Quo vadis Unie? Aneb pokusme se dát pytli blech základní tvar a řád.

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Arsène Verny

Německo, Česko, Polsko a Irsko zatím ratifikační proces Lisabonské smlouvy neuzavřelo. Irsku však byly poskytnuty na červnovém zasedání vedoucích představitelů členských států v Bruselu právní záruky v oblasti daní, vojenské neutrality a potratů, které zajistit Irsku státní svrchovanost v těchto oblastech a umožnit tak Irsku uspořádat na podzim druhé referendum o Lisabonské smlouvě.

Německý ústavní soud na žádost části levicových německých poslanců rozhodl, že Lisabonská smlouva sice není v rozporu s ústavním pořádkem SRN, přesto však ratifikační doložka zatím nesmí být v Bruselu uložena. Německý ústavní soud totiž předtím požaduje změny v národním právu, a sice zejména posílení integračních pravomocí a zodpovědnosti německého parlamentu. Ústavní stížnost byla podána především z obavy z přílišného omezení německé suverenity. Před soudem padala v této souvislosti ze strany podavatelů stížnosti a jejich právních zástupců silná slova o evropské hydře, obrovské kamufláži, nedemokratické Evropě koncernů apod.

Evropa se procesem ratifikace Lisabonské smlouvy spojuje v ústavní svazek přesahující rámec jednotlivých států založených na principu nacionality. Na Evropskou unii jakožto nadnárodní útvar jsou delegovány pravomoci a funkce státu, v důsledku toho se jeví přijetí evropské ústavy jako smysluplné, jelikož by byla jakýmsi zastřešením celé evropské legislativy a stejně – jako jsou vnitrostátní ústavy – základním kamenem národních právních řádů.

Kdo se zabývá myšlenkou vytvoření evropské ústavy, musí se zároveň zamyslet, co vlastně přijetí ústavy znamená a jaký bude mít přínos pro každodenní chod Unie. V ústavodárném procesu již zdaleka nejde jen o omezení moci monarchy a ochranu lidských práv jako za dob francouzské revoluce, nýbrž v celoevropském kontextu je především rozhodující jasné a přehledné rozdělení moci na výkonnou, legislativní a soudní a písemné zakotvení práv, poněvadž ústava zejména zosobňuje právní pořádek, řád.

Úvahy o přijetí evropské ústavy jsou již staršího data. O evropské ústavě se hovoří přibližně od roku 1984, kdy byl předložen první návrh, tzv. Spinelliho zpráva, ke schválení Evropskému parlamentu. Tato zpráva nezískala dostatečnou podporu u poslanců, a proto nebyla přijata. Stala se však zdrojem inspirací pro další kroky v tomto směru. Dalším pokusem o návrh evropské ústavy se stala tzv. Hermanova zpráva z roku 1994. Ta zahrnovala i katalog lidských práv. Avšak také tato zpráva nebyla přijata kladně, a sice pouze asi jednou třetinou poslanců.

Ve světle potřebných institucionálních reforem Evropské unie po jejím rozšíření vyvstala otázka přijetí evropské ústavy znovu. Směrem ke zjednodušení a zpřehlednění ustanovení zřizovacích smluv ES/EU se již vydaly smlouvy Maastrichtská v roce 1993, Amsterodamská v roce 1999 a smlouva z Nice v roce 2003, avšak nikoli zcela důsledně. Přesto znamenaly významný krok v tomto procesu.

Podpisem Lisabonské smlouvy dne 13. prosince 2007 uzavřeli vedoucí představitelé EU několikaletý proces vyjednávání o institucionálních otázkách. Lisabonská smlouva mění stávající zakládající smlouvy EU (tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o založení ES), aniž by je nahrazovala.

Současným reformním procesem dochází ke zpřehlednění a „zeštíhlení“ zřizovacích smluv a ke změně jejich charakteru na skutečně ústavní, jelikož by pro futuro obsahovaly již jen čistě konstituční ustanovení pojednávající o rozdělení moci a orgánech, volbách, hlasování atd., tj. tedy získaly by obsah jako běžné ústavní texty členských států, což také více odpovídá modelu demokratického spolku členských států, jakým chce Unie být.

I když budeme souhlasit s názorem, že zřizovací smlouvy tvoří evropské ústavní právo, nesmíme opomenout fakt, že jsou mezinárodními smlouvami, tj. byly přijaty procedurou podle mezinárodního práva, nikoli jako ústavní právní normy. Kolaps současné metody přijímání smluv a jejich změn není vyloučen, jak se již podruhé ukazuje v případě Irska. Již při dnešním počtu členských států jsou vyjednávání o případných novelizacích smluv značně komplikovaná, nehledě na často patový výsledek plný neuspokojivých kompromisů, stejně tak je vleklá procedura ratifikace novelizací přímo v členských státech. I zde je tedy prokazatelně třeba smysluplné reformy tak, aby se z EU nestal neovladatelný a neakceschopný kolos na hliněných nohách.

Evropská ústava nebude ústavou jednoho státu či jednoho národa. Jejím smyslem a důvodem tolikerého volání po jejím přijetí je především právně relevantní, ústavní zakotvení rozdělení kompetencí mezi Společenstvími a členskými státy.

Evropská ústava by měla také odrážet zvláštní postavení Evropské unie a odpovídat tak koncepci tzv. vícestupňového konstitucionalismu („multilevel constitutionalism“), tj. mít ambici stát se supranacionální ústavou doplňující jednotlivé ústavní normy členských států.

Evropskou unii je třeba přijetím ústavy dát základní tvar a zakotvit tak „jízdní řád“ na příští roky. Mějme proto pochopení, že tento státotvorný proces je sice zdlouhavý, plný oklik druhých šancí a překážek, avšak zřejmě ve svém důsledku neodvratitelný a nevyhnutelný, neboť bez evropské ústavy by již EU neměla žádné nadějné vyhlídky na budoucnost.


Autor článku je odborník na evropské právo, mezinárodní hospodářské právo, soutěžní právo, ochranu investic a rozhodčí řízení. Publikoval řadu knih a statí s evropskou problematikou. Vystudoval právo na Albertus-Magnus univerzitě v Kolíně nad Rýnem a absolvoval postgraduální studium na RWTH Cáchy s těžištěm na evropské právo, politiku a ekonomii. Působí jako advokát v SRN a v České republice. Dále vyučuje mimo jiné na Evropské univerzitě Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou, Dunajské univerzitě v Kremsu a Otto-Friedrich univerzitě v Bamberku evropské a asociační právo. Je členem katedry západoevropských studií Fakulty sociálních věd UK Praha a hostujícím profesorem na VŠE, kde dlouhá léta vedl katedru obchodního evropského a mezinárodního práva na Fakultě mezinárodních vztahů. V letech 1993-2001 působil jako vládní poradce pro otázky sbližování práva. Je zakládajícím členem a místopředsedou Sdružení českých podnikatelů v Německu se sídlem v Berlíně a prezidentem Česko-německé komory pro hospodářské vztahy Praha/Berlin/Mnichov.