Alexandr Vondra: Zelená revoluce zkonzumuje téměř všechny prostředky EU

© European Union, 2019

Když se rozhodnu něco stavět, nejdřív si na to zajistím finanční prostředky, říká ke klimatické politice nové Evropské komise v rozhovoru pro EURACTIV.cz Alexandr Vondra. Europoslanci podle něj hrají v zahraniční politice svou roli, protože si mohou dovolit to, co národní vlády ne.

Alexandr Vondra je bývalý disident, místopředseda vlády pro evropské záležitost, ministr obrany a zahraničí a v současnosti europoslanec za ODS v europarlamentní frakci konzervativců a reformistů (ECR). Redakce EURACTIV.cz s ním mluvila při příležitosti debaty o novém složení Evropské komise, která se uskutečnila koncem září v Praze.

Často narážíte na to, že nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová z řad lidovců ve svých plánech hodně ustoupila progresivní politické vlně a konkrétně zeleným. Skutečně budou její cíle v připravovaném klimatickém zákonu tak ambiciózní, když ji zelení nakonec nepodpořili, a nemusí se tedy cítit vázaná sliby, které jim dala?

Ten slib učinila veřejně, takže si myslím, že nebude tak jednoduché od něj ustoupit. Uvidíme, každopádně tlak nejen v Evropském parlamentu, ale i skrze ulici a mládež, to je součást jedné mohutné PR operace, která ji nutí vydat se tímto směrem.

Ve vztahu ke slibu bezuhlíkového světa do roku 2050 existují extrémně zranitelné země, jako Polsko, Česko nebo Německo. Bývá zvykem, že když se rozhodnu něco stavět, nejdřív si na to zajistím finanční prostředky. Myslím si, že bude klíčové neschválit takový cíl do té doby, dokud nebudou náklady přesně, nebo alespoň do velké míry spočítány. Pro zmíněné zranitelné země by se mělo jednat o alfu a omegu dalšího postupu.

Stavba nové Komise je ve finále. Dominovat jí budou silní místopředsedové a zelená agenda

Už příští týden začne „grilování“ nastávajících eurokomisařů před Evropským parlamentem. Kdo nakonec projde sítem? Jak bude fungovat nová struktura Evropské komise a co mohou priority nové předsedkyně znamenat pro Česko?

Kromě Franse Timmermanse, kterého často kritizujete, budete v europarlamentním výboru ENVI „grilovat“ například i designovaného komisaře pro životní prostředí Virginijuse Sinkevičiuse z Litvy. Co byste od něj rád slyšel, aby Vás přesvědčil?

ENVI je dnes skutečně nejmocnější výbor, celkově se budeme podílet na „grilování“ asi šesti nebo sedmi komisařů.

Pokud jde o litevského kandidáta, který by se mohl stát historicky nejmladším evropským komisařem v dějinách (Sinkevičius má 28 let, pozn. red.), tak ten má podle mě k tématu vybalancovaný přístup, a nevidím v něm zásadní problém. V jeho kompetenci bude zejména klasická ochrana ovzduší, ochrana biodiverzity, vod.

Právě v otázce životního prostředí, které vidíme, cítíme a slyšíme, máme podle mě hodně věcí na práci. Jako konzervativní člověk si myslím, že nesmíme přenechávat životní prostředí našim dětem a vnoučatům v horším stavu, než ve kterém jsme ho převzali. Na rozdíl od „klima hysterie“, kde se snažíme změnit něco, co možná ani změnit nemůžeme, tak tady bychom mnohdy mohli dělat daleko více, než děláme. Příkladem může být zadržování vody v krajině.

Do výboru ENVI jste šel podle svých slov proto, že chcete bojovat proti „levicově-zelené většině, která bude přinášet další a další návrhy na revoluci ve způsobu našeho života a záchrany planety.“ Co to ale znamená konkrétně? Můžete to ilustrovat na nějaké legislativě, kterou výbor řeší nebo bude řešit v blízké době?

Pokud se máme něčím řídit, tak více vědou a méně tímto novodobým náboženstvím a zelenou ideologií. Když si pozorně čteme důkladné zprávy panelu IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu, pozn. red.), tak tam nikde není napsané, že stoprocentně za všechno může člověk. Na jedné straně jsou tu nějaká vědecká fakta, která také nejsou jednoznačná, a na druhé straně progresivismus, který je podle mě až náboženstvím. V sekularizované společnosti se vytváří představa, že když něco neuděláme, tak se zde za 10 nebo 15 let usmažíme jako v pekle, a abychom se mu vyhnuli, tak musíme procházet jakýmsi očistcem a platit odpustky za hříchy našich otců a dědů. To je úplný nesmysl a nemá to s vědou nic společného.

Životní prostředí „hlavním bojištěm“ v EP? Přes výbor ENVI jde třetina agendy

Evropský parlament jako celek prosazuje aktivnější boj za zmírnění dopadů klimatických změn. Oporu pro své plány může nalézt také u nové předsedkyně Komise, která téma zařadila mezi své priority. Ozývají se však také hlasy, které s nasazeným ambiciózním kurzem nesouhlasí.

Buďme rádi za NATO

Rád bych se zaměřil také na obrannou politiku Evropské unie. Ursula von der Leyenová, mimochodem bývalá německá ministryně obrany, ve své vizi pro novou Komisi zmiňuje odhodlání spoléhat se dál především na NATO, ale zároveň směřovat ke „skutečné Evropské obranné unii“. Chce také finančně posílit Evropský obranný fond. Jak se na její plány díváte?

Myslím si, že peněz nebude nazbyt. Zelená revoluce bude konzumovat skoro všechny prostředky. Naplňování cílů k rokům 2030 a 2050 bude stát biliony eur a bude vyžadovat ohromné přerozdělování, jinak na to skupiny obyvatel s menšími příjmy nebudou mít – zdraží bydlení, topení, svícení, jídlo, doprava. Povede to k pádu celých průmyslových sektorů, ohroženo je například hutnictví jako tradiční odvětví českého průmyslu. Uvidíme, jak to bude s automobilovým průmyslem.

A plánovaný koncept společné obrany se Vám zamlouvá jak?

Buďme rádi za to, co máme – to je NATO. Snažme se ve vztahu s USA najít přiměřené sdílení břemene. Dejme víc na to NATO, které funguje, a neriskujme, že Američané řeknou „neplníte ani své vlastní původní závazky (národní výdaje 2 % na obranu, pozn. red.), tak my končíme“. V tom případě bychom museli spolupráci budovat na vlastních základech, a to by podle mě stálo neskonale víc.

Já budu určitě podporovat jednu věc – ať dáváme evropské prostředky na posílení infrastruktury, zejména ve východní části Evropy. To má význam nejen pro mobilitu občanů a byznysu, ale samozřejmě i pro vojenskou strategii. Vzpomeňme si, co se ve chvíli jednoho malého amerického přesunu dělo na české dálnici. Evropská unie tady samozřejmě má svou roli, například balíček mobility podle mě má význam.

Klidně budu proto, aby se v rámci Evropy sdílely prostředky při pořizování některých kapacit, jako jsou transportní letouny, kdy je nesmysl, aby za ně menší státy utrácely. Zároveň ale budu proti všem opatřením, která by oslabovala NATO. Podřezávali bychom si pod sebou větev v situaci, kdy nevíme, jestli bychom na to vůbec dokázali vyčlenit přiměřené prostředky. Díky NATO zde máme bezpečnostní záruky, o kterých se nám nikdy nesnilo, a přijít o ně by byl hřích.

70 let evropské obranné politiky. Bude konečně funkční?

Společná obrana a bezpečnost se stává jednou z hlavních priorit evropské integrace. Její kořeny však sahají až ke konci druhé světové války. Od té doby však společná spolupráce v této oblasti spíše zaostávala. Situace se ale začala v posledních letech měnit, a to zejména kvůli ruské hrozbě a migrační krizi. Otázkou zůstává, zdali současné ambiciózní návrhy a iniciativy budou v nejbližší době skutečně realizovány a jestli se z Evropské unie stane silný hráč i v oblasti obrany a bezpečnosti.

Vedle obrany Vám není cizí ani zahraniční politika. Svoje rozhodnutí neusilovat o členství ve výboru EP pro zahraniční věci (AFET) jste zdůvodňoval tím, že není příliš významný, protože kompetence v zahraniční politice zůstávají v rukách členských států. Europarlamentní delegace nebo usnesení (rezoluce), ve kterých se europoslanci vyjadřují k zahraničně-politickým otázkám, podle Vás nemají svůj význam?

Svůj význam určitě mají. Evropští poslanci jsou politikové svého druhu, v mnoha smyslech jsou to větší „free rideři“, což je dobré například pro podporu bojovníků za svobodu a lidská práva různě po světě. Typicky Hongkong, ale i Rusko, Čína nebo Venezuela. Tady je samozřejmě příležitost, aby se k tomu Evropský parlament nějakým způsobem vyjádřil, protože vlády často velmi zvažují, jestli mají udělat nějaký krok a znepřátelit si tím ten či onen autoritativní nebo diktátorský režim. Evropský parlament těmito ohledy není svázán, každý rok například uděluje Sacharovovu cenu (od roku 1988 oceňuje osoby a organizace zasazující se za lidská práva a svobody, pozn. red.).

K tomu všemu ale nepotřebujete sedět pět let ve výboru AFET, tyto otázky umíme řešit skrze frakce. Koneckonců jsem byl mezi navrhovateli nebo podporovateli mnoha rezolucí už během prvních tří týdnů (nově složeného EP, pozn.red.). Toto je agenda, které se budu věnovat. Jsem ve skupině přátel Izraele, Taiwanu, Ukrajiny nebo transatlantické spolupráce, takže se budu angažovat ve stejných otázkách jako v minulosti.

Paradox Lisabonské smlouvy

Na závěr bych rád citoval z rozhovoru, který jste dal serveru EURACTIV.cz téměř před deseti lety. Výrok se týká Lisabonské smlouvy. „Až budeme za deset let tuto smlouvu hodnotit, moc bych si přál, aby u lidí převládal pocit, že jim stále něco přináší a o nic je neochuzuje.“ Co za tu dobu přinesla nebo vzala Česku?

Nevím o žádném zásadním zlepšení, které by nám přinesla. Tehdy to byla oběť, dodatečná cena za rozšíření Evropské unie. Původní cenu za něj, Smlouvu z Nice, totiž Poláci vetovali, a přišel místo ní Lisabon. Já chápu, že větší země se bály, že s velkým rozšířením přijdou o rozhodující vliv, a chtěly ho nějakým způsobem získat zpátky.

Byla to tedy cena za to, že jsme vstoupili dovnitř. Jsou tu ale i další ceny, například odchod Británie. Lisabonská smlouva narýsovala hlubší integraci EU, což bylo něco, co už je pro nadpoloviční většinu Britů nepřijatelné.

Je to paradox. Ti, kdo prosazovali Lisabonskou smlouvu ne z nutnosti, ale jako inovaci, tak tehdy argumentovali, že výsledkem má být Evropa jako globální hráč. Podle nich jsme potřebovali efektivní rozhodování, abychom byli globálním hráčem. Výsledek je, že dnes po deseti letech budeme slabší, protože odchází Británie, která je nukleární velmoc, finanční centrum a země, která často v Evropě určovala módní trendy.

Alexandr Vondra: Češi nebudou žábou na prameni

Česká republika nebude nikdy patřit k hlavním hráčům Evropské unie, proto by se měla soustředit na hledání kompromisu. Vedle postavení Česka v Unii si senátor Alexandr Vondra (ODS) s EurActivem povídal i o Lisabonské smlouvě, současné krizi eurozóny nebo o budoucí reformě unijního rozpočtu.