Sdílí EU společný cíl?

zdroj: Evropská komise.

Podle některých názorů vede cesta eurozóny z ekonomické krize jenom skrz hlubší hospodářskou a politickou integraci těchto zemí. Stále častěji se v této souvislosti mluví o tzv. vícerychlostní Evropě. Obecně se tím míní pokračování skupiny zemí EU, konkrétně pak těch, které používají euro, v další integraci. Nabízí se ale otázka, povede to k urychlení integračního procesu, nebo naopak k jeho rozštěpení?

Jistá flexibilita v integraci evropských států není žádnou novinkou. „Různé typy ‚diferenciované integrace‘ probíhají souběžně v konkrétních oblastech v rámci EU již dlouho. Také proto je problematika EU velmi těžko srozumitelná,“ vysvětlil redakci analytik František Nejedlý z Glopolisu. Dobrým příkladem je třeba schengenská spolupráce v oblasti hraničních kontrol, jež započala v osmdesátých letech. 

O úplné přeměně EU na více diferenciovanou integraci se hovoří stále častěji od počátku současné hospodářské krize. Podle mnohých názorů je tento vývoj za stávající situace nevyhnutelný. Konkrétní představy o budoucí podobě evropské integrace se ale liší. V rámci akademické debaty se za tímto účelem již v devadesátých letech vyvinulo několik teoretických modelů.

Model „vícerychlostní integrace“ předpokládá, že dojde k hlubší spolupráci několika zemí, ke které se ostatní, „pomalejší“ státy připojí později. Důležitým předpokladem je proto existence společného cíle, jenž sdílí a k němuž spějí všechny členské státy. Naopak model „variabilní geometrie“ předpovídá, že vznikne jakési jádro plně integrovaných států a kolem něj se uskupí státy periferní, jež budou spolupracovat pouze v určitých oblastech. Podobně se vyznačuje i model „á la carte“, který vychází z toho, že státy si budou vybírat oblasti, kde budou spolupracovat podobně jako z jídelníčku. 

Více kolejí

Poslední jmenovaný typ se dostal do širšího povědomí v souvislosti s lednovým projevem britského ministra Davida Camerona (EurActiv 25.1.2013). Ten byl totiž interpretován právě jako snaha Velké Británie vybírat si z evropské integrace, co se jí líbí. Spojené království je nejčastějším odpůrcem dalších integračních kroků a jejich vetováním pak k integraci v dané oblasti podněcuje právě jen užší skupinu zemí EU. Jeho častým spojencem je v tomto ohledu v poslední době i Česká republika.

Tyto země pak svým vetem většinou vyjadřují obecný nesouhlas s principem spolupráce, z čehož lze vyvodit jejich rozdílný pohled na budoucnost evropské integrace a tedy absenci společných cílů. „Jak dokumentuje současný vývoj, mezi 27 státy shoda na společném cíli nepanuje,“ potvrzuje Nejedlý. Domnívá se proto, že označení „vícerychlostní Evropa“ úplně neodpovídá procesům, které v rámci integračního vývoje EU a eurozóny v současnosti probíhají. Přiléhavější i přesnější slovo by podle něj bylo slovo „vícekolejná“. 

V rámci Hospodářské a měnové unie a k ní přidruženému fiskálnímu paktu nebo projektu bankovní unie už navíc podle Nejedlého fakticky k takovéto vícekolejnosti dochází. „Na vnitřní koleji fiskálního paktu jsou státy eurozóny, na další koleji pak státy, které členy eurozóny prozatím nejsou, ale chtějí být členy paktu (jako Dánsko a Švédsko). A pak na vnější koleji jsou státy, které nejsou členy eurozóny a ani paktu se účastnit nechtějí,“ vysvětluje analytik.

V současnosti se tedy prohlubuje hlavně integrace zemí, které používají euro. Eurozónu zatím tvoří 17 z 27 členských států EU. Ostatní státy by se teoreticky měly v budoucnu připojit, nicméně to neplatí pro Velkou Británii, Dánsko a Švédsko. Také v České republice se o vstupu do eurozóny vede diskuze, přestože přistoupením k EU se k tomu Česko zavázalo. Státy měnové unie už nyní přijímají další pravidla. Mezi jinými například rozpočtový dohled (EurActiv 22.2.2013), jednotný bankovní dohled (EurActiv 14.12.2012) nebo již zmíněný fiskální pakt (EurActiv 2.1.2013) . 

Štěpení?

Samotná myšlenka vícerychlostní integrace má své kritiky i zastánce. Hlavní přínos takovéto podoby integrace shrnul v jednom ze svých projevů předseda Evropské komise José Manuel Barroso. „Nikoho nebudeme nutit a nikomu nebudeme ani bránit, ale do budoucna už nebude rychlost spolupráce záviset na nejpomalejším a nejneochotnějším členovi,“ řekl Barroso.

K tomu se přiklání politolog Masarykovy univerzity Petr Kaniok. „Nemyslím si, že by rychlejší Evropa musela být nutně tou lepší a že je žádoucí, aby všechny státy postupovaly vždy a ve všem stejně,“ sdělil redakci. Při dnešním počtu členských zemí, které jsou nesmírně různorodé, je totiž podle něj mnohem lepší, když státy nebudou cítit enormní tlak a vyhrožování. Může to přispět i ke ztotožnění s evropskou integrací. „Pokud někdo u něčeho váhá, nemusí se ocitat neodvratně a neodvolatelně na periferii,“ upřesňuje. 

Naopak odpůrci vícerychlostní Evropy tvrdí, že toto uspořádání může vést k rozštěpení Evropy na bloky států a k prohloubení rozdílů, které mezi nimi jsou. Státy jádra, za které je nyní považován tzv. „francouzsko-německý motor“, pak podle nich získají převahu nad ostatními a budou určovat celkový směr integračního procesu. 

Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou přitom přítomné i v rámci eurozóny. „Lze jen těžko hovořit o existenci homogenního pevného jádra. Naopak v rámci něj můžeme pozorovat nejen zřetelné pnutí mezi severním a jižním křídlem, ale i mezi jednotlivými státy v ohledu na politické představy o tom, kam by integrace měla dále směřovat,“ domnívá se Nejedlý.