Práce v Unii mizí v dáli. Stará Evropa bude opět rozhodovat o zákazech pro nové členy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Prostě se usadit kdekoli na kontinentu a sehnat si tam práci – to je jedna ze základních výsad Evropanů sdružených v Unii. Unijním nováčkům je však zatím zapovězena ve dvanácti zemích staré Patnáctky. A spor o to, zda mají mít noví členové EU stejná pracovní práva jako ti původní, má mnohem větší význam, než by se mohlo na první pohled zdát – hýbe celou Unií, naposled způsobil krach ústavní smlouvy ve Francii.

Po roce a půl od rozšíření je tedy čas na bilanci. Naplnily se obavy z bájného levného polského instalatéra? A jak se rozhodne dvanáct obrněných členů příští rok na jaře, kdy se budou rozhodovat, zda svůj trh otevřít, nebo ho nechat zavřený na další tři či rovnou pět let?

Rakousko a Německo: zavřeno

To téma znovu oživila nedávná společná výzva rakouských a českých intelektuálů. Téměř tři stovky osobností z obou stran hranice v ní žádají obě vlády, aby zlepšily vztahy obou zemí. Ta vídeňská by tomu podle signatářů mohla pomoci tím, kdyby bez omezení otevřela rakouský trh. „Vláda nemá žádné studie, které by říkaly, že zrušení omezení uškodí trhu práce, pouze populisticky naslouchá náladám ve společnosti,“ říká Přemysl Janýr, předseda Fóra pro česko-rakouské vztahy, které za výzvou stojí. Sám kancléř Wolfgang Schüssel opravdu nedokáže dát na stůl jasné důkazy, že otevření trhu uškodí tamní příznivě nízké nezaměstnanosti. „Ale proč bych měl tuhle příznivou situaci svévolně ohrožovat? Proč bych měl lákat do země další pracovníky? Nemáme důvod přechodné období rušit,“ vytrvale opakuje Schüssel a sklízí za to potlesk od rakouských odborů. Jsou to právě odbory, které na vládu tlačí,aby v přechodném období pokračovala, naopak Federace rakouského průmyslu, Hospodářská komora Rakouska či jednotlivé podniky lobbují – marně – za zrušení omezení.

Zdrženlivost rakouských úřadů se projevuje i na dohodě o tzv. pendlerech, tedy pracovnících dojíždějících za prací každý den přes hranice. Smlouva začala na papíře platit letos v červenci a umožňuje, aby lidé dojíždějící každý den za prací přes hranice získali snadněji pracovní povolení. V praxi ale zatím smlouva neplatí. „Čekáme, až rakouská strana stanoví kvóty pro počty pracovníků, a to se stane v lednu,“ říká Irena Dlesková z Ministerstva práce a sociálních věcí.

Ruku v ruce s Rakouskem jde Německo. „Reálná šance na zkrácení přechodných období je velmi malá, protože postoj německé vlády i opozice reflektuje mimořádně napjatou situaci na pracovním trhu,“ říká zástupce českého velvyslance v Berlíně Jan Sechter. Pevný postoj potvrdil i nový německý velvyslanec v Praze Helmut Elfenkamper, který tvrdí, že jiné rozhodnutí by změnilo dosud pozitivní názor Němců na Evropu.

Ani německá strana nedisponuje – kromě údajů o vysoké nezaměstnanosti – čísly, která by dokazovala, že se Češi za prací hrnou. Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí pracovalo v Německu k poslednímu srpnu letošního roku 1505 Čechů na sezónní smlouvu a 192 na smlouvu roční.

Domino efekt

V dalších zemích sice nejsou obavy z občanů z nových členských států tak zřetelné (s výjimkou Francie, kde tento strach smetl ze stolu evropskou ústavní smlouvu), ale jasný slib otevřít svůj pracovní trh příští rok na jaře žádná nedala a stejně mlhavě také odpovídají diplomaté na velvyslanectvích jednotlivých zemí. Výjimku zatím představuje Španělsko – alespoň v podání španělského ministra zahraničí Miguela Moratinose, který to slíbil na nedávné návštěvě v Praze. „Předběžně to slíbilo také Finsko,“ dodává předseda sněmovního evropského výboru Pavel Svoboda (US-DEU). „Můžeme čekat domino efekt. Kdyby to například potvrdilo Španělsko, zcela jistě se přidá Portugalsko.“

„Naděje na zrušení omezení záleží na jediném – na odvaze lokálních politiků bojovat s oním klišé o levných pracovních silách,“ konstatuje lakonicky náměstek ministra zahraničí pro dvoustranné vztahy Petr Kolář. Česká vláda nicméně zařadila snahu o to, aby padly tyto bariéry, na přední místa zahraničněpolitických priorit. Premiér Jiří Paroubek chce, aby se česká diplomacie snažila přesvědčit co nejvíce zemí z původní Patnáctky, aby na jaře 2006 neprodlužovaly přechodná opatření. Podle premiéra by zbraní v ruce diplomatů měly být statistiky, které potvrzují, že pracovní mobilita Čechů je velmi nízká, a nepředstavuje proto nebezpečí. K takovým závěrům došel i průzkum, který si u CVVM nechalo zpracovat Ministerstvo práce a sociálních věcí. Podle průzkumu pouze 12% dotázaných uvažuje o tom, že by odešlo za prací do ciziny. Spolu se Slovinskem je také Česko jedinou zemí střední a východní Evropy, do níž přesídlilo v 90. letech více Západoevropanů, než bylo domácích mířících opačným směrem. A diplomaté se strategie drží. „Pracovníci ambasády na všech jednáních, u nichž jsou přítomni nebo je sami vedou, jakož i při veřejných vystoupeních, která absolvují, neustále připomínají rakouské straně známá fakta, že česká pracovní síla rakouský trh neohrozí,“ říká náš velvyslanec ve Vídni Jindrák. A dodává, že Rakušané české argumenty v „zásadě uznávají“, ale dodávají, že nebudou dělat rozdíly mezi jednotlivými státy.

Problém pohybu pracovních sil se stal v Unii hromosvodem pro vyjádření jiných problémů. Pro kritiky Unie jsou státy ochromené panikou z levné síly důkazem o krizi „evropské myšlenky“. Střízlivější hlasy ale upozorňují na to, že přechodná období si „vytrpěla“ většina nových států, které se připojily k zakladatelům – nejpodobnější situace nejspíš byla po vstupu Španělska a Portugalska v roce 1986. Francie tehdy vyděšeně očekávala zástupy chudých pracantů z Pyrenejského poloostrova. Nikdo se nikam nehrnul a navíc Unie záhy „vytáhla“ španělskou a portugalskou ekonomiku nahoru, takže se domů začali vracet jejich občané, kteří ještě před vstupem do Unie odešli za prací do ciziny.

Polsky v Bank of Ireland

Jen tři země staré Patnáctky – Velká Británie, Irsko a Švédsko – představa bájného „polského instalatéra“ nevyděsila a trh otevřely hned v květnu 2004. Po roce a půl nehlásí pohromu, naopak.

Ve Velké Británii v současné době pracuje 232.000 občanů nových členských států, z toho 30% z nich tam pracovalo už před rozšířením (nejvíce je Poláků – 130.000, Čechů zhruba 15.000). V těchto číslech nejsou zahrnuty au-pair a osoby samostatně výdělečně činné. Britské ministerstvo vnitra tvrdí, že z jejich práce profituje tamní ekonomika – občané z nových členských států vyprodukovali za posledních dvanáct měsíců půl miliardy liber. „A zároveň projevují velice nízké požadavky vůči systému sociálních výhod a veřejných služeb,“ doplňuje mluvčí britské ambasády Ingrid Ludvíková. Podle ostrovních statistik se lidé z „desítky“ uplatňují v administrativě, obchodě, managementu, pohostinství, zemědělství a potravinářství, zaplňují prázdná místa v řadách místních kvalifikovaných dělníků, polští zubaři zase kompenzují nedostatek dentistů.

V druhé zemi s otevřeným trhem, v Irsku, od rozšíření přibylo k 50.000 cizozemců, kteří tam již pracovali, dalších 85.000. Ve čtyřmilionové zemi to znamená téměř 4% všech pracovních sil (v Británii 0,4 %), přesto nikdo nemluví o nezvladatelném přílivu. Irská ekonomika roste nejrychlejším tempem v Unii a nižším číslem nezaměstnanosti než Irové se nemůže pochlubit nikdo. Bank of Ireland dokonce plánuje zavést své služby v polštině, protože se jí to díky zvyšujícímu se počtu polských klientů vyplatí. Švédsko hlásí stejně pozitivní zkušenost, a to přesto, že jako jediná země z trojky umožňuje pracovníkům z ostatních členských zemí plně využívat místní sociální systém.

Státy, které se „zavřely“, mohou svá přechodná období držet v režimu 2+3+2 – to znamená, že dva roky po rozšíření (v dubnu 2006) musejí přehodnotit svůj postoj, pokud se rozhodnou pokračovat v přechodném období, tak na další tři roky. Po uplynutí této doby už musejí Evropské komisi přesvědčivě zdůvodnit, proč chtějí v přechodném období setrvat na další dva roky. Rok 2011 je konečným rokem, kdy se pro nás definitivně otevře celý pracovní trh.