Evropskou identitu si nejvíce uvědomíme za hranicemi Evropy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Archiv Jiřího Nantla

Skutečná evropská federace v mnohojazyčné Evropě pravděpodobně není vůbec možná. Posílením jazykových kompetencí a rozšiřováním zkušenosti a porozumění světu za hranicemi Evropy však můžeme evropskou integraci stavět na silnější a praktičtější základy, píše Jiří Nantl.

Autorem komentáře je Jiří Nantl (ODS), náměstek hejtmana Jihomoravského kraje a expert pro výzkum a inovace. Působí jako ředitel Středoevropského technologického institutu na Masarykově univerzitě – CEITEC.

Téma evropské identity je živé přinejmenším od přeměny Evropských společenství s jejich důrazem na ekonomickou integraci mezi členskými státy v Evropskou unii, která je postavená na principech zahrnujících mimo jiné společné unijní občanství a posílenou roli Evropského parlamentu coby přímého reprezentanta lidu v členských státech Unie. Existuje však evropský lid, sdílená evropská identita?

Nejrozsáhlejším a nejobvykleji diskutovaným programem, mezi jehož cíle patří podpora znalostí kultur jiných členských států a tím také vytváření společné evropské identity nové generace, patří program Erasmus. Do jaké míry jde o aktivitu ve smyslu budování evropské identity efektivní, není však jasné. Erasmus má samozřejmě nezpochybnitelný přínos v oblasti vzdělávání jako takového, navazuje na odvěkou tradici akademické mobility, na níž bylo postaveno evropské vysoké školství již ve středověku. Výměnné pobyty (již delší dobou se netýkají pouze vysokoškolských studentů, ale také žáků středních škol a lidí v zaměstnání) nepochybně upozorňují na významnou devízu evropské integrace, kterou představují čtyři základní svobody, zejména pak sama svoboda pohybu a pobytu – v posledních dvou letech významně nalomená opatřeními členských států v souvislosti s pandemií. Pobyt v cizí zemi a nutnost postarat se o sebe sám je jistě formativním zážitkem pro mladou generaci, důležitou součástí osobnostního vyzrávání, a může přispět k informovanosti o kultuře a podmínkách v jiných státech. Přesto to má své limity, a to nejen limity dané tím, že ačkoli program Erasmus je nesporným úspěchem a prošlo jím od jeho vzniku přes 10 milionů lidí, stále je to vlastně kapka v moři evropského obyvatelstva, navíc koncentrovaná na určitém vzdělanostním stupni.

Již Isidory ze Sevilly na přelomu 6. a 7. století n.l.  napsal, že národy ve smyslu politického společenství vznikají ze společného jazyka – ex linguis gentes. V současnosti se uvádí, že zhruba 65 % obyvatel Evropské unie v produktivním věku zná na určité úrovni nějaký cizí jazyk. Zpravidla je tím cizím jazykem však angličtina. Stejně tak je angličtina společným dorozumívacím a pracovním jazykem akademického prostředí, což mimo jiné umožňuje rozsah programu Erasmus.

Podcast: Erasmus: Cesta k evropské identitě?

Spojuje občany EU společná evropská identita? Pomáhají v jejím budování evropský prostor „bez hranic“ a programy jako Erasmus? Cítí se být občané unijních států také Evropany? Poslechněte si v další epizodě podcastu Evropa zblízka záznam z nedávné debaty serveru EURACTIV.cz. 

Evropa však postrádá významnější počet lidí se skutečně hlubokou znalostí reálií, životních podmínek a problémů, v ostatních členských státech – a dokonce má i velmi omezený počet lidí, kteří vůbec mají takové jazykové znalosti, že jsou schopni také informace a porozumění získat. Pokud se setkají libovolní dva průměrní občané Evropské unie z různých členských států, pravděpodobně budou schopni nějak si popovídat o běžných věcech, jen stěží však povedou opravdu hlubokou diskusi. Pro kvalitu demokracie na úrovni Evropské unie to má fatální dopad: celounijní politická debata – na úrovni veřejnosti, „lidu“, nikoli jen členských států a institucí Unie – prakticky není možná.  Paradoxně snahy o posilování tohoto rozměru evropské politiky, ať již zvyšováním kompetencí Evropského parlamentu nebo experimentem se systémem Spitzenkandidátů, byly leitmotivem integračního vývoje v posledních dvou desetiletích.

Tento rozpor nelze dlouhodobě ignorovat, aniž bychom přivolávali vážné následky. Evropská unie by měla brát v potaz tři důležité zkušenosti. První z nich je, že jediná skutečně dlouhodobě funkční mnohajazyčná federace či konfederace v našem civilizačním okruhu je Švýcarsko, které se však vyznačuje jednak tím, že velmi cíleně podporuje znalost ostatních národních jazyků u svých obyvatel, a navíc je postaveno na silné roli základní komunální úrovně státu. Podpora znalosti cizích jazyků, zejména jazyků sousedních států, by měla hrát větší roli nejen v unijní vzdělávací politice, ale i na národní úrovni. Je to ostatně v našem zájmu – jak kulturním a geopolitickém, tak z hlediska potenciálu občanů naší země využívat naplno výhody čtyř svobod vnitřního trhu.

Druhou zkušeností je, že širší evropskou identitu si většinou nejlépe uvědomujeme při kontaktu s jinými civilizačními okruhy. Podpora vzdělávací spolupráce s mimoevropskými zeměmi do unijních programů již před časem zahrnuta byla, jistě by stálo za to i více podporovat dobrovolnickou a jinou účast na rozvojové spolupráci. Důležité je i prosté cestování, což už je samozřejmě soukromá věc jednotlivců. Při pohybu mimo Evropu si například uvědomíme, jak nesamozřejmý je stupeň svobody pohybu a integrace trhu v rámci Unie, ale také to, do jaké míry – a zpravidla nepříliš úspěšně – se jiné části světa pokouší tento vývoj napodobovat.

Třetí zkušenost je historická. Identita a sounáležitost s širším celkem za rámec vlastního jazykového nebo bezprostředního územního společenství se po naprostou většinu času ve středověkých a novověkých dějin Evropy nijak zásadně nevylučovala s identitou národní či zemskou, nebo s identitou lokální. Jde o nalezení takových forem vztahů mezi jednotlivými politickými úrovněmi, které umožňují efektivní správu záležitostí na dané úrovni vládnutí, aniž by úroveň rozhodování byla příliš odtržena od možnosti skutečné veřejné debaty o daných problémech.

Skutečná, plnokrevná federace v mnohojazyčné Evropě při současné vzdělaností, jazykové a kulturní výbavě obyvatelstva pravděpodobně není vůbec možná a mimo rovinu ideologických sporů nemá valného smyslu takový koncept rozvíjet, přinejmenším pokud zachováváme představu, že evropský integrační celek má být demokratický. Posílením jazykových kompetencí ve vztahu k jazykům alespoň některých jiných států – sousedních, jakož i velkých evropských jazyků vůbec – a rozšiřováním naší zkušenosti a porozumění světu za hranicemi Evropy však můžeme evropskou integraci stavět na silnější a praktičtější základy.

A jaký je Váš názor? Sdílejte své myšlenky a zapojte se do Konference o budoucnosti Evropy.

The Capitals: Nová německá vláda chce federalizovanou Evropu

Co zajímavého se odehrává v Evropě? Přečtěte si dnešní The Capitals!