EU nemá jedno jádro, které rozhodne o budoucnosti. S reformou by měla začít u eurozóny, zaznělo na debatě

© Shutterstock

Napříč Evropskou unií se už několikátým rokem ozývá volání po reformě, která by poskytla odpověď na to, jak vyřešit údajný demokratický deficit EU, jak a jestli vůbec sladit integraci 27 členů nebo co si dál počít s eurozónou. Samotná reforma ale nebude stačit. Je také třeba zatraktivnit evropský projekt pro občany.

Snaha o reformu EU je v současné době bezesporu nejvíce vidět u tandemu Paříž-Berlín. To, spolu s tezí o „zlém Bruselu“, vyvolává někdy dojem, že o budoucnosti Unie se rozhodne právě na západě kontinentu a zbylí členové nebudou mít rozhodující slovo.

Přestože je pravda, že bez zapojení Německa a Francie se EU z místa nepohne a prosadit nějakou představu proti nim je nemožné, ostatní státy z podstaty fungování EU nelze vynechat. Mylná je i domněnka, že v Unii existuje pouze jedno jádro, v němž se vše důležité rozhodne, které se vždy nejrychleji integruje a které je obecně nejdůležitější.

Na tom se alespoň shodli panelisté debaty zaměřené na budoucnost EU z pohledu členských států.

Wientzek: „Integrace dospěla do bodu, odkud může pokračovat jen pomalým tempem. To je ale úplně přirozené, jelikož jsme se dostali k citlivým otázkám, jejichž společné řešení vyžaduje mnohem více času.“

„V Evropské unii je několik druhů center i periferií v závislosti na tom, o jaký druh agendy se jedná. V každém jednotlivém případě je proto nutné se zaměřit na to, kde dané centrum je a podle toho hledat řešení,“ říká vedoucí odboru koordinace evropských politik na Úřadu vlády Jan Král. Pro Českou republiku je podle něj důležité, aby nejen nestála stranou, když se jedná o nové podobě EU, ale také aby zůstala v centru dění v oblastech, které jsou pro ni zásadní.

Podle diskutujících by hledaným řešením ale neměla být vícerychlostní Evropa, kterou navrhuje  například francouzský prezident Emmanuel Macron. U českých odborníků i některých politiků tento návrh vyvolal značné obavy. Německo i jiní členové, kteří jsou schopni a ochotni se rychleji integrovat, by jej naopak mohli uvítat.

Olaf Wientzek z nadace Konrad-Adenauer-Stiftung upozorňuje, že „evropská integrace dospěla do bodu, odkud může pokračovat jen pomalým tempem. To je ale úplně přirozené, jelikož jsme se dostali k citlivým otázkám, jejichž společné řešení vyžaduje mnohem více času.“ Většina německých politiků si to podle něj uvědomuje.

Začněme eurozónou dodržující pravidla

Vzhledem ke komplexitě a propojenosti problémů, kterým Evropa čelí, si nelze ani představit Unii, která by se vzdala nějaké nepohodlné agendy a „dělala méně“. Hlavně z hlediska bezpečnosti je podle Wientzeka daleko rozumnější, že má EU tak širokou agendu, jelikož bezpečnost v současné době souvisí s hospodářstvím, měnou, energetikou nebo moderními technologiemi.

Určitě by ji ale mohla provádět lépe. EU, jakožto organizace založená na pravidlech, musí být schopná pravidla vynucovat a zajistit, aby je žádný z členských států nemohl aplikovat po svém a aby byl systém ke všem férový a byl tak i vnímán. Krize eurozóny a její následky ukázaly, že obzvláště v jejím případě je dodržování jasných pravidel zcela zásadní a flexibilní výklad naopak velmi nebezpečný.

Bezpečnost v současné době souvisí s hospodářstvím, měnou, energetikou nebo moderními technologiemi.

Právě eurozónu je podle panelistů třeba reformovat jako první. Jan Král se domnívá, že průběh a výsledek jednání o její reformě vnese do debaty o budoucnosti Unie více světla. „Uvnitř eurozóny probíhá intenzivnější výměna názorů než mimo ni. Pokud se podaří provést její reformu, budeme už mít vyšlapanou cestičku. Budeme vědět, jak takový proces vypadá a jakým způsobem lze nalézt kompromis,“ říká Král.

Podle některých názorů ale musí být eurozóna považována nejen za ekonomický projekt, ale také za projekt politický. Například baltské státy, které čelí potenciálnímu ohrožení ze strany Ruska, ji tak vnímají, kdežto v České republice je vzhledem k výhodné geografické poloze přehlížena.

EU nesmí zapomínat na občany

Všichni se pak shodují na tom, že se dodnes zanedbávali evropští občané. Reforma EU bude podle Wientzeka vyžadovat jakousi společenskou smlouvu mezi státy navzájem, vnitřně jednotnými národními parlamenty a občany.

Evropský volič je ten, kdo rozhoduje, upozornil Wientzek. Proto by prý EU prospělo, kdyby se například posílila role národních parlamentů, srozumitelně prezentovaly výsledky činnosti Unie a kdyby bruselští politici byli více vidět.

EU musí být schopná pravidla vynucovat a zajistit, aby je žádný z členských států nemohl aplikovat po svém a aby byl systém ke všem férový a byl tak i vnímán.

Zkušenost se „Spitzenkandidáty“ prý nasvědčuje tomu, že alespoň nějaká forma politické kampaně dokáže vzbudit v občanech zájem. Členové Evropského parlamentu by se proto mohli, podobně jako běžní poslanci, místo sezení v kanceláři provětrat občasným cestováním po Unii a osobním setkáváním s občany i mimo své vlastní státy.

Analytik z European Policy Center Yann-Sven Rittelmeyer si myslí, že vedoucí představitelé Unie, nyní hlavně Angela Merkelová, nesmí promarnit příležitost, která se naskytla po zvolení Macrona francouzským prezidentem.

Jeho inovativní návrhy na proměnu eurozóny zahrnují vytvoření úplně nové funkce ministra financí EU, společného rozpočtu eurozóny nebo nové instituce, která by dohlížela na zodpovědné provádění hospodářské politiky. Kromě toho přikládá velký význam evropským občanům, ochraně jejich zájmů a bezpečnosti a kontaktu s politiky, například v podobě širokých občanských konzultací.