Evropa v roce 2010: vize Evropské komise

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Mít vizi znamená mít program. Této zásady se držela také nová Komise v čele s J.M. Barrosem, která na začátku tohoto roku považovala za vhodné zahájit svou činnost předložením vlastního hodnocení toho, kam zatím evropská integrace došla, co lze označit za její úspěchy, případně slabiny a co z toho vyplývá pro formulaci pracovního programu na pětileté funkční období do roku 2010.

Musíme hned na začátku připomenout dvě věci: jednak to, že vize byla zveřejněna před jarním zasedáním Evropské rady 2005 hodnotící výsledky Lisabonské strategie a dále po přijetí evropské ústavní smlouvy, avšak před její neúspěšnou ratifikací ve dvou zemích. Také stojí za zmínku, že vizi, stejně jako jiné deklarace evropských institucí, postihl podobný osud: malá pozornost médií. Také proto, byť s určitým zpožděním, hodláme o ní podat tuto zprávu.

Komise úvodem konstatuje, že může navázat na pozitivní posuny evropského integračního procesu v uplynulém období: rozšíření, zatím největší, pokud jde o počet nových zemí, zavedení eura, jímž byla vytvořena zóna finanční stability, podepsání ústavní smlouvy modernizující pravidla rozšířené Unie, pokrok na cestě k vytvoření společné oblasti spravedlnosti a bezpečnosti v Evropě a první kroky směrem k evropské obranné politice. Přesto tu zůstává mnoho znepokojujících skutečností: velká část evropské veřejnosti není přesvědčena, že Evropa jde správnou cestou, o čemž mimo jiné vypovídá, že více než každý druhý občan se nezúčastnil evropských voleb. Příčin je mnoho: slabý ekonomický růst, posílený pocit ztráty bezpečí, jak v sociální, tak osobní sféře, rozšířený pocit, že není souvislost mezi tím, co se odehrává v Bruselu a každodenním životě lidí.

Proto se Komise domnívá, že integrovaná Evropa musí znovu získat důvěru lidí. K tomu je nutná jasná vize do konce tohoto desetiletí, která bude reagovat nejen na potřeby Unie, ale také na nálady evropské veřejnosti. Vize by měla vytvořit společnou platformu a stabilní rámec pro činnost evropských institucí.

Priority pro příštích pět let

Hlavní cíle pro období do roku 2010 byly Komisí formulovány takto:

1. Navrátit Evropu znovu na cestu dlouhodobé prosperity. K tomu by měla sloužit obnovená a přeorientovaná Lisabonská strategie s hlavním cílem vytvořit více kvalitních pracovních míst prostřednictvím vyššího růstu. Tento obrat by se měl opírat o dvojaký základ: ekonomické a sociální reformy a o ekonomiku založenou na znalostech. Zdravé makroekonomické prostředí se stabilní měnou by mělo ke vzniku těchto podmínek přispět.

2. Udržet a posílit solidaritu a sociální spravedlnost s cílem upevnit soudržnost v rozšířené Unii. Tím by se mělo přispět k tomu, aby chudé regiony mohly postupně odstraňovat své zaostávání. Přispět k tomu, aby pod tlakem globalizace a zesílené konkurence vznikaly nové ekonomické příležitosti ve všech zemích Unie. Znamená to také, že Unie bude plnit své mezinárodní závazky, pokud jde o klimatické změny, omezí znečišťování životního prostředí a zajistí spolehlivé zásobování energií.

3. Zajistit vyšší kvalitu života evropských občanů opatřeními, jež posílí pocit jejich bezpečí, čehož lze dosáhnout pouze kroky na evropské úrovni. Znamená to rázné akce v boji proti terorismu, šíření drog, organizovanému zločinu.

4. Posílit hlas Unie ve světě ustavením nové funkce ministra zahraničí a větší koherencí při působení navenek. V tom je obsažen závazek připravit další etapu rozšíření Unie zahrnující země západního Balkánu a zavést účinné partnerství se zeměmi, s nimiž Unie sousedí. A znamená to také působit, aby zóna stability a demokracie se rozšířila za hranice Unie. Unie by měla stát vedoucím aktérem v globálním úsilí o spravedlnost, udržitelný rozvoj, růst a prosperitu.

Zajímavé je zdůraznění růstu a vytváření nových pracovních příležitostí jako „nejnaléhavějšího problému, s nímž se Evropa musí dnes vyrovnat“. Tento důraz neznamená znevážení dalších priorit. Říká se jen, že „růst je podstatný, má-li se těchto cílů dosáhnout“. Vyšší konkurenceschopnost a obnova růstu jsou prostředkem k dosažení tohoto cíle, nikoli cíl sám o sobě. „Růst sám o sobě není zárukou sociální solidarity a udržitelnosti… Bez solidarity a bezpečnosti nebude prosperita v plné míře realizována: ekonomika je tu k tomu, aby sloužila lidem, nikoli naopak“ .

Jak těchto cílů dosáhnout?

Čtyři strategické priority Komise podrobně rozpracovala a neopomněla připomenout, co v současnosti jejich dosažení brání.

Vyšší prosperita:

Komise opakovaně uvádí, že nízký růst a nedostatek pracovních příležitostí je nejožehavější problém, s nímž Evropa zápasí a že tím je ohrožen životní standard a sociální ochrana, na něž si Evropané zvykli. Nezakrývá se, že program vnitřního trhu a zavedení společné měny zatím nepřispěly k tomu, aby Unie byla konkurenceschopnější a s lepšími výsledky čelila působení globální konkurence. Jak v ekonomickém růstu, tak v přírůstcích produktivity práce Evropa zaostává za svými hlavními obchodními partnery. Je to paradox, připomíná se ve vizi, připomeneme-li to, že Evropa se může pochlubit jak politickou, tak ekonomickou stabilitou, kvalifikovanou pracovní silou, tradicí sociálního partnerství, vyspělou výzkumnou základnou a dynamickými novými státy.

Lisabonská strategie reagovala sice na zjištěné slabiny Evropy, avšak zůstala daleko za očekáváními. Nový impuls by měl dostat Evropu znovu na růstovou dráhu. Tento impuls by měly dodat reformy ve třech oblastech: ty, které vytvoří příznivější prostředí pro podniky, které podnítí výzkum a inovace v klíčových odvětvích a jež zmodernizují evropské trhy práce a systémy sociální ochrany.

Návrhy na vytvoření příznivějšího prostředí pro podniky neobsahují nic převratně nového. Komise se hlásí k tomu, co tu už bylo: úpravu Paktu stability a růstu, jež by zajistila zdravé euro s ohledem na očekávané rozšíření eurozóny, odstranění zbývajících bariér na vnitřním trhu, hlavně u volného pohybu zboží a služeb, podporu inovací,výzkumu, zvyšování kvalifikace a nakonec odstranění břemene nadměrné regulace, jež svírá zejména malé a střední podniky. Komise si je také vědoma toho, že hlavní hybné síly moderního růstu – výzkum a vývoj, moderní technologie, vysoká kvalifikace a účinná síťová odvětví – vyžadují nemalé prostředky. Proto hodlá podpořit přestavbu nového rozpočtového rámce tak, aby těmto sférám byly přiděleny větší prostředky. Modernizaci evropských trhů práce však chápe hlavně z hlediska potřebných úprav na straně pracovníků (celoživotní vzdělávání).

Solidarita:

Tento pojem chápe Komise velice široce. Zahrnuje do něj celkem čtyři oblasti:

  • Ekonomickou a sociální soudržnost, která umožňuje, aby se změnilo postavení znevýhodněných regionů a skupin obyvatelstva tím, že se vytváří podmínky pro jejich růst a větší konkurenceschopnost,
  • Udržitelný rozvoj a ochranu životního prostředí včetně dlouhodobého zajištění dodávek energie,
  • Reformu systémů sociální ochrany s cílem zajistit jejich udržitelnost ve středním a i delším období,
  • Udržení a posílení společných hodnot.

Ekonomická a sociální soudržnost nabyla na významu za dvou důvodů: jednak kvůli rozšíření Unie, jež zvětšilo rozdíly mezi vyspělými a chudými regiony, jednak kvůli demografickým změnám v Evropě. Poměr mezi ekonomicky aktivní částí populace a občany v penzijním věku se v roce 2050 vyrovná. Zajímavá je charakteristika evropského sociálního modelu: říká se o něm, že má působit ve dvou funkcích – jako růstový podnět v podobě záchranné sociální sítě a zároveň jako odrazový můstek pro změnu. Ochrana životního prostředí, ochrana přírodních zdrojů včetně moří a oceánů se chápe jako projev mezigenerační solidarity, jako závazek vůči příštím generacím. Znovu se připomíná, že ekologické inovace mohou přispět také ke zvýšení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Udržení společných hodnot vidí Komise v podpoře kulturní rozmanitosti evropských národů, nezbytné zejména v období, kdy globalizace vytváří tlaky na stejnorodost hodnot. To má specifický význam ve vztahu k přistěhovalcům, vůči nimiž je nutné zachovávat respekt k jejich kulturním tradicím.

Bezpečnost a svoboda:

Bezpečnost se chápe jako pocit občana, pokud jde o jeho osobní bezpečnost v době, kdy může být ohrožena organizovaným zločinem a terorismem. Unie bez vnitřních hranic přidává tomuto aspektu a jeho ošetření na evropské úrovni zvláštní význam. Bezpečnost se však týká také každodenního života evropského občana. Ta může být ohrožena přírodními katastrofami, ekologickými nebo zdravotními krizemi, dopravními a energetickými kolapsy. Unie má několikerou úlohu: jako instituce zajišťující prevenci rizik, včasné varování, zvládání krize a projevující solidaritu v případě katastrof.

Unie je na případy ohrožení teroristickými útoky připravena Haagským programem z roku 2004. Zvláštní problém pro Unii vznikl po jejím rozšíření: má vnější pozemní hranici v délce 11.000 km a mořskou hranici v délce 68.000 km s mnohem větším rizikem ilegální migrace. Naléhavé je také riziko ekologického a zdravotního ohrožení, která mohou postihnout celou Unii. Komise neopomenula připomenout, že Evropa se dostává do rostoucí závislosti na dodávkách ropy z třetích zemí: v roce 2030 proti současným 70% stoupne podíl těchto dodávek na 90%.

Evropa jako světový partner:

Globalizace mění postoj k většině kroků, které Unie podniká tak říkajíc na domácí, vnitřní půdě. Správně se konstatuje, že globalizace a rostoucí propojení „odstranilo mnoho z dřívějšího rozlišování mezi domácími a vnějšími výzvami, před nimiž stojí politika“. Společné politické postoje členských zemí mohou zvýšit ekonomickou váhu Unie ve světě. Proto je žádoucí, chce-li Unie ovlivňovat mezinárodní dění, aby mluvila na mezinárodní scéně jednotným hlasem. Globální problémy vyžadují globální řešení a k tomu je Organizace spojených národů jediným řešením. Zde Unie jako světový partner předpokládá, že se bude angažovat ve třech oblastech:

1. jako silný aktér ve světové ekonomice

2. jako aktér prosazující globální solidaritu a

3. jako aktér prosazující bezpečnost všude ve světě.

Komise je si dobře vědoma toho, že úloha Evropy ve světě nemůže být oddělena od její ekonomické síly. „Schopnost ovlivňovat závisí do značné míry na zdravé ekonomice“, říká se doslova. Čím výkonnější bude Evropa na ekonomickém poli, a čím efektivněji bude vystupovat jednotně, „tím silnější bude její vliv na světové dění a její schopnost dosáhnout, aby globalizace byla doprovázena sociální spravedlností a udržitelností“. Budoucí rozšíření Unie zvýší její sílu v globálním světě. To platí také pro úspěšně prováděnou politiku sousedství (vůči Rusku, Ukrajině a dalším zemím), která může značně posílit její místo ve světové ekonomice. Ve světovém obchodě bude Unie hájit zásady liberalizace a rozvíjet úzké partnerství s Čínou a Indií, Brazílií a dalšími latinskoamerickými zeměmi. Globální solidaritu chce Unie provádět na základě programu stanoveného do roku 2015, který je základem její rozvojové politiky. Bezpečnost v celém světě hodlá Komise prosazovat na základě poznání, že nemůže přežít jako ostrov míru ve světě, který bude nestabilní.

Jaký osud potká tuto vizi?

Z výčtu hlavních priorit i z přehledu úkolů, které si Komise staví v nacházejícím pětiletí, se dá říci, že ví, před jakými výzvami Unie stojí. Je si vědoma toho, že není vystavena jen vnitřním výzvám, ale toho, že ty nejsilnější a nejzávažnější přicházejí zvenčí a nesou společný název globalizace. Uvědomuje si také, že na prvním místě je nutno oživit chabý výkon evropské ekonomiky, protože pokračující stagnace ohrožuje nejen místo Evropy ve světě, ale je hrozbou pro dosaženou životní úroveň a pro udržení stávajícího sociálního modelu. Vize svědčí o tom, že Komise už na začátku tohoto roku dosti jasně věděla, že bude muset na řadu výzev v oblasti konkurenceschopnosti reagovat přesměrováním výdajové struktury výdajů evropského rozpočtu. O dalším osudu Společné zemědělské politiky však nenajdeme žádnou zmínku, Komise je si vědoma, že v krátkém funkčním období nelze počítat s jakoukoli radikální změnou této finančně nejnáročnější evropské politiky. Nová Komise převzala také závazek připravit další rozšíření Unie (zmiňuje dokonce Turecko) a hodlá pokračovat v započaté politice dobrého sousedství s novými zeměmi, zejména na východě Evropy. Evropský sociální model a jeho reforma se sice zmiňují, avšak obrysy této reformy jsou velmi obecné. Rizik spojených s ohrožením vnitřní bezpečnosti mezinárodním terorismem si je Komise vědoma. Dominantní místo má ta část vize, která reaguje na neúspěch Lisabonské strategie. V žádném případě nepovažuje tuto strategii za mylnou a vidí řešení v jednoznačném zvýraznění úkolu zajistit obrat k prosperitě a ekonomickému oživení, na nichž jsou závislé vyhlídky splnění dalších priorit. Jak známo, v tomto duchu byla také nastartována novou Komisí obnovená Lisabonská strategie, jež klade dosažení vyššího růstu a zajištění potřebného počtu nových pracovních míst za její nejvyšší prioritu.

Lze říci, že v předložené vizi nechybí snad nic z toho, co má Unie před sebou do konce tohoto desetiletí. Ostatně, vize není jen výtvorem „bruselských byrokratů“, jak se často odbývají podobné programy, ale byla před uveřejněním ověřena diskusemi v Evropském parlamentu a na jiných fórech, na něž reaguje.

Přesto není jisté, zda právě tento dokument pomůže zmenšit odcizení evropské veřejnosti a pokleslou důvěru v evropské instituce. Evropská veřejnost je bohužel příliš zaplavena „programy“, „akčními plány“ a návrhy reforem, než aby věnovala pozornost právě této programové vizi. V žádném případě ji nechceme podceňovat, avšak není zaručeno, že právě jí se podaří prolomit bludný kruh, v němž se znovu opakují známé programové teze, aniž je naznačeno, jak je „prodat“ občanům členských zemí. Může se proto stát, že i tuto vizi, jakkoli slibnou a jistě podnětnou, nepostihne osud Lisabonské strategie. Tu si totiž také všechny členské země vzaly slovně za svou, ale nestala se vodítkem jednání jejich vlád. Právě Lisabonská strategie zatím nesplnila očekávání, jež vyvolala, tím, že ji nevzaly za svou všechny členské státy. Přáli bychom si, aby takový osud nepotkal vizi Komise do roku 2010.