Zapojte se do debaty o budoucnosti Evropské unie. Nikdo jiný to za vás neudělá

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Archiv DK

Žádný jiný stát Evropské unie nepodceňuje Konferenci o budoucnosti Evropy tak mocně jako Česká republika. Jenže právě tato konference ukončí tradiční českou unijní politiku, která vždy zahajuje mocnou ofenzívou apatie, aby nakonec přešla do pozdního protestu. O novou podobu unie by se měli starat především politici, ale pokud to nezvládají, je třeba, aby českou pozici na konferenci hájili sami čeští občané.

Autorem textu je David Klimeš, komentátor serveru Aktuálně.cz a Českého rozhlasu Plus.

Jak vypadá česká unijní politika, to jsme naposledy viděli při představování balíčku „Fit For 55“, který konkrétním obsahem naplňuje cíle Zelené dohody. V Česku údiv nad razantními opatřeními střídal protest a obviňování Bruselu ze zeleného šílenství. Návrhy Evropské komise jistě doznají ještě změn, nicméně komise jen plní zadání, které dostala od členských států. Ano, včetně Česka. Vznik a vývoj Zelené dohody tak dokonale ilustruje bídu české unijní politiky.

Český premiér Andrej Babiš po volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 v polovině roku podpořil na post nové šéfky Evropské komise Ursulu von der Leyen. Ta přitom už v červenci avizovala jako prioritu snížení emisí EU o 55 procent do roku 2030. Česko bylo pro. V prosinci byla představena Zelená dohoda, kterou odsouhlasili lídři unijních zemí. Česko bylo pro. Nyní v těchto intencích Evropská komise představila konkrétní opatření a v té chvíli přichází obvyklá změna strategie českých národních poliků – místo dosavadní apatie nastupuje ostrý protest a velmi pozdní hledání partnerů pro blokaci.

Přestože Česko v této disciplíně bohužel exceluje, jde o obecný problém rozhodování v současné Evropské unii. Místo zapojení do včasně vyjednaného společného konsenzu, je pro mnohé národní politiky výhodnější čekat až na závěrné hrození vetem při jednání Evropské rady a za domácího potlesku pak drobné změny doma prezentovat jako velké vítězství na bruselskou byrokracií.

Tato neschopnost vytvářet konsenzus rozežírá současnou podobu Evropské unie mnohem více, než celý debatovaný demokratický deficit, který je nevyhnutelným produktem klubu, který zůstává na půl cesty mezi federací a volnou hospodářskou unií.

Dlouho už ale tento bojkot konsenzu není udržitelný. Události od odmítavých referend o evropské ústavě v roce 2005 přes finanční krizi až po brexit v roce 2020 ukazují, že neschopnost včasného konsenzu a neexistence skutečně funkčního vyjednávacího mechanismu, který by si vynutil reálné zapojení opravdu všech států do celounijní shody, nevyhnutelně ohrožuje samou podstatu EU a zvyšuje riziko nezvládnutí příštích krizí.

I proto vznikla Konference o budoucnosti Evropy. Nikdo neví, co přesně z ní vzejde, ale očekávání jsou velká. Poslední srovnatelný útvar se jmenoval Konvent o budoucnosti Evropy v roce 2002 a vzešla z něho radikální idea evropské ústavy, kterou později Nizozemci a Francouzi následně zamítli. Nynější iniciativa Francouzů a Němců nechce být tak razantní, ale zároveň konference má do roku 2022 vyústit ve shodu na nad několika tématy, kde EU dlouhodobě tápe.

Konference o budoucnosti Evropy budí velká očekávání, zapojení občanů však pokulhává

Konference o budoucnosti Evropy trvá již dva měsíce a pomalu se přesouvá z internetového prostředí k opravdovému setkávání. V červnu proběhlo první plenární zasedání, několik debat má za sebou i Česko. K dosavadnímu průběhu se však objevují kritické komentáře. 

V mnoha unijních zemích – federalistických i euroskeptických – květnový start Konference o budoucnosti Evropy zahajovali prezidenti či premiéři, dobře si vědomi toho, jak je důležité nyní obhájit svou představu o dalším vývoji klubu. V Česku prezident, premiér i většina opozice konferenci zcela ignorují, smysluplné konkrétní návrhy neexistují. A to přesto, že výsledky konference bude pravděpodobně prezentovat české předsednictví EU. Nedostatek politické podpory má bohužel i přímou souvislost v mizivém zájmu Čechů se podílet na občanské části konference, v rámci které lze pořádat debaty či přispět svým návrhem do debaty.

Tak to změňme. Pokud máte nápad, jak by se dál měla vyvíjet unijní bezpečnostní, zahraniční, klimatická či migrační politika, teď je ten správný čas to říct, protože čeští politici toho zjevně nejsou schopni.

Veškeré nápady ale předpokládají, že konečně při zásadních politických návrzích místo desítek různých ohnisek debat v Evropském parlamentu, Evropské komisi či Evropské radě vznikne jedno hlavní, který nedovolí žádnému alibistickému státu se „neumazat“ prvotním konsenzem a vše sázet až na pozdní protest a veto. Jak bez velkých změn smluv toto celounijní debatní ohnisko vytvořit, to je předmětem mého návrhu, který zde připojuji v delší verzi v češtině. Pokud se vám nelíbí, jenom dobře. Napište jiný. Právě o tom Konference o budoucnosti Evropy je.

Podcast: Vícerychlostní Evropa: Realita, budoucnost nebo teorie?

Otázka budoucí podoby Evropské unie je nyní díky probíhající Konferenci o budoucnosti Evropy více než aktuální. Jak má vypadat evropská integrace v následujících letech? A směřuje sedmadvacítka k vícerychlostnímu modelu?

Silná Evropa potřebuje silný konsenzus

Evropská unie by nemohla být zachována bez tvůrčího úsilí, jež je úměrné nebezpečím, které tuto unii ohrožují.

Parafráze slavných úvodních slov Roberta Schumana z roku 1950 vyjadřuje současný problém spojené Evropy. Původní Schumanův důraz na zachování světového míru je jistě dál imperativem evropské spolupráce a 71 let čím dál užší evropské kooperace od přijetí Pařížské smlouvy ukazuje již velmi pevné základy tohoto snažení. Jak dál ale stavět evropský dům na těchto základech? Jak rozvíjet evropský příspěvek světovému míru, který by se v mírových dobách měl projevovat solidaritou, spoluprací a prosperitou?

Schuman správně dovodil, že „Evropa se nevytvoří najednou, nebo podle jednoho plánu, uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu“. Proces rozšiřování společného vytvářením dalšího integračního tlaku se ukázal jako velmi šťastný a hlavně lákavý pro Evropany. A to později i pro ty, kteří v době podpisu Pařížské smlouvy zakoušeli vládu ideově zcela odlišných autoritativní režimů.

Minimálně od roku 2005, kdy byla odmítnuta Smlouva o Ústavě pro Evropu, však kontinent hledá způsob, jak nově ono Schumanovo „naplňování konkrétních cílů“ prosazovat. Odchod Velké Británie z Evropské unie ukázal, že i přes dekády trvající rozšiřování společného lze tyto vazby rychle a velmi nebezpečně přetrhat. Bílá kniha o budoucnosti Evropy z roku 2017 předložila pět scénářů budoucího stavu unie, ale žádný způsob, jak alespoň okolo jedné z variant vytvořit funkční celoevropský konsenzus.

Evropské společenství již od Pařížské smlouvy vyrostlo do takové síly, že žádná krize již nemůže zhatit původní cíl „organizované a živé Evropy“, který si vytyčil Schuman. Problémem však je, že Evropská unie se kupředu v poslední dekádě posouvá již jen krizemi. Ať už šlo o velkou finanční krizi, migrační či koronavirovou krizi, všechny nakonec Evropská unie úspěšně zvládla. Tento model rozhodování je ale velmi nebezpečný a nepředvídatelný.

Řešením další integrace Evropské unie tak nemají být jen nové společné ambiciózní cíle od klimatické změny po společnou zahraniční politiku. Součástí řešení musí být i nový model, jak dosahovat v klubu již skoro tří desítek států konsenzu a efektivity.

Budoucnost Evropy po pandemii covid-19 a její diferencovaná integrace

Zatímco některé členské státy chtějí postupovat v evropské integraci rychleji, mnohé zůstávají v dalším pokroku spíše opatrnější. Může být řešením tzv. diferencovaná integrace? Jaké jsou její výhody a nevýhody? 

Reakcí na odmítnutí Ústavy pro Evropu bylo výrazné posílení hlasu Evropského parlamentu a také práv národních parlamentů. Je však načase si přiznat, že toto uspořádání po Lisabonské smlouvě uspělo jen částečně. Veřejné konzultace, lidové iniciativy či žluté karty národních parlamentů nijak výrazně nezměnily postup, kdy navrhovaná užší spolupráce postupuje přes Evropskou komisi a Evropský parlament, aby se nakonec zadrhla v Evropské radě, kde jeden či více států zablokují další projednávání. V této chvíli často v nespokojených státech razantně vzlínají euroskeptické a identitární tendence. Další posun palčivého problému obvykle přichází až s krizí, na kterou však mohla být Evropská unie už předem lépe připravena.

V roce 1951 bylo třeba solidarity ve výrobě, aby se válka stala prakticky nemožnou. V roce 2021 mírová Evropa potřebuje solidaritu v rozhodovacím procesu, aby se prakticky nemožným stala „výroba“ ostrého nesouhlasu některého ze států až na samém konci celoevropské debaty o další spolupráci.

V roce 2021 nepotřebujeme vznik dalšího Vysokého úřadu, potřebujeme vznik „vysokého konsenzu“, tedy jasně určeného a inkluzivního momentu v procesu rozhodování, kdy žádný Evropan a žádná vláda nemohou zůstat stranou demokratické diskuze.

Abychom toho docílili, je třeba výrazně změnit celoevropskou debatu o budoucnosti Evropské unie. Evropská komise by na počátku každého roku měla předložit propracovanou bílou knihu vedoucí k dalšímu posílení evropské spolupráce v jedné ze zásadních oblastí celoevropské spolupráce (boj s terorismem a kriminalitou, zahraniční politika, energetika, ochrana životního prostředí a klimatická změna či azyl a imigrace). Následně by na bílou knihu musely zareagovat všechny vlády členských zemí, aby národní reprezentace nemohly kalkulovat až s odmítnutím návrhu na konci celé debaty v Evropské radě. Vlády by buď mohly podpořit bílou knihu Evropské komise, nebo navrhnout jinou cestu k témuž cíli. Aby se nevzniklo 27 těžko slučitelných protinávrhů, každý protinávrh by měl reprezentovat alespoň desetinu obyvatelstva EU. Většina států by tak musela hledat konsenzus, který by odrážel alespoň mínění 45 milionů obyvatel a podporoval shodu v různě se proměňujících regionálních klubech.

Bílou knihu spolu s jednotkami alternativních návrhů by následně dostal dle běžných zvyklostí Evropský parlament a Evropská rada. Evropští poslanci by tak ve větší míře museli slučovat svou evropskou a národní pozici. Hlavy států by již znaly možnosti konsenzu a snížila by se pravděpodobnost nekonečného odkládání konfliktních návrhů.

Měla by EU o zahraniční politice rozhodovat většinově? Berlín rozvířil diskusi, Orbán se brání kritice

Evropská unie by měla upustit od jednomyslnosti v rozhodování o zahraniční politice, řekl německý ministr zahraničních věcí Heiko Maas. Reagoval tak na několik incidentů, které v posledních měsících znemožnily EU přijmout jednotnou pozici k důležitým zahraničněpolitickým otázkám.

Evropská unie je v historii unikátním útvarem, kdy děsivá zkušenost válek a myšlenka nevyhnutelné evropské sounáležitosti dokáží pevně držet pohromadě útvar, který je na půl cesty mezi volnou politickou a ekonomickou unií a federací. Propojenost evropských států je však už tak velká a odpovědnost spojené Evropy tak značná, že není možné již postupovat vpřed jen reagováním na nejrůznější krize.

Je třeba se shodnout na tom, jak docílit „vysokého konsenzu“, kterému by se žádný Evropan nemohl vyhnout a který by obsahem i způsobem prosazení byl přijatelný pro všechny státy, a to včetně těch států, které vyslovily protinávrhy.

Poválečná evropská integrace se snažila především o překonání toho, co jednotlivé země krvavě rozdělovalo. Po dekádách míru se ale ukazuje, že stejně náročné je i udržení shody na tom, co nás spojuje.

Schumanova maxima o jednoduchém a rychlém dosažení „splynutí zájmů“ zůstává platná i po sedmi dekádách, mění se jen prostředky. Pokud je vybereme správně pro 21. století, budeme žít nejen v mírové a prosperující Evropské unii, ale také brzo v unii se společnou zahraniční, klimatickou či energetickou politikou.