvahy, že by se z Kongresu mohla stát politická strana. Tak uvidíme.

  • Jak bude český Kongres probíhat?

Program jsme připravily tak, aby si v něm každá žena našla něco pro sebe. Zabývat se tedy budeme jak ženami v politice, byznyse nebo ženami podnikatelkami, tak i těmi které mají problém najít práci nebo které naopak potřebují zůstat doma a pečovat o děti či starší rodiče a hledají cesty, jak toho dosáhnout.

  • Hlavním tématem Kongresu je uplatnění žen na trhu práce. Proč jste vybrali právě toto téma?

Když jsme diskutovaly zastřešující téma Kongresu, chtěly jsme, aby oslovilo co nejširší skupinu žen. A tím je pro nás právě trh práce. Ať už na trh práce žena přichází, nebo z něj odchází, je to věc, která ji v životě stále v různých podobách potkává a se kterou se musí nějakým způsobem vyrovnávat.

  • S jakými hlavními problémy se ženy na trhu práce v současné době setkávají?

Největším problémem je vůbec samotné zapojení žen na trhu práce. Myslím si, že v jádru věci jsou hluboce zakořeněné představy o tradiční roli muže a ženy. Většina práce v domácnosti a péče o děti stále připadá na ženy. Odpovídá tomu i fakt, že existují nízko hodnocená odvětví, ve kterých se koncentrují ženy. Dobře se to dá ukázat na vnímání prestiže povolání, pokud si například srovnáme kuchařku a kuchaře. Výmluvný je i rozdíl v platech, tzv. gender pay gap. V českých debatách často vzniká nedorozumění. Rozdíl v platech najdeme u pracovníka a pracovnice na zcela stejné pozici, se stejnou zkušeností, ve stejném odvětví. V České republice tento rozdíl dosahuje v současné době kolem 25 % a spolu s Rakouskem je tak jeden z nejhlubších rozdílů v celé EU.

Ve chvíli, kdy žena nese dvojité břemeno, tedy jednak práce doma, péče o děti a své blízké a zároveň profesního života a pracovní trh se řídí normou zcela flexibilní osoby bez jakýchkoli závazků, je možnost profesně se uplatnit zejména pro ženy značně omezená. Tento spletenec problémů má dalekosáhlé důsledky. Ženy jsou kvůli svému oslabenému postavení na trhu práce a nedostatečné ochraně, například žen samoživitele, častěji ohroženy chudobou. 

  • Vidíte v otázce tradičního rozdělení rolí mezi ženami a muži v posledních letech nějakou změnu?

Je zajímavé, že česká společnost sama sebe tradičně vnímá jako liberální a pokrokovou, nicméně skutečnost je jiná. Nedávno zveřejnilo CVVM zajímavý průzkum, podle kterého sice Češi prakticky bez výjimky podporují rovnost žen a mužů, na druhou stranu dají přednost ženě, která bude chtít zůstat doma a která se o ně bude starat.

Proto si myslím, že jsme stále poměrně dost konzervativní národ. To se ukázalo i na nedávné debatě o posílené role otců v domácnosti a při výchově dětí, či na tom, jak probíhá diskuse o adopcích dětí gayi a lesbami. Prostě řekneme klidně A, že rovnoprávnost je fajn, nechceme ale přijmout, že s tím přichází i B. V našem případě to je například to, aby muži převzali větší díl práce v domácnosti a aby byly udělány konkrétní kroky k proměně trhu práce, tak aby byl schopen odpovědět na potřeby většího spektra osob.

  • Jak může ovlivnit toto tradiční vnímání rolí stát?

Existují různé přístupy k rodinným politikám nebo politikám pracovního trhu, v rámci kterých může dát stát jasný signál, že tradiční dělení rolí, které ženám přisuzuje jak roli pečovatelky o děti a o domácnost, tak i pracovní úvazek, není pro dlouhodobý rozvoj společnosti žádoucí. Stát může například vytvořit jasný právní rámec pro flexibilní pracovní úvazky. Nejde však jen o to, aby byla takováto místa vytvořena, ale aby měla svou úroveň ochrany a nevznikala pouze další prekarizovaná práce. V současné době totiž často vidíme, že ženy jsou sice zaměstnány na půl úvazku, ale nemají benefity, ani pracovní zázemí a pracují více hodin, než za co jsou placeny.

Zcela zásadní role státu se týká podpory péče o děti, a to především v předškolním věku. Právě v tomto případě jsou rodiče, a kvůli dělení rolí v péči opět především ženy, v České republice silně znevýhodněny nedostatkem míst v jeslích a školkách. Ukazuje se to jasně na nejnižší úrovni zaměstnanosti českých žen s malými dětmi v celé EU.

  • Co dalšího by podle Vás měl stát podniknout?

Další oblastí, na kterou je třeba se zaměřit, je rodičovská dovolená. V České republice máme velmi konzervativní model rodičovské dovolené, který vede k tomu, že u nás bere rodičovské příspěvky jen dvě až tři procenta mužů. Pokud se podíváme na státy kolem nás, zjistíme, že tam můžeme daleko častěji nalézt model střídavé rodičovské dovolené. Stát musí totiž dát jasný signál, že chce, aby se rodiče v péči o dítě prostřídali, a nastavit rodičovskou dovolenou takovým způsobem, aby je v tom podpořil.

  • Jak jsou na tom jiné státy?

Dobrým příkladem pro srovnání je Německo, kde mají oba rodičové nárok celkem na 14 měsíců dovolené, které si mohou vybrat i současně. Jeden z rodičů si ale může vybrat maximálně 12 měsíců rodičovské dovolené. Pokud si tedy druhý nevybere zbytek, rodičovská propadne. Rozdíl oproti české úpravě je ten, že česká úprava možnost otcovské sice dává, i když až od sedmého týdne mateřské dovolené, ale nijak k ní nemotivuje. Stejný model mělo dlouhá léta Norsko a až vytvoření benefitu pro páry, které si péči o dítě dělí, vedlo k rovnoměrnějšímu rozdělení rodičovské.

Dopady takového opatření na trh práce a na genderové stereotypy nejsou zanedbatelné. Například zaměstnavatelé musí začít počítat s tím, že si volno na péči o děti mohou vzít i otcové. Mění se také společenské přijetí otců, kteří se rozhodnou zůstat s dětmi doma. Samozřejmě je ošetřen dopad na rodiny, kde má jeden z partnerů o mnoho nižší plat, pak se rodičovská dorovnává podle potřeby až do výše 100 % z původní mzdy. Představa, že tento model postihne sociálně slabší rodiny, je proto lichá.

  • Kdo další může mít na větší a spravedlivější zapojení žen na trhu práce vliv?

Velký díl práce je samozřejmě na zaměstnavatelích. Podle mých informací iniciativa Evropské komise vyburcovala velké firmy v České republice se tématem zabývat a můžeme od nich v dohledné době čekat kroky, které by počty žen v dozorčích radách i představenstvech navýšily. Důležité je kolektivní vyjednávání. Odbory mají velkou možnost ovlivnit podmínky na pracovišti. Nesmíme zapomenout ani na neziskové organizace, jejichž role je neoddiskutovatelná. Proto je důležité vytvářet finanční zázemí pro jejich stabilní, nezávislou a dlouhodobou práci.

  • V poslední době je také v souvislosti s návrhem směrnice Evropské komise, která by měla pomocí kvóty zaručit větší podíl žen ve vedení velkých firem (viz EurActiv 15.11.2012), stále častěji skloňován pojem takzvané pozitivní diskriminace. Je to podle Vás řešením?  

Zaprvé bych se bránila pojmu pozitivní diskriminace. Běžnější a přesnější je spíše spojení pozitivní či afirmativní akce nebo vyrovnávací opatření, protože slovo diskriminace s sebou nese negativní konotace a to pak brání zamýšlet se nad tím, co je opravdovým smyslem opatření. Tím je vyrovnání historicky vzniklého znevýhodnění žen v různých oblastech.

Argumentaci, že ženy nemají ambice, nepokládám za přesnou. Mocenský systém, který určuje preference různých společenských skupin, už byl v sociologii a genderových studiích zejména v západních zemích dobře prozkoumán. Podívejme se, jak jsou ženy socializovány, co jim neustále naznačuje jejich okolí, jaké ambice jsou u nich „potrestány“ a jaké pochváleny. Pak se teprve můžeme začít bavit o limitech svobodné volby.

Návrh Evropské unie je směřován na velké firmy, u kterých se předpokládá, že mají dopad na to, jak vypadá kultura v daném ekonomickém prostoru. Pokud mluvíme o zastoupení žen v rozhodovacích pozicích, tak kvóty účinné jsou. Spíše než o nástroj sám o sobě se jedná o symbolické uznání toho, že rovné zastoupení žen je společensky žádoucí, kvóty jasně stanoví cíl a sankce za jeho naplnění. Dalším krokem je pak zabývat se tím, kde ženy mizí, co jsou jejich potřeby a jak uzpůsobit prostředí tak, aby se v něm uplatnily.

  • Myslíte tedy, že Evropská unie je schopná pomocí této směrnice situaci změnit, a to i přes fakt, že některé státy včetně České republiky, se staví proti kvótám?

Nyní probíhá dohadování institucí EU o tom, na jakém právním základě by návrh Komise měl být založen. Koalice států, které jsou ochotné toto opatření za určitých podmínek podpořit, se stále mění. Předpokládám tedy, že Komise s tímto svým návrhem nakonec uspěje a vyšle tak jasný signál, že Evropská unie považuje rovné zastoupení žen a mužů za naprosto zásadní věc pro ekonomický, ale i společenský rozvoj Evropy. Potvrdí navíc, že považuje kvóty za nástroj, kterého je třeba využít k tomu, aby bylo rovnosti dosaženo.

  • Mluvila jste o změnách pozic států k tomuto nařízení. Názor české vlády je však zatím neměnný, k návrhu se stavíme negativně.

To je pravda. Nicméně musíme si uvědomit, že za tři čtvrtě roku proběhnou nové volby a doufám, že jakákoliv další vláda nebude v budoucnu k otázce rovnosti žen a mužů podobně hluchá, jako ta současná.

Rozhovor připravila Anna Kuznická.